Když jsem se v životě poprvé se setkal s opravdovými věřícími, tak na mne nezapůsobilo sdělení o Pánu Ježíši, zpráva o spasení a znovuzrození, ale dobrota těchto lidí. To byl ten zázrak, který mne dostal. Mezi těmito lidmi mi bylo dobře a já cítil, že mají v sobě nějaký cenný zdroj pro své jednání a svoji vnitřní radost. Po tomto zdroji a světle jsem toužil. Spasení jsem nechápal a dlouho, až moc dlouho mne ani tak nezajímalo. Zvláště, když jsem nesprávně vnímal, že je to někdy trochu hraná věc, často nepříjemně vnucována formou určité duchovní masáže. Já toužil po tomto světle, lásce, klidu, vyrovnanosti. To byl ten Bůh v srdci a s takovými lidmi je nádherně. Spasení mi bylo až protivné, protože někdy u mnohých věřících první otázkou při setkání s jinými lidmi byla právě otázka:“Jsi spasen?“ Kdyby položili otázku, chceš s námi kamarádit, nepotřebuješ pomoc apod, tak to bych bral raději. Takhle mne to vždy rozhodilo a viděl jsem v tom nějaké záměrné působení, propagandu nějakého náboženství, prostě ideologii nebo něco tak podobného.

A moje zkušenost je ta, že právě naše bezděčné a upřímné vnější působení jako dobro na ostatní lidi je tou nejpůsobivější evangelizací. To dobro ve mně nejsem já, ale působí ho Pán Ježíš ve mně.  To je začátek, aby lidé hledali Ježíše. Později přijde řeč i na spasení, ale k tomu musí člověk dozrát a chce to čas.

.