Ježíš mi ukázal cestu
Ve starém životě jsem byl silný ateista. Snad také proto, že jak na gymnáziu, tak na vysoké škole do nás hustili materialistickou ideologii a jiná byla bez šance. Proto také všechno, co souviselo s Bohem, jsem pokládal za "opium lidstva". Tedy typický představitel vědeckého světového názoru. Až v únoru 1991 jsem v televizi viděl, společně s manželkou, pořad "Možnosti psychotroniky". Po pořadu jsem si vše rovnal v hlavě, konfrontoval se svým světem a názorem a zjistil, že vše asi není tak jednoduché. Hlavně mě zajímalo, jak je možné, že léčitelé "uzdravují" lidí.

Představili tam též Maheshe Chavdu. Sledoval jsem ho napjatě, ale netušil, kdo to je. Měl jsem ho též za léčitele, i když "jeho" zázraky mě fascinovaly. Moje žena měla problémy s kyčlemi a když viděla babičky odhazovat berle, byla překvapená, ale zároveň nadšená. Jednou, v druhé půlce dubna, jsem jel kolem našeho zimního stadionu v Hradci Králové. JEŽÍŠ UZDRAVUJE!, křičela z čela stadionu velká písmena. Ihned jsem si podvědomě vzpomněl na onen pořad v televizi, kterému jsem moc nevěřil. Říkal jsem si, že to byl stejně nějaký televizní trik či švindl. Na druhou stranu mě to ale tak mocně začalo zajímat, že jsem se rozhodl navštívit stadion. Šli jsme společně s manželkou a viděli to, co v televizi, jen s tím rozdílem, že jsme poprvé slyšeli také o Ježíši Kristu, což v televizi nebylo. Když stará paní o berlích přišla na plochu a odcházela bez nich, všichni byli nadšeni. Steve Ryder vyzval k potlesku ne sobě, ale Ježíši. Uzdravení gradovala a mně se v hlavě rozpoutal boj mezi uzdravováním živým Bohem a psychotronikou. Bylo toho na mne dost. Nakonec mi vše objasnili prodavači křesťanské literatury: "Proč si brát nečistou moc, která má navíc negativní vedlejší účinky, když můžeme mít čistou a Boží. Bůh nám chce pomoci, ne ublížit." A bylo po dialogu, protože na to jsem odpověď nenašel. Druhý den jsem šli znovu. Tentokrát s rozhodnutím nechat "to" na sebe působit. Po doteku ruky Rydera jsem padl na koberec a ztratil jakoukoliv sílu se zdvihnout. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Přetrhnout ten nádherný pocit. Manželka nespadla. Návštěvu jsem opakovali ještě dvakrát a na víkend odjeli dělat turistiku. Měl jsem už zažité staré obavy z bolestí manželčiných kyčlí. Dva dny po kopcích. Nic. Absolutně nic. To byl důkaz Božího uzdravení. Oba jsme přijali Ježíše Krista jako svého Pána. Po vyznání mě pohltil nádherný, už zažitý pocit, měl jsem nezvyklou radost. Bylo to mé druhé setkání s Duchem svatým a živým Ježíšem vůbec. Krátce potom, co jsme se oba stali Božími dětmi, můj nevěřící otec zašel k psychotroničce, která si při určování diagnózy vybavovala celého člověka. Aby měl jistotu, zda neklame, ptal se jí na nemoci příbuzných, jejichž choroby znal. Nakonec se zeptal na mojí ženu. Psychotronička si ji však nemohla vybavit. Viděla jen něco jako chomáč chmýří. To jí asi vadilo natolik, že se "soustředila" víc než normálně. Po čtyřiceti minutách viděla mou ženu v obrazci, kde byl kříž. To bylo všechno. Diagnóza se nekonala a další důkaz o Bohu a jeho ochraně nad Božími dětmi byl na světě. Alespoň pro nás. My jsme viděli, že náš Pán nad námi bdí dnem i nocí.