poslal cizinec Včara jsem potkal Martina. Přišel ke mně po dlouhé době. Rád ho vidím, protože občas zažije docela zjímavé věci. Vyprávěl mi příběh, který zažil na ulici.
'Představ si, byl jsem chvíli u Fandy, povídali jsme si, pak jsem vyšel z domu na ulici a vyrazil k domovu. Najednou jsem na druhém konci ulice zahlédnul člověka, jak se zhroutil k zemi, přímo na hromadu sněhu na kraji chodníku. Blesklo mi hlavou, že bych se na něj měl jít podívat, ale nechtělo se mi, starat se o nějakého ochlastu. V tu chvíli jsem si všimnul, že se zkroutil do klubíčka a chytnul se za břicho, celé to proběhlo tak ve vteřině.'
'Okamžitě jsem se k němu rozběhnul a když jsem se sehnul, zavanul na mne zápach denaturáku.
"Jste v pořádku?" zeptal jsem se ho. Vzhlédla ke mne stará, mrtvá tvář a upřela na mne skelný pohled. Neříkal nic a sklopil hlavu. Chytnul jsem ho za ruku: "Pojďte, já vás zvednu a pomůžu vám". Myslel jsem, že jde do nedaleké hospody o pár domů dál, tak ho tam dovedu.
Chytnul se mé ruky a přisál se na ní. Silou jsem ho zvednul, zaskuhral a zkroutil se. Popošli jsme pár kroků.
"Co vás bolí?" zeptal jsem se ho. "Život?" Podíval se na mne vytřeštěnýma očima, přímo do mých očí, horlivě zakýval hlavou nahoru dolů a pak rychle odhlédl zpět. Šli jsme mlčky pár kroků dál.
"Bůh může uzdravit bolest života, může uzdravit tvoje srdce" řekl jsem mu a zapíchnul mu prst přímo na místo na hrudi, kde se držel rukou. Slíznul jsem nový vytřeštěný pohled, tentokrát s očima plnýma slz, které mu pomalu stékaly po tváři.
Šli jsme spolu krok za krokem těch pár metrů k hospodě na růžku. Za ten kousek jsem mu stačil říct celé to evangelium, co uzdravilo i můj život. "Já nejdu do hospody, jdu domů", řekl mi, když jsem zahnul ke vchodu. První slova, která jsem od něj slyšel. Bydlel hned za rohem.
Přišli jsme před jeho dům. "Bůh uzdravuje" řekl jsem mu. "Uzdraví i tebe. Můžu se za tebe modlit?" zeptal jsem se. Souhlasil a tak jsem na něj položil ruce a uprostřed té ulice, přímo před jeho domem, kousek od hospody a hřbitova, jsem nad ním vzýval to svaté jméno, které nám všem bylo dané k záchraně i uzdravení a žehnal mu v tom jménu k životu.'
Okolo toho domu ve městě, kousek od hospody a hřbitova, chodím docela často. Jsem zvědavý, co s tím člověkem bude.
****
Přišel na návštěvu Marian. Přišel poděkovat za půjčenou motorovku. Povídali jsme si o penězích.
"Už ti přišlo vyúčtování za elektriku?" zeptal se mě. Vyúčtování za plyn a elektřinu a případný přeplatek nebo nedoplatek je v jeho kulturním prostředí událost roku, která je očekávána s obavami i nadějemi. Svítila mu očička.
"Nám vyúčtování přišlo a měli jsme přeplatek!" Docela dost tisíc, až mne to překvapilo. Letos netopili elektřinou, ale dřevem, muselo se to projevit. Povídali jsme si dál a vlastně dost o penězích.
"V práci teď všichni dostávají peníze navíc a mně nic nedali. Tak jsem taky došel za účetní, a ta mi vysvětlila, že nemůžu nic dostat, že to jsou přeplatky na daních, které stát vrací. Ale nedal jsem se a ptal jsem se tak dlouho, až si paní účetní zjistila, co všechno mám. Pak jsem musel sehnat všechna potvrzení, oddací list a donesl jsem je na účtárnu. A představ si: Vrátí mi peníze!"
Přemýšlel jsem nad celou tou situací. Byl jsem na Honzu docela naštvaný, že mají tolik peněz, a vlastně za celý rok nebyli schopni uspořit ani korunu. Jiní lidé v církvi žijou třeba jen ze dvou třetin nebo polovičky toho, co má Marian a ještě šetří. Teď jsem poslouchal a do očí se mi zase draly slzy.
Vlastně to není až tak dávno, co mi došlo, proč vlastně křesťané uzavírají krevní smlouvu, smlouvu ve které platí to, že když má jeden partner smlouvy slabost, druhý tu slabost doplní svou silou. Marian nikdy neuměl šetřit. Ani on, ani manželka, ani jeho rodiče, rodina, bratři, nikdo, nikdo široko daleko v celém okolí. O penězích jsem od nich slyšel hodně, ale slovo "šetřit" nebo "spoření" se mezi používanými slovy nevyskytovalo.
Povídá mi dál o sprchovém koutu, který bude dělat a o záchodu a mezi řečí prohodí: "A těch šest tisíc, do jsem dal loni na knížku, za ty koupím sprcháč. Už se na to těším". Jsem trochu v šoku. Dělám si zhruba inventuru a sčítám částky, které Marianovi loni zbyly - šest tisíc na knížce, které ušetřil on sám a skoro třicet v několika částách, které za něj ušetřil jen tak mimochodem jeho partner v krevní smlouvě. Navzdory Marianovým zvykům a zvykům jeho rodiny, navzdory prokletí a rodovému dědictví.
Pomalu mi dochází síla a moc té smlouvy. Marian celý rok splácel dluhy - skoro osmičku měsíčně. A k tomu mu za rok zbylo přes třicet tisíc!
Povídáme si dál o hospodaření, o dětech a televizi, o výdělcích a tom, jak to vypadá, když rodina drží pohromadě a navzájem si pomáhá.
****
Dnes jsem se zase viděl se svatými v nebi. Seděli jsme pohromadě u Marona doma v kuchyni a modlili se společně a svorně v tom svatém jménu, ve kterém jsme všichni skryti v Bohu.
"Já vám musím něco říci o mé práci." Začal Maron.
Maron pracuje jako velvyslanec Božíhop království v jedné fabrice, kde se vyrábějí topná tělíska do praček a podobné drobnosti. Nastoupil tam před pár měsíci jako technolog a provozák. Pomatuju si, jak nám vyprávěl, jak pracuje na každém místě linky mezi chlapi a ženskými, aby poznal technologický proces a mohl zjistit každou slabinu. Vyprávěl nám tenkrát, že když tímhle způsobem pracuje, napadají ho okamžitě věci, jak procesy zefektivnit a zlepšit. Teď jsem od něj nic delší dobu neslyšel.
"Když jsem tam nastoupil, dostal jsem za úkol zvednout během pěti měsíců produktivitu hlavní linky o 10%, a když se mi to povede, měl jsem dostat trvalou smlouvu. Tak jsem dělal všechno jako vždycky: Chodil po fabrice, sledoval, počítal, navrhoval opatření. A po čtyřech měsících byl výsledek nula. Už jsem nenapadlo nic jak s tím dál pohnout.
Vypadalo to, že už svůj úkol nesplním a po zkušební době už mne nebudou potřebovat. Tak jsem ten zbytek času chtěl alespoň nějak využít pro lidi. Chodil jsem mezi lidmi, povídal si s nimi o jejich životě a situaci, o jejich práci. Modlil jsem se za ně, za jejich život a žehnal jim, co se do nich vešlo. A za 14 dní stoupla produktivita celé linky o 13%".
****
Těšil jsem se, až zase uvidím Mariana. Od té doby, co nejsme sousedi, se vídáme jen zřídka. Teď jsem pro něj měl zprávu - ohlásil se nám kazatel Laďa, kterého mají rádi a říkal do telefonu: "Bůh mě k vám posílá abych se modlil za lidi a povzbudil je". Tak jsem si na Mariana vzpoměl a zavolal mu. "Jo, určitě přijdu, to jsem rád, že Laďa přijede, určitě se přijdu podívat."
Druhý den přišel Marian k nám, sedli jsme si na čaj a povídali. "A víš co? Koupili jsme si novou ledničku. Jenže nám vyhořela zásuvka a teď nejde. Mohl by ses na to podívat?" Tak jsem zbalil kufr s nářadím, vyhrabal nějakou starou poctivou zásuvku, co se ještě nedělaly v Číně, sbíječku, kdyby to bylo vyhořelé až ve zdi a vyrazil.
Hned u dvěří jeho malého bytu stála nádherná nerezová lednice. Ta se jim fakt povedla, měl jsem z toho radost. Odtáhli jsme kus nábytku a za ním byl klasicky spečený kryt zásuvky, naštěstí zástrčka byla v pořádku. Pustil jsem se do opravy, rozebral zásuvku a narazil na starý hliník, pěkně zapečený a modlil se, aby mi neprasknul pod rukou.
Při tom jsem si povídal s Marianem a jeho ženou. Gadžo na návštěvě je tam stále stejná rarita jako před lety, tak přišla i sestřenice manželky. Jejich povídání o věčném životě mám moc rád, protože je u nich ta Boží moc vidět na každém kroku. Po chvilce na mne vychrlili to, co jsem před léty zažíval také: útlak jak hrom, který prožívají od rána do večera. A k tomu snad desítku otázek, které jsem jim postupně odpovídal.
"No, všechny ženský tady na to berou prášky. Všechny. Jen já ne, já mám toho Boha a s ním to projdu"
Povídáme si dál a vysvětluju jim, že útlak není od Boha a jak ho vyhnat ze života. Pomalu to přijímají, ale nechce se jim tomu věřit, protože jim nějaký expert nakukal, že je pánbůh za něco tímhle trestá, oni sice nevědí za co a proč a ani se to nikdy nedovědí, ale zcela jistě si to zaslouží.
Pouštím se teda do vysvětlení rozdílu mezi usvědčením a obviněním ze hříchu.
"Když usvědčuje Duch svatý ze hříchu, dává se hříchem i možnost ho změnit. Znáš hlas Ducha?" přikyvuje. "Víš, jak to vypadá, když k tobě přijde a ukazuje ti na hřích? Vždycky víš, jak z toho ven. Třeba je to těžký, ale víš, co s tím hříchem máš dělat". Podle horlivého přikyvování chápu, že rozumí.
"No a když přijde ten zlý, tak na tebe navalí hříchy a všechno, co se kvůli nim děje, zmáčkne tě s tím k zemi a nic už neuděláš, jen útlak a temnota, která všechno přikreje." Valí na mne obě oči a je vidět, že moc dobře ví, o čem to mluvím. "A tahle temnota musí pryč. Nemá na tebe právo, když jsi Boží dítě. Ve jménu Ježíš jí vyžeňte pryč."
Ukazuju jí to na dětské postýlce. "Je to jako tahle postýlka. To, co je uvnitř, je tvůj život. A ten patří Ježíši, je to jeho vlastnictví. A v něm nemá ďábel co dělat, ztratil tam všechno právo. Musí se držet pěkně za touhle hranou."
Povídáme si pak o dalších věcech, trochu o financích. Marian mi ukazuje výplatní pásku, hrdě. Je na ní číslo, kterému se chce jen těžko věřit. Říká mi kolik ušetřil a kolik splatil dluhů. Miluju tu Boží moc v akci... A pak mi povídá:
"Chtěli jsme si tady udělat koupelnu a záchod, abych nemusel chodit nahoru. Už jsem na to našetřil dvacet tisíc. A představ si, teď můžeme koupit byt nad náma, je tam i koupelna, záchod, dva pokoje a za to celé chtějí jen šedesát tisíc!" A pak mi líčí ten krásný byt, který je pro ně snem. Líčí, jak by si to zařídili aby tam mohli s oběma děmi bydlet.
"No, jenže mám jen třicetcet tisíc a to nám nestačí". Chvilku si tam povídají dál a já nad tím přemýšlím. Za procento ceny, za které si gadžové staví svoje domy, by mohl bylet Marian ve svém a být šťastný, jak jen takové Boží dítě je...
V neděli přijdou obě do církve i s Marianem a Laďa jim v kázání vysvětlí jednu otázku po druhé, co mi jich jen dávali a na konci se za ně ještě modlí. Když jsem to viděl, tak jsem pochopil, kdo si to tentokrát Laďu přivolal modlitbami.
****
Zvoní telefon. Sedím u stolu, dojdu k telefonu, zvedám sluchátko.
"Cizinec. Dobrý den" říkám do telefonu.
"Ježiš." ozve se na druhé straně a chvilku je ticho. "Promiňte, to bude asi omyl" pokračuje hlas v telefonu zmateně.
Sedíme dál u snídaně, na chvilku si odběhnu, telefon zvoní znovu, bere ho Cizinka.
"Tady Cizinka, dobrý den." říká do telefonu. "Aha, tak to jo." říká a za chvilku ho položí.
"Kdo volal?" ptám se.
"Ježišmarjá." říká mi cizinka. Že prý tohle číslo dostal Ježišmarjá od pana Mráčka.
Jojo, to číslo jsem si vybral, protože se hezky pomatuje a ještě lépe píše na klávesnici, což asi způsobuje to, že k nám tak časo volá Ježiš a Ježišmarjá, občas zavolá i Šmarjájozef.
****
Jako každý týden jsem se dnes viděl s Marcelem. Přišel fakt smutný - dostal v práci výpověď. Povídáme si o tom, líčí mi, co všechno poslední dobou zažil. Vzpomínám na všechny ty těžkosti, o kterých jsme si povídali a modlili se za ně. Mnoho týdnů se s ním podřízení odmítali bavit, jen mu dělali naschvály. Vedení ho zas obvinilo ze všeho, i z toho, za co ani nemohl. Když poctivě přiznal chybu, měl jí na talíři den co den celé týdny z obou stran, zespoda i zezhora. Celou tu dobu jsem mohl sledovat, jak se drží. Situace, které by bez Boha a jeho moci skončily trvalou invaliditou jednoho a kriminálem pro druhého, končily teď modlitbou, chválou, díkem a vděčností.
A teď dostal navíc výpověď.
Já jsem byl tedy docela rád, protože už bylo načase, ale Marcel to nesl docela těžce, prožíval dost velké odmítnutí a do toho ještě výpověď.
Volá mi druhý den.
"Představ si, volali mi z fabriky, že nabírají nové lidi, jestli bych neměl zájem. Tak jsem řekl, že jo, zítra jedu na pohovor do Hradce"
Vzpomínám na ten čas, když před půl rokem sháněl práci. Volal i do fabriky - tam tenkrát brali snad každého. Volal tam několikrát, nevzali ho, ani se mu pak neozvali.
Až teď po půl roce. Zvláštní. Trochu mi to bylo líto, bude dělat úplně na druhé straně, dál od nás. Už se asi neuvidíme tak často.
Další den mi říká: "Na ten pohovor do Hradce jsem nemusel, prošli se mnou věci po telefonu a pohovorem jsem prošel, dneska jsem byl na testech, teď už jen lékařská prohlídka" Na té byl o dva dny později. Prošel bez problémů.
"A co plicní fibróza?" ptám se ho potutelně.
"Jojo, ta už není" říká mi Marcel na to a usmívá se.
K patnáctému dostal výpověď, od šestnáctého má práci. Navíc má teď volno, protože měl napracovány nějaké přesčasy. Už není smutný ;-)
****
Tento týden jsem se viděl v bance s Miladou. Léta pracovala ještě s jednou sestrou v Kristu v mateřském centru, které vybudovali od nuly. A před delší dobou přijali od Boha do srdce novou službu: Vytvořit ve městě místo, kde by mohli křesťané pečovat o staré lidi. Postupně na modlitbách přijali podobu, jakou bude práce probíhat, prošli školy a vzdělání, které je k tomu potřeba, prošli mnoho všelijakých úřednických dohod o rozvoji a plánech města a kraje, podpoře neziskových organizací. Dokonce se začali zajímat o práci v zastupitelstvu. Jejich vizi podporují i mnozí další, modlí se za vznik stacionáře.
Poslední dobou řeší snad už jedinou věc, potřebnou ke startu: Objekt, kde by práce probíhala a financování. Milada mi vypráví, jak se jednou modlili za tu práci. Když jsem skončila, tak jsem říkala: "Já vím, že do toho máme jít. Kdyby se teď objevil nějaký dům, kde bychom mohli práci dělat, tak by to pro mne bylo potvrzení".
Po pár dnech objevil jeden člověk z církve výběrové řízení na prodej nemovitosti od jedné státní instituce. Za zlomek ceny se nabízela nemovitost tak akorát pro tu práci. Církev se dohodla na tom, že by mohli zkusit tu nemovitost koupit, a tak narychlo, pár dní před skončením, dali do obálky nabídku - pro jistotu zvedli základní cenu o pár tisíc - a poslali na dotyčný úřad. Ještě si o tom povídali: "Tak takhle to vypadá se státním majetkem: může ho dostat někdo za zlomek ceny". Ale nabídka byla tak absurdní, že nepočítali s výhrou v soutěži, brali to jen jako pokus.
V úterý se podívali na výsledky a tu soutěž o cenu vyhráli, s tou nejnižší nabídkou, zvednutou o pár tisíc.
Znám tady ve městě snad každý zajímavější dům ještě z doby, kdy jsme hledali bydlení a katastr, mapy a adresy byly mojí nejoblíbenější aplikací na internetu. A tenhle dům byl jeden z těch hodně zajímavých, veliká čtyřpatrová vila v dobrém stavu. Fakt jsem se divil té ceně, která byla zlomkem reálné hodnoty.
"Takže začínáme naostro. " říkala mi Milada. "A představ si, ještě ke všemu se mi znovuzrodila babička!"
Babičku dostali na starost v žalostném stavu, jak duše, tak těla. Nikdy si neuvědomovala, že v životě zhřešila, vlastně žila takový dobrý život. Trochu se bála, jak to všechno dopadne a s vděčností přijímala modlitby.
"Miládko, teď věřím, že Ježíš za mne zemřel. Víš, hodně jsem toho zkazila, ale teď vím, že mi Bůh odpustil."
To potěší, za naší maminku, spravedlivou to ženu, která nikdy v životě nezhřešila, se také modlíme a už docela dlouho.
****
Ve středu večer jsme seděli u ohně, malá partička volejbalu na příjemné grilovačce, a povídali. Sešli jsme se na počest Vaška, kterého jsme dlouho neviděli.
Povídali jsme si o všem možném i nemožném a tak jsem dal taky řeč s Hankou, sousedkou babičky. Přistěhovala se do bytu vedle ní teprve nedávno, jen pár měsíců. Nevím jak se to stalo, že jsem se zmínil, že jsem věřící, asi něco s dětma.
"Ty si věřící? Vopravdu? Neblbni! To jste takoví ty pobožný a chodíte po kostelech?" vybafla na mne.
"Ne, do kostela nechodíme. My se scházíme doma a modlíme se spolu".
"Cože? Vy se modlíte doma? To jako fakt? Neblbni!" Vysvětluju jí, jak to chodí. "Takže vy se opravdu modlíte? No neblbni! A ty taky věříš, že bude něco po smrti?"
"No, jasně! Přece to takhle nemůže zůstat, to co se tu děje, bez odměny a trestu, jen tak, že by člověk umřel a nic." já na to.
"No neblbni!" Chvilku si tak o tom povídáme. Pak na moje odpovědi slyším spoustu otázek. "Jak si to vlasně udělal že jsi věřící? Já bych chtěla taky věřit, že něco je, ale nejde mi to. Už jsem to zkoušela, ale nedokážu to. Jak se to dělá? Uveď mě do toho! Tomáš ze mne taky zkoušel udělat věřící, ale ani jemu se to nepovedlo."
Vykládám jí evangelium a něco málo, jak jsem uvěřil a prvně slyšel Boha mluvit. "Jo, to já vím, že jsem oddělená od Boha. To je přece jasný, že když Boha neslyším, tak že v tom něco je." Skončili jsme tak v půlce a řeč se stočila jinam. Pár dní jsem pak přemýšlel, jak ten rozhovor dokončit, ale na nic jsem nepřišel. Ani na to, jak z Hanky udělat věřící.
****
Chtěl jsem jet na domácí církev do Poděbrad a tak jsem si vzpoměl na Hanku. Mohl bych jí vzít s sebou, měla zájem se podívat, jak to v církvi vypadá. Jenže jak to udělat? Přece tam jen-tak nevlezu do dveří. Že bych jako šel k babičce a někde jí "náhodou" potkal, to jsem zavrhnul a telefon na ní nemám. Nějak jsem to pak pozapoměl.
Zpívali jsme, modlili jsme se a nakonec si povídali o věcech ze života, děkovali za ně a modlili se za ty co přichází. Byla tam i Marcela, která uvěřila nedávno a prožila tu Boží moc ke spasení od smrti.
Vyprávěla svůj příběh o vlastním bytě, který hledala docela dlouho a přes mnoho realitek.
Měla tak akorát peněz a našla krásný byt, který už chtěla koupit, ale nelíbilo se jí, že byl dost poničený. Počkala ještě nějaký den a našla byt o kus hezčí, na krásném místě poblíž centra u parku, z velké části rekonstruovaný. Ale taky o kus dražší.
Tak se rozmýšlela, jestli ho koupí nebo ne a nakonec se odhodlala ty peníze do toho dát. Začala vyřizovat papíry, banky, doklady a uprostřed všech těch příprav jí volá paní z realitky:
"Nezlobte se, ale ten byt, co jste si vybrala, ten pán prodal někomu jinému. Přišla prý nějaká paní a dala mu do ruky hotovost a on s tím chtěl mít co nejmíň starostí a tak jí to nechal."
Takže z velké části vyřízené podklady pro hypotéku nanic, všechno běhání okolo toho také nanic. Byla z toho smutná - tenhle byt nedostala a vracet se k tomu horšímu se jí nechtělo a nejspíš už byl také prodaný.
"Byla jsem z toho smutná, ale v tu chvíli jsem si vzpoměla, že v bibli je: 'všechny věci napomáhají k dobrému tomu, kdo miluje Boha', tak jsem to tak přijala. A druhý den mi Bůh ukázal, že mám zavolat ještě do jiné realitky."
A vypráví už klasický příběh: V té realitce měli stejně hezký byt, jen o kousek vedle toho, který jí utekl, ještě o kus lépe zrekonstruovaný - v rekonstrukci, která se právě dodělávala.
"No, a kolik teda ten byt bude stát?" ptala se.
"Zatím neznáme přesnou částku, rekonstrukce teď dobíhá, příští týden se vám ozvu."
Tenhle byt ale už nechtěla pustit. Modlila se za to a věděla, že musí jednat na rovinu. A tak se do realitky ještě ozvala:
"Víte, ten byt určitě vezmu, ale mám přesnou částku, kterou mohu dát, víc nedám dohromady."
Ozvali se jí za týden, že se tedy na té částce dohodnou. Nakonec tedy ten byt dostala, ještě o kus lepší a na stejném místě.
Teď mi teprve začíná něco docházet. Deset minut toho příběhu je tak akorát času na to, aby to mému pozemskému vedení došlo - mluvila o krásném místě, kousek od centra.
"A Marcelo, kde je vlastně ten byt?" ptám se.
"Jak jedeš na Nymburk, kousek za parkem a školou."
"To je v Husovce?" ptá se Zdenka.
"Nene, je to na Dr. Horákové, ty vysoké paneláky"
Teď mi to začíná docházet docela. Doptám se i na číslo - jasně, 46/II, adresa, na kterou jsem napsal spoustu dopisů, kam jsem jezdil a kde jsem i chvíli bydlel.
Ve stejném vchodě, ve kterém bydlí Hanka.
Takže budou skoro sousedky. Jsou stejně staré, stejně staré děti, podobně smýšlejí. Budou se každý den potkávat na chodbě a ve výtahu. Už začínám pomalu chápat, jak se to dělá, že je člověk věřící. Na tohle se teda těším...
