poslal ferda
Agresor,
nebo oběť?
Z
přednášky Jonatana Hoffmana, viceprezidenta Britské sionistické
federace, ze 14.5.2009:
“První
protižidovské násilnosti v Palestině v 1921 byly spojeny s
vyhoštěním prince Fajsala ze Sýrie francouzskými úřady. Židé
tehdy hospodařili na půdě řádně koupené nebo opuštěné,
která neměla vlastníka. S rostoucím antisemitismem v Evropě
rostl i počet židovských přistěhovalců. Současně se také
zhoršovaly arabsko-židovské vztahy.
Britové
reagovali jmenováním Herberta Samuela vysokým komisařem v
Palestině. Vsadili na jeho židovský původ. Samuel byl slabý a
snažil se usmiřovat fanatické arabské nacionalisty, vedené Haj
Aminem al-Husejním. Pod vlivem protisionistických britských
spolupracovníků nechal Husejního propustit z vězení a po smrti
nejvyššího muslimského duchovního dosadil na tento post právě
Husejního. Tento vůdce Arabů naléhal na Hitlera, aby se
vyvražďování Židů urychlilo. Husejní zastrašoval a nechal
zabít každého, kdo s ním nesouhlasil.
V
letech 1935-6 si zachránilo život příchodem do Palestiny dalších
135 000 evropských Židů. Nikoho neohrožovali, nikomu půdu
neukradli a na nikoho neútočili. Pracovali na půdě, koupené za
drahé peníze od nepřítomných vlastníků. Husejní proti nim
štval negramotné Araby a docházelo k násilnostem. Pak došlo v
Evropě k holocaustu a 93% komunit Chasidů bylo zcela zničeno.
29.listopadu
1947 se v OSN hlasovalo o rozdělení Palestiny západně od Jordánu
na dva státy, arabský a židovský. 33 zemí
hlasovalo pro rozdělení, 13 bylo proti a 10 zemí se hlasování
zdrželo. Výsledky hlasování Židé přijali, Arabové vůli
národů odmítli. Ještě v lednu 1948 napadlo okolo 1000 Arabů
židovské komunity na severu. 14.května 1948 Izrael vyhlásil
samostatnost. Byla to agrese? V Deklaraci nezávislosti se praví:
“Nabízíme
mír a přátelství všem sousedským zemím a jejím obyvatelům,
zveme je ke spolupráci s nezávislým židovským státem pro
společné dobro. Stát Izrael je připraven podílet se na pokroku a
mírovém rozvoji Blízkého východu.”
Kdo
je oběť a kdo agresor se ukázalo během necelých 24 hodin po
vyhlášení nezávislosti. Armády Egypta, Sýrie, Jordánska, Iráku
a Libanonu přepadly Izrael s jasným záměrem, deklarovaným
generálním tajemníkem Ligy arabských zemí Azzamem Pašou:
“Bude
to válka vyhlazovací, bude to masakr, o kterém se bude hovořit
podobně jako o masakrech Mongolů a křižáků.”
Izrael
ztratil v této válce 1% své populace. Kolik států má tolik
legitimity jako stát Izrael, jehož vznik odsouhlasily země OSN? V
důsledky porážky arabských armád se stalo asi 700 000
palestinských Arabů uprchlíky. Jen málo z nich vyhnaly
nevládní jednotky Irgunu. Většina uposlechla výzvu svých
arabských vůdců k opuštění domovů s odůvodněním,
že se do nich vrátí po vyhnání Židů.
V předvečer
červnové války v 1967 shromáždil Egypt v blízkosti
izraelských hranic 1000 tanků a 100 000 vojáků, zablokoval
Tiranskou úžinu pro izraelské lodě, plující se strategickým
materiálem. Kdyby Izrael neudeřil jako první, neměl by žádnou
šanci přežít. Byla tato obrana před vyhlazením agresí?
V říjnu
1973 se arabské armády Egypta a Sýrie znovu pokusily zničit
Izrael. Obětí se měl stát opět stát Izrael. Po další porážce
konečně Egypt uzavřel s Izraelem v 1979 mír a Izrael vrátil
Egyptu Sinaj. Vrací agresor dobyté území? V 1994 stejnou mírovou
smlouvu s Izraelem podepsalo i Jordánsko.
V červnu
1982 Arafatova OOP pravidelně ostřelovala z libanonského
území izraelské pohraničí. Izrael musel na tyto útoky reagovat
a jeho jednotky vstoupily do Libanonu s cílem vyhnat teroristy
z jižního Libanonu. Byla tato obrana jeho občanů agresí? Po
vyhnání Arafatových teroristů z Bejrútu je nahradili
teroristé z islámského Hisb´allahu, kteří v červnu
2006 ostřelovali Izrael raketami. Izrael musel opět zasáhnout jako
oběť proti agresorovi.“
K přednášce
se sluší dodat: operace izraelské armády na přelomu 2008/2009
byla jen pokračováním taktiky agresorů a situace se opakovala.
Pro změnu ostřelovali izraelský jih raketami a granáty teroristé
z islámského Hamásu. Izrael musel reagovat, ne však jako
agresor, ale znovu jako oběť. Jeho armáda je povinná chránit
jeho občany. Proč jsem považoval za užitečné zveřejnit
přednášku pana Hoffmana?
Článek
jsem mohl také nadepsat – „Styďte se, Jane Kavane!“ Za co? Za
jeho podpis pod dopisem Václavu Havlovi, kterého spolu s ostatními
vyzval, aby „neposkytoval prestiž svého jména režimu, jenž jej
použije k ospravedlnění svých válečných zločinů.“ Že
dopis podepsali někteří komunisté a přátelé palestinských
Arabů nepřekvapilo. Komunisté neměli Židy nikdy v lásce.
Ale
Kavan by měl historické souvislosti arabsko-židovského problému
jako bývalý ministr zahraničí ČR dobře znát. Jestliže
podepsal nepřímé obvinění Izraele z válečných zločinů,
pak je to lživé, zlomyslné a nemravné. Měl by se stydět.
(9.11.10,
ko) posláno 9.11.10
Protiizraelská propaganda Je neuvěřitlné, k jakým lžím a nesmyslům se snižuje antisemitská propaganda ve snaze podnítit veřejné mínění proti Židům a státu Izrael. K nejznámějším bodům jejich propagandy patří:
- Židé staví na naší půdě; Je zapotřebí neustále připomínat stav v Palestině, jak ho zažil v 1867 Mark Twain 15 let před prvními židovskými přistěhovalci. Sionisté tvrdili, že jsou národem bez země a přišli do země bez národa. Kdo má pravdu? Americký spisovatel a humorista Mark Twain (1835–1910) napsal po návratu ze Svaté země:
“Mezi Jordánem a Středozemním mořem neexistuje v okruhu 50 km jediná vesnice. Jen 2-3 skupinky beduínských stanů, ale žádné trvalé osídlení. Můžete cestovat desítky kilometrů a nepotkáte člověka.” “V Galileji, v této neobydlené pustině, bylo městečko Kafarnaum pusté a liduprázdné. Ani po námahavé, 10km dlouhé cestě od Galilejského moře na horu Tábor jsme nepotkali jediného člověka. Opravdu, Palestina je opuštěná a šeredná.” (Mark Twain, Die Arglosen im Ausland)
Těch pár arabských kočovníků, kteří se potloukali se svými stády od místa k místu nevlastnili žádnou půdu. To logicky vyplývalo už ze samého způsobu života. Takže Mark Twain byl jedním z očitých svědků, vyvracejících arabskou lež o “jejich půdě.” Arabové půdu neobdělávali z několika důvodů: nevlastnili ji, neměli k tomu nástroje a neuměli to. Jiným svědkem byl rabín Schwarz: 16.června 1854 zveřejnil v 1841 založený Jewish Chronicle, nejstarší židovský deník na světě, dopis rabína Josefa Schwarze, který žil od roku 1841 v Jeruzalémě. Rabín v něm napsal mimo jiné:
„Kdysi bylo v zemi mnoho vesnic a měst a každý kousek země poskytoval plody. Většina vesnic a měst je dnes totálně zničena a země je pustá, bez obyvatel, není nikoho, kdo by ji obdělával. Svahy kopců, které kdysi poskytovaly hojnou úrodu, jsou díky zimním dešťům holé. Zbytek úrodné půdy leží ladem, poněvadž kočovní beduíni jen rádi sklízejí tam, kde nezaseli.
Obchod, řemeslníci nebo cestování neexistuje, protože je těch pár toulavých Arabů nepotřebuje. Přes veškeré úsilí mají Židé v Jeruzalémě, Hebronu, Safedu a v Tiberiadě s obživou velké potíže.“
Židé půdu od nepřítomných vlastníků koupili, měli kapitál na zemědělská zařízení a byli patřičně vyškoleni pro obdělávání půdy. Teprve jejich úspěchy začaly přitahovat Araby, aby se najímali na práci a usadili se.
- Židé kolonizovali arabské území; Kolonizování se vyznačovalo několika body: námořní velmoci obsadili cizí území, k namáhavé práci používaly domácí síly jako otroky a “vyssávaly” bohatství dané kolonie, tj.odvážely zisky a zboží do mateřské země.
Židé se vrátili na území tehdejší Palestiny, která byla jejich vlastí, ze všech koutů země. Netvořili žádnou velmoc, zachraňovali si jen holý život. Arabové, kteří se dávali od nich dobrovolně najímat na pomocné práce, si tím pomohli ke slušné životní úrovní. Židé nemohli “vyssávat” žádné arabské bohatství, poněvadž žádné neexistovalo. Až do dnešního dne stát Izrael do Arabů jen investuje. Zásobuje je elektrickou energií, vodou a pohonnými látkami.
- Izrael praktikuje politiku apartheidu; Tento bod propagandy je nejtrapnější. Od vzniku Izraele v květnu 1948 mají Arabové právo vytvářet své politické strany a být voleni do izraelského prlamentu. Mohou se vzdělávat na všech izraelských školách a izraelští Arabové převyšují úrovní vzdělání okolní arabské země. Arabové jsou zaměstnáni v izraelských diplomatických službách i v armádě. Jediným vratkým bodem, na kterém by mohla arabská propaganda trochu stavět, je bezpečnostní zeď, oddělující některé arabské lokality od židovských. Je to údajně projev rasismu. Jenže, i zpoza této zdi chodí Arabové pracovat na izraelské území. Pokles teroristických útoků z arabských lokalit o 95% jen potvrzuje izraelské vysvětlení, že jde pouze o ochranu civilistů.
- Izrael provádí genocidu a etnické čistky Genocidou se rozumí plánované vyvražďování té které etnické skupiny. Avšak arabská populace se na území Gazy, Judeje a Samaří zdárně a bezkonkurenčně rozrůstá. Nejen proto, že ji k tomu Izrael dopřává vhodné podmínky, ale také proto, že se OSN zavázala prostřednictvím UNRWA finančně zabezpečovat obživu celé arabské populace na zmíněných územích. Etnické čistky se zpravidla praktikují velice důsledně. Arabové jsou toho důkazem. Na území, které Egypt a Jordánsko dobyly v 1948, nesměli Židé vstoupit, natož se tam usadit.
Jestliže Arabové z Haify neutekli, ale žijí v pohodě se svými židovskými sousedy, pak to na etnickou čistku ani zdaleka nevypadá. Platí pravý opak: všichni Židé museli v okolních arabských zemích zanechat svůj majetek a emigrovat do Izraele. Ten, komu se vyhrožuje ze strany Íránu a jeho kompliců z Hisb´allahu a Hamásu genocidou, je právě národ židovský.
Celosvětová antisemitská kampaň se často zaměřuje na zpochybňování samotné přítomnosti Židů v jejich zemi s cílem je odříznout od jejich historického dědictví. Vydatně ji v tom pomáhá arabská propaganda, tvrdící, že původními obyvateli na tomto území jsou právě Arabové. Kdyby to byla pravda, musely by se přepisovat světové dějiny.
Prozatím se stále arabská pravlast jmenuje Arabský poloostrov, místo vzniku islámu. Stejně tak se označovala pravlast židovského národa jako Izrael nebo Judea. V tom je celý svět zajedno. Izrael nicméně zůstává jedinou zemí ve společenství národů, jehož existence je od jeho vzniku neustále zpochybňována, přestože vznikl opět jako jediný z vůle většiny zemí v OSN, které rozhodly o právu židovského národa na svou vlast. (9.11.10, ko)
Uprchlíci:
„Návrat palestinských uprchlíků do Haify a Jaffy je pro nás důležitější než vlastní stát“, prohlásil na konferenci Arabské ligy v březnu 2002 Faruk Kadúmí, jeden z nejvyšších představitelů arabské samosprávy. Mahmud Abbás prohlásil v listopadu 2000 pro deník Al-Hajat, kdy ještě nebyl předsedou samosprávy: „Téma uprchlíků je stejně důležité jako otázka Jeruzaléma a snad ještě důležitější. Aby bylo jasno, myslíme tím návrat uprchlíků do Izraele, ne do palestinského státu.“
Liga arabských zemí
schválila koncem března 2007 „Mírový plán“ Saúdské Arábie jednomyslně. Tento plán obsahuje návrat arabských uprchlíků do Izraele, tj.demografické zničení Izraele. Měl by vzniknout palestinský stát „bez Židů“ a ve druhém státě, v Izraeli, by měli po návratu palestinských Arabů tvořit Židé menšinu. Plán přivítala Angela Merkelová i Barack Obama. Říkají tomu „spravedlivé řešení problému uprchlíků.“ Plán má jednu chybu: Židé nejsou ochotni spáchat takovou promyšlenou sebevraždu.
Pro palestinské Araby vytvořila OSN samostatnou organizaci – UNRWA ( United Na tions Relief and Works Agency for Palestine Refugees in the Near East). Pro uprchlíky ve „zbytku světa“ má OSN organizaci jinou – UNHCR. Prostřednictvím UNRWA OSN garantuje arabským rodičkám v Gaze, Judeji a Samaří, že bude jejich děti živit. Proto jejich populace bezstarostně roste. Status uprchlíků mají rovněž ti palestinští Arabové, kteří se po 1948 usadili v Náblusu nebo Hebronu, čili na území, anektovaném Jordánskem, na které nesměli Židé vstoupit. Přestože území spravuje arabská samospráva, dál jsou tito „uprchlíci“ financování z prostředků OSN. Podobně jsou na tom Arabové v Ramallahu. V 1946 pracovali a žili v Tel Avivu. Když přišli do Ramallahu, stali se oni i jejich potomci „uprchlíky.“
Židy, vyhnané v 1948 z Gazy nebo Jeruzaléma, za uprchlíky nikdo neoznačuje. Právně by to mělo znamenat pouhou výměnu obyvatelstva. V Libanonu živí OSN 220 000 palestinských Arabů v táborech, kam nesmí vstoupit libanonská policie ani armáda. Některé pro-palestinské organizace odhadují počet arabských uprchlíků na 7,4 milionů. Dá se říci, že polovinu obyvatel bývalé Palestiny živí OSN.
Jedním z „uprchlíků“ je Ali Hweidi, který cestuje po Evropě a v přednáškách prohlašuje, že je „úkolem OSN a mezinárodního společenství“ zabezpečit návrat těchto uprchlíků. Jeho aktivity platí i rakouští daňoví poplatníci. Hweidi si říká „generální tajemník Palestinské nevládní organizace za právo návratu.“ (11.11.10, ko)
***ferda***