Čtení ke kázání: Římanům 7, 21 - 8,2: “Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! - A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu. Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.”

    minule jsme se zabývali zkažeností a hříšností každého člověka. Lidskou zkaženost a hříšnost nám přibližuje i text dnešního prvního čtení. Zde mimo jiné zazní i tato závažná kritická slova na adresu každého z nás: “Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli. Zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo.” (Žalm 14,2 - 3). Žádný člověk sám o sobě není schopen naplnit Boží požadavky a být z tohoto hlediska dost dobrý. Je to přirozené, vždyť “žádný není dobrý, než jediný, totiž Bůh”, jak podotýká sám Ježíš (Lukáš 18,19). Při rozboru lidské zkaženosti a hříšnosti jsme narazili na zákon hříchu a právě jemu bude věnováno dnešní kázání.    

    Apoštol Pavel zákon hříchu definuje takto: “Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.” (Římanům 7, 21 - 23) Člověk tedy na jedné straně souhlasí se zákonem Božím, na druhé straně však jedná proti      Abychom lépe pochopili působení neblahého zákona hříchu a smrti, musíme si uvědomit, že v jádru hřešit nechci, že hřeším takříkajíc proti své vůli. Apoštol Pavel píše o tom, že nepoznávám se “ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím” a že “nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.” (Římanům 7,16 a 7,19). Chybí zde jednota myšlení a činů. Člověk je rozdvojen: s Božím zákonem souhlasí jen “ve své nejvnitřnější bytosti” (“podle vnitřního člověka”, jak uvádí Kralický překlad verše Římanům 7,22), ale jeho údy (možno říci “vnější člověk”) konají (koná) jinak, to je v rozporu s Božím zákonem. 

      Co si ale máme představit pod oním vnitřním člověkem neboli naší nejvnitřnější bytostí? Zde si musíme uvědomit, že člověk se skládá ze dvou složek: hmotné složky a nehmotné složky. Hmotnou složku představuje tělo, nehmotnou složku duch a duše. Někdy se nerozlišuje duše a duch a hovoří se, že člověk je tělo a duch. Já se přikláním k názoru, že člověk  je duch,  duše  a  tělo, neboť v Prvním listě Tesalonickým  se  píše: “Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.” (1 Tesalonickým 5,23) Vnitřním člověkem čili nejvnitřnější bytostí člověka je podle mne jeho duch, vnějším člověkem jeho duše a tělo tvořící psychosomatickou jednotu. Po pádu člověka do hříchu je jeho duch podlomen a jeho vnější člověk oslaben. Oslabeno je nejen jeho tělo, oslabeny jsou i jeho rozum, cit a vůle, neboť vůle, rozum a cit patří do sféry duše. A tak v duchu člověk ví, jak má jednat, přesto neumí sám o sobě žít podle Boží vůle.
       Vzniká zajímavá otázka, odkud člověk ve svém duchu má povědomí o tom, jak má jednat. To se týká totiž všech lidí, věřících i nevěřících. Křesťané znají Kristova přikázání a Židé mají zase svůj zákon. A co nevěřící?  I ti nemají výmluvy, když hřeší. Ty usvědčuje jejich srdce a obviňuje jejich svědomí. Apoštol Pavel to popsal následovně: “Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.” (Římanům 2,14 -15).
     Když někdo nevěří, tak jeho nevěra nemůže omluvit jeho hříchy a zrušit Boží trest za ně. V první kapitole Listu Římanům o tom apoštol Pavel píše obšírně: “Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků  a čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli - on budiž veleben na věky! Amen. Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost. Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší. Jsou plni nepravosti, podlosti,  lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči, pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování. Vědí  o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.” (Římanům 1, 18 - 32)
     Ovšem nejen pohané jsou pod mocí zákona hříchu a smrti. Apoštol Pavel ve svém Listě Římanům důrazně připomíná, že pod jeho mocí jsou i Židé, neboť nejsou schopni naplnit požadavky Božího zákona zjeveného jim na hoře Sinaj (tzv. Mojžíšův či židovský zákon).  O Židech apoštol Pavel píše toto: “Ty se tedy nazýváš židem, spoléháš na zákon, chlubíš se Bohem a tím, že znáš jeho vůli a vyučován zákonem dovedeš rozpoznat, na čem záleží. Myslíš si, že jsi vůdcem slepých, světlem těch, kteří jsou ve tmách, vychovatelem nevzdělaných, učitelem nedospělých, protože máš v zákoně ztělesnění všeho poznání a vší pravdy. Ty tedy poučuješ druhého, a sám sebe neučíš? Hlásáš, že se nemá krást, a sám kradeš? Říkáš, že se nesmí cizoložit, a sám cizoložíš? Ošklivíš si modly,    a věci z jejich chrámů bereš? Zakládáš si na zákoně, a sám přestupováním zákona zneuctíváš Boha? Jméno Boží je vaší vinou v posměchu mezi národy´, jak stojí psáno.” (Římanům 2,17 - 24)  A tak později může Pavel učinit jediný možný závěr: “Co tedy? Máme my židé nějakou přednost? Vůbec ne! Vždyť jsme už dříve ukázali, že všichni, židé i pohané, jsou pod mocí hříchu,…” (Římanům 3,9).
           Když si uvědomíme, že v tehdejší (Pavlově) době byli křesťané dlouho chápáni jako členové nějaké židovské sekty, tak nám apoštol Pavel vlastně říká, že všichni lidé jsou pod mocí hříchu. A vskutku všichni lidé sami o sobě (tedy i křesťané) nejsou schopni naplnit požadavky Božího zákona, jakkoliv jim zjeveného (buď skrze přirozené zjevení nebo Mojžíše či Ježíše samotného).
     Zákon hříchu a smrti platí tak obecně, tedy pro všechny lidi. Existuje nějaké východisko, vysvobození z tohoto obecného neblahého zákona hříchu a smrti? Naštěstí ano! Bůh nás osvobozuje z působení tohoto zákona skrze Ježíše Krista. Proto v Listě Římanům můžeme číst i tato děkovná Pavlova slova: “Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! - A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu. Nyní však není žádného odsouzení pro ty,  kteří  jsou  v  Kristu  Ježíši,  neboť  zákon  Ducha,   který  vede  k  životu  v  Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha.” (Římanům 7,24 - 8,4)
     Bůh zákon hříchu a smrti neodstraňuje, ale osvobozuje nás od něj tím, že dává zákon nový. Zákon hříchu a smrti platí stále, ale Bůh zavedl nový zákon, a to zákon Ducha života v Ježíši Kristu. A právě tento zákon má sílu nás osvobodit od zákona hříchu a smrti. Pán Ježíš bydlí totiž v srdcích svých následovníků v podobě Ducha svatého a pokud Jeho následovníci Jej nechají volně působit a podřídí se Mu, brzy zjistí, že je spolehlivě chrání od starého zákona. Brzy se naučí, co mají dodržovat ne z vlastní síly, ale “mocí Boží” (1 Petrův 1,5).  
     V jedno výkladu Listu Římanům se dokonce píše, že pokud jako křesťané vynakládáme příliš velké úsilí, abychom žili, jak se na křesťany sluší, znamená to, že jimi vlastně nejsme. Naše chtění a úsilí jen překáží zákonu Ducha života. Snažíme-li se konat něco ve vlastní síle, odmítáme tím ve skutečnosti Kristův kříž, který nás vysvobodil od zákona hříchu a smrti. V něm jsem získali svobodu od všech požadavků židovského zákona a marných snah je naplnit. Bůh totiž chce skrze Ducha svatého pracovat v nás a vše v nás a skrze nás konat sám. A tak si můžeme být jisti, že vše, co od nás Bůh žádá, zároveň v nás plní mocí Ducha svatého, který nám byl dán. Nezáleží tolik na tom, co děláme, ale jaké síly používáme a kdo je řídí. Neměli bychom tudíž dělat nic bez spolehnutí se na Boha. Jako Boží děti měli bychom se ve všech nechat vést Duchem Božím. Jak nám to ostatně doporučuje i samotný apoštol Pavel: “Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy,   budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.” (Římanům 8,13 - 14). A zákon hříchu a smrti tak bude v nás přemožen zákonem Ducha života v Ježíši Kristu. Amen. 
 
Modlitba po kázání:

     Náš nebeský Otče, 

     děkujeme Ti za všechno, co jsi nám daroval skrze svého Syna, našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. V Něm máme odpuštění hříchů a přístup k trůnu Tvé milosti. Jeho ranami jsme uzdraveni. V  Něm  jsou  nám darovány  všechny poklady moudrosti a poznání. V Něm jsme zbohaceni vším duchovním požehnáním. Skrze Něho jsi nás vysvobodil z područí neblahého zákona hříchu a smrti a podřídil jsi nás novému zákonu, a to zákonu Ducha života. A tak jsme mohli znovuzrodit a začít nový život v moci Ducha svatého.
     Odpusť nám, nebeský Otče, že často na to zapomínáme a pokoušíme se žít jen z našich vlastních lidských sil. Proto nutně se dříve či později dočkáme životného selhání či životního zklamání. Naše vlastní síly se samozřejmě ukáží časem být nedostatečné k životu podle Tvé svaté vůle. A tak naše vlastní chtění a úsilí je mnohdy jen překáží zákonu Ducha života.
     Nebeský Otče, daruj nám dostatek milosti a soudnosti, abychom se včas vzpamatovali, nespoléhali jen na vlastní síly a svoji rozumnost a opět začali hledat moudrost, moc a vedení u Tvého trůnu. Abychom nedělali nic bez spolehnutí se na moc z výsosti, kterou jsi nám daroval ve svém Synu. Abychom byli ochotni se plně odevzdat Jeho vedení a moci a tak mohli konečně vstoupit do všech skutků, které si pro nás ve své milosti připravil. A to pro své vlastní dobro a spásu, pro dobro a spásu našich bližních a hlavně pro Tvou slávu a chválu.
     Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a o toto vše Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.