S úctou pro Libora "Serafima" Halíka. Oni mu řekli: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“ (Sk 16:31) Jeden muž, nenapravitelný opilec a kuřák, seděl toho dne v doktorově ordinaci. Jeho zdraví už bylo bezbožným a zlým životem natolik podlomené, že každý večer uléhal se zoufalým přáním, aby se ráno probudil. Lékař mu udělal diagnózu, prohlédl ho ze všech možných stran, poslal ho na dodatečná vyšetření pod všemožnými moudrými a chytrými přístroji, a když bylo vše dokončeno, pozval si ho zpět do své ordinace.

Ze všeho nejdříve mu hrozně vynadal. Jako lékař moc dobře věděl, že takové věci nenastanou v lidském těle jen tak, ale že se o ně musel dotyčný nějakým způsobem přičinit. Muž seděl jako schlíplá slepice, a poslouchal lékařovo láteření. Samozřejmě šlo přímo do černého, ano, i on sám věděl, že si za vše to špatné, co jeho tělo potkalo, může jen a jen sám. Pak lékař pokračoval. „Víte, bylo by jen spravedlivé nechat vás umřít,“ začal necitlivě, „léčit lidi, které náhle sklátila choroba je určitě záslužné, ale u vás by si jeden říkal, jestli to není jen plýtvání schopnostmi a prostředky. Pokud chcete opravdu žít, a nechcete zase za rok skončit ve stejném stavu, budete mi muset co se týká vašeho zdraví úplně věřit.“ Doktor se chvíli odmlčel, a pak přešel ke snímkům, které získal ze všemožných chytrých přístrojů. „Budeme muset vyměnit vaše játra, jsou už od neustálého pití tak ztvrdlá, že nemohou plnit svou funkci, a už se nemohou sama uzdravit. Podobně bude třeba udělat rozsáhlé operace i ve zbytku vašeho organismu, některé orgány budeme muset vyměnit, něco vyjmout, a ten zbytek bude muset projít obnovou, protože jste si svým životním stylem úplně zničil své tělo, že je vůbec div, že ještě funguje. Kromě toho mi budete muset věřit i co se týká vašeho dalšího života. Pokud odejdete z nemocnice s tím, že už jste zdravý, a začnete si žít zase po svém, jak jste byl zvyklý, garantuji vám, že do několika let na tom budete ještě hůř, než dříve.“ … S člověkem, s jeho duší, je tomu v mnohém velmi podobně jako s tělem našeho pacienta. Také je zachváceno hroznou chorobou jménem hřích, která duši opravdu ničí a rozkládá zevnitř, a stejně tak je toto porušení naší duše jen a jen výsledkem lidské neposlušnosti a pýchy. Spasení potom, podobně jako tato operace, dokáže zvrátit výsledky jinak neodvratného procesu zkázy. Náš člověk, i kdyby odteď přestal kouřit a pít, má stejně orgány už natolik zničené, že se již nedokáží samy uzdravit. Potřebuje tedy pomoc zvenčí, a to ještě ne jen tak ledajakou, ale pomoc velmi dobrého lékaře. Na tomto příkladu bychom si ukázali, jak je to s jistotou spasení člověka, jestli ji člověk může mít, jestli již dnes, v takovém stavu v jakém jsem, kdy žádný z nás nemůže říci „nehřešil jsem, a již ani nebudu“, si mohu být jistý svým spasením. Také bychom se podívali, jestli taková jistota spasení dává člověku příležitost k pýše, a jakou roli zde hrají skutky. 1. Jak je to s jistotou spasení člověka? V úvodním verši jsme si ukázali, že spasení je z víry. Je tam psáno „věř a budeš spasen“, a není tam žádné „možná“. Není psáno „věř, a když se budeš snažit, budeš spasen“, ani „věř, a přidej se ke správné církvi a budeš spasen“, dokonce ani „věř, a udělej dost dobrých skutků a budeš spasen“. Nic z toho. Jenom věř. Na našem příkladě je dobře vidět, co to znamená. Jediné, co pacient potřeboval udělat ke své záchraně, bylo věřit doktorovi, svěřit mu své zdraví úplně do ruky, nechat ho, ať dělá, jak nejlépe myslí. Udělal to dobrovolně, po pořádném zvážení své situace. Pak ovšem, pokud se rozhodne svěřit své zdraví do ruky panu chirurgovi, neznamená to, že si může dělat, co chce, ale pokud chce být opravdu zachráněn, musí odteď poslouchat lékařovy příkazy, které vedou k jeho záchraně. O tom ale budeme více mluvit v posledním oddílku. Pokud se ale svěří do ruky svému lékaři, může si být jistý, že on udělá co může pro to, aby žil. Použije své vědomosti, své přístroje, všechno své umění, aby na těle našeho pacienta udělal něco, čeho sám pacient nebude nikdy schopen. I Pán Ježíš, když začíná jednat s duší člověka, jedná obdobně. Říká „dám vám do nitra nového ducha, a místo srdce kamenného vám dám masité“, čili provádí jakousi duchovní transplantaci. To je počátek – když lékař léčí člověka, nejprve přeci musí zajistit základní životní funkce, a až pak se bude zabývat menšími věcmi. Jistota záchrany našeho pacienta tedy ležela v jediné věci, a tou je prostá důvěra ve svého lékaře. Mohl by pacient v takové chvíli říci: „Já věřím doktorovi, ale přesto si nejsem jistý, jestli to přežiji?“ Ano, ale to ve skutečnosti znamená buď „nejsem si jistý, jestli to zvládne“, nebo „možná už jsem tak nemocný, že to už nepůjde spravit“. Z tohoto pohledu není správná otázka „jak mohu mít jistotu spasení“, ale spíše „jak mohu říkat, že věřím v Ježíše, a přitom ji nemít“? Pokud říkám, že Mu věřím (a to především v záležitosti záchrany mé duše), a zároveň říkám, že nevím, jestli budu žít, znamená to, že buď je můj případ natolik beznadějný, že s ním ani ten veliký lékař duší nic neudělá, nebo že mám za omezené Jeho možnosti léčit. Podobně je tomu i s tím velikým dílem ospravedlnění, které bylo dokonané na kříži. Kromě toho, že Pán musí léčit naši duši, musel nás i smířit s Otcem, zaplatit za naše provinění, prolít svou krev, aby nás očistila. Zde také není na místě otázka „mohu mít jistotu, že mne Jeho krev očistí“, ale spíše „jak mohu říkat, že v Něj věřím, a nevěřit, že mne Jeho krev očistí od každého hříchu, že jeho oběť bude dostatečná, aby mne jak smířila s otcem, tak i zaplatila všechny výlohy spojené s léčením mé duše“? Tedy pokud člověk říká, že věří v Ježíše, ale nemá přitom jistotu spasení, pak ve skutečnosti tomu velikému lékaři duší až zas tolik nevěří, má ho za diletanta neschopného dokončit svou práci. 2. Dává jistota spasení člověku příležitost k pýše? Na první pohled by se dalo říci, že ano, vždyť přeci „já jsem spasený, ale on ne, já jdu do nebe, ale oni do pekla“, no řekni mi, nezdá se to být jako důvod k tomu pozvednout své srdce až k nebeským výšinám? Bible o tom ale říká něco úplně jiného. Pavel píše: „Kde zůstala chlouba? Byla vyloučena! Jakým zákonem? Zákonem skutků? Nikoli, nýbrž zákonem víry.“ (Ř 3:27) Chlouba a pýcha byla vyloučena? Jak? Je to v podstatě velmi jednoduché. Představte si, že ten náš pacient přijde domů, a začne se chlubit: „Podívej se, miláčku, už jsem zase zdravý! Víš, to je proto, že jsem moc dobře věřil našemu panu doktorovi, protože kdybych mu nevěřil, tak bych asi umřel.“ Nebyl by směšný? Copak by se mu doma žena nevysmála? Copak byste ho i vy neměli za blázna? Chlubit se tím, že jsem někomu věřil? Jak směšné! Sláva přeci patří jen a jedině tomu lékaři, vždyť on udělal vše, co bylo potřeba, a zachránil onoho zhýralého muže od jeho neodvratného osudu. Záchrana z víry tedy opravdu vylučuje pýchu, a dělá to tak dobře, jako nic jiného. Já nemohu přijít do nebes a chlubit se, že jsem tak dobře věřil svému Pánu, až jsem tedy spasený, ani nemohu říci, že mám jakoukoli zásluhu na tom, že já jsem již spasený, kdežto někdo jiný ne. Zásluhy na naší straně? Jak směšné! Všechna sláva za mou záchranu patří Bohu. 3. Jakou roli hrají skutky při spáse člověka? Bible se zdá být občas ve věci skutků a víry v rozporu. Na jedné straně Pavel tvrdí, že „jsme spaseni milostí skrze víru“ (Ef 2:8), a že „nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.“ (Ř 9:16) Na straně druhé ale Bible říká, že „odplatí každému podle jeho skutků“ (Ř 2:6), a i podobné věci. Když se znovu podíváme na náš příklad, vidíme, že ten člověk byl zachráněný jen „z víry“, jen protože věřil svému lékaři. Přesto ale jeho víra musela být doprovázena skutky, protože jinak by mu k ničemu nebyla. Představte si, že ho pan doktor vyzve: „Dneska půjdete na operaci, nejezte ráno snídani, a celý den odpočívejte, já si pro vás večer přijdu.“ Muž se zamyslí. Ví, že ta operace je důležitá, že jeho zdraví má ještě stále na kahánku, ale pak si řekne: „Á, co mi to udělá trochu se ráno najíst, on stejně jen tak straší, a kromě toho, chtěl jsem se přeci projít, copak všichni nevíme, že procházky napomáhají našemu zdraví?“ Jak si usmyslel, tak udělal. Mohl i přesto říci, že věří svému lékaři? Mohl mu říci „já vám věřím“, a přitom odmítnout jít na operaci? Mohl mu říci „já vám věřím“, a přitom poté, co byl uzdraven, se zase vrátit ke svému strašnému životu? Ano, v našem příkladě jeho nedůvěra, to, že nebral slova svého lékaře vážně, ještě nemusela mít fatální důsledky, dokonce i operace mohla proběhnout v pořádku. Stejně tak i my, i když jsme slabí ve víře, pochybujeme, nebereme našeho Pána často vážně, nemusíme hned zahynout, ale jsme ve velikém nebezpečí. Bible totiž říká „víra bez skutků je mrtvá“ (Jk 2:26). Náš pacient by mohl tvrdit, jak doktorovi věří, ale pokud se nezařídí podle jeho slov, pak je jeho víra mrtvá, a nepřinese mu život. Pravá víra se tedy musí projevit poslušnými skutky, člověk se musí zařídit podle toho, co mu jeho nebeský lékař nařizuje. A podobně jako se nevyplácí brát na lehkou váhu slova lékařů, pokud jde o náš tělesný stav, tím spíše se nevyplácí brát na lehkou váhu slova toho lékaře lidských duší, Krista Ježíše. Ale znovu, pokud hovoříme o chloubě a pýše, vidíme, že by bylo bláznivé, kdyby se muž chlubil: „Miláčku, já jsem celý den nejedl, aby mne doktor mohl operovat, a kvůli tomu jsem zdravý!“ Sláva tedy i tak patří Bohu. Lékař totiž po svém pacientovi chce jen to, co je schopen splnit, a stejně tak i náš Pán nechce po člověku složité věci, které by nebyl schopen naplnit. Závěr Co se týká jistoty spasení, ukázali jsme si několik jednoduchých principů:

• Pokud chce člověk říci, že věří v Ježíše v záležitosti záchrany své duše, musí mít jistotu spasení. Pokud ji nemá, znamená to, že považuje našeho Pána za neschopného lékaře.
• Tato jistota ale nedává žádnou příležitost k pýše, protože ten, kdo dělá veškerou práci, je Bůh sám skrze Ducha Svatého. Je směšné chlubit se tím, že „já věřím a protože věřím, tak jsem spasen“, jako by snad moje víra byla to důležité.
• Není žádný skutek, který by člověk mohl udělat ke své spáse, právě tak jako pacient by se i při své nejlepší snaze nemohl zachránit, ale pokud člověk věří, nutně musí dělat skutky, které vycházejí z té víry. Bez skutků je víra mrtvá, a nedokáže přinést život.