poslal Nepřihlášený
Kdykoliv si přečtu Život víry, pořádně mě rozhodí
O vánocích jsem navštívil známé, evangelikálně založenou rodinu s dlouholetou
vazbou na Život víry. Manželka dokonce kdysi uvěřila právě na Maninách skrze
službu Dana Drápala. - Obrat v našem společném večeru znamenala její věta:"
Kdykoliv si přečtu Život víry, pořádně mě rozhodí". Musel jsem jí
dát za pravdu. Den předtím jsem si půjčil druhou letošní dávku (7-11) Životů
víry. Účinek byl zdrcující, snad ještě horší nežli u té první (1-6). Život víry
(dále jen ŽV) totiž pořádně přitvrdil. Tak na konferenci řekl Lubomír
Ondráček:"Děje se něco takového, co zažili Ananiáš se Safirou, ve vašich
sborech ? Už někoho od vás vynesli nohama napřed ? Buď tam žádné pokrytce
nemáte, nebo není dost Boží přítomnosti." Jsem otřesen, o čem Lubomír
přemýšlí , a s jakou lehkostí. Nejlepším komentářem je výrok B. Košťáka
"Fundamentalismus, nahrazující živou víru vírou v literu Bible, se stal
přitažlivým svou pragmatickou jednoduchostí" (Bratrská rodina 11/89,
"Deset let") . Ondráčkův výrok dobře ukazuje, že hlavním rysem KMS teologie je
to, že biblické události jsou zaznamenány proto, aby se neustále opakovaly.
Zatímco já věřím tomu, že ony události jsou tu pro zvěst v nich obsaženou,
kterou máme přijmout. S letnicemi je to úplně stejné. Čili jednou - historicky -
mi to stačí, a třesu se. Prosím Boha, aby se to neopakovalo.
Rozdíly nauk jsou ale v ŽV stírány. Tak redaktor hned v úvodníku č. 10
zahajuje větou "my evangelikálové alias charismatici toho o víře víme až
dost". Hovořím o tomto "alias" v úvodním čísle Schizmatika, mé
varování asi přichází pozdě. Ztotožnění charismatického a evangelikálního je
hrubým omylem přehlížejícím podstatné rozdíly mezi oběma směry. Že jsou, a
pořádné, nepřímo dokazuje jeden z přispivatelů ŽV , známý pastor KS Hradec
Králové Denis Doksanský. Ve svém příspěvku "Odraz stavu církve" (č. 8-9/str. 17)
říká:"Oproti tomu ( službě slova) jsem byl zklamaný ze služby chval.
Celkově se mi chvály zdály oproti loňsku výrazně slabší. Jakoby šlo spíše o zpěv
křesťanských písní než uvedení Božího lidu do chval, uctívání a Boží
přítomnosti." Zatímco evangelikál věří, že Pán Ježíš je tam, kde se
sejdou dva nebo tři v jeho jménu, protagonista Hnutí víry to za tak samozřejmě
nemá - teprve provedení chval, které není jen "zpěvem křesťanských písní " ,
může uvést Boží lid do Boží přítomnosti. Co je tak podměrečného na zpěvu
křesťanských písní? Čím konkrétně se od něj mají lišit chvály, když se povedou ?
Až mě ta moje nevědomost bolí.
Denis Doksanský je natolik výrazným artikulátorem rozdílů v učení, že přináší
i další cennou informaci. V upoutávce na jeho knihu "Zasáhněme svá města" (č.
7/str. 22) se dočítáme, že se dotýká i otázek " jaký je Boží záměr s naším
městem a jak to souvisí s jeho jménem ?" . Toto je důraz pro nové
směřování/Hnutí víry/KMS teologii tak typický, že lépe už to ani vyjádřit nelze.
Evangelikál by ho rezolutně odmítl - modlí se za své město a chce jeho obyvatele
přivést ke Kristu! Hledat však ve jménu města skryté sdělení jako klíč k jeho
evangelizaci je pro něj nepochopitelným výletem do hájemství tajemna. Autorův
Hradec Králové má čitelné a ve smyslu oné teorie slibně znějící jméno, jenže já
jsem z Pardubic - etymologie tohoto jména je naprosto nejasná, možná prý souvisí
s polštinou, ale nikdo neví, co to znamená. Přesto mohu dosvědčit 30-let
trvající Boží milostivé působení v tomto městě - bez znalosti šému. Na počátku
stáli lidé, kteří prošli utrpením v komunistickém vězení. Pak byly matky malých
dětí, které se nemohly opřít o uvězněné muže, a tak to nesly statečně samy a
pomáhaly si navzájem a pěstovaly spolu obecenství.. A pak přišlo probuzení mezi
mládeží. A pak další lidé, kteří pro Krista byli ochotni vzdát se osobního
pohodlí.
Nedivme se naprosto , že o novém směřování se hovoří jako o novognozi, když
za podstatné se bere výklad jména, vzorec, struktura. Volím přidržet se prosté
milosti Boží.
Zvláštní článek si vyžádal referát Tomáše Dittricha ze synodu JB- "Krize v
Jednotě skončila rozdělením" - odpověď najdete zde .
Klíčovým tematem letoška se mi jeví formování věřících k
žádoucím postojům, viděné v těchto oblastech:
1) výchova k svatosti, téměř bezezbytku chápané jako akceptance správné
sexuální normy - sem ukazují články T. Dittricha, P. Bosmana a otevřený dopis
faráři Štorkovi. Dále celá série článků o homosexualitě v č. 8-9.
Nejprve k článku T. Dittricha "Sexuální pokušení" (č. 5/str.4) a P. Bosmana
"Minisukně ve sboru" (č.5/str.9) , který rozvíjí detailně jedno z mnohých temat
pilotního článku Dittrichova. Úvodem chci jasně povědět, že se základním
zaměřením článku souhlasím. Patřím k lidem, kteří vnímají lacinou sexuální
propagandu a potratářsky lehkomyslnou sexuální filosofii dneška velmi negativně.
-Co mi na článku vadí, jsou zbytečné chyby, které obsahuje.
Sotva autor
ujistil čtenáře, že ani ti nejkonzervativnější katolíci nepokládají ďábla za
původce sexu, pokazí to tvrzením, že fyziologické překážky v sexuálním vztahu
obsaženou jsou Boží ochranou před hříchem. Jelikož vyjmenované překážky se
vyskytují i v legitimním vztahu manželském, ba mnohé další a horší, jeden pak
neví, jestli tedy prozíravost Boží za těmi překážkami stojící nám nedává najevo,
že sex je hříšný i uvnitř manželství. Neměli Jindřich s Kunhutou pravdu ?
Legendy o jejich "bílém manželství" se T. Dittrich upřímně děsí. Asi neví
nic o tom, jak se tato krajnost vyskytovala právě v obecenstvích nadšeneckého
typu, jak se v nejdeckém letničním obecenství v 50. letech propagovalo "andělské
manželství". A konečně i o tom , jak bílému (psychologové říkají
"nekonzumovanému" ) manželství přeje tolik propagované (mj. i v ŽV) tržní
uspořádání společnosti podrobující celého člověka nikdy nekončícímu závodu o
obživu, v němž není síly a chuti ani na legitimní manželský sex. Také díky jemu
žijeme mnozí když ne v manželství bílém, tak tedy alespoň v manželství barvy
slonové kosti.
Útok na S. Freuda je neférový a zbytečný. Přes svoje chyby posunul Freud
psychologii pořádně dopředu. Z článku navíc nevyplývá, co vlastně Freud spáchal.
Je-li jeho největší provinění to, že "význam a vliv sexuálního pudu závratně
přecenil" , pak jsme slepí k zjevným projevům sexuálního pudu právě v tom, co je
pro KMS tak typické - rozevlátý způsob bohoslužeb s tančícími dívkami a dalšími
nepřehlédnutelnými erotickými prvky. Velký spor mezi "tradičními" a "novými"
církvemi právě v tom, že nové většinou prosazují formy, které "tradiční"
zraňují, protože jim svou nemaskovanou smyslností evokují pohanskou bohoslužbu.
Právě tzv. "probuzená" bohoslužba je velkou poctou Freudově jasnozřivosti.
Nevhodný populismus a opětné potvrzení Freudovy teze o všudypřítomnosti
sexuálního pudu zase spatřuji v pasážích, kdy se autoři - jak T. Dittrich, tak
Pavel Bosman, tak interviewenti manželé Čermákovi (č.5/str.12) chlubí svojí
hormonální výbavou. Sdělovat čteářům, jak s nimi zacvičí každá minisukně, co
prožívá manžel při 14-denním odloučení od ženy, či naopak pozitivně jak je to
hezké, když se spolu milují, je zbytečné a za hranicemi vkusu. Mimoděk se tak
autoři přibližují ne snad až na úroveň právem odmítaných plátků (Bravo, Dívka) ,
ale blízko k jejich stropu - proč ?
Vysloveně kladně hodnotím naopak povalení "Twiggy" kultu v Bosmanově
článku. Konečně měl někdo odvahu říci to, co cítím po léta - že plnoštíhlá žena
se nemá za co stydět a nepřímo i to, že se zřejmě líbí mnohem většímu procentu
mužů, než by si připustila .
2) zápas o světonázorově-politické zařazení . Z článků glosující politické
aktuality asi nejhorší je prvoplánově uspěchaná, nespravedlivá agitka "Čečensko
- špatné svědomí Ruska" (č.11/str. 17) z pera Josefa Potočka. Největší slabinou
neskutečně předpojatého článku je to, že vynechává zcela jednu krátkou, ale
důležitou kapitolu z historie čečenské války - totiž invazi čečenských
islámských bojovníků do sousedního Dagestánu. Přitom bratr Potoček je znám svou
výrazně proizraelskou argumentací - asi tedy o islámském terorismu ví svoje.
Proč ho tak snadno přehlédne v případě Čečny ? V Britských listech činí Jan
Čulík zajímavý komentář týkající se terorizmu v Čečně k příspěvku Ivana Hoffmana
Ruské vánoce .
Nerad bych se dožil absurdní, ale v budoucnosti ne zcela nemožné kombinace,
kdy se čečenští, nebo albánští islamisté - dobrovolníci účastní teroristické
akce vůči Izraeli. Znamenalo by to kromě nesmírného utrpení obětí i totální
rozpad zahraničněpolitické argumentace ŽV.
Projevem naslechnuté "správné" orientace je i tema k modlitbám: "děkujeme
Bohu za vstup do NATO "- no, já myslím, že Kristus nás nezachraňoval z
letové hladiny 6 km jako NATO Albánce v Kosovu, ale sestoupil na zem. Nevím,
proč aplaudovat. Když NATO konečně sestoupilo na zem , stejně nezabránilo
masakrům v opačném gardu.- V den, kdy dokončuji tuto stránku, je v teletextu
zpráva o tom, že v době jugoslávské kampaně letouny NATO oproti příslibu
nelétaly nad ČR speciálními, ale civilními koridory, a že nebyly vůbec určeny
prostory pro nouzové shození munice. Je to šlendrián českých úřadů nebo typická
americká arogance vůči všemu neamerickému ? Přečtěte si, co říká Izaiáš 36,6 o
naději skládané ve vojenskou sílu Egypta !
Politické postoje upravuje řada komentářů, například solidní "Izrael po
volbách: jednota na obzoru ?" (č.7/str.9) .
K tematu patří i části rozhovoru s Francisem Frangipanem (č. 8-9/str. 18) ,
nebo článek D. Drápala "Kosovo" (č. 5/ str. 21) . Interview s Frangipanem
překvapí vírou v americký mýtus, který je jak vystřižen z dob senátora
McCarthyho neblahé paměti. Francis Frangipane říká:"Tak například Spojené
státy: Bůh je používá k tomu, aby celý svět otevřel pro evangelium: ekonomicky,
vojensky (sic!) , po kulturní stránce (?????) . Současný svět je buď Americe
otevřený, nebo se strachuje se jí otevřít. Celosvětový trend je ale otevřít se
Americe. Amerika je největším a nejsilnějším křesťanským státem. Studená válka
nebyla bojem mezi demokracií a komunismem. Byl to boj mezi státem, který
věří v Boha , a státem, který v Boha nevěří. Zvítězil stát, který v Boha věří.
"
Jak může někdo v prostředí, které uznává jen osobní víru
jednotlivce , navíc jen v doprovodu výrazných proklamativních projevů, hovořit o
"státu, který věří v Boha ?"
Shrnuto: správná zahraničněpolitická orientace křesťana poplatného ŽV je
prostou kopii momentálních postojů americké administrativy. Také poměrná
tolerance ŽV k přestupkům Billa Clintona je zřejmě úlitbou tomuto zaměření.
3) boj proti liberálům je samostatnou odnoží bodu minulého. Pilotním článkem
je polemika D. Drápala "Krajní polohy postmoderního liberalismu?" , v níž se
autor stačí na jediné stránce vymezit vůči M. Balabánovi, V. Tydlitátové, Josefu
Blahovi, Radku D. Stránskému, O. Štampachovi, T. Halíkovi, A. Kocábovi. Polemika
obsahuje rázovitě pojatou definici liberalismu:" Já liberálem chápu každého
myslitele, který nevěří v inspiraci Písma". Základní problém současnosti je pak
to, že nejvyšší hodnotou není pravda, nýbrž tolerance. Nic proti tomu, ale jsou
to ty zástupy mrtvých, zabitých pro "pravdu" , které posouvají toleranci opravdu
hodně nahoru na žebříčku hodnot. - Závěr obsahuje patetické a nevhodné zvolání
"Toto vyznávání bude stále nesnadnější. Kristus nám za škodu stojí!" Hnutí víry
u nás netrpí žádné pronásledování, naopak v Jednotě bratrské uloupilo tradičním
členům i evangelikálům "jejich" církev. Charismatikům nehrozí ani nouze. Dan
Drápal se nechal vyfotit u moře na dovolené, děti Krásných v ŽV vzpomínají, jaké
to bylo s Ruckými na dovolené ve Francii. - Jeden z výroků stojí za povšimnutí.
Dan Drápal píše:"..nebyl jsem tím, v kom je Bůh, jak tvrdí Svámí
Mahéšvaránanda.." Na konferencích KMS jsme se ale mohli doslechnout od švédských
misionářů Hnutí víry, že "křesťan je stejnou mírou inkarnace Boha jako Kristus"
(vyposlechl jsem na KK 1989). Také oblíbený učitel KMS W. Margies učí, že
znovuzrozením je do nás vložen neomylný duch. Prapůvodce Hnutí víry Essek
William Kenyon učil, že máme žít a myslet stylem "God inside minded", tedy být
si stále vědom "Boha uvnitř nás".
Dalším ukazatelem směru je stať Davida Nováka (Církev bratrská) "Poučení z
BABYLONA - moderní a postmoderní pojetí pravdy". Článek není militantní tak jako
příspěvky "káesáků" , v závěru se sám autor vyrovnáná s dvojsečností důrazu na
zkušenost v postmoderně - přesně totéž, totiž kult zkušenosti, hraje velkou roli
v novodobých hnutích, které KS/KMS a potažmo Život víry zaštítil. Jenže v Bibli
také ...Jde-li o slabinu postmoderny, jde zároveň o slabinu charismatismu/Hnutí
víry.
Proti liberálům pálí celé články i úryvky z úvodníků, medailonů či interview.
Tak V. Schneeberger jistí, že Barth byl bigamista (č. 8-9/str. 3), redaktor
Dittrich napadá ekumenický překlad v článku "Neuhášet život" (č.7/str. 3),
šílená sociologická vize interpretovaná P. Hamplem "Dění v křesťanských církvích
z pohledu sociologické teorie"dělí lidi v církvi do 2 definitivních skupin - na
pravicové ortodoxy, věřící správně, a zavrženíhodné levicové liberály, kteří
hubí církev. Zatímco ti první podnikají k Boží slávě, ti druzí znemravňují
církev, najmě humanismem, tolerancí k homosexualitě a levicovostí. -Takhle
jednoduché to prostě není. Autor uvádí profesora Peters L. Bergera jako
"nejlepšího žijícího sociologa" !! Kdo to může stanovit a podle jakých kritérií?
4) praxí potvrzená doktrína duchovního boje . Článek "Postavit se hadu"
(č.2/str.7) potvrzuje doktrínu duchovního boje s mocnostmi. V závěru autor
cituje guatemalského kazatele: "Caballeros věří, že jak probuzení v jeho zemi
vyzrává, dalším krokem pro křesťany - kteří jsou povolání k tomu, aby byli solí
země - bude zaujetí vedoucích pozic ve společnosti". K tomu dodávám: pokud i
naši charismatici (v Jednotě bratrské) mají stejnou touhu, Pán Bůh nás rač před
tím chránit ! Zatím nám odvrtali zámky, zabavili účty a zrušili sbory. Co
udělají ve vedoucích pozicích ?-Být solí země a být ve vedoucím postavení jsou 2
naprosto různé věci !
Další témata: potěšitelný je obrovský nárůst zahraniční misijní aktivity KMS
(M. Slánský, manželé Čermákovi). Problém je v tom, že nevíme, co zvěstují
všichni misionáři, o nichž se dočítáme: Krista ukřižovaného nebo základní
doktríny Hnutí víry? Doufejme, že ne, v Africe a na Sibiři by nezněly příliš
věrohodně.
Rozpoznatelné tóny a trendy:
1) Zklamání z výsledků evangelizace latinskoamerických evangelistů, tak
neúměrných velkolepým slibům, které ji předcházely.
2) Naděje, že stěžejní spis A. France "Charismatická supercírkev ?" se
argumentačně v církvích neprosadí :"Jednání ŠV KMS" (č.7/str.15). Vzdor
prohlášení, že KMS nevnímá denominace inferiorně, připouští T.
Dittrich:"Jsme stále pro jednotu, jen už nemáme pro ty druhé tolik času a
někdy ani důvěry. Harcujeme v předních liniích duchovního boje a ohlížet se na
ty, kteří z úhlu našeho pohledu zůstali pozadu, už není kdy"
(č.8-9/str.14). - Budeme mít my, kdo zůstáváme pozadu, konečně svobodu k
rozvíjení vlastní tradice bez dohledu KMS ?
" "
3) Zevšednění forem pro KMS tak specifických. Chvály už nejsou to, co byly. -
Duchovní narkomanie má stejnou dynamiku jako závislost na chemických
preparátech. Účinek dávky časem klesá, což vyvolává potřebu dávky větší . Kdy už
tito bratří začnou věřit více vůlí a hlavou a méně citem ? Srovnat takto
proporce by stačilo k oproštění se od závislosti na atmosféře duchovních akcí .
4) Propagace křesťanského rocku je už dávno samozřejmostí. Kdy a kým bylo
rozhodnuto, že jen obsah, ne prostředky světského rocku jsou ďábelské ?
Getsemane - "Konečně vychází druhé album plzeňských Ram Adonai,
.." uvádí svou recenzi Petr Wagner v č.1. "Možná bych u těch
tvrdších kousků uvítal o krapítek hustější kytary (pořádně ten distortion
vokouřit, ať se třesou zdi)." V případě, že se splní touha Svatopluka
Havelky , aby "zboosterované kytary pohltila propast pekelná (ŽV 1995,
parafráze) , zmizí v ní i kytaristé Ram Adonai, pokud se jich budou přidržovat !
"Pražská křesťanská rocková kapela hledá baskytaristu" inzerát (č.
11/str.33) . Musím Vám to bráškové říci za sebe, dříve částečně aktivního
hudebníka v církvi, a za Milana Stiedela, aktivního posluchače ve světě.
Cítíme se podvedeni. Hezky to říká přítel a bratr Milan, když jsem mu dal
přečíst ódu na Ram Adonai :" Když jsem dříve řekl v církvi rock, málem se
křižovali". (KS Praha, JB Liberec byly jeho prvními sbory). -Za sebe : já
jsem doma hrál a skládal a hlavně se bál, protože jste mne léta masírovali
propagandou o tom, jak je to všechno od ďábla. Umím hrát na elektrické kytaře
pravou rukou prsty bez trsátka jako Mark Knopfler, ale musel jsem se léta bát. A
nic takového nedělat v církvi, abych neurazil Ducha svatého. Vy jste mne to
naučili , Dane Drápale, Oto Vožechu, nakladatelství Logos! A teď se koukám na
fotky kytaristů v záběrech z Křesťanské konference a jen kroutím hlavou.
5) Zmírnění učení o autoritách (č. 10/8-13). Pro tvrdě autoritativní
společenství stejně nemá žádný závazný účinek.
