poslal Nepřihlášený O velmi problematických
postojových přemetech Jaroslava Plevy, dříve předsedy Úzké rady a
biskupa Jednoty bratrské, dnes kazatele litoměřického sboru BJB, svědčí
letošní Jbulletin Jednoty bratrské č. 5, který je věnován problematice
údajné spolupráce Evalda Ruckého, biskupa Jednoty bratrské, s
komunistickou Státní bezpečností.
Pro zachování
kontextu zde citujeme jak úvodník Richarda Krause, redaktora Jbulletinu,
tak podrobnou výpověď Evalda Ruckého o jeho (ne)spolupráci s StB.
V poslední době se (opět)
rozvířila otázka na údajnou spolupráci Evalda Ruckého s komunistickou
Státní bezpečností. A to především v jiných církvích.
Vzhledem k tomu, že Evald Rucký by měl být během několika dnů
(28.3.2011) konsekrován na biskupa celosvětové Unitas Fratrum, považoval
jsem za žádoucí toto nařčení ještě jednou otevřít a zpracovat ho
důkladně.
V tomto čísle najdete skutečnosti, které již byly řečeny, ale možná také
ty, které jste doposud nevěděli. V každém případě jsem chtěl všechny
relevantní informace shromáždit a vydat v Jbulletinu nejen pro
současného čtenáře, ale i pro ty, kteří přijdou po nás.
Toto číslo je vpodstatě bez obrázků. Text je také více doplněn
redakčními poznámkami tam, kde mi připadá důležité vysvětlit nebo
doložit tvrzení, která respondent předkládal. Také v nich doplňuji
patřičné souvislosti. Vzhledem k rozsahu informací a závažnosti tématu
vypouštím všechny ostatní běžné rubriky.
Najdete zde podrobnou výpověď Evalda Ruckého a rozhovor s Petrem
Krásným. Všechny související dokumenty najdete na stránce www.jbcr.info v
sekci „Vyrovnání se s minulostí“.
UVEDENÍ DO SITUACE
Stejně jako u jiných duchovních (nebo třeba herců, politiků, zpěváků,
ředitelů velkých podniků a jiných veřejných osobností) je otázka
spolupráce či nespolupráce s StB položena právem. Jméno Evald Rucký
navíc figuruje v seznamech spolupracovníků s komunistickou tajnou
bezpečností.
I přesto, že Evald Rucký sám odkryl již mnohokrát skutečnost, že ho StB
kontaktovala, že jej navštívila, a také podrobně popsal, co se tehdy
dělo, najdou se dnes lidé, kteří jeho slovům nevěří. Mají vlastní verzi
minulosti, ať již jsou důvody jakékoliv. Jedním z těchto lidí je bývalý
biskup Jednoty bratrské Jaroslav Pleva. Právě jeho dnešní postoje mě
vedly k podrobnému zpracování všeho, co lze o Evaldově údajné spolupráci
zjistit.
Přináším všechny dostupné informace. Dodávám, že i když je Evald Rucký
biskupem církve, do které patřím, snažím se zachovat neutralitu a
všechna tvrzení jsem si nechal doložit buď písemnými podklady, nebo
výpověďmi jiných svědků těchto událostí.
Richard Kraus
O MÉ SPOLUPRÁCI ČI NESPOLUPRÁCI S STB
(Podrobná výpověď Evalda Ruckého k situaci okolo StB i současných událostí)
V souvislosti s nadcházející konsekrací se vůči mně opět objevily
pomluvy ze strany některých bývalých zaměstnanců církve. Tyto pomluvy
byly rozšiřovány nejen v průběhu jednání vrcholného orgánu Unity Boardu
celosvětové Jednoty bratrské, který se sešel v loni na podzim v Calgary,
ale také dnes tito lidé oslovují a kontaktují duchovní pracovníky,
starší sborů i řadové členy různých církví v ČR. Pomluvy se týkají mé
údajné spolupráce s StB v období komunistické diktatury. Byť se celá
tato kauza řešila v české Jednotě bratrské celkem šestkrát (1994, 1998,
2000, 2002, 2004 a 2009) a mnozí členové naší církve znají pravdu, jsou
zase jiní, kteří mají za to, že je třeba právě v tomto čase odhalovat a
vynášet tuto „pravdu“ na světlo, a tím chtějí mou osobu skandalizovat a
zdiskreditovat mě mezi křesťany mimo Jednotu bratrskou.
Proto zde uvádím svůj příběh:
Poprvé jsem přišel do konfliktu s vojenskou kontrarozvědkou v letech
1978 – 1986 záhy po svém obrácení. Důvodem bylo, že jsem nepokračoval ve
svém oboru (chtěl jsem jít na teologickou fakultu) a také, protože jsem
pomáhal transportovat do zemí bývalého Sovětského bloku (Maďarsko,
Rumunsko, Bulharsko a Sovětský svaz) náboženskou nelegální protistátní
literaturu. Vytvářeli jsme s některými bratry transportní kanál, aby se
tato literatura (Bible, zpěvníky, slovníky, knihy), kterou k nám
dováželi naši přátelé z NSR a z Holandska, dostala co nejdříve za
hranice a mezi lidi. Po ukončení studia na Státní konzervatoři v Praze
jsem odešel do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, který byl
přímo v péči Hlavní politické a vojenské správy ČSSR. Převážel jsem tedy
spoustu Biblí a další knihy jako vojín základní služby. Měl jsem za to,
že „pod svícnem bývá největší tma“ a využil jsem možnosti častých
výjezdů tohoto vojenského uměleckého souboru do zemí Varšavské smlouvy.
Hodně jsem riskoval. Pomáhali mi v tom i lidé, kteří nebyli křesťany. Po
určité době došlo k vyzrazení a já musel projít třemi velmi drsnými
výslechy vojenské kontrarozvědky. Nikoho ze svých zahraničních přátel a
ani jejich adresy jsem nikdy nevyzradil. V důsledku toho jsem však neměl
žádnou šanci získat státní souhlas k výkonu duchovenské služby, byl mi
sebrán pas a nesměl jsem nikam cestovat.
Po ukončení dvouleté povinné vojenské služby jsem se přestěhoval z Prahy
do Pardubic a začalo dost nepříjemné dlouholeté období, kdy jsem se
stal osobou sledovanou. K nám na návštěvu však přicházeli mladí vojáci,
kteří v Pardubicích vykonávali svou povinnou vojenskou službu, a mnozí z
nich u nás uvěřili. To bylo pro ně i pro nás opravdu nebezpečné.
Jednoho dne poslala vojenská kontrarozvědka do našeho bytu placeného
konfidenta. Jmenoval se Jiří a byl blízkým přítelem Vlaďky (rozené
Bémové, rodné sestry Petra Béma, pastora žijícího ve Slovinsku).
Nejednou jsme objevili ve svém bytě štěnici a nakonec jsme se dozvěděli
skutečnou pravdu o Jiřím. Jiří se zpočátku tvářil jako mladý muž, který
se upřímně zajímá o křesťanství a duchovně se hledá. Byl čerstvým
absolventem Lékařské fakulty v Hradci Králové, pak nastoupil na
jednoletou vojenskou službu.
Později však nevydržel rostoucí napětí, které se v něm odehrávalo vůči
nám. Prozradil nám, že je placeným konfidentem a že ho víra v Krista
opravdu přitahuje. Vydal sice svůj život Ježíši, ale pod tlakem, který
narostl poté, co chtěl spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou ukončit,
nakonec spáchal sebevraždu. Celé to bylo tehdy pro můj mladý duchovní
život nesmírně těžké. Nevešlo se mi to do srdce, nemohl jsem se s tím
nějakou dobu vnitřně vyrovnat, měl jsem ho rád. Proč to popisuji?
Protože právě tento smutný příběh mě ovlivnil i při pozdější návštěvě
soudruhů z StB u nás.
Nakonec se stal zázrak, Bůh byl mocnější a já dostal po mnoha letech
státní souhlas k výkonu duchovní služby. Přestěhoval jsem se do sboru
Jednoty bratrské v Liberci. Brzy přišla šance vycestovat do zahraničí,
toho okamžitě využili soudruzi StB a ozvali se. Stále jsem neměl pas,
ale poměry se pomalu měnily (např. kdosi za nás v zahraničí mohl složit
do banky peníze a na základě této kauce, pokud jsme měli pas, byla
možnost vyjet ven za hranice). Tak se stalo, že v roce 1988 za mě kdosi
zaplatil kauci a já dostal pozvání na konferenci s Johnem Wimberem do
Frankfurtu n/M.
Tehdy mě poprvé navštívil jeden okresní příslušník StB, představil se
jako soudruh Král. Přinesl mi pas s nabídkou, že pokud budu ochoten s
nimi alespoň trochu komunikovat, budu moci vycestovat. První jeho
návštěva byla pro mě tísnivá, nevěděl jsem, jak se zachovat. Byl jsem
nejistý, měl jsem strach, dílo zde v Liberci rostlo, cítil jsem velkou
zodpovědnost a také jsem chtěl jet do NSR. Radil jsem se tedy s
Jindřichem Halamou tehdejším předsedou ÚR a on na mě zareagoval: „S tím nechci mít nic společného.“ Pak jsem zašel za jeho synem Ondřejem Halamou, ale ten byl na můj vkus hodně radikální: „Bouchni jim před nosem dveřmi, jinak ti nedají pokoj.“ Přiznám se, že s ohledem na to, že jsem měl problémy s kontrarozvědkou a také v důsledku
toho, co se stalo s Jiřím, nedokázal jsem takovouto radu přijmout.
Obrátil jsem se tedy potřetí na Jaroslava Plevu. Pleva mi poradil: „Nebouchej
dveřmi, to nemá cenu. Ale ani ho neber domů. Zůstaň s ním dole ve
studené nevytápěné modlitebně a řekni mu, že máš jen málo času. Využij
toho a mluv s ním o Ježíši.“ Tato rada mi připadala nejlepší a já ho poslechl.
Celkem došlo ze strany StB k pěti návštěvám. Třikrát vždy před
vycestováním (do NSR, do Západního Berlína 1988 a do Dánska 1989) a
dvakrát po příjezdech domů (z NSR a ze Západního Berlína). Všechna tato
jednotlivá setkání jsem sdílel nejen s Petrem Krásným a Petrem
Pospíšilem, ale také i s Jaroslavem Plevou a s některými dalšími
blízkými osobami. Poslední pátá návštěva příslušníků StB byla v létě
1989 před vycestováním do Dánska, které se mělo uskutečnit na podzim. Od
setkání k setkání se naše komunikace zhoršovala, protože jsem nebyl
příliš ochoten hovořit o lidech, za to jsem byl sám iniciativní bavit se
o různých teologických pohledech na tzv. „novinky na náboženské scéně“
(např. charismatické hnutí).
Tato jejich poslední letní návštěva však byla vabank. Tentokrát mě na
faru přišli navštívit dva, soudruh Král, další se představil jako
soudruh Málek z Ústí nad Labem a oba rovnou požádali, jestli mohou k nám
do bytu, nejlépe do našeho obývacího pokoje. Neměl jsem moc chuť je
brát k nám (dodnes si dobře pamatuji na poslední rozhovor se soudruhem
Králem, který byl pro mě hodně nepříjemný. Soudruh Král na mě řval, že
ho moje náboženská propaganda nezajímá a že chce konkrétní odpovědi na
konkrétní otázky.) Jenže nyní jsme měli s mou ženou Rut pozvání do
Dánska a chtěli jsme jet. Nakonec jsem je vzal k nám pod podmínkou, že
chci, aby u rozhovoru byla také moje žena. Měl jsem za to, že si na mě
před ní nedovolí tak řvát, jako měl soudruh Král ve zvyku. Oba dva
začali rozhovor sladce s milou tváří a s tím, že prý minule naše
komunikace nebyla zrovna pohodová, soudruh Král řekl, že si je toho
vědom a že oba mají pro mě určité řešení. Pak přede mnou otevřeli
červené desky se státním znakem s názvem „Přísně tajné“ a v nich
připravený dokument o spolupráci. Slíbili mi, že když spolupráci
podepíšu, dostanu pas natrvalo zpět a nebudu muset pokaždé žádat o jeho
propůjčení. A slíbili i další výhody.
Já jsem však jejich desky zavřel a prohlásil, že jim spolupráci nikdy nepodepíšu.
Řekl jsem jim, že mám za to, že jsem jim vždy řekl to, co jsem
považoval podle svého svědomí za správné a že jim to musí stačit.
Konflikt záhy opět narostl i před mou ženou, došlo opět ke zvýšení
hlasu, k bouchání do stolu a nakonec jsem byl požádán, abych tedy
písemně svými vlastními slovy vyjádřil, že spolupracovat nebudu, protože
tomu brání moje svědomí. Vyhověl jsem jim a na kus volného papíru jsem
napsal, že na základě svého svědomí odmítám spolupracovat s StB
a tento papír jsem podepsal. Oni ho pak založili do již zmíněných
červených desek a následně mi oznámili, že jsem se stal nežádoucí
osobou.
Počítali s tím, že si porozumíme, a proto mi předem cestu do Dánska
schválili. Teď jsem se však stal osobou nežádoucí, tedy třídním
nepřítelem socialistické společnosti. Na základě toho se nemáme s Rut a s
jedním naším dítětem vracet zpět domů. Pokud se vrátíme, nebudu dále
moci pokračovat v duchovenské službě. Na otázku, co bude s mými dalšími
dvěma dětmi, pokud odcestujeme, mi oznámili, že je později za námi
pošlou s maminkou mé ženy.
Celé to bylo pro nás nesmírně těžké. Od ledna 1989 rostlo také určité
napětí uvnitř staršovstva sboru a záhy v březnu jsme prožili bolestné
rozdělení. Tři starší ze sboru odešli a ke svému odchodu se snažili
získat další lidi. Jeden z těchto bývalých členů poté jednal s
libereckým okresním církevním tajemníkem soudruhem Svobodou a žádal ho o
mé odvolání ze služby. Soudruh Svoboda, který mě od samého počátku
nemusel, mu rád naslouchal, zneužíval tyto jeho návštěvy a snažil se mě
manipulovat.
Do Dánska jsme vycestovali v září a v říjnu 1989, ale nezůstali jsme
tam. Nemohl jsem. Nedokázal jsem to! Vrátili jsme se. A nebylo to vůbec
jednoduché. Okamžitě věděli, že se vracím. Jeli jsme vlakem, a tak mě
nechali stát v Žitavě nejprve na peróně před vstupem do země a později v
jedné kanceláři, kde mě svlékli do naha s vyjádřením, že mi musí
zkontrolovat oblečení, protože, co kdybych v něm prý něco pašoval, a
nechali mě tam v zimě čekat celou hodinu.
Doma jsem už jen čekal oznámení o ukončení mé duchovní služby, ale místo
toho přišla Sametová revoluce. Oč více jsem byl v šoku, když na
celostátní konferenci 1990 kdosi oznámil, že jsem v Cibulkových
seznamech označen jako kandidát tajné spolupráce.
Celou tuto minulost jsem řešil před svou církví několikrát: např. 1994,
1998, v den pokání 2000, 2002, 2004, 2009. V pěti případech jsem měl v
Jaroslavu Plevovi zastánce z jednoho prostého důvodu. Všechno znal od
samého počátku, všechno věděl. Měli jsme spolu bratrský zpovědní vztah,
znal mé zápasy, selhání i mou odvahu.
Abych měl důkaz o nespolupráci s StB, tak po odtajnění materiálů v roce
1999 jsem požádal Petra Krásného, aby zajel do Pardubic a přivezl
záznamy o mé osobě. Chtěl jsem, aby do materiálů nahlédl další člověk,
který vše znal, a také, aby nikdo nemohl říci, že jsem některé části z
těchto materiálů, které by mě mohly eventuálně kompromitovat, někam
ukryl. To, co však Petr přivezl, mě hodně vyvedlo z míry. V záznamech
StB bylo mimo jiné totiž napsáno:
Vázací akt byl proveden dne 15.6.1989 v odpoledních hodinách v
pohovorové místnosti O-StB řídícím orgánem mjr. Jiřím Málkem, starším
referentem specialistou 2. oddělení II. odboru S-StB Ústí n. Labem za
přítomnosti VSRS 2. oddělení kpt. JUDr. Václava Pípala. Do místa schůzky
se jmenovaný dostavil sám po předem dohodnuté schůzce. Vše proběhlo
naprosto nenásilně a bez komplikací. Celý vázací akt byl veden podle
schváleného návrhu na vázání.
A dále …
Můžeme být klidní, on se nikdy politicky neangažoval a také se
nenechá nikterak zmanipulovat. Jeho práce se mu líbí, je rád, že může v
klidu sloužit lidem a přinášet pozitivní výsledky na základě šíření
evangelia tak, jak mu křesťanská morálka ukládá.
A dále …
Byl mu předložen závazek ke spolupráci, který si podrobně přečetl a
po chvilce mlčení projevil vlastní přání, že by tento závazek formuloval
jinak, neboť předložená formulace se mu nelíbí. Je třeba brát v úvahu
jeho svědomí a to, že je duchovní. Vzhledem k tomu, že by bylo
netaktické trvat na původní formulaci, což by se mohlo negativně
projevit při eventuální další komunikaci s ním, bylo rozhodnuto, aby
vlastnoručně zformuloval vlastní prohlášení (viz. příloha) a dal si sám
krycí jméno „EDA“.
Všechny tyto poznámky o mé osobě, které Petr Krásný přivezl, jsem
samozřejmě okamžitě poskytl i Jaroslavu Plevovi. Ten si to celé přečetl,
okopíroval a řekl: „To je skvělé, použijeme to, kdykoli to proti tobě ještě někdy někdo vytáhne.“
Přiznám se, že jsem nebyl takový optimista jako on. Zdálo se mi totiž,
že tyto kontroverzní poznámky StB z těchto několika nedobrovolných
setkání se také dají číst tak, že k nim mám celkově pozitivní přístup a
že jsem byl ochoten s nimi komunikovat a spolupracovat.
17.6. 2004 mě Jaroslav Pleva na základě těchto materiálů, které ode mě dostal v roce 1999, hájil před jistým panem Šťourou:
Už jsem ti jednou napsal, ať se netrápíš tím, že by snad tvé
dotazy byly nepříjemné. Žádný dotaz neníepříjemný či nezodpověditelný,
pokud je položen slušnou formou tomu, kdo následuje Ježíše, a chodí ve
světle a čistotě. Tak ani tento dotaz mi nevadí. Je otázka, jestli patří
na tyto stránky - když mě oslovuješ jménem, asi mě znáš a v osobní
korespondenci bychom si mohli napsat a vysvětlit mnohem více, ale budiž.
Respektuji tvou volbu anonymity. Zde je má odpověď:
(1) Že je někdo uveden v seznamech StB, to ještě zdaleka neznamená,
že spolupracoval, udával atd. To je dostatečně známo a je doložena řada
případů, kdy to byl estébácký podvod, protože si do svých seznamů
napsali i toho, koho otravovali, koho navštěvovali a s kým měli jen
rozhovor či spíše výslech. Víš, že za to byli, pěkně od kusu, placeni?
Asi nejznámější je případ herečky Bohdalové, která ač byla v evidenci
spolupracovníků StB, šla k soudu a protože z odtajněných svazků jasně
vyplývá, že nikoho nepoškodila, naopak že ona byla obětí, kterou
vydírali, soud vyhrála.
(2) Nevím, zda jsi svou hrdost (v jaké jsi církvi) stavěl na
správném základě – řekl bych, že záznamy represívní, gestapácké
organizace, postavené na podlosti a udavačství, nejsou tím nejlepším
pramenem. Nicméně, i když toto tvé měřítko přijmu, Jednota bratrská z
toho vychází docela dobře. Jiné církve mají v seznamech uvedeno někdy až
30% duchovních, u jiných církví bys tam našel většinu členů vedoucích
orgánů (rad) nebo vysoké procento členů jejich nejvyšších konferencí a
synodů.Schválně nikoho nejmenuji, protože vím, že sama evidence ještě
spolupráci nedokazuje. Nicméně, i měřeno tímto parametrem, na JB mohu
být hrdý, jestliže ze všech pastorů, kazatelů a misijních pracovníků
naší církve je v seznamech StB evidována jedna jediná osoba.
(3) Tím mohu upokojit i tvou obavu z ostudy „až se to provalí“.
Nejenže v jiných církvích je procento evidovaných vyšší nejméně o celý
řád, ale o ER se tohle už dávno a dávno ví!!! Nesčetněkrát to proti němu
bylo použito jeho nepřáteli. On sám o tom – na rozdíl od jiných
evidovaných – také několikrát veřejně a otevřeně mluvil – na křesť.
konferenci 1990, na pastorálce JB 1994, při volbě do Úzké rady na synodu
1998 a naposledy na synodu 2002. Můžeš si oddechnout, už je to venku
(:-))
(4) Máš naprosto pravdu, že Bible jako podmínku pro biskupa
stanovuje čistotu života a požadavek, aby jej nikdo nemohl obvinit z
něčeho nekalého. A to přesně sedí i na ER – ačkoli byl mnohokrát osočen
za skutečnost, že je v seznamech StB evidován, nikdy nikdo ještě nemohl
říci, že by se nějak konkrétně provinil nebo někomu ublížil. Pokud by to
tak bylo, jistě už by to na něj vyplavalo. ER má svědectví zbožného a
čistého života, takže tento konkrétní požadavek na biskupa splňuje
bezesporu.
(5) A konečně argument poslední: Do spisu ER, vedeného StB, jsem po
otevření archivů MV osobně nahlédl a seznámil se s bláboly církevních
tajemníků a jiných udavačů o jeho „nevědeckém světovém názoru“. Z
žádného udání nevyplývá, že by ER někoho poškodil nebo na někoho něco
prozradil, naopak, vydával jim svědectví o Pánu Ježíši. Jsem hrdý na to,
že máme biskupa, který má čisté ruce i srdce a situace estébáckého
nátlaku využíval ke svědectví.
Tolik minulost ...
Dnes Jaroslav Pleva účelově tvrdí, že nikdy o ničem nevěděl a že až nyní
si zjistil, že jsem byl skutečně aktivním agentem komunistické Státní
bezpečnosti. Tvrdí, že prý v devadesátých letech na jeho přímou otázku,
zda jsem s ní spolupracoval, jsem mu odpověděl, že o nic nešlo a že jsem
mu ukázal jen několik bezvýznamných papírů. Prý mi věřil a prý archívy
nebyly přístupné. Přitom už vše v roce 1999 bylo zpřístupněno a od té
doby on má ve svých rukou všechny moje okopírované záznamy. Dále píše,
že po té, co si sám získal tyto materiály, byl šokován. Čím byl šokován?
Stejnými materiály, jaké má více jak deset let u sebe? Nyní líčí různým
lidem svůj nový úhel pohledu.
Co bychom to měli spolu za přátelství, kdybychom po celá léta spolu
komunikovali způsobem otázka a odpověď? Byli jsme přátelé, vážili jsme
si jeden druhého a všechno jsme o sobě věděli. Důvěřovali jsme si a
táhli spolu za jeden provaz. Bojovali jsme za to, aby církev, do které
jsme patřili, byla čistá a plná Ducha. Ve všem jsme se vzájemně
podpírali.
Nyní Jaroslav Pleva toto přátelství zničil. Co je důvodem jeho současné
zatrpklosti a hořkosti, bude soudit Bůh. Ale to, co dnes píše, tzv. „to
nové“, co ho šokovalo, čte naneštěstí současnými brýlemi nesmiřitelnosti
a zhrzení.
Dikci těchto kontroverzních vět lze také číst takto: „Svatba se
konala, ženich ale nakonec slib nepodepsal, má totiž svědomí. Nechce se
politicky angažovat, nenechá se manipulovat. Svou práci vykonává rád, a
protože ho zřejmě v budoucnu budeme potřebovat, nechť se raději vyjádří
sám.“
Vzhledem k tomu, že jsem odmítl slib podepsat, a kvůli soudruhu Málkovi,
který přijel až z Ústí nad Labem, chtěli, abych alespoň vytvořil
vlastní verzi. Tato verze měla být součástí materiálů jako příloha
(jenže tato příloha dnes chybí. Proč? To není známo!) Příloha mnou
napsaná o nespolupráci chybí, ale tím chybí i důkaz o spolupráci. Napsal
jsem jim tehdy, že na základě svého vědomí a svědomí odmítám slib
podepsat.
Domnívám se tedy, že se naštvali, papír někde zřejmě zmačkali, vyhodili a
odpoledne v kanceláři O-StB svou „verbovku“ nějak dokončili sami beze
mě. Z toho jasně vyplývá, že „vázací akt“ nebyl podepsán, i když podle
nich byl proveden (svatba se konala, ale ženich odmítl říci ano).
Není pravda, že bych se kdy dostavil do nějakých dveří O-StB Liberec.
Nikdy jsem v žádných dveřích O-StB nebyl a jediné dveře, které jsem
znal, byly vedoucí k okresnímu církevnímu tajemníkovi v Liberci.
Soudruzi z StB, soudruh Král z Liberce (zřejmě naprosto vymyšlené jméno,
v poznámkách se nevyskytuje) a soudruh Málek, který tehdy přijel z Ústí
nad Labem, byli dne 15.6.1989 dopoledne, a nikoli odpoledne (jak je
psáno), u nás v domě Jednoty bratrské v Liberci, v našem obývacím pokoji
a navíc v přítomnosti mé ženy. A už vůbec není pravdou, že bych si dal
sám osobně nějaké krycí jméno. Jak bych mohl, když jsem spolupráci
odmítl podepsat!
Jaroslav Pleva synodu 2009 píše:
V devadesátých letech jsme kritizovali starší generaci, že o těchto
věcech nechtěla otevřeně hovořit, přitom oni byli ve své službě
vystaveni mnohem většímu nátlaku než my. Proč E. Rucký souhlasil, že
bude donášet na svoje bratry a sestry v Kristu - v době, kdy se režim
již hroutil? Slabost by bylo možno pochopit, nikoli však pokrytectví.
Při dnu pokání v prosinci 2000 jsme vyznávali i tento druh provinění,
ale E. Rucký se ani tehdy, ani nikdy později k vědomé spolupráci s StB
veřejně nepřiznal ani nečinil pokání.
To vše je samozřejmě naprosto v přímém rozporu s tím, co píše panu
Šťourovi v roce 2004. Na všech veřejných zasedáních, kde se řešila tato
kauza, jsem přiznal, že je mi líto, že jsem tehdy nebyl
odvážnější, radikálnější a že jsem se osobně pral s obavami o Boží dílo,
které v Liberci rostlo. Všude jsem ale také jasně říkal, že jsem nikdy
spolupráci s StB nepodepsal! To, že se zhroutí komunistický
režim, jsem věru nevěděl ani v podvečer 17.11.1989 (a zřejmě jsem v této
společnosti nebyl jediný).
Dnes můžeme jen odhadovat, zda komunikace s nimi byla či nebyla
spolupráce. Podle vnitřní směrnice StB vzniklé v době normalizace, která
byla později po Sametové revoluci zveřejněná, vyplývá, že pokud
duchovní odmítl pro svoje svědomí spolupráci s StB podepsat, ale v
podstatě byl ochotný se soudruhy s StB komunikovat, pak jej mohli chápat
jako spolupracovníka i bez jeho vědomí. Tehdy v roce 2004 Jaroslav
Pleva zcela správně panu Šťourovi napsal:
(1) Že je někdo uveden v seznamech StB, to ještě zdaleka neznamená,
že spolupracoval, udával atd. To je dostatečně známo a je doložena řada
případů, kdy to byl estébácký podvod, protože si do svých seznamů
napsali i toho, koho otravovali, koho navštěvovali a s kým měli jen
rozhovor či spíše výslech. Víš, že za to byli, pěkně od kusu, placeni?
…řekl bych, že záznamy represívní, gestapácké organizace, postavené na podlosti a udavačství, nejsou tím nejlepším pramenem.
Do spisu ER, vedeného StB, jsem po otevření archivů MV osobně
nahlédl a seznámil se s bláboly církevních tajemníků a jiných udavačů o
jeho „nevědeckém světovém názoru“. Z žádného udání nevyplývá, že by ER
někoho poškodil nebo na někoho něco prozradil, naopak, vydával jim
svědectví o Pánu Ježíši. Jsem hrdý na to, že máme biskupa, který má
čisté ruce i srdce a situace estébáckého nátlaku využíval ke svědectví.
Jaroslav Pleva, dnes již kazatel BJB v Litoměřicích, tehdy napsal čistou
pravdu, vždyť jsem kdysi v roce 1988 jeho radu poslechl. Škoda jen, že
změnil svůj názor.
Evald Rucký
Zdroj: http://www.jbcr.info/upload/files/jbulletin/Jbulletin_5_StB.pdf
