poslal eleazar
Křesťané by měli pěstovat vzájemnou jednotu, na tom se shodne většina bratří, ale ne všichni si to představují stejně.
Prakticky rozlišuji dva základní pohledy: jednota isolovaných sborů a jednota rozložená mezi sbory
Jednota isolovaných sborů
Ač se to nezdá, tak v ČR je isolovaných sborů víc, než si myslíme. Sbor nemusí být isolován jenom geograficky, ale mnohem častější je, že členové sboru nemají častější kontakt s členy jiných sborů ne proto, že by to bylo technicky obtížné, ale proto, že jej mít nechtějí.
Takoví lidé jsou mezi sebou většinou jednotni, zvláště když jim nic jiného nezbývá. Protože stýkají-li se výhradně mezi sebou, tak spolu nějak vycházet musejí, a tak je nutné, aby se mezi sebou snášeli. V tom je největší positivum isolacionismu, že nutí lidi, aby byli schopni spolu žít v pokoji, i když mají mnoho rozdílného a byli ochotní se tolerovat. Druhá varianta je, mají-li členoví isolovaného sboru překvapivě až moc stejné názory na většinu věcí. Pak může nastat malér, když se takovéto společenství začne frakcionovat. Velmi často dojde k jeho rozštěpení, protože lidé, co nejsou dennodenně konfrontování s odlišnými názory mohou v takových situacích jednat nevypočitatelně...
Jednota rozložená mezi sbory
Běžnější je ve větších městech, protože vyžaduje existenci několika sborů, které jsou schopné se navzájem respektovat. V takovém případě je klidně možné, že člověk chodí na bohoslužby do jednoho sboru,v práci se stýká s lidmi z jiného sboru, na biblickou chodí zase jinam. Tak pozná člověk spoustu lidí, kteří vyšli z různých prostředí a zjistí, že nejen jeho názory jsou správné, a že druzí nás mohou v mnoha případech obohatit. Naučí se také toleranci k lidem, jejichž postoje mu nejsou vždy sympatické, a že rozdílný přístup k mnoha věcem není jednotě vždy na škodu. Také je výhodné, že může navštěvovat svátky a bohoslužby ne pouze v jednom sboru, ale může chodit i do jiných.
V zásadě pojetí jednoty souvisí s našimi vztahy uvnitř křesťanství. Některé jsou formální (k pastorovi, starším...) a jiné neformální (např. v práci, na různých akcích). Pro zdravou jednotu jsou paradoxně důležitější neformální vztahy, neboť tyto vztahy ukazují, s kým jsme ve skutečnosti "zajedno". Poměr formálních a neformálních vztahů v našem křesťanském obecenství je také dost vypovídající (protože ve formálních vztazích prostě být nejednotní dost dobře nemůžeme). Většinou to bývá tak, že hranice mezi formálními a neformálními vztahy není zrovna ostrá, ale když by došlo na lámání chleba, tak za určující faktor můžeme považovat míru dobrovolnosti. A to je asi to nejdůležitější i u jednoty křesťanů, aby byla světsky řečeno "sama od sebe" a ne vynucená vnějším tlakem.
