„Buď silná! To zvládneš!“ slyším často z úst těch, kteří nerozumí. Nejlépe by bylo, abych se pořád na všechny křenila a opakovala dokola: lidi, mě je dobře, s Bohem to projdu všechno!!! A někdy mám chuť zařvat: „jděte všichni do *****le!“


Já totiž neumím být klaun. Vystavena v záři všech těch reflektorů lidských očí. Já totiž ani neumím - se smát na povel, snášet všechno na povel a padat na kolena jen tehdy, když se to očekává anebo je to jen prostě vhodné. Prostě to neumím.
Takže jsem asi taková ta černá ovce. Anebo jsem prostě jen obyčejný, normální člověk který nechce nic předstírat?
Co Ty na to, milý Ježíši? Nikdy jsi nenosil masku. Nikdy jsi se nepřetvařoval. Uměl jsi být přímý a pravdomluvný, ale i tvrdý a spravedlivý. Dokázal jsi ocenit víru nemocné ženy když se Tě zezadu dotkla v davu lidí - a byla uzdravena. Dokázal jsi s láskou vyzdvihnout poslední denár který vhodila stařenka do chrámové pokladnice. Dokázal jsi se s láskou a něhou zastat obyčejné děvky když v slzách líbala Tvé nohy a pomazala je drahou mastí. Dokázal jsi nazvat nemilované za milované, nehodné milosti za omilostněné. Uměl jsi ale taky s přímostí ukázat na tvrdost lidských srdcí těch, kteří Tě pokoušeli. Dokázal jsi s horlivostí vyhnat prodavače dobytka z chrámu a zastat se Svého Otce v nebi. Navzdory vší té nenávisti která Ti přišla v lidských rukou na oplátku...
Miluješ člověka. Takového jaký je. Obvazuješ rány nemocným, sehnuté napřimuješ. Nalomenou třtinu nedolomíš a doutnající knot neuhasíš. Stojím Ti za všechnu tu námahu i já? Stojím, vím, že ano.
A tak proto, že Tě znám, odhazuji před Tebou veškerou svoji vyumělkovanou pokoru, svatost a spravedlnost. Nemám nic. Jsem nahá. Nechceš, abych se tvářila, že jsem v pořádku. Nikdy Ti nikdo nemusel nic vyprávět o člověku a Ty jsi dávno o něm všechno věděl. Nemusím mluvit ani já. Žádné vodopády slov. Žádné monology o své vlastní obhajobě. Prostě jsem před Tebou. A učím se důvěřovat. Že ve Tvém království si nemusím na nic hrát, že ani mezi Tvým lidem nemusím zbaběle schovávat samu sebe. Že pláč není projevem slabosti, že pád není projevem nedostatku lásky k Tobě.

Jsem. Dýchám. A vím - díky Tobě - že má stále ještě cenu nosit svoji vlastní tvář...


(autor: ZICHA)