poslal Gregorios777
Několik veršů Bible nám odahluje jednu
ze základních podmínek posvěcení:
"SPATŘOVAL jsem Pána před sebou vždycky,
neboť jest mi po pravici, abych se nepohnul."
(Sk 2,25 )
"PATŘÍCE na vůdce a dokonavatele víry, Ježíše...."
( Žd 12,2 )
"Vírou opustil Egypt, neboje se hněvu královského, nebo jako by VIDĚL Neviditelného, tak se utvrdil."
(Žd 11,27)
"Když NEPATŘÍME na ty věci, které se vidí,
ale na ty, které se NEVIDÍ."
( 2Kor 4,18 )
"Protož povstali-li jste s Kristem, vrchních věcí hledejte, kde Kristus na pravici Boží
sedí. O svrchní věci pečujte, ne o zemské."
( Kol 3,1-2 )
Apoštolé a učedníci Kristovi měli víru,
protože nespouštěli oči ani mysl z Pána Ježíše, když byl na zemi a ani od Něj nikam neodcházeli.
Dnes takto můžeme Pána Ježíše spatřovat tam,
kde nyní žije, tedy v nás, v našem duchu.
Základní podmínkou posvěcení je tedy nespouštět své duchovní oči a svou mysl
z neviditelného Krista v našem duchu.
Takto např. žili dva svědkové z knihy Zjevení, o nichž je psáno, že jsou "STOJÍCÍ před obličejem Boha vší země."
Proto jsou jako dvě OLIVY - plné Ducha svatého a jako dva SVÍCNOVÉ - plni světla
a života Ducha.
Oni tam stojí skutečně, protože to je Mojžíš
a Eliáš, kteří byli vzati do nebe.
My tam máme stát ve svém duchu. Neboť v nebesích je naše občanství v němž žijeme naším duchem. Je to jen jiný výraz pro
nesení kříže a zapírání sama sebe.
Míra naší duc*****sti se měří mírou tohoto
pohledu na Krista v nás, resp. % času,
po který svůj pohled a mysl na Kristu udržíme. Čím více milujeme Krista, tím více
pohledů Mu takto věnujeme.
Záleží na SMĚRU pohledu. Duševní věřící se dívá zejména zevnitř ven svým vnějším fyzickým zrakem a spočívá tak ve světě.
Tomu se říká žít svou starou duší a to je nečistota.
Duchovní člověk se dívá do svého nitra, kde
svým duchovním zrakem spatřuje Krista žijícího v jeho duchu.
Bůh hledí k srdci. A to je vzor pro nás.
I my máme HLEDĚT ke svému srdci v němž žije
Ježíš.
Ten Zlý má své království zorganizované tak, aby OBRACEL náš pohled nesprávným směrem,
tedy zevnitř ven. Má proto vymyšlených spousta různých duševních i tělesných zábav.
Ty nás mají odvést od vnitřního Krista.
Na co se díváme, to je pro nás důležité a hodné milování.
V našem praktickém růstu to probíhá tak, že čím více rosteme a lásce a v milosti,
tím více také milujeme Krista a tím déle
s Ním chceme být a tím déle Ho sledujeme.
Tento náš vývoj popisuje např. Žalm 62, 3+7:
v.3:"Vždyť přece On je skála má, mé spasení,
vysoký hrad můj, NEPOHNU SE ŠKODLIVĚ."
Což znamená, nebudu příliš moc kolísat.
Budu kolísat, ale ne příliš mnoho.
A v. 7 říká:"NEPOHNU SE", což již znamená pokrok - vůbec nebudu kolísat.
Míra duchovní síly tedy záleží na stupni destrukce ( bourání ) vnějšího člověka
a zároveň na stupni vzrůstu vnitřního člověka
( budování ). (2Kor 4,16 )
Vzrůst našeho nového člověka tedy závisí
na SMĚRU našeho pohledu.
Buď spatřujeme a myslíme svým duchem na Krista a jsme posvěceni nebo spatřujeme a myslíme svou duší na tento svět a pozemské věci, a jsme v nečistotě.
Výsledkem prvního případu, tedy myšlení ducha, je život a pokoj.
Výsledkem druhého případu, tedy myšlení těla,
je smrt.
Víra, je hledět na Krista, být s Ním v oboustranném kontaktu a činit Jeho vůli. Pakli bychom se jinam obrátili, nemá v nás Bůh zalíbení.
(Žd 10,38)
Kdo nezapírá takto svou duši a nebere svůj kříž, nemiluje Pána a je nepřítelem Jeho kříže.( Filip.3,18-19 ) A kdo nemiluje Pána, je proklatý.( 1Kor 16,22 )
1Moj 20,15-16 říká, že Abimelech řekl Sáře,
manželce Abrahamově :"hle, on ( Abraham ) je tobě zástěrou očí..."
Zástěra zde znamená "závoj" nebo "clona".
Proto se modlím, aby Pán byl závojem našich duchovních očí, který nás chrání od poskvrn tohoto světa.
