Grano Salis - Historie jednoho vystřízlivění

Historie jednoho vystřízlivění Uvěřila jsem v roce 1991, v 16letech, jako studentka gymnázia. Záhy jsem byla začleněna do církve, mládeže, do soukolí sborového života. Můj život v církvi nabral vysoké obrátky - byla jsem z těch chápavějších a brzy jsem neskončila na evangeliu, ale maximálně propadla celé ideologii. Svět se mi zdál jasný, měla jsem odpovědi na všechny otázky, neohroženě jsem diskutovala s lidmi na ulicích, ve vlaku, s Jehovisty.

Připadalo mi, že argumentačně vítězím, i když jen málokdo (spíš nikdo) uvěřil v Krista(působila jsem nejspíš jako parní válec, který neumí naslouchat, jen chrlí instantní rady, návody, poučení). Nechápala jsem lidi v problémech a zápasech. Měla jsem zato, že jejich problémy jsou výsledkem nesprávného uchopení biblické pravdy, jejich nezdary výsledkem jejich nerozpoznaného hříchu. Vzhledem k mému nasazení a „správnému chápání věcí“ jsem v církvi šla i karierně nahoru. Bylo mi projevováno stále více důvěry, svěřováno stále více odpovědnosti. Stoupala jsem po pyramidě, aniž bych to tušila, v domnění že sloužím jen a jen Ježíši. A roky běžely, najednou mi bylo 20, 25, 30. Z nadšeného vykonavatele něčí vůle a ideologie se stává samostatně uvažující bytost. Svoje narůstající pochybnosti a jejich příčinu jsem už nastínila jinde. Proč to znovu píšu? 1) Mrzí mě, že ve třiceti stojím znovu na začátku, na holém základě, který je položen, a tím je Kristus. Začínám stavět znovu tu stavbu, kterou jsem donedávna vršila ze slámy a dřeva. Bourám mýty a předsudky, které jsem si roky vytvářela o Bohu na základě vyučování aberačních kazatelů. Je mi trapně, stydím se. Za svou nevzdělanost, za ignorantství, za pýchu a nabubřelost, za diletantství a laickost, důvěřivost, kterou jsem v minulých letech prokázala. Za promarněné roky ve službě systému, za milování Velkého bratra. Později za zbabělost říkat věci otevřeně a nahlas. Ano, někdo namítne, že si za to můžu sama. Mladí si můžou sami za to, že jsou blbí a nezkušení.... 2) Protože věřím, že vina za moje soukromé životní ztroskotání (a myslím, že jsem jen jedna z mnoha) neleží jenom na mně, ale i na lidech, kteří takové systémy vytvářejí, na lidech, kteří sami jsou laici, ignoranti neochotní se vzdělávat, podléhající kdejakému křesťanskému módnímu trendu, na druhou stranu izolovaní, izolaci vytvářející. Na lidech, kteří působí takový tlak, že lidé mají strach mluvit otevřeně, strach nesouhlasit, strach odejít. Na lidech, kteří pro dobrou věc sáhnou i po manipulaci a vydírání ve jménu Boha, a přitom všem jsou jejich způsoby obojetné, vytvářející iluzi svobody (otevřou dveře a za nimi čekají s baseballovou pálkou). Jsem člověk aberační ideologií semletý, ale víru jsem zachovala. Díky Bohu za novou šanci, novou cestu, za prohlédnutí oněch praktik. Vím, že se v tomto bodě nelze zastavit a je třeba jít dál, a já myslím, že jdu, zároveň však chci fungovat jako paměť Vás bratří, o kterých tu píšu. jakobin

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace