poslal Jaela Cesta „Modlitby srdce“ ve slovanské křesťanské spiritualitěKarel Sládek„Vzývej Pána horlivě: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným, hříšnou! Čiň tak bez ustání, v kostele, doma, na cestě, při práci, když jíš, v posteli, zkrátka od okamžiku procitnutí do okamžiku usínání.“ (z dopisu duchovních rad ruského „starce“ Teofana Zátvorníka)
Překlad ruské knihy Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci do světových jazyků zaznamenal v Evropě první poloviny 20. století obrovský zájem. Nejinak tomu bylo i na území naší první republiky. Oblibu knihy lze po zkušenostech první světové války objektivně pochopit. Před iracionálními masakry zákopové války byly ty tam představy osvícenců a pozitivistů, kteří nade vše stavěli rozum a náboženství považovali za věc dávno překonanou. Zanedlouho vystoupili psychoanalytici jako např. C. G. Jung, kteří přiznávali nevědomé složce lidské přirozenosti i její „démonické“ vlivy.Kniha je dodnes považována za „bestseller“ duchovní literatury. Zájem o bohatství křesťanské spirituality, zejména modlitby, jak ji převzala a rozvinula východní mnišská tradice slovanských národů, v evropském kontextu nijak neopadl. Slovanští křesťané jsou historicko-kulturními dědici jak latinské, tak byzantské cesty víry. Přesto si vybudovali i osobitý ráz ve vyjádření vlastního náboženského prožitku. Nejedná se o žádný povrchní sentimentalismus, ale o uvědomělou cestu proměnění citu v hlubokou duchovní intuici. Nezanedbatelnou roli hraje střežení vlastního „srdce“, hlavního duchovního „orgánu“ člověka.Duchovně vyprahlí odchovanci komunistických režimů a taktéž synové konzumní společnosti Západu se sice – z důvodu předsudků vůči oficiální církvi – většinou obracejí na orientální náboženství, ale někteří pomalu objevují bohatství křesťanské tradice. Metaforicky lze říci, že ruský poutník stále prochází krajem. Poutníkovo osobní sdílení s vlastní cestou a duchovním růstem získává své následovníky.Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci je dílo sepsané anonymním ruským autorem v půli 19. století. Poprvé bylo vytištěno v Kazani roku 1881. Seznamuje s vnitřní hesychatskou modlitbou, jak ji chápala a přebírala ruská lidová zbožnost. K rozpracování této psychosomatické metody „Modlitby srdce“ neboli „Ježíšovy modlitby“ došlo v období renesance hesychasmu na hoře Athos pod vedením Řehoře Sinaity (14. století). V 18. století se obrodila řecká církev na základě spisu Filokalie (antologie církevních Otců sepsaná Nikodémem Hagioritou a Makarijem Korintským), který se rozšířil do Rumunska a Ruska zejména díky Pajsiji Veličkovskému (†1794) a právě spisu Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci.Metoda popsaná v poutníkových vyprávěních vychází z jeho osobní otázky, jak se bez přestání modlit, když se člověk musí zabývat tolika jinými věcmi. Jak nedovolit přitakání působení zlých myšlenek. Jestliže se čtenář dříve nesetkal s kontemplativními přístupy východního křesťanského mnišství, bude jistě velmi překvapen vnější podobností nabízených meditačních metod s přístupy manter indické jógy nebo zen buddhismu. Z pozice věřícího křesťana je ale zřejmá odlišnost v tom, že zde metoda není cílem, nýbrž vedlejším prostředkem k navázání osobního vztahu s Bohem.Poutník v příběhu začal hledat odpovědi na své existenciální otázky, putoval ruskou stepí i sibiřským venkovem. Z historicko-kulturního pohledu nebylo duchovní putování v té době nic zvláštního, o čemž svědčí mnohé postavy románů Dostojevského či Tolstého. Blázni pro Krista, „jurodiví“, měli a mají dodnes – byť ve velmi redukované formě – velikou úctu a respekt.Jednoho dne se poutník setkal se starcem, tedy duchovním vůdcem ruského pravoslaví, který ho začal zasvěcovat do již zmíněného spisuFilokalie. Nařídil mu 3000 „střelných“ modliteb denně, tedy neustále opakovat prosící modlitbu žebráka z novozákonního příběhu: „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou“, a Rusové k tomu dodali: „hříšným!“ Starec chtěl po poutníkovi, aby si spontánně zvykl na ústní modlitbu založenou na pohybu rtů. Postupně pak zvyšoval počet modliteb na 6000 a 12 000, čímž mu úplně ztvrdl jazyk a tuhly čelisti, ale modlitba se přesunula i do spánku.Vzývání Ježíšova jména má podle knihy tři stupně. První je ústní, při soustavné snaze rtů opakovat modlitební prosbu, přičemž je zapotřebí vnitřně se soustředit na toto vzývání; v druhé etapě se modlitba stává mentální, kdy moc Ježíšova jména již začíná působit, ale ještě je přítomna námaha, za kterou člověk jakoby nedostával žádnou odměnu; v třetí fázi se mysl sjednotí se srdcem a světlo milosti prozařuje celé srdeční nitro, přičemž podmínkou je dokonalé očištění mysli a svatost života.„Jednou, brzy ráno, jakoby mě modlitba vzbudila,“ vypráví poutník a dodává: „Byl jsem velmi klidný. Ve spánku se mi často zdálo, že se modlím, a ve dne, přihodilo-li se, že jsem někoho potkal, všichni bez výjimky mně připadali tak milí, jakoby to byli příbuzní.“ Poutník byl natolik šťasten, že se domníval, že již brzy dosáhne nepřetržité modlitby. Duchovní pokrok se u něj začínal projevovat v sílící lásce ke všem lidem, nejen k příbuzným nebo nejbližšímu okruhu známých, ale také k těm, které bychom mohli označit nálepkou „nepřítel“. Bylo ale ještě zapotřebí, aby poutníkovi přešla modlitba z mysli právě do srdce, aby se stal žitou modlitbou, čehož také časem dosáhl: „Po krátkém čase jsem pocítil, že modlitba sama od sebe začala přecházet do srdce, to znamená, že srdce při pravidelném tlukotu začalo jakoby uvnitř sebe vyslovovat slova modlitby s každým úderem, například: 1. Pane 2. Ježíši 3. Kriste atd. (...) Dále mi přicházelo do srdce jakési příjemné teplo a rozlévalo se po celé hrudi.“Důležitou roli při praktikování „Modlitby srdce“ hrají psychosomatické prvky: údery srdce a dýchání, ke kterým se často uvádí vhodná pozice těla (meditační stolička), soustředění na různé tělesné orgány (srdce, pupek), kontrola dýchání, vhodné prostředí (zavřená cela, tlumené světlo), které vyvolávají jednak přirozené jevy jako pocit tepla (oblast hrudníku kontrolou dýchání) nebo světelné jevy (při zrychlení pulsu), ale později též dar milosti ve formě světelných vidění („světlo hory Tábor“), pohotovosti v rozlišování duchů, svatého hněvu na démony apod.„Modlitba srdce“ si získala svou popularitu díky individuálnímu přístupu a důrazu na osobní zkušenost. Velmi živý a chvílemi i dobrodružný text podnítil již mnoho hledačů autentické spirituality, aby se obrátili ke křesťanskému duchovnímu bohatství.
