Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Maxim.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 2, článků celkem: 16158, komentáře < 7 dní: 241, komentářů celkem: 395051, adminů: 60, uživatelů: 5060  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 40 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska
·Medvedìv tvrdí, že západní termonukleární degeneráti znesvìcují køesťanství
·Proè volili evangelikálové Orbána
·23. dubna 2022 byl zvolen nový Výkonný výbor BJB
·Informace Sboru BJB v Jablonci nad Nisou o stavu ukonèení èlenství v BJB

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
108060867
přístupů od 17. 10. 2001

Život víry: Jak jsem prvně bydlel
Vloženo Čtvrtek, 11. září 2008 @ 08:08:49 CEST Vložil: gojim

Svědectví poslal Cizinec

    Říkal jsem si, že když už chce Ares na tomto slavném ekumenickém portálu slyšet něco nadšeného a když už tu vychází články o naplnění vlastních potřeb, že bych teda mohl něco trochu nadšeného sepsat.
 
   Křesťanem jsem se stal vlastně tak, že mi život byl nanic. Tak nějak jsem nechápal k čemu vlastně život je, nevěděl jsem co s ním a tak jsem ho prodal Ježíši. Když už si ho teda vykoupil vlastní krví a stojí o něj, tak ať si ho teda vezme. Byl jsem v té době mladý a naivní, čerstvý křesťan, četl jsem si bibli několik hodin denně a chodil na křesťanské akce několikrát za týden nebo i za den. Bezmezně jsem Bohu důvěřoval, že když už mě vlastní, postará se o mne, ať se bude dít, co se bude dít.


  S tímhle postojem jsem šel i do manželství, po hlavě, v důvěře, že Bůh je všemohoucí a má tím pádem o kousek větší moc, než já nebo moje manželka a o pořádný kus větší moc než ďábel, kterého působení jsem v té době vnímal na můj vkus až příliš silně.
 
  Potenciální manželství to bylo zajímavé. Já, kovaný katolík, familie katolická dlouhé generace zpět, v rodu mnoho katolických kněží, na které se vzpomíná s úctou. Moje žena, evangelička jak řemen, její dědeček přestoupil k evangelíkům jako farář z Jednoty bratrské. Svatbu jsme měli v evangelickém kostele, katolicko-evangelického ritu. Jeden farář katolický a jeden farář evangelický, to jsou dohromady dva faráři, pro jistotu, aby ta svatba byla echt platná pro obě strany. Pomatuju si, že jeden byl bílý, a jeden černý (ale už nevím který byl který). Pro sichr jsme měli o dvě hodiny později ještě obřad civilní, aby byla spokojená ještě ta strana třetí, státní. No, ale to by bylo na zvláštní příběh.
 
 
  Kde budeme bydlet, s tím jsem si tenkrát hlavu nelámal, však na pokoji na koleji jsou přece dvě postele, ne? A Bůh se o nás postará, v tom jsem mu důvěřoval. V klidu jsme se po svatbě nastěhovali do společného pokoje, bylo to těsně po zkouškovém období, takový krásný, klidný čas. Co bude dál jsme neřešili, tenkrát jsem to bral tak nějak "ve víře". Musíte uznat, že to byla víra fakt silná, z takového toho hnutí víry.
 
  Měl jsem tenkrát takový sen, jak bych chtěl bydlet. Někde v podkrovním bytě, těsně pod střechou, s výhledem po okolí. Podstatnou součástí toho bytu by musela být temná komora, taková s tekoucí vodou bez jediného paprsku světla, aby se tam daly vyvolávat fotky. No, nic jiného, než ten výhled a temná komora tam vlastně být nemuselo, ještě teda elektřina a byl bych spokojený. A moje malá milá? Té stačilo, kdyby bylo vůbec kde bydlet byla zkrátka skromnější než já .... :-)
 
 
  Do té doby jsem vlastně bydlení nijak extra nesháněl. Měl jsem těsně před svatbou, pár dní, šel jsem do školy na nějakou zkoušku a na schodech jsem potkal paní hospodářku, kterou jsem znal z nějakých obchodů ze dřívějška. Zeptala se, kdy si odvezu můj poslední výprodejový úlovek ze školních zásob (na pokoj na kolejích), pak jsme prohodili dvě-tři slova. A pak řekla větu, kterou do smrti nezapomenu:
 
  "Nevíte náhodou o nějakých mladých manželích, kteří potřebují bydlení? Máme tady služební byt a potřebujeme někoho, kdo by v něm bydlel a necoural po nocích"
 
  "No, nevím o nikom, zkusím zapřemýšlet a zeptat se" řekl jsem. A po pár vteřinách přemýšlení mi něco došlo (věci, které jsou hodně jasné a jednoduché mi docházejí příliš dlouho, proto se nemohu dívat na Ordinaci v růžové zahradě, protože bych jí nepochopil a dělám teda radši analytika) a řekl jsem: "No ale věděl bych o jedněch, co brzo budou. Za 14 dní máme svatbu a zatím nemáme kde bydlet". Chvíli jsme si pak ještě povídali a dohodli se, že se na ten byt půjdeme podívat.
 
 
  A asi nikdy nezapomenu ten pocit, když jsem pak do toho bytu poprvé vstoupil, se svojí v té době potenciální manželkou. Koukal jsem na ten nádherný byt, s temnou komorou, a tekoucí vodou, vešel do obývacího pokoje a nevěřil svým očím. Něco ve mně křičelo seč mělo síly: "to je přece přesně ono!!!". Teda on ten byt byl totálně vy-bydlený od staré paní, která pár týdnů před tím umřela, všude špína a nepořádek, ale já jsem viděl spíš ty možnosti, než aktuální stav. Rozhodnost nebyla nikdy naší silnou stránkou a tak jsme řekli, že si to rozmyslíme. Paní hospodářka také, a že se nám ozve.
 
  Uběhla nějaká doba a bydleli jsme na koleji. Těšil jsem se zpočátku, že budeme bydlet v tom bytě, ale naděje umírá jako poslední. Přes svatbu jsem trochu pozapoměl a pak jsem neměl odvahu za ní dojít, takový krásný byt určitě dostal někdo ze známých a už bude pryč. Paní hospodářka se neozvala, ve škole přibývalo práce, tak jsem pozapoměl víc a pak umřela i ta naděje. Až jednoho dne jsem jí opět potkal a její první slova byla: "Tak kde jste, pane Cizinec? Čekám, že se ozvete, byt už je připravený, můžete začít opravovat!"
 
 
  Na kompletní rekonstrukci bytu jsme dostali všechen materiál, zbývalo jen udělat práci. Opravili jsme co šlo, vymalovali, slavnostně jsme se nastěhovali. Jediné, v čem se mi ten byt nezdál, bylo to, že nebyl v podkroví a nebyl z něj výhled - byl v suterénu domu. Což mělo zase svoji výhodu v tom, že se z něj dalo vylézt na zahrádku a že ta temná komora byla fakt temná. Zahrádka byla na moje vesnické poměry malá, jen pár set metrů, ale za pár týdnů jsme ji vyčistili a už se tak malá nezdála. Na druhé straně domu byla kaple ze 14 století, ke které jsme také dostali klíče, podobně jako ke zbytku budovy.
 
  Nejsem člověk přízemní a tak jednu z prvních věcí, kterou jsem udělal, bylo to, že jsem vylezl do výšin - na půdu, na střechu a pak přímo na hřeben. Jako doma na vesnici, když jsem sedával na konci hřebene stodoly a rozhlížel se do polí a do údolí. Jednou z krásných vlastností budovy, ve které jsme bydleli, bylo to, že o kousek převyšovala ty ostatní, jen o pár metrů, ale stačilo to. Otevřel se mi nádherný výhled na Hrad, Petřín, Národní divadlo, Vyšehrad, Vltavu, zkrátka koldokola centra Prahy bylo vidět snad všechno.
 
  Když jsem tam pak na té střeše sedával a fotil ten krásný výhled okolo nebo se jen tak kochal, modlil se v kapli ze 14 století, pekli si buřty při kytaře na zahrádce nebo jen usínali v teplé posteli v sedmdesátimetrovém bytě v centru Prahy, uvědomil jsem si jednu věc:
 
  "Vděčnost je mnohem, mnohem lepší důvod pro službu Pánu, než strach."
 
  Předtím jsem vděčnost neznal a strach zase až moc přespříliš, tak jsem to mohl docela posoudit. Dneska jsem Bohu moc vděčný za ty tehdejší chvíle. V tom bytě se nám narodilo první dítě, na zahrádce v kočárku prospalo první měsíce svého života. Dodnes mě hřejou malé detaily, občas když usínám, vzpomínám jak nám tenkrát čas usínání odměřovalo metro. V pravidelných intervalech bylo v tom suterénu slyšet, jak klape po svých kolejích.
 
  Tak jsem bydlel až do státnic ve své vlastní škole, na přednášky jsem chodil o tři patra výše a na cvika jen o dvě. Bydleli jsme tam zadarmo, nemuseli jsme platit ani nájem, ani nic jiného, naopak nám ještě platili asi polovinu tehdejšího průměrného platu a to nám jako studentům bez peněz docela pomohlo. Jedinou podmínkou bylo, že musíme být každý večer a noc v tom bytě, nesmíme courat, což jsme v té době měli naprosto přesně v dlouhodobém plánu ;-)
 
  Dodnes tak můžu reálně vědět, že náš Bůh je Bůh zázraků. Jasně, vědecký věřící by mohl v klidu říci: Je to přeci jasná náhoda! Asi by se dalo spočítat, jaká je pravděpodobnost, že hospodářka školy potká v milionové Praze, mezi tisíci studenty a stovkami svých známých zrovna toho jednoho jediného mladého novomanžela. A asi bude ta pravděpodobnost o kousek vyšší, než možnost postupné mutace opice na člověka. Ale pro mně je to stejně zázrak.
 
 
  Mám rád výhledy zezhora. Na zahradě mám pravý a nefalšovaný sloup vysokého napětí, pro mne taková reminescence studií atomových elektráren a vyvažování silových sítí, tak si na něj jednou za čas vylezu, usadím se na konzoli a rozhlížím se po okolí. Ten zázrak tenkrát nebyl ani první, ani poslední. Zázrak, kde teď žiju, je už třetí a možná čtvrtý. Když se dneska probudím a mám vedle sebe zázrak, nad hlavou taky, venku taky, rád na ty staré chvíle vzpomínám. Je to pro mne připomínkou, že Bůh je Bohem zázraků, že má moc dělat neobvyklé věci a tahle moc je, jak jsme rádi říkávali, mimo všechnu entropii.

Podobná témata

Modlitební život

"Jak jsem prvně bydlel" | Přihlásit/Vytvořit účet | 12 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Jak jsem prvně bydlel (Skóre: 1)
Vložil: lydia7 v Čtvrtek, 11. září 2008 @ 09:44:16 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
...áno, áno, áno! :o)

Vďaka za svedectvo. My sme po rozvode s manželom a opätovným sobášom podobným spôsobom prišli k bytu, kde momentálne žijeme.

Boh Otec nás požehnal takým bytom, po akom sme túžili - nemali sme konkrétne predstavy, len sme vedeli, že by mohol byť priestranný a neprerobený, aby sme si ho upravili podľa našich predstáv. A takým sme boli požehnaní :o) Nechceli sme sa vrátiť do bytu, kde sme žili pred rozvodom - bolo to sídlisko plné nezávislých pubertiakov, kriku, betónu... Hľadali sme cez rôzne realitky a jednej sme sa cielene vyhýbali - nemali sme s ňou dobré skúsenosti. Ibaže práve cez ňu sme sa k bytu dostali. Taký tichý podnet v srdci: choď na ich stránku, pozri sa, majú to, čo čo hľadáte... a ja rozumom NIE... Ale Pán je dobrý :o) Nakoniec sme byt cez nich kúpili: s garážou, malou záhradkou k nemu, v tichej časti mesta a je taký, aký sme chceli :o) Predali sme náš pôvodný + 1-izbový, kde som žila s dcérou po rozvode a za peniaze z predaja sa nám podarilo bez dlhov tento byt zrekonštruovať podľa našich predstáv. Už tam bývame vyše roka a ja stále Bohu ďakujem za priestor, ktorý nám dal, za Jeho milosť, ktorú nám prejavil. Teším sa z plodov, ktoré na záhradke pestujú svokrovci - a viem, že sme v tých najstarostlivejších rukách. Byt sám osebe je čerešničkou na torte - milosť Pánova je v tom, že sme opäť všetci spolu :o) ale to som už písala niekde inde...

Áno, nestarostite sa s tým, čo bude a ako bude. Boh sa o nás stará. Neznamená to, že vždy budeme mať pohodlie pre telo, nie, ale Jeho láska k nám sa prejavuje aj týmto spôsobom.

Spravodlivý je Hospodin vo všetkých svojich cestách a milostivý vo všetkých svojich skutkoch. Blízky je Hospodin tým, ktorí Ho vzývajú, všetkým, ktorí Ho vzývajú v pravde. Plní želania tým, ktorí sa Ho boja, čuje ich volanie a pomáha im. Hospodin chráni všetkých, ktorí Ho milujú... :o) AMEN.



Re: Jak jsem prvně bydlel (Skóre: 1)
Vložil: oko v Čtvrtek, 11. září 2008 @ 15:19:40 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Tak to je článek!
Už při jeho čtení jsem měl chuť křičet: To jsou i mé zkušenosti s Bohem, i v mém životě takhle nádherně zasahuje.

To je to proč říkám: Svěřit svůj život Boží vůli a pak už jen žasnout, děkovat a chválit.



Re: Jak jsem prvně bydlel (Skóre: 1)
Vložil: aviaf v Čtvrtek, 11. září 2008 @ 19:44:58 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.ucl.ac.uk/ssees/people/economics-and-business-staff-folder/tomas-cvrcek
Ja se hned otevrene priznam, ze na podobna svedectvi hledim s urcitym podezrenim. Myslim, ze Bible obsahuje mnoho svedectvi o tom, ze chozeni s Bohem a uspokojovani lidskych potreb nejdou ani zdaleka tak lehce ruku v ruce. Mnoho Zalmu je psano v duchu utlacovaneho prosebnika, ktery vola k Bohu prave proto, ze se jeho zivot nebezi jako na dratkach. Job je dalsi priklad. Proste je to trosku komplikovanejsi. A clovek by podle me mel opatrneji soudit, zda to ci ono vykonal Buh. Osobne si nevzpominam, ze bych kdy Boha prosil o cokoli materialniho (cimz ani nenaznacuju, ze Cizinec prosil) - a to nejen proto, ze by to byla z me strany nehorazna neskromnost, ale v neposledni rade i proto, ze vim o spouste jinych, mnohem dulezitejsich vecech, o nez bych mel prosit, nez je jidlo, penize, materialni dostatek nebo koneckoncu i zdravi. Na zadne z techto veci z hlediska vecnosti vubec nezalezi.

Aviaf



Re: Jak jsem prvně bydlel (Skóre: 1)
Vložil: Irena v Pátek, 12. září 2008 @ 00:37:09 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)

Moc hezké svědectví. Pán je neskonale dobrý a dává víc, než za co prosíme, nebo čemu rozumíme. Pán naplňuje slavně každou naši potřebu v Kristu Ježíši.Sláva Jemu, když se člověk modlí ve shodě s Jeho vůlí, kterou zná z Jeho slova, pak má všechny potřeby naplněny tak, jak potřebuje.

Irena



Stránka vygenerována za: 0.21 sekundy