Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

   Marvin procházel po městě, hladový a zmrzlý, tři dny už nic pořádně nejedl a v hlavě se mu honila nespravedlnost celého světa a těžká zloba na všechny okolo, kteří mu tolik ublížili.

   Bloumal jen tak ulicemi kolem nádraží a přemýšlel, kde sežene peníze na cestu domů nebo jestli pojede na černo. Na rohu ulice ho upoutala na domě veliká cedule:

   TVOJE NADĚJE

   Velká reklamní tabule ho přitahovala natolik, že pomalu dokouřil, típnul vajgl, přišel ke vchodu a zazvonil.



****

   Sedmdesátá léta byla plná optimismu a nadšení. Všichni, kteří zdárně přežili normalizaci, si užívali plodů socialistického klidu a míru na práci, masa jednou za týden a mandarinek na vánoce.

   Marvinův táta byl slavný a uznávaný vědec a socializmus se ho tak nějak netýkal, ale na jejich rodinu také zapůsobily přídavky na děti, určené k povzbuzení plodnosti populace, a tak jednoho jarního dne přišel Marvin na svět.

   Přišel na svět v druhém manželství s tatínkovou kolegyní, jako malý kluk mezi tři už hodně starší sourozence, kteří různě putovali po několika rodinách.

   Marvin měl na světě od mala docela všechno, na co si za reálného socializmu s nelidskou tváří mohl člověk jen pomyslet, kromě jediné věci - času a pozornosti vlastního táty a vlastní mámy, kteří se cele věnovali své práci. Rodinná nevýchova se na Marvinovi projevila, jak jen mohla - už na základce byl problémové dítě a střední technickou školu dostudoval jen díky kvalitě kontaktů jeho otce.

****

   To Marvinovi nijak nevadilo a velmi brzy potom se oženil. Přísun prostředků od rodičů byl stále dostatečný, měl krásné bydlení a tak mladému vztahu kromě zkušeností chyběl jen jeden malý detail - trocha docela obyčejného citu a lásky.

   Po intervencích táty na různých místech dostal Marvin dokonce trvalou práci. Zašili ho do ČD, na místo, kde nemohl nic moc zkazit, takže si i nějaké peníze k rodinnému rozpočtu přilepšil.

   První manželství po pár letech skončilo tím, že Marvin čím dál tím častěji bil svoji ženu a dělal scény. Našel si brzy jinou ženu, která uvěřila jeho stěžování na hrůzy a nespravedlnost světa a ráda stala se jeho utěšovatelkou.

   Brzy nato ale Marvinův otec zemřel a jeho matka těžce onemocněla. Marvin sám ztratil ochrannou ruku svého otce a tak přišel jak o práci, tak o možnost snadného zahlazení všech průšvihů, které provedl.

   Přišel ale na fintu: začal fasovat peníze od bratra, aby se mohl starat o nemocnou mámu a to mu na nějakou dobu vystačilo. Doma u druhé manželky ale vyváděl stejně, jako u první. Při jednom výstupu, kdy demoloval zařízení bytu a jeho nevlastní dítě řvalo hrůzou, zavolala manželka policii a tak skončil Marvin v Bohnicích.

   A v Bohnicích zůstal několik týdnů. Na první vycházce se vrátil domů a zopakoval svůj výstup v mnohem horší podobě. Byl znovu hospitalizován, ale tentokrát už jeho žena požádala o rozvod a zmizela.

****

   Otevřely se dveře, Marvin vešel dovnitř a poprosil o dvacetikorunu na vlak. Jenže tohle místo nebylo zrovna to, kde by se rozdávaly peníze na potkání, a tak nakonec skončil uprostřed rodiny u stolu na obědě. Kromě jídla tak dostal i první dobrou zprávku o vykoupení v Kristu. Ta po něm ale sklouzla jako cokoliv jiného, co si povídali - stejně potřeboval jen ty peníze na cestu domů, a nakonec je taky dostal.

   S Mirkem, který ho takhle přijal, se pak viděl obden nebo i denně. Přijel vždycky ráno na kole, nakvartýroval se k němu do dílny a povídal si o všem možném. Občas se snažil i něco pomoci, ale jeho práce byla vlastně docela k ničemu - na každou hodinu jeho "práce" čekaly Mirka dvě hodiny napravování té pomoci.

   S Mirkem si jednou vyjeli i na jeho chalupu na Šumavě, Mirek tam potřeboval opravit vodu a Marvin stejně neměl kde být, tak jel s ním. Když tam dojeli, Mirek si uvědomil, že zapoměl nářadí a tak propovídali o životě celý den, večer a noc.

   Vlastně se až tak moc nedá říci propovídali. Povídal jen Marvin, o životě a jeho nespravedlnosti, o tom, jak mu všichni okolo ubližují, jak se proti němu všichni spikli, obrali ho a odkopli. Ten životní příběh byl hrozný, k politování.

   Strávil s Mirkem několik měsíců. Byl docela na dně, bez peněz i příjmu, bez práce. Mirek mu našel několik příležitostí, a Marvin dokonce nastoupil do firmy, která instalovala ocelové konstrukce vedení pro ČEZ, měl totiž strojní školu, celkem slušný papír na vzdělání. Jenže třetí den nepřišel do práce, mistr na něj čekal, a když se do osmi neozval, vyrazili bez něj. Marvin totiž zaspal. A tak znovu přišel o práci, ani takový detail nemohli přehlídnout.
 
   Mirek mu pomohl vyřizování sociálních příspěvků. Shodou náhod měl Marvin za dobu pobytu v Bohnicích nárok na kompletní nemocenskou, což za několik měsíců dělalo skoro sto tisíc korun. Neuvěřitelná částka pro člověka, který žil půl roku bez jídla i příjmu.

   Koupil si super vymakaný foťák, po kterém dlouho toužil a taky už konečně nemusel plnit dutinky. Uplynulo snad jen čtrnáct dnů a zase neměl na jídlo a byl u Mirka zpátky. Mezitím se vůbec neozval.  

****

   Mirek odjel na týden do Alp na dovolenou a tak jsem se s Marvinem potkal i já. Přišel k nám, protože zase neměl co jíst a to bylo znát i na jeho způsobu stravování. Sedl si ke stolu a snědl dva obědy, k tomu buchtu připravenou pro celou rodinu.

   Seděli jsme venku a povídali si o životě. Vyslechnul jsem celou jeho historii, od začátku až do konce, se všemi peritepiemi, úklady života, všechnu tu nespravedlnost jeho sourozenců a výčet toho, o co všechno ho připravali oni i jeho dvě manželky.

   Když se vypovídal, rozhlédl se kolem dokola.

   "Hele, nepotřebuješ tady pomoct? Dokážu udělat cokoliv." Všude okolo je stále spousta práce, i po krizi s jalovci či bitvě s temnem.

   "No, víš, trochu bych pomoci opravdu potřeboval." Řekl jsem mu na to. "Ale teď fakt nemám žádné peníze, nemůžu ti zaplatit, takže z toho nic nebude."

   "Hele, žádnej problém, ne? Jsme bráchové, ne? Brácha bráchovi, znáš to. Pro mne je to otázka života a smrti, jestli budu o hladu, nebo se alespoň najím. Já tu budu dělat a ty mi dáš najíst, jo?"

   Moc se mi do toho nechtělo. Dobře jsem věděl, že dokáže udělat cokoliv - a neměl jsem vůbec náladu na dalšího exota, na jehož práci strávím víc času, než kdybych si to udělal sám. Chvilku jsem nad tím přemýšlel, ale nakonec jsem na to kývl. Zase nová zkušenost, která by mohla být k dobrému.    

****

   Přijel opravdu v pondělí hned ráno, jak jsme se domluvili. Dali jsme si snídani a kafe, už poněkolikáté jsem vyslechl napřeskáčku část jeho nešťastného a nespravedlivého životního příběhu a vyrazili jsme do práce.

   Na kraji zahrady je plot, který prorostl dvoumetrovými kopřivami. Díky tomu plotu se kopřivy nedají sekat bagrem, takže je roky nikdo nesekal. Teď napodzim z nich naštěstí zůstaly jen vyskoké suché stonky, které šly snadno vytrhnout.  

   "Tak tadu potřebuju abys dělal."

   "Není problém" prohlásil sebejistě.

   "Vytrhej ty kopřivy i s kořenama, trochu to pod plotem vyčisti a pak tam dáme kus lina, aby už příští rok nerostly"

   Vezmu rukavice a kus mu ukážu, za chvilku mám jedno pole hotové, ufiknu kus lina a zkouším ho strčit pod plot. Jde to nádherně. Nechal jsem tam Marvina samotného a šel jsem do svojí rachoty.

   Za pět minut jsem ho měl zpátky.

   "Hele, nemáš krumpáč?"

   No, dobrej nápad. Šel jsem s ním, vyndal krumpáč a našel všechno ostatní nářadí, co by ho ještě mohlo napadnout - pořádné hrabky, rýč a lopatu. Vrhnul se do práce jako ďas, až mne překvapil.

   Za pět minut jsem ho měl zpátky.

   "Hele, nedáme kafe?"

   Šel jsem se podívat, kolik toho udělal. Během těch pár minut vykopal krumpáčem pod plotem pětadvaceticentimetrovou díru a hráběmi uhrabal tři metry okolo plotu, ale kopřivy byly stále na svém místě. A Marvin celý zpocený, do tílka svlečený hlásí: "Dobrý, ne?"

   Tak jsme šli na to kafe.

****

   Celou dobu jsem měl pocit, že se nám snaží nakvartýrovat do domu. Máme dost místa, ale přeci jen jsem v srdci cítil, že tohle nepůjde. Tak jsem nakonec řekl: "Hele, Marvine, najíst ti dáme rádi a taky jsme rádi s tebou, ale přespat tady nemůžeš, musíš domů."

   Celou dobu se ze mne taky snažil vyloudit nějaké peníze, ale peníze v mojí správě jsem vůbec neměl v úmyslu mu vydat.

   Večer jsem ho pak vezl domů, kousek od nás. Jeli jsme do kopce kolem hospody v Kouřovodech.

   "Hele, zastav tady a dej mi to kilo, dojdu si koupit cigára."

   Koukám na něj do tmy jak blázen.

   "Cože? Seš blázen? Já přemějšlím u kterýho vjetnamce koupím dětem boty a tobě budu dávat kilo na cigára?! Prober se! Ani náhodou!"

   Zbytek cesty jsem ho vezl už potichu, neslyšel jsem ani jeden životní příběh. Vyhodil jsem ho u jeho domu, rozloučil se a otočil k domovu.

   Jel jsem zpátky domů a na konci vesnice zahlédnul ceduli. Stálo tam černé na bílém, červeně přeškrtnuté:

   BÍDOV

   Výstížný název, říkal jsem si.
                                              
****

   Týden utekl jako voda. Marvin svým tempem vykopal třicet metrů zákopu pod plotem a vyklidil roští okolo plotu na celou dálnici, vypili jsme pár balíků kafe, probrali snad celý život a uklidil jsem po něm snad kýbl vajglů.

   Na konci týdne jsme mu nakoupili krabici jídla v Lidlu. Poslední večer jsme se loučili a dal jsem mu tu krabici. Domů jel už na kole a tak si začal ládovat to jídlo do baťohu. Nevešlo se mu tam a tak vyndával věci jednu po druhé. Naspodu baťohu měl velikou, ale opravdu velikou bibli v pevné vazbě.

   Nacpal celý baťoh jídla, ještě něco zůstalo venku a navrch se snažil nacpat ještě tu velikou bibli a bágl zavřít. Samozřejmě to nešlo.

   "Dám ti malou bibli, jestli chceš, Nový zákon, to ti na čtení stačí, tuhle můžeš nechat tady, jestli chceš."

   "Jasně že ne, já chci tuhle. Tu jsem si koupil, te je MOJE." Nekompromisně sešrotoval spodek báglu, zbytek ucpal tou biblí a zatáhnul šnůrky.

   Protože už byla zima, dal jsem mu ještě stovku na vlak. Rozloučil se, ani nepoděkoval a odjel domů.     

****
 
   Objevil se ve dveřích, tak náhle, vlastně už ho ani nečekala. Netušila, kam se poděl, nedal jí nic vědět od té doby, co zmizel. Rozzářila se radostí, vlastně se o něj už docela bála, když se neozval, neodpovídal na smsky ani na volání. Mohlo se mu něco stát.

   Když ho před pár měsíci potkala opuštěného na ulici, vzal jí nad ním opravdu silný soucit. Celý život se věnovala lidem v podobné situaci, feťákům, opuštěným, odvrženým. Jeho přijala snad jako vlastního syna a vyslechla celý ten srdceryvný příběh, který jsme také znali.

   Právě vyšel z Bohnic, opuštěný rodinou, vlastními sourozenci, mámou i bývalými manželkami, bez prostředků. Našel u ní v Olomouci útočiště i slitování na dlouhé měsíce. Platila jeho dluhy, živila ho, mohl u ní bydlet, přijít a odejít kdy a jak chtěl. Koupila mu ufounský internet, aby si mohl sehnat práci a byl ve spojení se světem, dostal od ní kredit, aby mohl alespoň odpovědět na telefon.

   Uběhlo pár měsíců, z banky pomalu zmizelo přes čtyřicet tisíc a účet se dál zakousl hluboko do kontokorentu. Když narazil i kontokorent na dno, zmizel i on neznámo kam.       

   A teď stál znovu uprostřed dveří.

   Cítila úlevu a radost, že ho opět vidí. Pozvala ho dál a povídali si, co zažil.

   "To je úžasný. Mám teď úžasnou novou rodinu. Přijali mne za svého, mohu si s nimi povídat o všem, chodím na shromáždění a jsem teď i věřící" vyprávěl. Ani se jí nechtělo věřit, že by bylo něco takového možné. Snad už opravdu našel ten pevný bod v životě. Snad už se opravdu všechno změní a pohne se

   Povídali si o všem možném. Došlo i na víru. Vlastně vždycky věděla, že "nad námi něco je" a tohle téma jí zajímalo. Vytáhnul bibli.  
  
   "Jednou bude soud a všichni lidi půjdou do pekla. Ale já jsem věřící, takže půjdu do nebe. A ještě židi budou zachráněný. Všichni ostatní ale budou v pekle."

   Nikdy nebyla věřící a zrovna neměla moc ráda, když se téma ubralo tímhle směrem, ale s ním si povídala i o něčem takovém. Vyrazili na procházku do přírody a povídali si celou dobu. Když se vraceli zpátky, zašla ještě nakoupit do supermarketu.

****
 
   Našla ho před obchodem s partou týpků, které už taky dlouho neviděl.

   "Marvine, pojď, jdeme domů!" řekla mu.

   "Co chceš ty p**o jedna stará?!" obořil se na ní se žvárem v ruce a lidi okolo něj se uchechtli. Ozvalo se pár dalších posměšků.

   Víc slyšet nepotřebovala a šla domů sama.

****
 
   Znovu se objevil ve dveřích zrovna když telefonovala jeho sestře.

   "Hele, potřebuju prachy na cestu do Prahy, kolik mi můžeš dát?" Uhodil na ní.

   Položila telefon na stůl a hledala v peněžence.

   "Hele, mám stovku a drobný, stačí?" Chtěla ho rychle odbýt a podává mu peníze.

   "Stovku? Ty kr**o jedna, to si myslíš, že stovka stačí na vlak do Prahy? Seš snad úplně blbá?" Křičel na ní, vešel dovnitř a zabouchnul dveře.

   "Víc ti nedám. Teď nemůžu. Mám už dluhy a to i kvůli tobě!"

   "Vyliž si p**el, ti p**o jedna stará! Si děláš legraci?" Chytnul jí pod krkem, řval na ní, nadával a mával s ní jako s věchýtkem. "Kde máš ty prachy?!"

   Smýknul s ní po kuchyni, upadla na sporák, přestala vnímat, spadla na zem. Z čela jí tekla krev.

   Rozběhl se po místnosti a začal prohledávat všechna místa, co znal. Jeho vztek rostl s tím, jak ubíhal čas. Jí, ležící na zemi, si ani nevšiml. Vlastně nic nevnímal, kromě peněz, co nutně potřeboval. Hrabal, prohlížel, rozhazoval, rozbíjel. Nic nenašel, ale přestal až ve chvíli, když se rozlétly dveře a v nich byla hlídka. Okamžitě ho chytli do klepet.

   Probrala se zrovna v té chvíli a jen těžce se zvedala ze země. Měla štěstí, že jeho sestra v telefonu všechno slyšela, takže tu policie byla včas. Sanitka jí odvezla do nemocnice. Kromě pár modřin a malé tržné rány jí vlastně nic nebylo a tak se v neděli ráno vrátila domů.

   Nebyl tam a na policii taky ne. Nechápala, jak je možné, že ho pustili.

****
 
   Marvin přijel v neděli do sboru jako pokaždé, vlezl do kuchyně a uvařil si kafe. Ještě v něm doutnala křivda od včerejška. Vlastní sestra ho nechala sbalit a navíc se na cestu musel skládat po dvackách od lidí a kus jet načerno!

   Nedal na sobě ale hořkost a křivdu znát, nemusí hned o tu hroznou nespravedlnost přece podělit. V klidu se zařadil do shromáždění, povídal si s ostatními a vtipkoval, jen těch kafí vypil tentokrát více, než normálně.

   Druhý den přišel na manželské semináře, vyučování o Božích základech pro život v manželství. Poctivě poslouchal, každou věc zasvěceně okomentoval a snažil se hledat každý vyučovaný kousek v bibli.

   "Taky ti děkuju, že jsem mohl najít takovou rodinu, že jsme si tak blízko a můžeme si o všem povídat a starat se o sebe navzájem" modlil se na konci Marvin.

****
 
   Ještě ten večer mi volala jeho sestra. Vylíčila mi celý jeho život z té strany, kterou jsme neznali, ale kterou jsme dobře tušili celou dobu z každého jeho slova i chování. Dozvěděl jsem se desítky událostí od mala až dodnes.

   Včetně té události v sobotu.

   Byl jsem tak rád, že jsem Marvina minulý týden vylifroval na noc domů a nenechal ho u nás spát.

   Měl jsem i já možnost vylíčit situaci naší a to, co jsme s Hanušem zažili, pár zážitků s námi či s jeho nástupy do práce a vysvětlit, komu a proč věříme.

   "Ale já vím, pane Cizinec, já vás znám" řekla mi. "Vlastně od začátku, co k vám přišel, vás sleduju a hodně o vás vím, četla jsem si i vaše stránky."

   "Víte, já bych tomu klukovi tak ráda pomohla, " pokračovala. "Ani nevíte jak. Ale s ním už nikdo nic nezmůže, on je ztracená existence. Od té doby, co umřel táta už to s ním jde s kopce a nikdo nevíme, co s ním. I brácha se už na něj vykašlal, nechce o něm ani slyšet. Mně je ho pořád líto, pomohla bych mu, ale nic nemůžu udělat. Jestli vy něco neuděláte, tak už nikdo!"

****
 
   Vzali jsme, co jsme věděli a druhý den s tím šli za Marvinem. Vůbec nechápal, co chceme. Byl rád, že jsme se o té nespravedlnosti dověděli, ale nerozuměl tomu, proč po něm něco chceme a co by o té události měl víc říkat. Vlastně bylo pořádně těžké se s ním vůbec rozumně bavit.

****
 
   Marvin si vyřídil sociální dávky a opět se mu to podařilo zpětně, snad že se úřednicím zželelo, když ho v jeho stavu viděli. Vyfasoval přes dvacet tisíc.

   Slíbil, že jí pošle do Olomouce osmičku jako splátku za dluhy, které jí udělal. Poslal jen pět, a ještě zaplatil půlku alimentů. Ale ještě než ty peníze dostal, četli jsme jeho zprávy v roomu, kde se domlouval na tahu po Praze.

   Samozřejmě, že se celou dobu neozval, jako vždy, když měl dost peněz.

   Udělal jsem si hrubou inventuru. Od února, kdy ho pustlili, do října utratil jen z různých rozpočtů, které jsem znal, z vyžebraných peněz, sociální podpory a nemocenské něco přes 220 tisíc. S tím, že bydlel zadarmo v domě bratra a elektriku, internet nebo telefon mu platili lidi okolo, ti, kteří měli slitovné srdce.

   Ale divné bylo, když se neozval ani po týdnu nebo čtrnácti dnech. Neodpovídal na majly, nebral telefon, neodpověděl na smsky.

****
 
   Včera jsem vzal auto a vyrazil s Marcelem k Marvinovi domů.

   Přijížděli jsme k jeho domečku, parkovali a už z dálky jsme viděli, že je doma a svítí, chodí po pokoji. Povídali jsme si s ním mezi dveřmi, nakonec nás pozval dovnitř. Do otlučeného starého domu, plného kouře od topení, všude s vrstvami prachu.

   Marvin šel uvařit kafe a tak jsme se s Marcelem modlili a vzývali na tom místě to svaté a vzácné jméno, které nám všem bylo dané k záchraně.

   Přinesl kafe a vyslechli jsme si znovu celý ten kafemlýnek bídy. Všechny peníze došly. Občas mu někdo dá nebo pošle jídlo. Elektriku ještě na měsíc zaplatil z dávek. Naštěstí. Internet mu nefunguje, asi rozbitý modem. Neuvědomuje si, že neplacený internet firma většinou odstříhne. Nulový kredit, proto nemůže ani odpovědět na smsku. Kdyby byl náhodou nemocný, tak mu snad ale soused zavolá záchranku.

   Odjíždíme domů a míjíme dobře známou ceduli konce vesnice.

   BÍDOV

   Výstižný název. Přemýšlím, jestli je ta červená čára přes ten nápis prorocká, nebo je to jen shoda náhod.