Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, ten život nemá.
Tento 12 verš je 1 listu Jana 5 kapitoly. Asi před dvěmi desítkami let, kdykoliv jsem četl tento verš a následující, cítil jsem ve svém srdci nepokoj. A tento nepokoj jsem se snažil přehlušit přehorlivou snahou v čemkoliv, co jsem si usmyslel činit.

Později jsem pochopil, že jsem se svou horlivostí snažil přehlušit své svědomí. Neboť mé svědomí mne obviňovalo z nevěry Bohu.

Verš 10: Kdo věří v Syna Božího, má svědectví v sobě. Kdo nevěří Bohu, učinil ho lhářem, protože neuvěřil svědectví, které Bůh vydal o svém Synu.

Četl jsem 4 a 5 kapitolu 1 listu Jana stále znovu a znovu několik měsíců. Nechtěl jsem se smířit se svou nejistotou a stálým nepokojem ve svém srdci. Takový život mi připadal jako trvale neudržitelný. Stále mi něco v mém srdci říkalo, že to není křesťanský život.

Jak bych mohl svědčit o Bohu a jeho lásce k lidem, když jsem sám nebyl o jeho lásce tak docela přesvědčen.
Již si nepamatuji přesně, ale toto období trvalo asi půl roku. Opět jsem jednou četl tato slova 10 verše, neustále jsem pátral ve svém nitru a žádné takové svědectví jsem nevnímal, jako již mnohokrát před tím.

Kde jsem dělal chybu? Silně jsem vnímal zarmoucení ve svém srdci. Takhle to přece dál nejde! Co je to za život. Přesto jsem četl dál.

Verš 13: Toto jsem napsal vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.

Opět jsem hledal a nenalezl. Četl jsem dál od 14 verše, přestože podle logiky 13 verše jsem měl hledat odpověď do 13 verše. A tak čtu dál 15 verš:

A víme-li, že nás slyší; a přesto, že verš pokračuje dál, jsem se najednou zastavil u těchto několika slov a nemohl pokračovat. Nešlo to, něco uvnitř mne mi to nedovolilo. A najednou jako blesk z čistého nebe jsem si to uvědomil!

Vždyť já vím, že mne slyší!!!

Než jsem uvěřil v Ježíše Krista, tak jsem to přece nevěděl! Ale od té doby to přece vím! Jak? Odkud? Od koho?
Vždyť to je On sám, skrze svého Ducha ve mně, ta jeho nepřetržitá přítomnost v mém duchu.

Já přece vím, že mne slyší! To je to svědectví, On, Bůh sám v mém duchu. Protože je uvnitř! Proto vnímám Jeho nepřetržitou přítomnost. A již nikdy tomu nebude jinak!!!

Tak to je ten rozdíl mezi peklem a nebem. Peklo je nepřítomnost svědectví Božího Ducha v duchu člověka. Takový člověk je vydán na pospas sám sobě, vášním svého neobřezaného srdce.

Konečně pokoj. Během krátké chvilky jsem začal vnímat do té chvíle nevídaný pokoj ve svém srdci. Mé svědomí umlklo. Již mě neobviňovalo, že nevěřím Bohu, a tím ho činím lhářem.

Později jsem pochopil, že tento postoj k Božímu svědectví o jeho Synu, se na jiném místě Písma svatého nazývá jistota odpuštění hříchu. A to hříchu nevěry. Má nevěra se změnila v radostnou důvěru Bohu.

Tímto procesem by měli projít všichni, kteří uvěřili ve jméno Ježíše, Syna Božího. A kdo se tomuto procesu ujištění o odpuštění hříchu vyhýbá, tak o takovém lze mít oprávněné pochybnosti, zda skutečně uvěřil v jeho jméno. Neboť se tím zdráhá Bohu uvěřit, a tak jej činí lhářem!