poslal Spuntik VZNIK KŘESŤANSKÉ VÍRY A JEJÍ UTVÁŘENÍ POD VLIVEM HELÉNISMU
Odkdy můžeme mluvit o vzniku křesťanství? Od okamžiku, kdy vzniká víra,
která vyznává, že Ježíš je Kristus, že je Pán, že je Syn boží, že
byl vzkříšen, že byl vyvýšen. Již z této odpovědi je patrné, že křesťanská
víra vyjádřila sebe samu pomocí rozdílných titulů a rozdílných představ.
Všechny tyto tituly a představy existovaly v náboženském světě židovském
a helénistickém již před vznikem křesťanství. Nejednou stály i v určitém
vzájemném napětí. Křesťanská víra je všechny zeslužebnila a tím
transformovala a použila ke svému sebevyjádření, tj. k vyjádření své víry
v Ježíše jako Krista, Pána, Syna božího, Spasitele. Není možné přesně
určit, který z christologických titulů je nejstarší, která z
christologických představ je nejpůvodnější. S jistotou lze například říci,
že titul Logos byl pozdní, titul Kristus velmi raný. Pokusme se proto, pokud
nám historický materiál dovolí, alespoň zčásti si všimnout otázek, kdy
vzniká křesťanská víra a jakými proměnami prošla, než se ustálila do té
podoby, která pak další tradicí byla vnímána jako do jisté míry
normativní; i když celé dějiny křesťanské víry jsou dějinami její
transformace a interpretace. Přece se však pozdější tradice na určité
normě víry, jako víry původní, orientuje.
Historicky můžeme konstatovat, že Ježíš byl ukřižován a že se poměrně
záhy po jeho ukřižování objevuje skupina lidí, kteří určitým způsobem
vyjadřují svůj vztah k Ježíši. Ponechme stranou otázku, zda nejprve v
Galileji, či hned od počátku v Jeruzalémě a později i mimo Jeruzalém. Úplně
v té nejstarší a nám těžko dostupné vrstvě to byl vztah očekávání. Očekávání,
že Ježíš přijde záhy, že přijde jako Mesiáš z nebe a naplní to, o čem
mluvil, že nastolí boží království. Ježíšova víra, že království boží
přichází, která se nenaplnila, našla své prodloužení ve víře učedníků
a kruhu kolem Ježíše: království boží, o kterém Ježíš mluvil, přijde.
Přijde brzy. A on, Ježíš, který byl ukřižován, sestoupí z nebe jako
ten, s jehož příchodem nastane království. A bude to brzy, co nevidět.
Nikdo z těch, kteří začali sdílet tuto víru, nepochyboval, že se toho dočká.
Pravděpodobnost tohoto výkladu dokládá temný, do řečtiny nepřekládaný
výrok "maranatha" - "Pane náš, přijď." Tímto směrem
ukazují též slova Ježíše řečená učedníkům při poslední večeři.
Je třeba vyjít z nejstarší podoby záznamu tohoto výroku, tj. z Markova
evangelia (14,22-25). Ježíš přirovnává kalich ke své krvi a říká, že
se prolévá za mnohé, a dodává, že napříště bude pít kalich v božím
království. Poslední večeře je ve znamení tušení blížícího se konce.
Koho Ježíš myslí těmi mnohými, za něž bude jeho krev prolita? Všechny
lidské generace jistě ne, protože slovo "mnohé" neznamená všechen
lidský rod. Budoucí lidské generace Ježíš vůbec nečekal, čekal konec dějin,
skonání věků, příchod království. Velmi pravděpodobný je výklad
Alberta Schweitzera, že těmi mnohými myslel Ježíš ty, kteří by podlehli
v běsnění satanských sil, které v představách židovské apokalyptiky
bylo před nástupem království očekáváno. Ježíš chápal své utrpení
jako zástupné za ty, na něž by měly dolehnout hrůzy posledního času, a očekával,
že tak svým utrpením dá nástup království do pohybu. Proto také říká
učedníkům, že už s ním nebudou pít z plodu vinné révy, až z nového
kalicha v království. Tento odkaz měl zřejmě pro učedníky prvořadý význam
a pomáhal jim orientovat se po Ježíšově tragickém konci. Odvážili se
toho nadějného: a přece. A přece to není konec, jeho zaslíbení brzkého příchodu
království platí, i když byl ukřižován. Záhy přijde jako vítěz, který
království nastolí. Aby takto mohl přijít, nemůže být ovšem mrtev.
Proto očekávání Ježíšova kruhu, že Ježíš, který byl ukřižován, záhy
přijde z nebe a nastolí slíbené království, implikovalo představu, že je
u Boha vyvýšen, že je živ. Apoštol Pavel - který ovšem historického Ježíše
neznal a do okruhu učedníků nepatřil, ale uvěřil několik let po Ježíšově
ukřižování - sdílí ještě nejméně dvacet let po Ježíšově smrti představu,
že se sám Kristova příchodu v slávě dočká, že se dočká příchodu království.
Píše o tom v 1.listu do Tesaloniky (4,15-17). Později tuto představu musel
opravit. Skutečnost, že království nepřišlo, byla první velkou krizí
první křesťanské generace. Způsob, jak nesnadno a bolestně se první křesťanská
generace vyrovnávala se skutečností, že království nepřišlo, jak se snažila
tuto naději podržet, ale dát jí delší dějinný rozměr, svědčí o tom,
že právě tato naděje byla pro nejstarší křesťanskou vrstvu dominantní.
Z krize dané faktem, že království nepřišlo a mnozí z první generace se
ho nedočkali, vedla cesta k posunu obsahu křesťanské víry. Víra, že Ježíš,
který byl ukřižován, přijde záhy jako Kristus, jako Mesiáš, jako Pán a
nastolí království, tedy že ten ukřižovaný bude zjeven jako Mesiáš, je
transformována do podoby víry: Ježíš byl Mesiáš. Mesiášská událost
nemá teprve nastat příchodem království, nýbrž mesiášská událost již
nastala. Nastala na kříži. Mesiášskou událostí je Ježíšova smrt a jeho
- křesťanskou vírou věřené - vzkříšení. Ano, přijde v slávě a začne
království, ale to rozhodující vítězství nad smrtí, hříchem a pekelnými
mocnostmi zla již nastalo. Nastalo na kříži a vzkříšení je potvrzením
platnosti vykoupení, k němuž na kříži došlo.
V tomto smyslu zachycuje prvokřesťanskou víru apoštol Pavel, zejména v
1.listu Korintským a v dalších dopisech (1 K 15, Ř 5-6). K tomuto posunu
pochopení prvokřesťanské víry jistě Pavel sám výrazně přispěl a tímto
způsobem se vyrovnával se skutečností, že království nenastává. I když
zatím království z nebe nepřichází, to rozhodující se již stalo. Proto
říká Pavel: "My kážeme Krista, toho ukřižovaného." (1 K 1,23)
I když má Pavel na tomto posunu křesťanské víry - posunu z očekávání,
že Ježíš záhy přijde jako Mesiáš, k víře, že Ježíš na kříži zemřel
jako Mesiáš - svůj podíl, je zřejmé, že tato tradice vznikla již před
Pavlem a není tedy vzdálena první vrstvě očekávání příchodu království.
V 1.listu Korintským 15,3-8 formuluje Pavel, že tuto tradici přijal a dále
ji předává. Přechod od víry, že Kristus záhy přijde a nastolí království,
k víře, že mesiášskou událostí byl již jeho kříž, byl plynulý. Druhá,
v jistém smyslu posunutá podoba víry, nevylučovala podobu prvou. To je patrné
právě z 15.kapitoly 1.listu Korintským. Na jedné straně tam Pavel mluví o
tradici, která vyznává kříž jako smrt "za naše hříchy" (v.3),
na druhé straně ještě neruší představu, že někteří se Kristova příchodu
v slávě ještě dočkají.
O.A.
Funda
