Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Milena.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 8, článků celkem: 16092, komentáře < 7 dní: 507, komentářů celkem: 390387, adminů: 60, uživatelů: 5032  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 48 návštěvník(ů)
a 6 uživatel(ů) online:

oko
Jan21
Willy
LD
rosmano
martino

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Informace z jednání VV BJB dne 22. listopadu 2021
·Seznam vypuštìných novozákonních veršù v Pøekladu Nového svìta
·Pastoral brothers – kde konèí vtipnost?
·Ekumenická rada církví si zvolila nové pøedsednictvo na pøíští dva roky
·Rozbuška a další mutace covidu-19
·Významný køesťanský genetik je frustrovaný z postoje evangelikálù k oèkování
·Vlivný Jižní baptista Robert Jeffress odmítl náboženské argumenty proti oèkování
·5 pilíøù konzervativního evangelikálního kalvinismu nesluèitelných s láskou
·Skrytì
·Pastoral Brothers

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
106982840
přístupů od 17. 10. 2001

Život víry: Mluvení a ovoce
Vloženo Úterý, 27. srpen 2002 @ 11:33:05 CEST Vložil: peek

Povídky „Ahóóój“, zaburácí mi za zády. Ohlédnu se, kdo se to ke mně žene? Bývalý spolužák Tonda divoce mává rukama, oči mu podezřele svítí a křičí: “Jak se máš, to jsme se dlouho neviděli.“ Čekám nějakou kulišárnu, od Tondy by to bylo celkem normální, ale to, co se z něho sype rychlostí kulometné palby, mě vyráží dech. „Představ si, jsem věřící, Ježíš je můj Spasitel, aleluja!!!“ Čekal bych všechno, ale tohle tedy ne. Tonda, enfant terrible třídy, bývalý uvědomělý svazák, předseda a rebel, přesvědčený ateista je teď křesťanem? No páni, tak tomu se říká zázrak.

Na mysli mi vytanou naše sáhodlouhé hádky o náboženství, víře a Tonda, jako by mi četl myšlenky, brebentí dál: „Pamatuješ na ty naše debaty o Bohu? Teď už to všechno chápu, jak to, že jsi mi neřekl o tom, že Ježíš mě zachránil, zemřel za mě na kříži?“ Zoufale pátrám v paměti, že bych mu tu nejdůležitější informaci zatajil? To se mi nezdá. Tonda konvertita mě ale ke slovu nepouští, a tak se dozvídám o tom úžasném společenství plném dokonalých lidí, jak ho přijali, jak ho milují, jak ho pokřtili v Duchu svatém, jak ho učí přijímat Jeho dary a vyhýbat se démonům. „To musíš vidět, je to síla, máme zrovna skupinku“, konstatuje nadšeně a už mě vleče vstříc novým božským zážitkům. „No proč ne,“ myslím si, „na tu sílu, která dokázala Tondu přesvědčit, jsem docela zvědavý.“ A síla to byla. Tonda mě představuje jako křesťana z jedné tradiční církve, cítím soucitné pohledy mých nových sourozenců, každý mi říká bráško, poplácává mě po ramenou, s uspokojením zjišťuji, že tuto milou pozornost mi věnují i celkem pohledné „sestřičky“. Pak přichází Dan, asi jejich pastor, a šou propuká naplno. Dan začíná modlitbou, chvály střídají díky, ruce všech letí k nebi, začínají mluvit i jiní. Líbí se mi to, ale překvapivě zjišťuji, že některým nějak nerozumím, v šílené rychlosti nesrozumitelně artikulují jakási podivná slova. Dochází mi to – mluvení jazyky. Potom se zpívá, někteří zpívají tím svým jazykem, těla se vlní v rytmu, někteří padají k zemi, jiní se začínají smát. Smích postupně nakazí i ostatní, nakonec se všichni řehtají jak pominutí, válejí se po zemi a mě to přijde tak směšné, že smíchu propadám taky. Dan najednou zakřičí Amen, alelujah a jako když utne, všichni ztichnou. Začíná školení, mluví se o démonech. Zírám. Atmosféra houstne, démonologie je opravdu složitá věda, zkoušku bych z ní dělat nechtěl, myslím si. Démoni jsou na všechno, démona kouření přebíjí démon alkoholu a toho zas démon drog. Přejídání, nemoci, sobectví, hádky, závist, dokonce i sport – na všechno je nějaký démon specialista. Dan nám představuje dívku, katoličku, která chce vstoupit do tohoto společenství. Dostává se nám poučení, že existují i zákeřní démoni náboženství a jednoho z nejhorších – démona katolicismu – budou teď vymítat. Zmocňuje se mě nepříjemný pocit, dívka klečí, všichni kolem stojí, ruce vztažené nad dívčí hlavou ční jak pavučina nad obětí. Po 10 minutách soustředěné, stále hlasitější modlitby začíná dívka plakat. Dan se svatým nadšením a s hrozivě vznešenými gesty křičí na nešťastné klubíčko na podlaze: „Obdržela jsi Ducha svatého, máš plnost Jeho darů, jsi čistá...!“ Ostatní se přidávají: „Satan odešel, máš Ducha, můžeš mluvit, pusť to ven, je to v tobě...“ Dívka jenom tiše vzlyká: „Nemůžu, nemůžu...“ Vytržení vrcholí, křičí už všichni, všímám si, že i Tonda ječí, jak smyslů zbavený: „Pusť to ven, pusť to ven!!“ Bývalá katolička nesměle zkouší první nesrozumitelná slůvka a po chvilce s ulehčením spouští tu hatmatilku naplno. Všichni propukají v jásot a znovu se zpívá, směje, tančí... Je večer. Zírám ze svého potemnělého pokoje na pouliční lampu, kolem které krouží můry a v zoufalé snaze splynout se světlem stále znovu a znovu narážejí na sklo. Jako moje myšlenky. „Pane, přijď a rozsviť mi.“ Padám na kolena a prosím o Ducha svatého, o dar rozlišování, o dar mluvení jazyky, o pravdu... „Jsem tady a poslouchám, jak to všechno je?“, křečovitě se snažím vyprázdnit mysl pro Pánův proslov ke mně. Budík si ironicky ťuká na čelo. Neměl jsem jim to slibovat, bleskne mi hlavou. Na té zítřejší misi do vesnického kostelíku, kde se bude vymítat při mši, je ale cosi tak strašidelně přitažlivého. S povzdechem vstávám, abych ulehl. Pohledem zavadím o lampu na ulici. Sedí na ní stín jakéhosi ptáka, můry zmizely. Usínám v pokoji. „Ahóóój“, zaburácí mi za zády. Ohlédnu se, Tonda v doprovodu jednoho „brášky“, zkušeného vymítače, je ve skvělé náladě a plácá mé po zádech. „Jak se ti to včera líbilo? Vzhůru do terénu,“ nečeká na odpověď. Vystupujeme z autobusu. Náves, po letním dni ještě rozpálená, je prázdná. Ale jen zdánlivě: „Vy hledáte kostel, mládenci, že?“ Polekaně se otáčíme. Za námi stojí babička jak z pohádky. „No, ano, jak jste to poznala?“ „Inu, nejste místní a tady u nás nic není, jenom mše svatá o šesté. Tak to pojďte se mnou, jdu tam taky.“ Šouráme se rozpačitě za stařenkou. Přemýšlím, jestli takhle může vypadat čarodějnice. V kostele na nás dýchne příjemný chlad, přítmí a zvláštně vonící atmosféra. V lavicích vpředu sedí několik starých lidí, my zůstáváme stát vzadu. „Cink, cink, cink,“ zvonek mě vytrhává z meditace, do které jsem asi vlivem toho prostředí samovolně vplul, k oltáři přichází postarší kněz a kostelem zazní chraplavý zpěv „Bože, před tvou velebností...“ V duchu se usmívám, jaký rozdíl oproti včerejším čtyřhlasům s kytarou. Ale pak si uvědomuji, že mi zpěv nějak nevadí, že sem jaksi patří, dokonce má v sobě nějakou nepochopitelnou vznešenost. Ohlížím se na své společníky, tváří se nerozhodně. Nechávám se vtáhnout do obřadu. Najednou se mi všechno zdá přátelské – vyšlapaná dlažba, zaprášené staré obrazy, gotická klenba nad presbytářem, farářův hlas vznášející se ve zvláštní akustice. Všechno je tak oduševnělé. Bože, chtěl bych být taky tak provoněn Tvým Duchem, jako tady to staleté dřevo kadidlem. Kolik lidí tady už asi šeptalo své modlitby...? Mše končí. Míří k nám kněz s naší známou babičkou: „Mládenci zlatí, zrovínka jsem velebnému pánu povídala, že vás seslalo samo nebe. Viďte, že nám pomůžete? Včera byl pořádný vítr a jedna větev spadla na dveře od sakristie, my na to nestačíme.“ Farář se přidává: „To víte, svaly už jsou minulostí, teď už mě zbyly jen silné řeči“, mrká na nás. „No jasně,“ říkám rychle. Větev u sakristie není žádná větev ale skoro půlka lípy. Zkouším s ní pohnout, ale marně. Přidává se Standa i Mirek, zkouším vtipkovat: „Apage, Satanas...“ Mirek mě zpraží pohledem. Z druhé strany se přidává pan farář. S vypětím všech sil odtahujeme větev dál od dveří do zahrady. „To stačí, pozvu si sem někoho s motorovkou,“ utírá si kněz zpocené čelo, „pojďte si vydechnout“. Usedáme na lavičku pod lípou a posloucháme farářovo vyprávění o vězení, práci v kamenolomu, o tajných mších se šťávou z hrozinek, o Boží blízkosti. Mlčíme. Musíme už na autobus,“ zvedá se Mirek. „Počkejte, vemte si aspoň pár jablíček,“ usmívá se na nás pohádková babička a tiskne každému do ruky dvě velká žlutá jablka, „Pán Bůh vás provázej a děkujeme za pomoc.“ Nastavuji tvář oranžovým paprskům zapadajícího slunce a s chutí se zakusuji do šťavnatého plodu pozdního léta. Dobré, moc dobré, to víte, Matouš 7,16. (Peekovy povídky)

"Mluvení a ovoce" | Přihlásit/Vytvořit účet | 1 komentář | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Mluvení a ovoce (Skóre: 1)
Vložil: Pisnicka v Středa, 28. srpen 2002 @ 09:34:59 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ty bláho!!! peeku to je síla!!! Běhám mi mráz po zádech!! Umíš teda ale otvírat oči!!!



Stránka vygenerována za: 0.14 sekundy