poslal Nepřihlášený
Etické pohledy na klonování člověka
Klonování je tématem, kterému světová média v poslední době věnovala hodně pozornosti. Nejinak je tomu i u nás. Téma je to jistě zajímavé a přináší s sebou spoustu nevyřešených otázek a problémů. Ve středu 29. května 2002 pořádala Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) na půdě 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy (2. LF UK) diskusi na téma „Etické pohledy na klonování člověka“.
K diskusi byli přizváni odborníci nad jiné povolaní — zároveň zde byla snaha nabídnout pohled na tuto problematiku z různých úhlů pohledu. Především vědecký přístup přišli prezentovat z Ústavu biologie a lékařské genetiky 2. LF UK Mgr. Věra Franková, Ph. D. a doc. RNDr. Jaroslav Mareš, CSc. Dalším hostem byl pan prof. MUDr. Jan Evangelista Jirásek z Ústavu histologie a embryologie 2. LF, známý i z Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí. Trošku širší pohled na danou problematiku přišli nabídnout MUDr. Petr Příhoda z Ústavu základů vzdělanosti a lékařské etiky 2. LF UK a doc. MUDr. Jiří Šimek, CSc., přednosta Ústavu lékařské etiky 3. lékařské fakulty UK.
Poté, co diskusi zahájil její hlavní organizátor Tomáš Tvaroh, student 2. LF a zároveň člen AMO, pronesli své úvodní příspěvky jednotliví hosté. Mgr. Věra Fraňková nejprve stručně popsala samotný princip klonování — ten už je jistě obecně známý, ale pro úplnost: ze samičí pohlavní buňky (vajíčka) je odstraněno její jádro, které nese téměř veškerou genetickou informaci (ve formě deoxyribonukleové kyseliny — DNA) a je následně nahrazeno genetickou informací buňky z jiného organismu (resp. jiného jedince). Zde je namístě uvést i dva možné hlavní cíle klonování. Jedním z nich je tzv. terapeutické klonování, kdy se buňky embrya použijí k vytvoření specifické tkáně, která následně může pomoci (i zachránit život) nemocným při nejrůznějších chorobách (od cukrovky až třeba po Parkinsonovu nemoc). Druhou možností je vznik jedince, geneticky téměř shodného s dárcem DNA.
Mgr. Franková zmínila i jeden z prvních etických problémů — dotýkající se právě v nejvyšší míře žen. Dosavadní pokusy s klonováním totiž příliš úspěšné nejsou — ze stovek embryí se uchytí třeba jen jedno. Kde brát ony stovky ženských vajíček, má-li jít například o pokusy s lidským materiálem? Nebude na ženy vyvíjen nátlak, aby svá vajíčka prodávali na podobné výzkumy? Shrnuto: Je nutná existence přesně daných pravidel a přísné kontrolní mechanismy, má-li se v podobném výzkum dále pokračovat.
Jako další promluvil pan docent Mareš. Pokusil se definovat pár některých základních pojmů, jež jsou nutné pro další diskusi o problematice. Co je to vlastně embryo? Může mít nějaká lidská práva, a pokud ano, tak jaká? Zmíněn byl i pokus o omezení podobného výzkumu v USA — na půdě státem financovaných institucí je to zakázáno, nic ale v experimentech nebrání soukromým firmám.
Pan profesor Jirásek rovnou nastínil dva možné přístupy — vědecký, a proti němu filozofický. Sám ale zastává pohled čistě vědecký. Domnívá se, že klonováním by se lidstvo zabývat mělo — hlavně kvůli rozsáhlým terapeutickým možnostem — odmítá však klonování za účelem vytváření tzv. homunkulů (tedy v podstatě již výše zmíněných klonů). Zmíněn byl jeden zajímavý argument — život jako takový vznikl na Zemi před asi 3,5 miliardami let. Od té doby žádný další život nevznikl — nemůžeme tedy v případě lidských zárodků hovořit o vzniku nového života, jde v podstatě jen o opakování a pokračování onoho prvotního.
Další na řadě byl pan doc. Jiří Šimek, který spíše než o technických detailech klonování hovořil rovnou o etických otázkách s tím spojených. Nejprve se pokusil poukázat na jednu ze zásadních chyb vědy, jak je dnes chápána — totiž neschopnost uznat jako poznání něco, co není možné poznat vědecky. Příklad — to, co nemůžeme nějak zvážit, změřit, spočítat nebo jiným způsobem objektivně zaznamenat, věda v podstatě neuznává. Něčím takovým může být například morálka nebo víra. Zmíněna byla i fenomenologická filozofie. Ta se k věcem snaží stavět bez jakýchkoliv apriorních (předem daných) předsudků. Nastíněna byla i otázka, co vlastně můžeme považovat za „správné“. Je správné to, s čím souhlasí většina?
Pan docent dále zmínil dvě hlavní námitky proti klonování. Za prvé — přirovnal vědce experimentující s klonováním k malému dítěti, které si hraje s budíkem a pořádně neví, co se stane, když odstraní zrovna tohle kolečko… Rozpadne se celý budík? Bude vůbec fungovat? Ale zpět k tématu klonování. Vědí vůbec vědci pořádně, co dělají? A nedělá snad příroda sama to, do čeho se my teď v posledních letech tak vehementně snažíme proniknout, už celé miliardy let sama nejlépe? Druhou výhradou je vlastně samotná definice člověka. Co vůbec člověk je? Je to asi jediná bytost, která si na konci svého žití klade otázky typu: „Měl můj život vůbec nějaký smysl?“ Nepřísluší tedy člověku určité výsadní postavení, nezaslouží si nějakou ochranu, i v úplných počátcích své existence?
Na otázku „klonování ano či ne“ odpovídá způsobem typickým pro filozofy — totiž dalšími otázkami. Záleží na tom, o jaké klonování má jít. Klonování celého lidského jedince? Zneváží to nějak člověka jako takového, jeho podstatu?
Podobný pohled poskytl i pan doktor Petr Příhoda. Nejprve se snažil vysvětlit, jak by mělo být lidské embryo chápáno. Jde vlastně o lidskou bytost — i když v začátcích svého vývoje. A jako k lidské bytosti se k němu musíme chovat. I když se nakonec třeba lidskou bytostí nestane, musíme uvažovat určitý reálný potenciál k vývoji v lidskou bytost. Opět příklad — třeba se právě vy stanete budoucím prezidentem. Možná taky ne — ale ta možnost tu je a nikdo by vám tu možnost neměl upírat…
Vyvstává otázka, zda-li je naklonovaný jedinec také jedincem. Zmíněna byla i etika u současných transplantací — pokud jde například o transplantaci párového (a tedy třeba postradatelného) orgánu ze živého dárce, ten s tím musí souhlasit. Není třeba možné vzít mu některý z nepostradatelných orgánů a ukončit tak jeho život, aby na jeho úkor nějaký jiný mohl přežít (něco jiného je pak transplantace od mrtvých dárců). Je tedy třeba nemyslitelné nechat si vytvořit svůj klon jako „rezervoár náhradních dílů“.
Hlavní obavou, kterou zmínil pan doktor Příhoda, je obava z tzv. „protržení hráze“ (v anglické literatuře „slippery slope“ — kluzký svah). Opět ilustrováno na příkladu (zajímavé, s jakou oblibou filozofové používají příklady :-) — existují případy (prý opravdu extrémní), v kterých by eutanázie byla opodstatněná — ale když ji jednou připustíme, nevíme, co všechno může takový krok způsobit — např. i lavinu zneužívání eutanázie v případech neopodstatněných až přímo kriminálních.
Vzneseno bylo i varování před současným trendem vývoje společnosti, která se stává čím dál tím více spotřebitelskou, na všechno nahlíží jako na zboží — a toto hrozí i v případě lidského života. Preimplantační či prenatální diagnostika přináší možnost určité selekce — a tím pádem „výroby“ dokonalých dětí na objednávku — ty „defektní“ se prostě ani nenarodí. Takové děti se tím pádem stávají pouhopouhým zbožím. Přitom šance odstraňovat utrpení v tomto světě je tak svůdná… Ale za jakou cenu? Za cenu jiného života, života někoho, od koho si vypůjčíme nějaký ten orgán? Nebo dokonce za cenu usmrcení onoho trpícího? Současná doba nás dostává do nátlakových situací, v kterých je velmi obtížné takováto morální dilemata rozhodnout. Smíme vůbec to, co umíme?
Rozdíly v některých názorech přítomných hostů jsou myslím z předešlých řádků jasně patrné. Na jedné straně touha po vědění, snaha pomoci lidstvu — na straně druhé obavy — ať už založené na racionálních filozofických úvahách, nebo i náboženském přesvědčení.
Následující část probíhala formou diskuse, se svými dotazy se zapojili i další přítomní — především studenti. Odpovědi na některé z dotazů budou jistě zajímat i čtenáře, kteří dočetli až sem…
První otázka směřovala k současné legislativě ohledně klonování v České republice. Odpovědi se zhostil prof. Jirásek, který sám byl přítomen jako delegát při jednání Rady Evropy o protokolu, který zakazuje klonování s cílem vytvoření geneticky identického klonu k člověku ať už žijícímu, či mrtvému. K této rezoluci se připojila i Česká republika.
Dalšího z tazatelů zajímalo, co si přítomní myslí o užitečnosti případných etických komisí. Zde se názory velmi různily. Od „obejít se dá všechno“ až po „zabraňují zbytečnému experimentování na pacientech“.
Padl i dotaz na názor církve v České republice. Jelikož u nás tato problematika není až tak aktuální (výzkum probíhá maximálně na zvířecím materiálu — což bylo vlastně i odpovědí na můj dotaz, zda se nějaký praktický výzkum realizuje i u nás), zdejší katolickou církev to příliš nezajímá. Vatikán však zaujímá jasně odmítavé stanovisko.
Zajímavý dotaz se týkal i svědomí vědců. Pan doktor Příhoda i docent Šimek rozebrali otázku svědomí z filozofického a snad i psychologického hlediska. Podle Mgr. Frankové však i vědci mají své cíle, touhy — a svědomí může být občas utlačeno do pozadí. Pan doc. Mareš zmínil Faustovské pokušení z poznání — a pan prof. Jirásek sám přiznal, že občas se vědec nachází v situaci, kdy je legislativa příliš svazující.
A závěrečný dotaz? Nebylo by nakonec lepší ten pokrok nějak omezit? V podstatě se všichni shodli, že to ani není možné — snad jedině omezit přísun peněz do výzkumu — jenže to je možné pro výzkum financovaný vládami — co se bude dít v laboratořích různých soukromých firem, je neuhlídatelné. Pokrok se (nejen podle filozofů) nedá zastavit. Snad by bylo účelné ho trochu zpomalit — abychom měli více času poznat, o co se vlastně pokoušíme. Navíc i kdyby v současné době terapeutické klonování přineslo své ovoce, zpočátku by šlo o tak drahou technologii, že by způsobila rozpad zdravotnických systémů. Nebo jiný etický problém — prodloužení života, výměny orgánů — ale vše jen pro bohaté, zatímco na Zemi budou jiní lidé umírat hlady…
Diskuse byla efektně zakončena dvěma citáty — jedním z Nového zákona („Nechte mrtvé, ať pohřbívají své mrtvé“) a druhým ze Starého zákona („Nepřidáš se k většině, když páchá zlo“). Od kterých dvou hostů diskuze pochází tyto dva citáty, už nechám na posouzení ctěných čtenářů. :-)
Marek Turnovec (mat@iol.cz) - 1.7.2002
Autor je momentálně studentem 2. LF Praha
Jeho domovskou stránku naleznete na adrese http://mat.zde.cz/
