Často slyšíme, že bychom měli milovat Boha. Je to dokonce první přikázání v desateru. Ale ruku na srdce, skutečně MILUJEME Boha? Chybí nám když s ním nejsme? Bolí nás naše srdce, když mu ublížíme? Naplňuje nás láskou zmínka o něm? Jak vyslovujeme Jeho jméno? Toužíme po něm? Baví nás čas s Ním strávený? Dáváme přednost času, kdy s Ním můžeme být? Jak můžeme milovat Boha, kterého nevidíme (když ani nedokážeme milovat druhého člověka, kterého vidíme srov. 1.J 4,20)?Možná jste taky přemýšleli nad těmi slovy ze začátku růžence, kde vyznáváme, že ho „nade všechno milujeme“. Taky vám to moc lehce přes rty nejde? Anebo je to pravda? Milujeme Ho opravdu nade všechno? Kdyby tomu tak bylo, náš život by vypadal pravděpodobně úplně jinak... Nebo to, co teď žijeme, je všechno co můžeme ve společenství s Bohem zažít?Bůh je jiný než člověk. I principy Jeho lásky jsou Boží, milosrdné a shovívavé. Kde můžeme vzít lásku, když ji sami nemáme? Jak milovat, když ji nemáme sami od sebe? Zrodí v nás lásku přikázání? To, že víme, že máme milovat? My nejsme zdrojem Lásky. Tím je jenom Bůh. My Jej nemůžeme milovat jako první – sami od sebe. Kde vzít tedy tu lásku, kterou hledáme?V Písmu se píše: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že On si zamiloval nás.“ (1.J 4,10) Tohle slovo je úžasné, celou situaci staví naruby! Takže v tom je tedy TA LÁSKA, kterou hledáme a kterou Jej můžeme milovat – ne v tom, že my jsme si zamilovali Jeho, ale v tom, že On si zamiloval nás! V TOM je láska!Abychom Ho mohli milovat, musíme nejdříve přijmout lásku Boží. Pak teprve můžeme začít milovat. My potřebujeme milovat Boha, ale On ví, že Jej nemůžeme dobře milovat, aniž bychom zakusili Jeho lásku. On sám se pro tento způsob lásky rozhodl. Přizpůsobil ho našim omezením. Jedině tak můžeme spolu s apoštolem Janem říct: „protože si mne Bůh zamiloval, mám lásku. Ano, mám lásku. Ne protože jsem si já zamiloval Jeho, ale že On si zamiloval mne a dal za mne svého Syna. A protože jsem přijal Jeho Syna, mám lásku; miluji Boha!“ Není to úžasné? Máme lásku, protože On miloval první!Vraťme se k tomu růžencovému vyznání. Někteří ho řeší obměnou: „kterého chceme nade všechno milovat“. Říkáme tím ale vlastně: nemilujeme Tě. Chceme, ale nemilujeme. Kdo z nás by stál o takové vyznání? Cožpak nevíme, že láska roste dáváním, vyznáváním? Proč Mu říkat, že ho nemilujeme, když Mu můžeme říct: „Miluji Tě“? My tu lásku přece máme. Možná někde utlačenou, ale máme. „Boží láska je nám vylita do našich srdcí skrze Ducha.“ Řekněme mu to. Možná na to čeká už dlouho. Chce to slyšet. Nechce slyšet jen jak si stěžujeme na to, jak málo Ho milujeme, chce slyšet že ho vůbec milujeme. Třeba malinko, to nevadí. Ale milujeme Ho. Dal nám svého Syna, dal nám svou lásku. Není malá, je to Jeho láska. Dej ji prostor, Ty ho miluješ a On to ví. Chce to slyšet. „Pane, Ty to víš, Ty víš, že Tě miluji.“ V Markově evangeliu začíná první přikázání takto: „Slyš...“ Naslouchejme Jeho hlasu. Je plný lásky. Můžeme s Ním trávit čas a tak Jej víc poznávat. Nemůžeme milovat pokud nebudeme nejdřív přijímat Jeho lásku.Lásku nelze přikázat. Proto ani první přikázání ve své plné formě není příkaz: „Miluj svého Boha.“, ale: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z otrockého domu...“ On nás vyvedl z otroctví našich hříchů, zaplatil za to svou krví. To je Jeho přikázání; „Slyš, poslouchej, naslouchej mi; vysvobodil jsem tě, jsi volný. Dal jsem ti život, dal jsem ti lásku. Zamiloval jsem si tě. Miluj mne, prosím, také. Řekni mi to.“