Představíme - li si Boha jako zdroj dobra, jednotliví lidé jsou mu podle stavu svých srdcí různě vzdáleni. Někdo je blíž, někdo dál - jako třeba planety od slunce.
Svatí v nebi jsou Bohu nejblíž. Proto jsou svatí.
A Bohu nejblíže ze všech lidí je Kristova matka Maria.
Můžete s tím souhlasit, nebo nesouhlasit - polemizovat.

Zrovna včera byl v televizi film o Oblátech.
Je to řeholní řád misionářů, zasvěcených Panně Marii.
Mají také svůj znak - kupodivu je to však kříž, kolem kterého se všechno ostatní točí.

Co to tedy ve skutečnosti znamená zasvětit se Marii, snažit se jí přiblížit?
Logicky čím budu blíž Marii, tím budu blíž i Bohu, protože Marie je u Boha.
Nelze se blížit Marii a vzdalovat Bohu! To se navzájem vylučuje.
Čím jsem blíž k Bohu, tím musím nutně být i blíž svatým, kteří stojí před jeho tváří.


Některé věci o Bohu se nám těžko chápají a je dobré je vyjadřovat v podobenstvích.
Protože krása a její vnímání je darem Ducha svatého, stává se tak univerzálním jazykem, kterému rozumí snad každý člověk. Vím, že mnohým zde není stále jasná úloha dobrých skutků a postavení svatých v životě křesťana.
Pokusím se tedy o podobenství:
Nevím kolik z vás má aktivní zkušenost s hrou na hudební nástroj. Já hrával třeba na trumpetu přes dvacet let. S různými zkušenostmi, s různými kapelami. Muzika je zajímavý a vzácný Boží dar. Pozvedává člověka, zušlechťuje jeho srdce. Dá se hrát i sólo, ale požitek z hudby bývá nesrovnatelně vyšší, když se dá víc muzikantů dohromady a ono to ladí!

Každý křesťan se dá zobrazit jako člen Božího orchestru.
Bůh je zde dirigentem i  skladatelem zároveň. Každý z nás má napsané své noty "na tělo" podle záměru Stvořitele. To jsou ty dobré skutky, které pro nás nebeský Otec připravil. Na nás je, abychom tyto "noty" správně zahráli. Máme svobodu je nezahrát, ale tím se stáváme neužitečnými a okrádáme sebe i jiné o požitek krásy z hudby. Můžeme hrát jako šumaři co nás napadne a hudbu kazit. Můžeme se je taky snažit zahrát správně. Ale i když dva muzikanti zahrají stejné noty správně, nikdy to ve výsledku není to samé. Hudbou se vyjadřuje víc a v tomto smyslu je úloha naší osoby pro celek nenahraditelná. Díky dobře zahraným notám (dobrým skutkům) máme jako okamžitou odměnu radost a požitek z hudby jak my, tak ostatní členové orchestru, tak i pasívní posluchači (lidé nevěřící). Navíc se tím stáváme stále dokonalejšími muzikanty, schopnými v budoucnu zahrát i krásnější a obtížnější skladby, které pro nás Bůh připravil.

Tedy přeneseně - díky takovým skutkům rosteme ve víře, skutky jsou pro nás nutným prostředkem růstu.

Tento "zážitek krásy z hudby" - harmonie krásy - je smyslem hraných tónů, jsou také odměnou, nikoli tóny samotné (skutky tedy nejsou cílem, ale nutným prostředkem).

Tím, že jsme členy orchestru, díky společné hře s muzikanty lepšími než my sami, se podílíme na hudbě, která nás samotných přesahuje.
Hry, jaké bychom sami nebyli schopni dosáhnout. 
V orchestru bývají skupiny hráčů na stejné nástroje, z nichž někteří vynikají (tahouni kvality - to jsou v našem příkladu ti svatí u Boha).
Když si dosadím jako hráče prvních houslí třeba Pannu Marii
- zasvěcení Marii se dá přirovnat k tomu, že já beru svoje housle a snažím se s ní hrát co nejlépe. I když mé kvality hráče na housle nejsou tak dobré, s vedením dobrého muzikanta jsou výsledky vzdycky lepší. Hudba, na které se tak podílím, mě svou kvalitou přesahuje, pozvedává a přetváří - formuje. I já se rychleji stávám lepším muzikantem.

A právě to je smyslem úcty ke svatým, že nám pomáhají k Bohu, v růstu ve víře.
O tom je zároveň život, společné zážitky vyjadřované lásky, společné dílo všech lidí dobré vůle na vytváření harmonie Boží krásy - jak už na tomto světě, tak později na věčnosti.