poslal Nepřihlášený Jan Hus
Naše obrození a naše reformace
Hledaj pravdy,
slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu,
braň pravdy až do smrti.
Jan Hus
naše obrození a naše reformace
I
1
Obrodní úsilí je totožné s úsilím reformačním.
Česká idea, idea náboženská
Naše národní obrození, o něž už sto let
usilujeme vědoměji, hned ve svých počátcích bylo duchovním bojem proti
tlaku protireformačnímu, bylo pokračováním úsilí a idejí reformních, za
něž Hus podstoupil smrt mučednickou.
Obrozením podle románského slova renaisance
rozumíme zahájení nové doby v témž smysle, v jakém dotčeného cizího slova
dávno se užívá o nové době, která se ve vědě a umění postavila proti středověkému
názoru světovému vypracovanému katolicismem. V oboru náboženském a církevním
užívá se slova reforma, reformace. Všem těmto a podobným pojmům (instauratio
např. u Bacona) rozumíme tak, že zanechání středověkého názoru na svět
a odpovídající mu správy životní a společenské, zanechání víceméně důsledné
a radikální, pokládáme za pokrok, vývoj a rozvoj ve smyslu slova
zdokonalení, napravení, opravení. Tento pojem, jak i slovo, je nový, moderní.
Naše renesance, naše obrození (znovuzrození,
probuzení, vzkříšení atd.) čelilo témuž středověkému názoru; a čelilo mu
podruhé, protože historickým během náš prvý obrodní pokus reformační byl
zadržen, staven soustavným úsilím protireformačním, protiobrodním. Docela
přirozeně tedy naše obnovené obrozování připínalo se historicky na naši
reformaci, je to po pokuse prvém pokus druhý.
Že naše obrození je pokus pokračovat v
díle Husově, vidíme z těch našich hlavních buditelů a jejich úsilí: Dobrovský,
Kollár, Šafařík, Palacký, Havlíček, Aug. Smetana pokračují na dráze nastoupené
Husem.
Naši nejstarší buditelé byli duchovními
(Dobrovský, Kollár), a všimněte si: svorně v témž duchu proti mrtvotě protireformační
pracují pro národ duchovní katolický a evangelický. Mezi prvými buditeli
je četná řada kněží všichni usilují o duchovní pokrok a svobodu proti tlaku
protireformačnímu. Vyloženo již v České otázce, proč
právě duchovní byli prvními buditeli.
Potomkové bratří, nástupců Husových i podle
vyznání (Kollár, Šafařík, Palacký), vypracovali nám prvý národní program
obrodní. Zejména Palacký, otec národa, prvý vyložil nám smysl naší historie
a reformace, představil nám vrchol světových a úhelní ideu českých dějin:
náboženský ideál bratrský ideál ten prohlásil zároveň za ideál svůj a českého
usilování národního, usilování obrodního.
Havlíček k tomuto, smím-li tak říci, obrodnímu
evangeliu napsal epištoly (kutnohorské), Smetana zabíhá již v budoucí vývoj
poreformační od Dobrovského až k Palackému, Havlíčkovi a Smetanovi pořád
je nepřetržité, vědomější usilování navázat na duchovní dědictví otců reformátorů
a pokračovat v duchu jejich.
Nejen osoby buditelů, jejich stav a vyznání
zjevují je historicky jako pokračovatele reformátorů, nýbrž hlavně učení
víže je a nás k těmto našim předkům: ideál humanitní, základní a stěžejná
idea, vedoucí všecko úsilí buditelské a obrodní, je idea naší reformace:
humanita je jen jiné slovo pro bratrství a na této myšlence zejména
Palacký budoval náš program národní.
2
Národ Husův — ale obživení protireformačního
a protiobrodného úsilí
Jsme národ Husův a rádi se tak zoveme avšak
jsme tím národem Husovým doopravdy a ve skutečnosti?
Nejsme. Ještě nejsme.
V našem národním usilování je veliký nedostatek
vnitřního života, života duchovního; vědomí toho, že náš obrodní program
má být pokračováním tradicí reformačních, je slabé. Jsou to zajisté podivné
symptomy, že nad Palackého výklad české reformace téměř nic se v naší historické
vědě nepokročilo, nemáme posud dějin našeho vývoje církevního, ani dějin
protireformace, že nevydány ve vlasti Husově Husovy spisy, že vůbec cizina
o životním díle Husově pracuje; jak se také vleče jednání o Husův
pomník to všecko na národ Husův vrhá světlo podivné!
Naše posavadní větší strany obě, strana
staročeská i mladočeská, docela zjevně a bezdůvodně odklonily se od kulturního
programu Palackého a od programu obrodního a reformního. Stranu staročeskou
přímo již vede protiobrodní klerikalismus a ve straně mladočeské sám Sladkovský
tohoto programu českého se vzdal, přejav pravoslaví z úmyslů politických.
Ti, kdo hlásají ideu tzv. cyrilometodějskou, pokračují na této dráze protiobrodní,
nečeské.
Na jedné straně jednání a skutečný program
docela jiný, na druhé straně nepravdivé horování podle slov programu jiného
a docela opačného: dvojakost, rozdvojenost, neopravdovost myšlení a konání:
kde je tedy pravda? V tom, co skutečně děláme, nebo v tom, čeho se dovoláváme
a čím před světem se honosíme? Mají snad pravdu ti, kdo Husovo dílo vědomě
zavrhují? Jisto je, že protireformační úsilí klerikální, úsilím obrodním
stavené, v posledních letech velmi obživlo a právě v našich časích soustavně
se organizuje. Duchovenstvo katolické,
jež v starší době obrodní bylo rozhodně pokrokové a v pojímání naší historie
zajedno s Dobrovským, Kollárem a Palackým, duchovenstvo, jež také ctilo
Husa, jak to ještě vidíme na Třebízském, duchovenstvo to již na nepatrné
výjimky pokračuje teď stále zjevněji
v duchu protireformačním. Po obrození v duchu reformním a proti němu organizuje
se teď, již i politicky, obrození ducha protireformního.
Kdo jen zdaleka stopuje náš literární a
duchovní život vůbec, musil to poznat; musil však poznat zároveň, že tomuto
protireformnímu a protiobrodnímu úsilí zejména mladočešství, v principu
svobodomyslné, čelí jen mdle: co to znamená?
To je vážný problém časový, to je vážný
problém národní. O něm chtěl bych dnes promluvit.* Nebudu hledat slov,
abych vylíčil události, které se právě v dnešní den (byla také sobota)
před tisíciletím staly v Kostnici nebudu líčit hranice, na které za pravdu
dokonal jeden z nejlepších synů národa... žijeme v přítomnosti, žijme ji
plně, a proto uvažujme, co kostnická hranice znamená
nám dnes, neboť hranice ta není ještě rozmetána...
3
Liberalismus také dusí ideje obrodní.
Francouzská revoluce a česká reformace:
humanita česká, bratrská a humanismus
liberální
Kostnickou hranicí živí a obživuje lhostejnost
k posledním pravdám životním, lhostejnost k posledním cílům člověka.
Tíží nás indiferentismus.
Náš obrodní program zeslabuje liberalismus,
buditelské úsilí o osvětu a vzdělání přestává namnoze na víceméně eklektickém
napodobování rozmanitých evropských vzorů, není však vědomým, soustavným
a organickým pokračováním v ideách obrodních a reformačních. Ideje ty máme
na papíře ve skutečnosti jimi se neřídíme.
Liberalismus je podstatou filozofický racionalismus
popírající velmi často a jednostranně náboženský a etický smysl životní
a kulturní, sociálně je filozofií aristokraticko-plutokratickou. Liberalismus
ustavil se v 18. věku zejména ve Francii a provedl velikou revoluci a revoluce
menší, obzvláště také r. 1848; reakce nebyly s to zmoci ho: samy byly v
jádru liberální, usilujíce pouze o
návrat k starším politickým řádům z důvodů vnější prospěšnosti. Proto ve
skutečnosti liberalismus sílily. Přijal se liberální a revoluční konstitucionalismus
politický jeho filozofický základ se tím přijal také nebo alespoň se trpěl.
Tak se stal liberalismus běžnou filozofií
našeho věku zejména žurnalistika, sloužící liberálnímu konstitucionalismu,
byla a je liberální. Liberalismus je veliká smlouva doby, udržet společnost
jaks taks na porouchaných základech revolučních, tu i tam na její budově
něco
opravit, někdy snad dotknout se i toho onoho základního pilíře, ale pouze
dotknout; jen žádnou důkladnou revizi a reformu toť heslo všeho liberalismu.
Tento liberalismus je svým původem v nesouhlase
se základní ideou našeho obrození, totiž s ideou humanitní, pokud tato
u nás se prýštila z našeho bratrství. Naše bratrství bylo právě jiné nežli
bratrství francouzské revoluce. Naše bratrství založeno bylo na citu a
ideji náboženské, bratrství revoluční bylo negací náboženského citu, mělo
zřídlo v úsilí politickém. Dovedu ocenit
dobré služby, které liberalismus pro člověčenstvo a pro národ náš vykonal,
ale přece ho nepřijímám cele a zejména ho nepřijímám v té formě, v jaké
vystupuje po r. 1848.
Většina lidí nebude se snad ohlížet po
těchto domněle jemných rozdílech; avšak to nejsou pouze rozdíly pojmové,
jsou to zároveň rozdíly životní a národní. Náš národní, český ideál humanitní
není totožný s humanismem revolučním;* z nepoznání toho rozdílu prýští
naše neschopnost správně navázat na vlastní minulost a pokračovat
v duchu opravdu českém.
Humanitní ideál český má svůj historický
i věcný základ v naší reformaci, nikoli ve francouzské revoluci; humanismus
liberální není totožný s humanitou naší reformace. Kdo myslit a cítit chce
česky, tohoto rozdílu musí si být vědom.
Jak jsem ukazoval v České otázce a jak
to hned zde shrnu, vnikl do našeho národního programu obrodního tento cizí
liberalismus a porušoval ideje obrodní, které naši buditelé čerpali z naší
reformace; tím vznikl osudný rozpor v základních ideách našeho národního
programu.
Liberalismus tento ihned neblaze působil
mravně i sociálně. Na jedné straně budil a křísil se národ ideály reformačními,
které přes všecko úsilí protireformační nebyly docela zapomenuty, zároveň
však na straně druhé podávaly se mu, nepřipravenému, cizí ideje těm jeho
ideám namnoze protivné. Tím udržovala se v národě, jenž tlaku protireformačnímu
se poddal dosti neupřímně, polovičatost a necharakternost. Liberalismus
podporoval dílo násilné protireformace. Úpadek náš byl přece v prvé
řadě a hlavně úpadek mravní, obrodit se musíme především mravně a právě
pro tento úkol liberalismus je neschopen. Tak jak politicky pokračoval
v díle protireformačním, vnucuje nám násilně cizí jazyk, tak poškozoval
nás vniterně: spokojuje se filozofickou
negací a mravním a sociálním příštipkářstvím.
4
Podstata české reformace
Aby tyto rozdíly a ovšem základní pojmy
našeho úsilí reformačního a obrodního náležitě vynikly, ve vší stručnosti
si obsah jejich představme a srovnejme.
Do očí bije dnes neschopnost světoběhlého
liberalismu uznat především ráz naší reformace náboženský a pochopovat
tudíž všecku tu plnost, kterou náboženská reforma přímo a nepřímo obsahuje.
Liberalismus pokládá právě otázku náboženskou za definitivně rozřešenu
ve smysle svém, avšak mýlí se, negace
není rozřešením. Nyní ovšem proti tomuto omylu liberální filozofie vzniká
odpor i v kruzích ne právě hluboko myslících, a váha náboženského problému
se opět uznává. Je možno, že i náš liberalismus těmito cizími vzory vrátí
se k našemu českému problému tak eklekticky, jak se od něho eklekticky
odvrátil, úkolem českého člověka myslícího jest neztratit z mysli a srdce
základního rázu naší české reformace, neztratit jejího podkladu náboženského,
a tím také postihnout pravý základ našeho národního
programu obrodního. Husova reforma právě proto, že byla náboženská, měla
tak hluboký a veliký dosah a takový vliv; myšlenka Husova koneckonců proto
zvítězila, třeba zpočátku všichni byli proti ní, všichni proti jednomu.
Protože reformace byla náboženská, nebyla
ve svém rozvoji proti filozofii a vědě: náboženství a věda, pravé náboženství
a pravá věda a filozofie se nevylučují.
Reformace přece započala se univerzitou
alespoň univerzitou byla vedena. Hus sám z Wiclifa čerpal napřed přípravu
filozofickou. S mistrem šel lid, mezi filozofií, vědou, vysokým učením,
mezi inteligencí a lidem rozdílů nebylo. Po Husovi obzvláště bratří, dbajíce
reformy náboženské, usilovali zároveň o vzdělání: Komenský stal se přímo
učitelem celého světa.
Jako Hus a Komenský tak i naši buditelé
nás křísili vědomostmi a usilovali o vzdělání. Dobrovský zakládá slavistiku,
a budí nás dokonce jazyky cizími, latinským a německým; Kollár v teorii
zakládá svůj národní program na filozofii dějin, po Kollárovi a jako on
všichni (Šafařík, Palacký, Havlíček)
dovolávají se Herdera, Kanta, Bolzana, pozdější Hegela atd. vzdělanost
našim obrodičům jako reformátorům byla i cílem i hlavním prostředkem nápravním.
Neníť probuzení, není nápravy bez vzdělanosti a pokroku, není nápravy mravní
bez
ustavičné práce osvětové. Všecek pokrok vzdělanosti sloužit musí opravě
mravů a života. Hus stál o obrození mravů a všeho života vůbec. Reformace
měla cíl etický. Za tímto cílem Husovi následníci, bratří, směřovali, a
tolikéž humanitní ideál obrodní měl
vedle dosahu osvícenského svůj obsah a cíl mravní a náboženský.
Právě obrodní úsilí etické je význačným
charakterem naší reformace. Naše reformace byla obrozováním správy a praxe
životní. Hus byl především reformátorem, nikoli bohoslovem. A právem: konečný
cíl člověka a smysl život je etický.
Tím není řečeno, že postrádala reformace
směru teoretického: reformy mravů bez nových myšlenek není. Hus sám, třeba
jako bohoslov, nevynikal jako jeho učitel Wiclif, byl činný i vědecky,
a po něm bratří vynikali jako učenci a vzdělanci ovšem ani oni školu svou
neoddělovali od života.
Reformace každého jednotlivce nebyla by
bývala možná bez svobody společenské, tedy církevní a politické. Proto
Hus postavil se proti autoritě církevní a papežské, která tehdy ještě,
ačkoli již padala, byla všemocná. Svoboda svědomí, svoboda náboženství
přirozeně a důsledně vedla k osvobození od příliš vnější a mechanické autority
církevní. Reformace osob vedla k reformě společenského řádu jen reforma
osob vůbec je reformací. Proto učení
o církvi Hus věnoval svůj spis nejobšírnější a nejučenější. Hlavní jeho
myšlenka je: církev jest obec vyvolených, tedy křesťanů ne dle jména, ale
skutečných. Odsud logický důsledek, že jen pravý křesťan je pravým knězem
a papežem autorita církevní, hierarchie,
podřízena takto autoritě vnitřní, mravnosti a zbožnosti. Tím Hus zároveň
prakticky čelil rozháranosti a nejistotě své doby, v níž papež, dokonce
papežů více zápolilo o nejvyšší autoritu církevní s hierarchií a koncilem.
Svoboda svědomí nebyla Husovi pojem negativní,
nevzpíral se pouze autoritě, nýbrž úsilí jeho o svobodu mělo obsah živý,
plný, pozitivní. Touto pozitivností vyznamenávali se také bratří, a ani
naši buditelé nespokojovali se negací.
Jestliže Hus stál o to, aby se autorita
církevní podřídila autoritě svědomí, tím samým téže autoritě podřídil autoritu
státní, politickou. To z tehdejšího poměru státu a církve vyplývalo samo
sebou.
Tomu zdálo by se odporovat, že Hus, zejména
také ve svých spisech českých, velmi často podřizuje kněze pánům, domlouvaje
těmto stále a důtklivě, aby se všemožně opírali tehdejší kněžské nemravnosti.
Avšak to není v odporu s jeho učením o církvi, naopak potvrzuje je. Jakmile
totiž viditelná organizace církevní, ba sama hodnost kněžská, podřízena
je autoritě svědomí, organizace politická
vede všecku vnější správu společenskou. Této správě pak podřízeno je i
kněžstvo a vnější jeho organizace, církev; církev pravá, církev neviditelná
vnější autoritě světské podřízena není a být nemůže, svědomí žádné vnější
autoritě nepodléhá a podléhat nemůže.
Hus tímto svým učením o státě má již názor
novější a modernější. Není to však názor pozdějšího osvíceného absolutismu,
jejž přijal nynější liberalismus; Hus vzpíraje se všemohoucnosti církve,
neuznával ani všemohoucnosti státu. Jeho odpůrcové dobře to vyciťovali,
žalujíce na něho před koncilem, že jeho učení čelí monarchii ve skutečnosti
čelilo absolutismu.
Bratří ještě určitěji a docela uvědoměle
stát podřizovali autoritě zbožného svědomí. Naši křisitelé celý náš národní
program zakládali na stěžejné ideji humanitní, podřizujíce politický program
všekulturnímu úsilí obrodnímu.
Husova reforma měla konečně přirozený důsledek
národnostní. Tím, že osvobodil individuální svědomí, že uvolnil člověka
od vnější autority církevní a státní, usiluje zároveň o vzdělání a mravnost,
přirozený jazyk stal se tím osvětovým prostředkem, kterým v době starší
byla latina.
V běžném nyní smysle Hus ovšem národní
nebyl. Více miluju dobrého Němce nežli špatného Čecha, napsal a právě tak
říkal: nepřátelé nejhorší jsou domácí nepřátelé . Mínil tím nepřátele díla
svého. Přesto, ba právě proto, že reformace neměla cíle národnostního,
prospěla jazyku a národnímu uvědomění.* Jazyk prospívá, když lidé mohutně
cítí a myslí, jazyk rozohňuje a šlechtí ten, kdo svým
bratřím, kdo světu má co říci. A naši reformátoři měli pro svůj lid, měli
pro svět zprávy nové a důležité. Proto bratří vzdělávajíce národ, vzdělávali
také jazyk. Bible kralická je dílo skutečně národní, není pouhý překlad,
který by pořídit mohl každý učený profesor,
ale je to Písmo od Čechů procítěné, promyšlené, a proto je evangeliem českým.
Takto Husova reforma jeho následníků sama
od sebe vedla k organizaci církve české, církve národní, bohoslužebný jazyk
nemohl být nežli český. Tu nepůsobily žádné reminiscence slovanské církve
cyrilometodějské, uměle konstruované od těch historiků a politiků, kteří
nedovedou pochopit podstatu a národnostní vliv reformace náboženské: působilo
živé přesvědčení mravní a náboženské, a to samo sebou učiněno jest živým
slovem českým.
Komenský celou svou pedagogiku založil
na tomto principu reformačním, žádaje, aby se ve školách napřed dávaly
věci, pak teprve slova a aby se slova nedávala bez věcí, pojmů.
Nejinak naši buditelé filozofický důvod
pro právo národnosti hledali v humanitě ...vždy voláš-li Slavjan: nechť
se ti ozve člověk! Slovo může býti učiněno tělem a bude přebývati mezi
námi, jestliže je zároveň myšlenkou; pak slovo to ostříhati budeme v čistotě
a ryzosti, jak učinil Hus, když po pánech právě tak žádal, aby
se postavili proti znešvařování české řeči, jak po nich žádal, aby stavili
kněžskou pýchu a nemravnost.
I bylo tedy úsilí Husovo úsilím o mravní
a náboženské obrození, bylo úsilím o člověka nového. K témuž cíli směřovalo
a směřovati má i naše obrození, jsouc pokusem pokračovat v úsilí reformace;
reformace byla obrozením, obrození býti má reformací: reformace byla naším
pokusem o obrození prvým, novější úsilí obrodní je pokusem druhým.
Stěžejnou a výslední ideou reformace bylo
důsledně: bratrství. Má-li vývoj náboženský, mravní a filozofický nezůstat
planým, běží-li lidem o reformaci skutečně, pak koneckonců musí Kristovo
Miluj bližního svého jako sebe samého , státi se sociálním skutkem. A tím
skutkem může býti pouze obnovení našeho bratrství všecko ostatní
je vyhýbání, výmluva a zastírání panovačnosti duchovní a světské. To pociťovali
naši buditelé, zejména Palacký, když všecko své úsilí obrodní zakládali
na humanitě.
5
Vznik české protireformace
Jestliže úsilí reformační bylo tak oprávněno
a jestliže ideje jeho sloužily nám při našem národním obrození v době nové
odkud odpor proti naší reformě, odkud úsilí protireformační? A odkud v
době nové odpor proti našim buditelům a ideám obrodním?
Reformační úsilí přirozeně vyvolalo hnutí
protireformační. Nové myšlenky, myšlenky sebe správnější a oprávněnější
překonat musejí myšlenky staré a zastaralé myslit a napravovat znamená
bojovat pro pravdu, znamená překonat překážky, které se pravdě stavějí
v cestu.
Bojovat pro pravdu znamená pro pravdu pracovat, pracovat
duchem, pracovat pravdou. Protože však proti sobě nestojí pravda a nepravda,
ale lidé pravdy hledající, často a často pravdy neslyšíme, neučíme se jí
a nemilujeme, ale potlačujeme toho, kdo pravdu drží. I to se stává, že
v nedočkavosti a netrpělivosti pravdě
dopomoci chceme nepravdou, neučíme pravdě, ale ve jménu pravdy činíme násilí.
Tak stalo se též u nás.
Odpůrcové Husovi užili násilí, násilí jejich
zplodilo násilí vyznavačů Husových. Nebylo by spravedlivé toho neuznávat,
nebylo by prospěšné toho nepoznat.
A právě tak v době nynějšího obrození lze
očekávat mezi námi antagonismus z týchž příčin.
6
Protireformační násilí. Upadení reformace
v revoluci. Protireformace také
českou. Palackého idea státu rakouského
čelí protireformaci
Odpůrcové naší reformace, hájící protireformace,
rádi ukazují na rozbroje a stranictví, ve které prý národ po smrti Husově
upadl, ukazují na úpadek vlasti až v nesamostatnost, dokazují, že poklesli
jsme takto pro své úsilí reformační. Naproti tomu protireformace velebí
se jako národní záchrana a uniknutí
z velikého poblouzení. Tak líčí se nám historie od nynějších Balbínů a
netoliko spisovatelé klerikální prohlašují reformaci za lež a blud, nýbrž
i historikové světští přilepují tuto reakční nepravdu na životní dílo Palackého.
Na sněmě českém mohl si potomek protireformační šlechty dokonce dovolit
hrubé slovo o bandě lupičů a žhářů a ze strany, kterou založil Palacký,
nevzmohl se nikdo ani k odpovědi. Tak pokleslo obrodní vědomí ve straně
Palackým založené!
Tyto výtky činěné naší reformaci jsou neoprávněny,
spočívají na historických nepravdách; avšak, jak už naznačeno, historická
a věcná spravedlnost vyžaduje připustit, že reformace byla do značné míry
nedokonalá.
Pokud se Husa samého týká, jinak, než jednal,
jednat nemohl a nesměl. Právem dovolává se Řehoře a Augustina, hlásaje:
Od pravdy vzniká-li pohoršení, jistěji jest přestoupiti, aby vzniklo pohoršení,
než pravdu opustiti. Hus důsledně odmítl nabídky uspokojiti své odpůrce
dovednou formulací svých názorů a rezervací nevyslovenou.
V tom není zlo, že se pro pravdu rozestupujeme na různé tábory, ale je
v tom, že tábory si osobují samospasitelnost pravdy absolutní a že ve jménu
té pravdy sahají k meči, usilujíce o jednotu mechanickou namístě jednoty
v duchu a pravdě.
Národ český po příkladě Husově tím zahájil
dobu novou, že se opřel této jednotě vnější, usiluje o nápravu mravů a
očistu učení. Příklad a smrt Husova mocně vzrušily city, národ vzplanul
hněvem spravedlivým; nebyl však (to připouštíme) pro důslednou a pronikavou
reformu dosti připraven, a tak se stalo, že hned z samého počátku náboženská
reformace ustupovala politickým bojům národnostním a sociálním. Národ nebyl
na těžké dílo reformní náležitě připraven a odhodlán. Je to právě náš osud,
že jako národ první bránili jsme svobody
náboženského svědomí; proto jsme ve mnohém kolísali a byli nehotovi. Neurčitost
strany pod obojí a její ustavičné jednání s Římem nedá se omluvit, smutné
bylo to rozčilování pro věci vedlejší a boje tak urputné a přece malicherné,
boje a zápasy bez cíle a větší příčiny.
Nemastné neslané kompaktáty a koalice basilejská navždy nám mohou být výstrahou.
Je to smutný fakt, že v četných následnících Husových pochopení pro reformu
pronikavější záhy se ztrácelo.
Avšak to všecko nijak neomlouvá násilí,
jehož se odpůrcové Husovi dopustili a stále dopouštěli.
Na Husovi odpůrcové jeho úsilí reformního
dopouštěli se hned z samého počátku násilí, násilí netoliko tělesného,
ale i duchovního. Podivný byl už ten koncil kostnický; papež, jenž prý
kdysi byl námořním loupežníkem a jenž neměl obrany proti veřejnému obvinění
z četných zlých skutků, předsedat měl soudu nad Husem, jehož bezúhonný
život uznávali již tehdy i někteří jeho odpůrcové, jako např. sám budoucí
papež Eneáš Sylvius, a jej uznávají posud loajální
odpůrcové katoličtí. Jen úskočným násilím zmocnili se v Kostnici Husovy
osoby, roztrušujíce lživé zprávy, že z města chtěl prchnout, papež nedostál
svému slovu a nedostál mu král Zikmund již ten švec Ondřej právem ho káral
z věrolomnosti.
Koncil hlavně dopustil se na Husovi násilí
duchovního. Nejenže Husovi podkládal tak zpozdilé učení, jak např. že se
vydával za čtvrtou božskou osobu, koncil dopustil se na Husovi nejkřiklavějšího
duchovního násilí tím, že mu připisoval právě to učení, pro které podletehdejších
nekřesťanských mravů od církve a státu mohl být nejcitelněji kaceřován.
Koncil totiž odsoudil Husa hlavně pro popírání transsubstanciace; avšak
učení toho Hus nedržel, jak uznávají dnes i pravověrní bohoslové katoličtí
odpadá tedy nejhlavnější důvod pro
kacířství . Nelze se tudíž divit, jestliže se mírný a nestranný Lechler
odhodlal k výroku, že se kostnický koncil na Husovi dopustil justiční vraždy
soudcové k výslechu skutečně přinesli hotový návrh ortelu.
Hrubým násilím duchovním i tělesným byla
pozdější křižácká tažení proti Čechům, násilná byla protireformace, končící
konfiskacemi statků a přesvědčení; z téhož duchovního znásilňování vysvětluje
se úžasně nekritické svatořečení Jana Nepomuckého aj. skutky podobné. Avšak
chceme připustit, že protireformace proti reformaci nestavěla všude a vždy
pouze násilí, ale že proti ideji nové stavěla ideu svou, ideu autority
a své tradicionální učení; konečně musíme podle spravedlnosti doznat že
církev vedoucí protireformaci, ve mnohém se opravila, provádějíc
alespoň částečně tu reformu hlavy a údů, o kterou usiloval Hus. Církev
Husa sice zatratila a odsoudila, ale jeho smrt působila očistně i na ni.
Protireformace nepočala se teprve v době po Bílé hoře, nýbrž mnohem dříve;
katolíci v Čechách pracovali úsilně,
promyšleně a mnozí jistě v čistém úmyslu: tím také dá se vysvětlit, že
tak záhy po událostech bělohorských Pražané a neméně obyvatelstvo měst
jiných valně bylo pokatoličtěno. To se pouhým působením těch Lichtensteinů,
Madarasů a Koňasů vysvětlit nedá, ale
dokazuje to, že strany reformní, zejména strana pod obojí, mravně i politicky
byly již dávno poklesly.
Protireformace byla (budiž to ještě výslovněji
pověděno) taktéž dílo české, byla ovšem zároveň dílo katolického světa
celého, a zejména Rakousko v něm vidělo své historické poslání. Odsud mezi
ideou českou a rakouskou je značná protiva; není absolutní, protože právě
i Čechové sami o své újmě stáli proti reformaci a Husovi. Hus sám na domácí
své odpůrce nejživěji žaloval. Tato rakouská idea není idea
německá; Německo stalo se proti Rakousku politickým orgánem pozdější reformace,
Rakousku šlo napřed o protireformaci a jen nepřímo germanizovalo, teprve
později na místo protireformační politiky dostoupla liberální politika
germanizační.
Palacký svou ideou federačního Rakouska
vědomě čelil centralisačnímu úsilí netoliko germanizačnímu, ale i protireformačnímu;
federace Rakouska znamenala mu upravit všecky národy a země rakouské na
ideálu humanitním, naše národní idea humanitní netoliko nám, ale i národůmostatním
může a musí být pevným základem. My Čechové nemůžeme se vzdát své podstaty
národní, nemůžeme nežít smyslem své historie, proto přirozeně i v politice
mezinárodní a zahraniční stavět musíme na ideji své. Že Čech protireformačnímu
Rakousku přiřknulideu svou a novou, je přirozené protireformace reformací
musí být překonána, jen v naší české ideji mnohonárodní Rakousko má pro
dobu novou smysl a své právo existenční.
Bílá hora byla jen zpečetěním úpadku dřívějšího
a starého, protireformační Vídeň za oběť tří set žoldáků zmocnila se celých
Čech, a tím bezmála celého světa. Na Bílé hoře doražen byl náš úpadek mravní,
následující hromadná protireformace byla trest za zpronevěru na díle reformačním.
Nepadli jsme pro své ideály reformní, ale padli jsme proto,
že jsme se jich nedrželi a jich se vzdávali.
7
Sněm roku 1487 a bratří
Nejvíce zpronevěřili jsme se reformaci,
že jsme následovali násilnického příkladu svých odpůrců; že se naši předkové
bránili, je správné, ale dopouštěli se o své újmě násilí proti odpůrcům
svým, také chtěli reformaci provést násilím.
Jak velice jsme se zpronevěřili zásadám
reformace, jejíž cíl bylo bratrství, toho veliký a smutný důkaz jsou ty
mnohé boje reformních stran a konečná poroba selského lidu: Čechové, jejichž
mučedník před několika desítiletími zemřel pro svobodu, porobili svůj lid
páni pod obojí proti lidu svorně stáli po boku pánům pod jednou netoliko
u Lipan, ale i na těch různých sněmích, zejména roku 1487.
Palacký o tomto skutku poznamenal, že jím
způsoben byl úpadek další, neboť lid neúčastnil se již práce národní: nemohl.*
Vskutku na Bílé hoře poraženi byli čeští pánové, tato revoluce byla skutkem
šlechty lid trpět musil za mravní a politickou rozervanost svých utlačovatelů.
Avšak když u Lipan padlo násilí násilím
a reformace sama v sobě byla na život rozpolcena, Chelčický jal se již
hlásat své nové učení, na němž vyrůstalo bratrství. A když zlopověstní
sněmové znova chystali se i formálně dotvrdit zradu reformy a křesťanství,
bratr Lukáš stával se organizátorem toho
bratrství, jež ve tmě násilí protireformačního stalo se nám vůdčí hvězdou
a zůstalo jí i ve svém vyhnanství, o něž opět i strana hlásící se k Husovi
má svou zásluhu.
naše obrození
a naše reformace
II
8
Reformační snažení obrodní. Obrození
pokračováním v reformačním úsilí.
Podrobnější toho svědectví ze spisů
Dobrovského, Kollára, Palackého, Havlíčka,
Smetany
Minuli jsme se s cílem v reformaci, porušivše
její ideje a snahy; právě tak a z týchž příčin porušujeme tyto ideje a
snahy v usilování nynějším nepokračujeme dosti pravými ideami a duchem
obrodním. Uvědomme si přece ve vší plnosti, co základní idea obrodní, idea
humanitní znamená, a doznáme, že naše konání a usilování nenese se tím
duchem obrodním, reformačním.
Naši první buditelé přirozeným historickým
vývojem vedeni byli k reformačním ideám; už příští jejich následníci navazovali
na reformaci vědoměji. Ukázal jsem na jednotlivosti v České otázce a v
Krizi, zde dotkl jsem se toho již úvodem; avšak nebude škodit shrnout věc
a dotvrdit třeba jen stručně.
Dobrovského všecko úsilí neslo se k osvobození
a zesílení myšlení a odsud jeho přímý i nepřímý boj proti reformním potlačovatelům.
A právě z této stránky Dobrovského činnost je nám přímo příkladná.
Sám jsa knězem a nastávajícím členem řádu,
jenž protireformaci u nás duchovně vedl, nejhorlivěji se postavil proti
tradicím protireformace. Ačkoli byl knězem, nezabýval se studiemi teologickými,
leda potud, pokud toho potřeboval pro zakládanou slavistiku a zejména pro
otázky starého jazyka a literatury bohoslužebné.
Zato však ustavičně a důsledně potíral protireformační zaslepenost a duchovní
panovačnost ve všech svých literárních pracích; v té příčině charakterizuje
ho, jak jsem už vzpomněl, hned prvá jeho větší práce o evangeliu tzv. Markově,
jíž se postavil proti pověře; charakterizuje
ho dále jeho účastenství ve vydání starého latinského spisu, v němž voják
a klerik rozmlouvají o právomoci církve; toto účastenství zjevuje nám také
Dobrovského lidumilný a čestný charakter, jenž ovšem jeví se i v dalšíjeho
činnosti veškeré.*
Že Dobrovský uznával naše reformátory,
rozumí se samo sebou, a uznával netoliko jejich zásluhy literární a osvícenské,
ale i jejich dílo reformace mravní a náboženské. Známý spis Roykův, hájící
Husa proti kostnickému sněmu, Dobrovským byl uznán a pochválen za svobodu
myšlení a za to, že Husa hájil. Dobrovského úsudky o Janu Nepomuckém,**
všecek tenor jeho dějin české literatury všecko jeho usilování je vědomý
boj proti temnotě protireformační. Až budeme mít náležité vypsání a ocenění
Dobrovského, právě tato jeho činnost vpravdě filozofická a obrodní skvěle
vynikne; posud jeho životopisci jen mimochodem a netroufale vzpomínají
jeho josefinismu a faktu, že byl, ačkoli knězem, svobodným zednářem. Avšak
tu neběží o jednotlivé, třeba velmi
významné fakty, nýbrž o celou metodu a vědeckou činnost muže a člověka
tak znamenitého, že posud většího a lepšího jsme neměli; teprve potom se
pochopí, proč právě Dobrovský stal se naším prvým a mocným křisitelem,
jak ovšem také se pozná, že již jeho následníci
nebyli vždy s to, aby drželi se na jeho výši, a proč mu dosti nerozuměli.
Že v kruhu jeho žáků a lidí, kteří jen z jeho ducha žili, mohly vzniknout
vlastenecké povídačky o jeho národní skepsi, a že jeho malí odpůrcové a
závistníci mohli dokonce vyniknout
nad něho, je porážející důkaz, jak už tehdy pravé principie našeho obrození
se nechápaly.
Po Dobrovském Kollár je duchovní vůdce
obrodního úsilí. Ctí Kollára, že hlásí se jako pokračovatel Dobrovského.
Kollár nejen svým duchovním povoláním a svým učením
humanitním pokračuje v tradicích naší reformace Kollár již vědomě v tradicích
těch hledá posilu obrodní. Na tento moment Kollárovy ideje nebylo ještě
ukázáno.
Na Kollárovu činnost dívali jsme se posud
příliš jednostranně, znala a cenila se jen jeho Slávy dcera; avšak i toto
dílo básnické musí se posuzovat a vyložit v souvislosti s úsilím vědeckým
a filozofickým. Důležité je Kollárovo úsilí filozofické. Tu zase je lišit
prvek dvojí. Ve spise o vzájemnosti Kollár podal podle Herdera filozofii
dějin; ve svých kázáních podal nám
filozofii náboženství, a tudíž i filozofii národního obrození pobožné národnosti
, jak hlásá titul druhého svazku kázání, v němž vyloženy jsou hlavní zásady
Kollárovy filozofie.
Reformace je Kollárovi dovršením všeho vývoje historického
a obzvláště vývoje náboženského; reformace je přímo znovuzrozením evangelia.***
Proto má reformace důležitost netoliko pro život církevní a náboženský,
ale pro všecko usilování lidského ducha reformace je zároveň obnovením
všeho kulturního snažení.
Reformace je Kollárovi dílo ducha slovanského.
Národnost má svou pravdu jen v humanitě, a tudíž v náboženství. Proto je
reformace utěšený slovanský dar .*
Jsouc slovanskou, reformace je předně plodem
národního úsilí česko-slovenského. Národ český, národ slovenský byl původcem
a předchůdcem reformace v Evropě a v Uhersku.** Kollár obzvláště vytýká,
že nynější evangeličtí Slováci nejsou než synové, dědicové a pokračovatelé
husitů a bratří, kteří na Slovensku se byli usadili, a to v obojím, i v
tělesném i v duchovním smysle.***
Proto Kollár Husa a bratry, zejména Komenského,
staví nám za vzory. Tvé jméno a učení, tvou zmužilost, věrnost a následky
tvé účinlivosti nechal jsi zemi co svaté dědictví, vzývá pamět Husovu a
o Komenském volá: Buďme synové jeho ducha a srdce.
V souvislosti s učením o reformaci slova
tato nemohou se pokládat za pouhé kazatelské rčení; vždyť Kollár předmětu
věnoval netoliko tyto věty, ale celá kázání, jež vpravdě nejsou než filozofické
úvahy. Kollár je si docela jasně vědom, že obrození je jen možné obživením
a pokračováním ducha reformního. Na jednom místě, uváděje z Komenského
známé proroctví o budoucnosti našeho národa, praví výslovně a určitě: Co,
že by z našeho neštěstím ohromen[é]ho, protivníky obklíčeného, ode mnohých
vlastních synů opuštěného národa v posledních těchto stoletích již bylo
bývalo, kdyby se takovýto hlas národních otců nebyl k nám ozýval a naši
tolikráte do hrobu nosenou národnost nebyl pořád křísil?
Že v podrobnostech Kollár nemá správných
názorů, jako např. o poměru Husa k Wiclifovi a Lutherovi, že dokonce i
o problémě náboženství a reformace, reformace vůbec a reformace české,
má názory, s nimiž bych nedovedl souhlasit, ve své studii o Kollárovi jsem
už pověděl. Vytknu také hned a opět, že právě Kollár
nebyl prost liberalismu. Jiné nedostatky již vytčeny ve zmíněné studii.
To všecko vynikne, až učení Kollárovo úplně bude vyloženo. Avšak už teď
vyniká docela jasně, že naše obrození hledal v pokračování reformace. Sám,
třeba nedostatečně, v duchu tom pokračuje.
Proto, ačkoli Kollár jako člověk velice se liší od Husa, dokonce i v jeho
činnosti s Husovou jsou některé podobnosti. Jako Hus latinsky psal své
hlavní dílo a čerpal z Wiclifa, tak Kollár německy napsal svůj hlavní spis
a čerpal z Herdera; v kázáních Kollár
jako Hus českému obecenstvu předložil své názory populárněji; jako Hus
Kollár byl učitelem akademickým ovšem rozdíly jsou větší a pronikavější,
nenapadá mě, stavět Kollára po bok Husovi. Nesrovnávám nic než některé
více vnější shody a nechci více docílit
nežli ukázat, že Kollár podstatu našeho obrození viděl v pokračování v
duchu a snahách reformačních. Kollárův humanitní princip, základ národnosti,
je přes všecek a uznaný vliv filozofie německé tím pokračováním reformních
idejí českých.
Upozornil jsem v České otázce, že Kollárovy
názory více, nežli toho je vědomí, vešly v náš obrodní program národní,
a dokonce i v Palackého program politický. Nyní poznáváme, že Kollár i
po stránce náboženské předcházel Palackého. Avšak Palacký pokročil nadKollára.
Jednak poučen byv Kantem, problém náboženský pojal přesněji a hloub; hlavně
však Palacký právě tím stal se dovršitelem našeho obrodního programu, že
nám svou životní prací, svými Dějinami vyložil smysl naší historie a zejména
naší reformace. Kdo v programě politickém,
kdo dokonce v programě všenárodním, všekulturním nehledá pouze ukázání
k jednotlivým potřebám dne, kdo v něm hledá a nalézt dovede smysl národního
úsilí životního, ten pochopí, co všecko zahrnuto je v Palackého programě
humanitním, pochopí, proč Palacký humanitu
zakládá na zbožnosti a proč ideál pravé zbožnosti vidí v našem bratrství.
Myslím, že jsem předchozími studiemi již dosti vyložil tento filozofický
smysl programu Palackého, a proto tu k nim jen odkazuji.*
Po Palackém Havlíček** neméně vědomě pokračuje
směrem naší reformace. Ani zde nechci opakovat, co o Havlíčkovi právě z
této stránky jsem už napsal v České otázce a ve spise o Havlíčkovi. Ani
následníci Havlíčkovi nedovedou pochopit filozofické a náboženské stránky
jeho činnosti žurnalistické; avšak
právě proto Havlíček je vzor žurnalistice, jež u nás má význam větší nežli
u národů lépe zásobených literární stravou jinou. Havlíček ve všem a stále
dbal netoliko svobody ducha proti tlaku reakčnímu, jímž se pokračovalo
v protireformaci, ale on zejména pochopil
význam náboženství pro všecek život a také pro politiku, a proto tak důsledně
a neúnavně všímal si církevního a náboženského vývoje. Církevní absolutismus
jest poduška světského, zní Havlíčkova formule pro poměr církve a státu,
náboženství a politiky.*** Epištoly kutnohorské podávají výslovný důkaz
toho, jak Havlíček cenil význam náboženské otázky nejen pro člověčenstvo
všecko, ale (jak hned v předmluvě praví) zejména pro náš národ: Epištoly
jsou vůbec soustavnou a dosti úplnou
filozofií náboženství.
Jako Palacký i Havlíček stojí na humanitě
nábožensky založené ( čisto lidský a bohulibý cit nábožnosti ).
Husa a reformaci poznat a ctít je Havlíčkovi
podstatou všeho snažení liberálního ; máme usilovat, aby náš celý národ
v mistru Janu Husovi poznal zase svého nejvěrnějšího přítele a otce dí
v památné X. kapitole svých Epištol.* A faktu, že právě svobodomyslné katolické
duchovenstvo bylo počátkem a zakladatelem celého našeho vlastenectví ,
Havlíček věnoval obšírnou úvahu;** jaký
katolicismus si však přál, hned vyložíme.
Suma Havlíčkova Kréda náboženského, jak
jsem už upozornil, shrnuta je tuším v článku o Bolzanově poslední vůli.***
Smetana více než jeho předchůdcové pojímá
problém filozoficky. Vycházeje jako Palacký a Kollár z filozofie německé,
opírá se o Hegela a Feuerbacha; humanitní filozofie stává se mu již povýtce
sociální, úkol české filozofie slovanské je mu sociální. Smetana chce vědomě
vyniknout již nad reformaci, maje již ideál jakéhosi českého a slovanského
nadčlověčenství.
Avšak dosti těch důkazů, že naše obrození,
naše procitnutí z protireformačního spánku skutečně a doopravdy bylo pokračováním
v díle reformačním a proto ptejme se sebe opět a opět, plníme-li tento
svůj úkol národní a historický?
9
Vady úsilí obrodního. Liberalismus zeslabuje
náš český humanitní program
obrodní, jak revoluce porušila naši
reformaci. Liberalismus našich hlavních
buditelů. Liberalistický nacionalismus
a politicismus. Elekticismus a novotářství..
Kritika kontra historismus
Jak malý, jak malicherný je náš nynější
život, jak jsme téměř cele ztraceni v nicotném politizování a agitování
a jak mdlé jsou všecky ty projevy národního života, které se dnes obecně
uznávají za práci národní!
Pravda kdo chceš mít omluvu, můžeš ukazovat
už na ty naše buditele. Po 400 letech vnitřních bojů, rozbrojů a nesamostatnosti
vrátili jsme se sice k duchovnímu prameni naší reformace, ale vrátili jsme
se po tak dlouhých a velikých útrapách mdlí a slabí. Zárodky nynější naší
krize dají se postřehnout i u našich
buditelů; odsud právě povinnost uvědomit si tento náš stav a z něho se
vymanit proto požadavek revidovat náš národní program a opravit a zdokonalit
naše národní konání.
Řekl jsem a opakuju: dusí naše reformní
a obrodní úsilí zpátečnický liberalismus.
Tento liberalismus, jehož cizí pramen jsme
již poznali, hned Kollárem se k nám dostával; to analýzí Kollárových snah
a idejí náležitě vyniká. V Jungmannovi (ukázáno v České otázce) liberalismus
voltairovsko-wielandovský v plném už je květu a vyzrává dokonce v promyšlený
kodex vlasteneckého jezovitství; těm různým Hankům se tato filozofie velmi
líbila. Jejich liberalismu naše česká idea humanitní přeměňuje se v cizí
humanismus renesanční osvícenství, jednostranný kult vzdělanosti je životním
úsilím těchto buditelů.
A i to je pochopitelné; po dvoustoletém
duchovním spánku národním touha po vzdělanosti je tím živější a jistě i
oprávněna; v tom chyby není, pouze v té jednostrannosti, že se pro samý
rozum snadno zapomíná na duši a její žití mravní a náboženské, a to znamená,
že to osvícené úsilí nebylo dost hluboké, spokojujíc se namnoze povrchním
leskem. Hlavně v tom byl již v době Jungmannově a je posud náš národní
nedostatek: protireformace porušila svým duchovním násilím český charakter,
porušila českou duši, český člověk
naučil se skrývat své nejvnitřnější přesvědčení, Jungmann se svými Zápisky,
tajenými před nejdůvěrnějšími přáteli, jednal právě v duchu a tradici této
násilné protireformace. Obrození naše musí být obrození duše, obrození
musí být novým životem celého člověka,
musíme opět a cele hledat pravdy, slyšet pravdu, učit se pravdě, milovat
pravdu, pravit pravdu, držet pravdu, bránit pravdy až do smrti.
Palacký filozofickému liberalismu nebyl
tak přístupen,jak Havlíček; ale oba přijímali do značné míry jeho sociální
a politické výsledky.* Palacký, ač za ideál nám stavěl naše bratrství a
humanitu, přece v praxi politické proti všeobecnému právu hlasovacímu nezdráhal
se prohlásit, že nestačí být člověkem, aby se mohl dávat platný hlas o
pravém zřízení poměrů společenských
a státních . Palacký tím jistě neodsuzoval humanity, ale přece je to slovo
tvrdé, právě tak, jako když Havlíček v mužích jako Proudhon nedovedl vidět
lidí řádných (Česká otázka 114).
Humanita, bratrství více než sluší pojímalo
se akademicky; zato hlásal se vřele hospodářský materialismus bohacení
posud je krédo našich liberálů, užívajících s velikou dovedností všech
sofismat té liberální scholastiky, která se nám pod jménem národního hospodářství
jakožto vědy věd div ne s mateřským
mlékem vštěpuje.
V souhlase s tímto a etickým liberalismem
zapomíná se dnes už úplně, že naši buditelé ideu národnostní zakládali
na humanitě náboženské; náš liberalismus spokojuje se, jako všude, pouhým
nacionalismem, nacionálním egoismem, jenž, jak to vidíme všude, vede své
vyznavače k nehumanitě, k potlačování jazyka a národnosti cizí.
Měli jsme humanitní ideál, ale praktické
heslo znělo: Slovan a vlastenec; teprve Havlíček volal: Čech, ne Slovan;
snad naši potomkové odhodlají se volat a hlásat: Člověk doopravdy pokrokový!
Národu se tím neubere, naopak získá jako získal reformací.
Řekl jsem, a nezdráhám se to opakovat,
že ani Palacký v té příčině nedržel se vždy dost důsledně svého humanitního
ideálu bratrského.
Nacionalismus ohrožuje nás více, než se
domníváme. Díváme se na naše národní žití příliš negativně pokládáme za
svůj historický cíl věčný antagonismus proti Němcům a nedovedeme náležitě
pochopit a cenit své poslání vlastní, pozitivní, nedovedeme pracovat bez
ohledů na cizinu.
Tím se pak stává, že právě tím antagonismem
podléháme tomu vlivu nejvíce, kterému si přejeme vyhnout kdo žije v ustavičném
pozorování svého odpůrce, chtěj nechtěj řídí se tímto svým jediným příkladem.
Ukázal jsem, jak se to jeví v našem posuzování germánské bojovnosti
a jak se máme odhodlat k národní a kulturní, jak bych řekl, autosugesci
(srv. Českou otázku 78). Musíme konečně žít sobě, žít pozitivně (tamtéž
176), beze strachu, bázně a ohledu jít cestou svou vlastní, cestou svou
českou.
Jen tak zbavíme se také toho strachu před
svou malostí, která jako hlodavý červ sedí v samém nitru české duše, pokud
nepochopila plnosti a velikosti našeho poslání, naší ideje české. Proti
svým nedostatkům, proti své malosti kulturní můžeme a musíme toužit s Kollárem,
ale to je něco jiného nežli ten pocit
malosti, který vyrůstá z nacionalismu.
Z materialistického nacionalismu rodí se
zejména také ono neživé slovanství, onen slovanský kosmopolitismus Havlíčkovi
tak odporný, ona víra ve velikost politickou, státní a národovou, před
níž v prachu se kořili ti Hankové a před níž se koří po nich všichni, kdo
žijí tělem více nežli duchem. Lidé ti utápějí své české svědomí v tom prázdném
politicismu, živíce svou vyprahlou fantazii vidinami politické slávy. Je
to žití cele nečeské, neslovanské.
Čech, Slovan pravý chce být světový, ale ne světský; pravý Čech, pravý
Slovan nikde nebude hledat slávy, ale pravdy. Jak nečesky jednali proto
Hanka a jeho pomocníci, když místo vniterného obrození hledali literární
slávy, neštítíce se podvodů a podvrhů!
Humanitní ideál český vede nás k práci, jen na ni založíme si také politickou
taktiku svou.
Je pochopitelno (opakuju), že po tak dlouhém
spánku duchovním vrháme se s dychtivostí k bohatému stolu světové kultury
a jejích vymožeností. Chceme uniknout své nedostatečnosti a malosti, a
proto hladově přejímáme, co práce a konání cizí nám podává. Avšak kdo dlouho
lačněl, živit se musí pozorně, rozvážně. Eklekticismus ohrožuje naši samostatnost
a samobytnost od samého obrodního procitnutí. Slabému eklektická syntéze
sama sebou se poskytuje jako životní metoda. Proto u nás tolik je eklekticismu,
tolik závislosti na cizích vzorech, a to netoliko v teorii, ale i v praxi,
politice. Proto je u nás tak nesamostatné novotářství.
Nezbývá než přesná kritika, umožňující
nám srovnání cizího a vlastního, kritika podmiňující organické osvojování
všeho toho, co není v odporu s naší českou ideou. To je ovšem úkol nesnadný
a bude vždy těžší tou měrou, kterou rosteme a rostou národové jiní proto
celost českého ducha dnes jen hlubším
a kritickým vzděláním filozofickým je možná, národní vědomí musí být vědomím,
uvědoměním skutečným.
Kdo se béře touto cestou, nepropadne také
upřílišenému historismu, nekritickému historickému empirismu. Nesmíme,
nemůžeme zavrhovat své historie, své minulosti naopak musíme ji poznávat
pořád lépe a lépe. Ale jak přítomnost nám podává naše i cizí a jak jen
kritický znatel dovede si vybrat, co svědčí jeho duchu, tak i minulost
podává nám naše i cizí v neladné směsi, z níž právě tak kriticky musíme
vybírat, co je nám pravého a právem
našeho. Naše navázání na minulost, náš návrat k ideám reformačním nemá
být návratem slepým; i své přijímáme, držíme a hájíme proto, že je to správné
a dobré, správné a dobré nám všem. Dobrovský se svou kritickostí a vědeckou
přesností, Havlíček se svou analýzí přítomnosti mohou nám být učiteli,
jak obrození je ustavičné poznávání a opravování přítomnosti, a tudíž i
minulosti. Avšak opět zase i ku překonání tohoto eklektického a historického
empirismu, k vypracování žádoucího celkového
a jednotného názoru na život jednotlivců a národa třeba je úsilí mravního,
úsilí humanitního.
10
Problém náboženský. Úkoly české filozofie
náboženské: Filozofické srovnání
historicky daných církví a vyznání
Český člověk opravdový, český člověk myslící
chce mít jednotný názor životní, chce mít přítomnost s minulostí organicky
svázánu, chce mít obsah všeho svého snažení v souladnosti se základní ideou
své historie, s Bratrstvím, s Humanitou, chce se spravovat tou ideou netoliko
proto, že je česká, ale proto, že je
správná, že jí nedovede odpírati. Český člověk opravdový, český člověk
myslící nepřijímá pustého nacionalismu a prázdného politicismu, protože
zavrhuje všelikou nehumanitu a jednostranný život, postrádající humanitního
snažení: český člověk opravdový, český
člověk myslící nechce eklektického a historického empirismu proto, že zhostit
se chce materialismu a lžiliberalismu.
Toto úsilí filozofické, hledající smysl
české historie a poslání českého národa, vede nás k problému náboženskému:
je to problém českého života a jeho výkladu vůbec. Je to však také náš
problém český: k ideji bratrství dospěli jsme svým vývojem náboženským
a mravním; idea náboženská však, idea náboženské a mravní reformy byla
po více než 400 let přímo viditelným a čitelným
obsahem našich dějin. Náš liberalismus toho zapomíná, vlastně dělá se zapomínajícím.
Ale naše literatura, naše umění i naši politikové bezděky se utíkají do
minulosti a zejména z doby reformační váží si předměty své tvorby a politikové
ideály své činnosti. Ta minulost, a
právě ta její nejskvělejší doba, měla obsah povýtce náboženský odsud právě
úkol sloučit obsah této doby s nynějším myšlením, jež v tísni moderních
vymožeností, dobrých i špatných, nedovede pochopit a ocenit problém náboženský.
Pokud náboženský problém in concreto dotýká
se panujících vyznání a organizací církevních, věřící katolík a evangelík
k minulosti má postavení dosti jasně určené svým vyznáním a dějinami své
církve.
Věřící katolík český (lépe bych podle skutečného
stavu řekl: katolík, jenž se skutečně hlásí k zásadám své církve) drží
se protireformace. Dvojím způsobem tito katolíci dnes postupují. Jedni
jsou zelotové, zavrhující českou reformaci a tudíž i Husa neúprosně; této
straně jde především o panství církevní autority. Ve svém protireformačním
radikalismu nesprávně si představují, že nynější církev byla již za kostnického
koncilu co do učení tak přesně konsolidována jako nyní: ve skutečnosti
ona právě proti české a ostatní reformaci své vyznání přesněji kodifikovala.
Tento směr bude rozhodně a čistě klerikální,
politicky církevní.
Vedle něho a částečně proti této straně
klerikální je směr, jak se nedávno sám nazval, katolický (v Naší době byl
nazván katolickou modernou ). Směr tento po stránce vědecké je kritičtější,
tím i tolerantnější, klerikálové i k vědě a historii chovají se negativně,
netolerantně; katolická moderna klade větší důraz na literaturu a na vnitřní
život národní nežli na politiku. Tím samým vedena je, dbát ve své církvi
hlavně o zbožnost a mravnost. Z tohoto stanoviska
mohla by katolická moderna navázat na katolické duchovenstvo buditelské,
avšak spokojuje se v novější době přebíráním idejí tzv. katolicismu reformního.
Jsou v katolické moderně směry dva, jeden hodně povrchní a koneckonců jen
pozlátkový (zejména Nový život), druhý
opravdovější a hlubší, třebaže konzervativnější (hlavně v Hlídce).
Klerikální zelotismus náboženství křesťanské
nelásky v Čechách nikdy nepronikne a vždy vyvolá odpor rozhodný a tuhý.
Odpor ten vede teď realismus, jenž svou revizí obrodního programu s plným
vědomím podle sil pokračuje v ideách obrodních a reformačních.
Katolicismus u nás pr
