Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

pKdyž mluvím o křesťanských judaistech nebo judeo-křesťanech, mám tím na mysli své bratry v Kristu, znovuzrozené Boží děti, které jsou navěky spasené a mají věčný život. Avšak po vzoru Galatských a Židů se jim tomu nechce nějak věřit. Stále si ještě myslí, že si mohou u Boha něco zasloužit, nebo že mohou o svou spásu špatných chováním přijít. Pokud by byla pravda, že spása je z víry a milosti, ale její udržení by byť jen trochu záviselo na nás, jen těžko by někdo z nás mohl být spasen a byli bychom ti nejubožejší tvorové na zemi, kteří by si nemohli být ničím jisti. Znakem judeo-křesťanů, je tedy to, že jsou na základě množství veršů z Písem, kterých chybně rozumí, přesvědčeni, že naše věčná spása je „ztratná“ a že se musíme bedlivě starat o její zachování, ať už vlastními silami nebo spoluprací s Boží milostí. Také jsem takový byl. Ale podle listu Židům, jsem měl ZLÉ a NEVĚRNÉ srdce a nemohl jsem proto pro nevěru vejít do ODPOČINUTÍ v Kristu a tak pokojně spočinout v DOKONANÉM díle Kristově ( Žd 3,12 ).

Na tomto druhu víry, tedy zda věříme, že můžeme spásu ztratit nebo ne, samozřejmě spása založena není. Ta je založena pouze na víře v Evangelium Pána Ježíše Krista, na víře v Jeho Osobu, jako Syna Božího. Jestliže však špatně věříme v této záležitosti, připravujeme se o velkou část Kristova duchovního bohatství. Ačkoli jsme v Kristu nesmírně obohaceni, jen málo z toho však v důsledku své nevěry můžeme prožít. 1Kor 3,10-11 říká, že jediným ZÁKLADEM naší spásy je Kristus. Nikdo nemůže položit JINÉHO základu. A přece se mnozí křesťanští judaisté, kteří se ještě nevymanili z pout zákona, snaží místo základu Pána Ježíše Krista položit jako základ SEBE a své dobré nebo zlé skutky. Rozdíl mezi křesťanským judaistou spoléhajícím na své skutky a mezi Kristovcem, který věří skutečnému Evangeliu, jak ho představuje Písmo, je stejný, jako rozdíl mezi farizeem v chrámě, který také ohledně spásy spoléhal sám na sebe a své náboženské skutky a mezi publikánem, který nemohl spoléhat na nic jiného než na Boží milost. Je to také rozdíl mezi pyšným člověkem, který nedostane milost a mezi pokorným kajícníkem, který uznává, že pokud ho nespasí Bůh, tak už nikdo ( Mt 19,26 ). Křesťanští judaisté, nestojí v té svobodě, kterou nás Kristus osvobodil ( Ga 5,1+13 ), protože stále podvědomě spoléhají na zákon a na jeho skutky, pokud věří, že svými zlými skutky mohou spásu ztratit. I dnes je stejná situace jako v Ga 4,27 :“nebo ta opuštěná ( Agar ) mnoho má synů ( pod zákonem ) více než ta, která má muže ( Krista ).“ Avšak uvědomme si, že Zákon nevyprázdnil smlouvu Boží s Abrahamem, která byla z milosti skrze víru, tak jako nemůže vyprázdnit ani NOVOU SMLOUVU ( Ga 3,17 ). A nejen že je to smlouva, ale navíc smlouva ztvrzená PŘÍSAHOU! ( Žd 6,12-20 ). Ať se Izrael zpronevěřil Bohu sebevíce, nikdy nebude Bohem zavržen pro smlouvu s Abrahamem, ale nakonec bude spasen. ( Vždyť Izrael si již svůj trest za nevěru vytrpěl na této zemi. A ještě vytrpí. Proto po velkém soužení, až bude obrácen k Bohu při Pánově druhém příchodu, již nebude muset být trestán nebo napravován. Vstoupí přímo do Kristova tisíciletého Království na zemi). A právě tak je to s Církví a její konečnou spásou a Novou smlouvou. Spása v Kristově krvi není zaslíbení do budoucnosti, jak to vlastně prezentují křesťanští judaisté svým učením, ale je to FAKT, navíc utvrzený SMLOUVOU a PŘÍSAHOU. Někdo může namítnout, že když věřící ztratí víru, ztratí také spásu. Ale nezemřel snad Kristus za všechny HŔÍCHY? Pokud ano, tak zemřel i za hřích nevěry. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl by být spasen žádný nevěřící. Křesťanští judaisté si neuvědomují, že jsou to právě oni, kdo nevěří v Kristovo výkupné dílo. Byli by to tedy oni první, kteří by museli být zatraceni, kdyby jejich učení bylo pravdivé. Od křesťanských judaistů je často slyšet pojem „bludy ohrožující spásu“. Ale z 2Jan 8 vyplývá, že upadnutí do bludu neznamená ztrátu spásy, ale ztrátu ODMĚNY: „Hleďtež sebe, abychom neztratili toho, o čemž jsme PRACOVALI ( o věčnou spásu nemůžeme pracovat )., ale ODPLATU PLNOU abychom vzali. Anebo Filadelfii Pán Církve píše:“Drž se toho, co máš, aby žádný nevzal KORUNY tvé.“ Zde jde také o ODMĚNU a nikoli o ztrátu spásy. Kol 2,13-15 jasně říká|:“Ano, vás mrtvé v hříších a neobřízce těla vašeho, spolu s ním obživil, ODPUSTIV vám VŠECKY HŔÍCHY. A smazav proti nám ten zápis záležející v ustanoveních, kterýž byl odporný nám. I vyzdvihl jej z prostředku, PŘIBIV jej ke kříži.“ Proto musíme v moci Ducha svatého proniknout ke zjevení všeho bohatství Krista, které nám vydobyl svojí výkupnou smrtí na kříži. Jak bychom mohli někomu kázat evangelium, když sami nemáme podíl na jeho bohatství ve své zkušenosti? Jak bychom mohli kázat radostnou zvěst sami jsouce pod zákonem? Jenže abychom mohli skrze zjevení a porozumění zakusit tato nebeská požehnání v nebeských věcech v Kristu, musíme prokázat určitý stupeň věrnosti Pánu. Proto se modlitby za toto poznání a zjevení Pavel modlí v NZ pouze za Efezské ( Ef 2,15-23 ) a Kolosenské ( Kol 1,8-11 ), kteří jsou nazváni „věrní a svatí v Kristu Ježíši“. Co je výsledkem smýšlení těchto křesťanských judaistů? Přestože se na ně skrze víru v Krista vztahují všechna požehnání v nebeských věcech v Kristu, oni si jich nejsou vědomi, protože pro ně platí, co to pro skutečné judaisty: „Pročež ztupeni jsou smyslové jejich. Nebo až do dnes ta zástěra v čítání Starého Zákona zůstává neodkrytá, nebo skrze Krista se odnímá. V jejich případě to však není zástěra ( ZÁVOJ) zabraňující jim PŘIJMOUT KRISTA, ale ZÁVOJ zabraňující jim přijmout všechna Kristova požehnání ( 2Kor 3,14 ). Jde o stav popsaný v Ga 4,1-3:“Pravím pak, že pokud dědic MALIČKÝ jest, nic není rozdílný od služebníka, JSA PÁNEM VŠEHO. Ale pod ochráncemi a správcemi jest až do času uloženého od otce. Tak i my, když jsme byli maličcí, pod živly světa byli jsme podrobeni.“ Dalšími výsledky křesťansko-judaistického smýšlení je: Vyprazdňují smouvu Boží s Abrahamem, i Novou smlouvu ( Ga 3,17 ), navrací se pod zlořečenství zákona ( Ga 3,10 ), obrací se zpět k mdlým a bídným živlům a stávají se sami také takovými ( Ga 4,9 ), vystavují se riziku, že ztratí svoji odměnu a nevejdou do Království Krista na zemi ( Ga 4,11 ), jsou jako očarovaní ( Ga 3,1 ), počali Duchem a nyní konají tělem ( Ga 3,1 ), nestojí ve svobodě, kterou je Kristus osvobodil ( Ga 5,1+13 ), zbavili se Krista a vypadli z milosti ( v tom smyslu, že se zbavili účinnosti Krista ve svých životech ), zbavili se vedení Duchem svatým ( Ga 5,18 ), což je v jejich praxi velmi markantní, vzájemné vztahy v jejich sborech jsou spíše „kousáním a vzájemným požíráním“ (Ga 5,15 ), nesou spíše ovoce těla než ovoce Ducha ( Ga 5,19-25 ), věří JINÉMU evangeliu, a proto jsou pod prokletím ( Ga 1, 6-9 ), pohrdají milostí Boží a vyhlašují, že Kristus umřel NADARMO ( Ga 2,21 ), skrze zlé a nevěrné srdce nevstoupí do Kristova odpočinutí ( pokud se nezmění ) - Žd 3,10-12, nemohou vejít do plnosti Kristových požehnání pro nevěru ( Žd 3,18-19 ), padli ve víře a proto vydávají trní a bodláky, jsou jako zavržená země ( zavržená od Království a od okoušení Kristových bohatství ), a blízká zlořečení, jejíž konec je spálení. Zde opět nejde o věčné zahynutí, ale o to, co je psáno v Zj 2,11 – o zranění druhou smrtí a její dočasné zakusení. Tito lidé vyhlašují svým učením, že Kristova krev je na úrovni býků a kozlů ( Žd 9,12-14 ), po přijetí známosti pravdy o Kristově spasení se obrací zpět k judaismu a dobrovolně tak hřeší, přičemž již nemají žádnou jinou oběť kromě Krista, která by jim byla k dispozici ( Žd 10,26 ), pošlapávají Syna Božího, krev smlouvy, kterou byli posvěceni mají za nehodnou drahého vážení, protože místo ní chtějí obětovat své skutky pro svou spásu a činí tak posměch Duchu milosti ( Žd 10,29 ), zato vezmou spravedlivou pomstu ( pokud se nezmění ) z Pánovy ( Kristovy ) ruky, kam upadnou až, je Pán bude soudit. Obrátili se jinam než k víře v Krista a proto v nich Bůh nemá zalíbení ( Žd 10,38 ), jsou poběhlci k zahynutí ( Žd 10,39 ). Zde je na místě vysvětlit, co zde a také na mnoha jiných místech zahynutí znamená. Nejde o věčné zahynutí, neboť ovce Pána Ježíše „nezahynou na věky“ ( Jan 10, 28 ). Řecké slovo „apoleia“, zahynutí, záhuba, je použito na drtivé většině míst NZ. Jde o mnohoznačné slovo. Mnohdy znamená pouhou fyzickou smrt. Jestliže se někde v NZ mluví o „zahynutí“ věřících, vždy se tím myslí pouze DOČASNÝ PODÍL na tomto zahynutí, na druhé smrti ( Zj 2,11 // Mt 7,13 // Fil 3,19 // 1Tim 5,12 apod. ). Pouze na třech místech je použito slovo „olethron“, které znamená „záhuba, zánik, zhouba, smrt“ a skutečně znamená věčné zahynutí. Toto slovo je však vždy použito ve spojitosti s nevěřícími lidmi ( 1Tes 5,3 // 2Tes 1,9 // 1Tim 6,9 ). Právě tak mnohoznačné je slovo „spasení“ ( sózo ). Někde jde o pouhé zachování fyzického života útěkem ( Mt 24,13 +16 ), jinde o dědičný věčný život ve věku budoucím ( v Království Kristově na zemi ), který se získává skrze spolupráci se skutky Božími a nesením kříže s opuštěním všeho ( Mt 19, 29 // Mk 10,30 ). Výše uvedené skutečnosti o spasení milostí skrze víru ( Ef 2,8-9 ) nikterak nesnižují význam SKUTKŮ a osobní svatosti věřícího. Těmito skutky však nelze získat ani ztratit konečnou spásu. Místo našich skutků je v získání ODMĚNY nebo TRESTU vě věku tisíciletého Království Krista na zemi, které bude ODMĚNOU věrných věřících, kteří činili Boží vůli a vstupovali skrze Ducha svatého do skutků, které pro ně Bůh připravil, aby v nich chodili ( Ef 2,10 ). V době Království vezmou věrní Pánovi otroci KORUNU, TRŮN a SLÁVU jako odměnu za své skutky ( 2Pt 1,11 ). Modlím se tedy, aby se dá-li Pán bratří, kteří koketují s judaismem obrátili plně ke Kristu, aby mohli zakusit jeho požehnané dílo spásy. Amen.