poslal simply
Humanitární pomoc bývá chápána jen jako pouhý byznys
Měl jsem o humanitární práci romantické představy, říká vedoucí stálé mise společnosti Člověk v tísni v Afghánistánu Ondřej Zapletal
Jsi šéfem mise v Afghánistánu. Co to přesně znamená koordinovat zde činnost humanitární organizace?
Jde jednak o to, že já i ostatní lidé mise musíme jezdit do terénu a kontrolovat a řídit na místě činnost. Část věcí se pak dělá přímo z naší kanceláře v Mazáre Šerífu. Píšeme návrhy na projekty pro organizace OSN, chodíme na schůzky s ostatními organizacemi. Fungují tam takové skupiny organizací, které se zabývají určitými směry pomoci, například zdravotnictvím, návraty uprchlíků, školstvím a podobně. Já potom chodím na různé schůzky těchto skupin a referuji tam, co my sami děláme, co plánujeme a podle toho se pak vyvíjí jak zaměření naší práce, tak i dalších organizací.
Kolik lidí nyní pracuje v misi Člověka v tísni v Afghánistánu?
Na stálo je tam pět Čechů v Mazáre Šerífu a jeden v Bamyánu. Pak zaměstnáváme asi 20 lokálců. To jsou místní lidé, kteří pracují jako stráže, kuchařky, i třeba jako projektoví asistenti nebo zástupci vedoucího projektu.
Držíme si principu, že je zbytečné, aby úplně všechno řídili lidi z Čech, kteří jsou z mnoha důvodů mnohem dražší než místní. Spoustu peněz stojí jejich letenky a diety. Na druhou stranu zase mají Češi k té práci takový systematičtější přístup a tak jsou tam nezbytní, nemusí ale dělat úplně všechno.
Nemáte u místních problémy s respektem? Všichni jste poměrně mladí lidé, navíc nenosíte vousy.
Na Afghánce a cizince se tam vztahují úplně jiná pravidla. Už jen tím, že jsem cizinec, získávám u místních velký respekt. Stáří tam pak nehraje roli. Autorita se tam buduje podle něčeho úplně jiného, než podle toho jestli máte vousy nebo ne. Záleží spíš na tom, co děláte a pak je také důležité, že jste vlastně jejich chlebodárce. Protože ten pravidelný příjem a ještě v dolarech je pro ně opravdu důležitý.
Navíc jsou lidé ze Západu na severu Afghánistánu považováni za ty, kteří vytlačili Talibán společně se Severní aliancí. A to také hraje roli.
Zaměstnáváte také ochranku, jaká je tam vlastně nyní bezpečnostní situace? Měsíc nebo měsíc a půl poté, co jsme přijeli do Afghánistánu, bylo evidentní, jak se neustále bezpečnostní situace zlepšuje. Zezačátku byla prakticky každou noc na ulicích slyšet střelba. Někdy šlo o přestřelky, jindy si někdo jen tak střílel pro radost. Policisté na ulicích nosili místo pendreku bazuky. Atmosféra byla daleko dusnější.
Po měsíci a půl se ta situace dostala zhruba do stavu, ve kterém je dodnes. Občas je to horší, občas lepší. V některých týdnech se vyskytne několik přepadů náklaďáků a rabování obchodů, rodiny některých našich pracovníků přepadli a některé z těch lidí postřelili. Někdy je zase docela klid.
V současnosti ale mezi mnoha Afghánci panuje přesvědčení, že nebude trvat příliš dlouho a vypuknout opět boje.
Když vyrážíte do terénu tak jezdíte s ochrankou, nebo vás chrání zahraniční vojáci?
Na základně máme jen dva ozbrojené strážce, to je ale veškerá ochrana, kterou máme. Zásadně, když vyjíždíme ven, stráže nepoužíváme. Máme prapory na autě a spoléháme na to, že jsme humanitární organizace a že si nás nikdo nedovolí přepadnout, nebo nám dělat nějaké nepříjemnosti. Případní bandité by tak měli pochopit, že jsme ze zahraničí a že pokud by se nám něco stalo, znamenalo by to pro ně výrazně větší problém, než když se něco stane místním.
Spolupráce se zahraničním jednotkami spočívá v tom, že se jednou týdně scházíme na takzvaném Security meetingu, kam přijdou všechny humanitární organizace sídlící v Mazáre Šerífu a američtí vojáci. Navzájem se pak informujeme o tom, jaká je situace. Kde se bojuje, kde je napjatá situace a podobně.
Jak dostáváte pomoc do špatně dostupných horských oblastí?
Do vesniček v horských regionech jsou cesty hodně špatné. Jsou třeba proražené skalami, a tak tam neprojedou nové širší nákladní automobily. Musíme tedy při distribucích pomoci, nebo navracení uprchlíků používat malé náklaďáky, které jsou ale většinou hodně staré a ve velmi špatném stavu. Cestou se musí mnohokrát opravovat, což vše hrozně prodlužuje. Když náklaďáky dorazí až na konec silnice, musí si lidé z horských vesnic přijít pro pomoc sami, nebo organizuje dodávky pomocí oslů.
Dodali jste nyní pomoc do oblasti postižené zemětřesením. Jak je tato oblast daleko od vaší základny?
Nahrin leží zhruba šest až sedm hodin cesty osobním autem od naší kanceláře v Mazáre Šerífu. Náklaďáky tam jedou minimálně celý den. My jsme ze začátku měli ze začátku o zemětřesení různé neověřené zprávy. Tok informací je v Afghánistánu daleko pomalejší než tady. Do to se mísí různé fámy. Poslali jsme tam tedy ihned vlastní tým, abychom měli informace z první ruky.
Pomoc ve formě asi 95 tun jídla, kterou jsme tam pak vyslali, šlo o olej, cukr a fazole, byla mimořádně rychlá. Dostali jsme jí tam už druhý den po zemětřesení. Dorazila tam jako jedna z prvních dodávek.
Jak to v té oblasti nyní vypadá?
Díky tomu, že se ta oblast dostala do centra pozornosti médií, tak jsou tam základní potřeby ve smyslu jídla, dek, oblečení a provizorních přístřeší, pokryty. Ta tragédie spočívá hlavně v tom počtu lidí, kteří tam zahynuli v sutinách domů nebo těch, kteří byli zraněni. Nyní se ale dostává celému tomu regionu víc pozornosti, než jiným oblastem.
Cítili jste samotné záchvěvy půdy?
Cítili jsme je jen jako slabý otřes. Šlo o asi půlminutové až minutové otřesy. Nebyly ale zase tak silné. Čtrnáct dní před tím, bylo zemětřesení, které sice nebylo tak katastrofické, ale cítili jsme ho v Mazáru jako daleko silnější. Dokonce nám prasknul dům. I to ale byly v podstatě jen mírné otřesy. Tragédii v Nahrinu způsobilo mělké zemětřesení, které mívají daleko horší následky než hluboké a rozsáhlé zemětřesení. Postihlo jen malé území. Naprostá většina obětí pocházela z okruhu 15 až 30 kilometrů od epicentra.
Jaké má Člověk v tísni postavení mezi ostatními nevládními organizacemi v Afghánistánu?
Velmi rychle jsme se zapracovali a dnes jsme jednou z nejaktivnějších organizací. Jsme hlavním partnerem Mezinárodní organizace pro migraci – IOM. Jsme hlavní organizací, která řídí a koordinuje rekonstrukci škol v provincii Balk. Naše jméno tam má hodně dobrý zvuk.
Působíte jen na někdejším území severní aliance, nebo i na území, které bylo dříve pod Talibanem?
Máme dceřinou základnu v Bamyánu ve středním Afghánistánu, kde zatím probíhají rekonstrukce škol a připravují se další rozvojové projekty. V severním Afghánistánu pracujeme i na územích, které spadaly pod Taliban. Samotná naše základna v Mazáru byla kdysi také pod Talibanem.
Jaký je nyní vlastně vztah obyvatel k humanitárním pracovníkům?
Jsou přijímaní pozitivně, zajišťují lidem obživu, zaměstnání, školy a tak dále. V poslední době se ale ze strany vlády objevuje nespokojenost s nezávislými zahraničními humanitárními agenturami. Afghánská vláda by nejradši viděla, kdyby tyto organizace byly jakými jejími nástroji. Projevuje se to s neuznáváním distribučních seznamů zahraničních humanitárních organizací. Vláda je teď v nejistém postavení a snaží se zajišťovat maximální podporu ze strany voličů. Chce proto co nejvíce nafukovat distribuční seznamy. Nevládní organizace se zase naopak snaží o to, aby pomoc šla jen opravdu potřebným a aby jeden člověk nedostával něco na úkor jiných.
Působení v Afghánistánu je pro tebe první zahraniční humanitární misí. Co tě na této práci nejvíce překvapilo?
Překvapením pro mě byl celý ten svět humanitární pomoci. Měl jsem předtím takové romantické představy o rozdávání jídla z korby náklaďáků a rozvážení uprchlíků do jejich domovů. Naivně jsem se domníval, že to že někomu pomáháte automaticky vyvolá jeho vděk. Nejvíc mě asi překvapilo množství politiky, která v humanitární pomoci je. Jak na straně těch, kterým se pomáhá, tak i ze strany humanitárních organizací. Mnohé z nich to již vnímají jako byznys. Používají stejnou terminologii, bojují spolu o zdroje peněz, které poskytují vlády států nebo organizace OSN.
Tato konkurence v humanitárním světě je na jednu stranu prospěšná, může přispět k tomu, že v oblasti pak pracují opravdu ty nejprofesionálnější z nich. Na druhou stranu pak ale dostávají nejvíce pomoci oblasti, které jsou v centru pozornosti médií a přitom ani nemusí být nejhůře postižené. Stává se, že na místo, o kterém se píše, se hrnou všechny nevládní organizace. V jiných postižených oblastech pak nikdo nepracuje.
My ty oblasti vybíráme především podle potřebnosti. Snažíme se to brát z jiného konce než oni. Nestojíme o to, se s někým přetahovat.
Filip Pospíšil
Více o situaci v Afghánistánu se dozvíte na stránkách Informačního servisu společnosti Člověk v tísni
