Bez rozhodnutí se věrnost nemůže manifestovat. Bůh k rozhodnutí člověka nenutí, zůstává přísně neutrální. A v této Boží neutralitě spočívá naše svoboda a tím i plná odpovědnost za naši věčnost. Bez svobody naše rozhodnutí nemá cenu. Pokud by nás Bůh v našem rozhodování jakkoli omezil a my bychom pak následky svého rozhodnutí nesli neomezeně, byla by tím popřena Boží spravedlnost. V našem duálním světě můžeme volit mezi dobrým a zlým, mezi Bohem a satanem. Satan a jeho andělé tuto svobodu svou vzpourou ztratili – proto nemohou konat dobro, i kdyby sebevíce chtěli. Zlo tedy vyplývá z podstaty našeho duálního světa, který nás staví před volbu, které nelze uniknout. 

Tímto principem je Boží touha sdílet věčnost s věrnými, osvědčenými. To znamená, že v důsledku Božího rozhodnutí vznikne určitý výběr, ke kterému je člověk přizván. A každý výběr znamená rozdělení, tedy vzniku části z celku. Do tohoto výběru se dostanou ti, kteří Boží touhu sdílejí a splní Bohem stanovenou určitou podmínku, která je v možnostech každého člověka. Bůh chce, aby člověk byl v této věci aktivní, aby pro svou záchranu něco udělal (Fp. 2:12). Nikdo tedy není předem vyřazen. Každý je zván.

Tedy to, že Bůh tento výběr učinil již před založením světa (Ef. 1:4,5) neznamená, že kohokoli předem vyřadil. Ale protože Bůh prohlédá svým pronikavým pohledem všechny časy, vnímá naši budoucnost už jako minulost (definice prof. Sauera). Ví tedy „dopředu“, kdo jeho pozvání využije. My však svoji budoucnost neznáme. Proto je z našeho omezeného pohledu jistota spasení podmíněná – a to setrváním v Kristu až do konce (2Pt. 1:10; Mt. 10:22).

Ti, kteří Boží plán záchrany hned odmítli (nenechali se pozvat; nedali Bohu šanci zachránit je) a ti, kdo ve svém povolání nevytrvají, tak zrealizují své nevyvolení. Naproti tomu ti, kteří ve svém povolání vytrvali až do konce, uskutečnili své spasení, tj. vyvolení (Mt. 10:22).

Pro Boha se člověk rozhoduje; pokud se nerozhodne, stojí automaticky na satanově straně, jak krásně vyjádřil br. farář Marius Baar, kterého ocituji zpaměti:

Z tohoto výroku vyplývá to, že rozhodnutí pro Boha je vyššího řádu, tedy člověk musí být aktivní – něco udělat. Tedy jde tak řečeno, „proti entropii.“ Naproti tomu – aby člověk zůstal v oblasti satanově,ve smrti, nemusí pro to udělat vůbec nic.

Bůh nebude nikoho zachraňovat proti jeho vůli. Spasitel se na své pozemské misi nikomu nevnucoval - neomezoval lidskou svobodu. Též hlasatelé evangelia dostali pro případ, že bude jejich zvěst odmítnuta, zcela jasnou direktivu (Lk. 10: 1-13), kterou pak uplatňovali (Sk. 13:51). Jinak řečeno: ten, kdo k Bohu nevztáhne ruku, toho Bůh nemůže vytáhnout a zachránit. 

Blíže viz:

Kladu si otázku: proč nás Bůh do této pozice vůbec postavil? Mám za to, že Bůh tak stojí o společenství s věrnými, že radost z jejich společenství (sjednocení) převáží nad lítostí, kterou má nad smrtí každého hříšníka. (Ez. 33:11; 2Pt. 3:9).

Bůh zkusil Abrahama (1M. 22) a dokonce i svého Syna (Mt. 27:46). To, co Bůh nakonec na Abrahamovi nepožadoval, učinil sám, když obětoval svého Syna (1Kor. 5:7; Žd. 9:28). A Spasitelovo rozhodnutí, že Bohu zachová věrnost, i když ho opustil, dává Jeho oběti nekonečný rozměr – viz čtvrtý link.

Myslím, že obecně je možné říci, že spasení si nelze zasloužit, ale zavržení si lze velice snadno (třeba jen pasivitou), vysloužit.

BohemianAnonymus