Bůh se po pádu člověka rozhodl dát mu šanci k usmíření. A tak si volil jednotlivce, aby lidstvo vedl zpět k sobě. Skutky, příběhy a myšlenky těchto lidí si jejich potomci a přátelé vyprávěli z generace na generaci (=tradice). Pak si Pán vyvolil celý národ, oddělil ho, provázal dějinami a dal jim Zákon. Zákon byl sepsán a lidé viděli, že je to písmo věrně zachycující to, co si předávali (=tradice). Pak přišli králové, proroci a historici a zase tu a tam něco napsali. Vyvolený národ se už neshodl na tom, které z těch spisů jsou věrným vyprávěním o Bohu. A tak měli židé v Egyptě jinou představu o tom, co patří k Písmu, než ti v Sýrii. V samotné svaté zemi se rovněž neshodli a tak se lišili ve svém pochopení Božích pravd. Z generace na generaci si tak předávali různé množiny spisů a rozličné nauky. Pouze v nejmladších knihách byly nějaké náznaky ohledně toho, co člověka čeká po smrti. Někteří věřili, že člověku je dán pouze tento pozemský život, další doufali ve vzkříšení, další věřili v nesmrtelnou duši. Pak přišel Ježíš. Ve svém učení se přihlásil vesměs k učení jedné strany, i když ji právem kritizoval za to, že se svého učení nedrží věrně. Lidé si pamatovali, co On dělal a říkal (tradice). Pak byl Ježíš popraven, pohřben, vzkříšen a vystoupil zpět k Bohu. Malá skupinka lidí si uvědomila, že byli svědky nejdůležitější události v dějinách a o Ježíšovi povídali dalším. Inspirovali se jeho slovy a životem a snažili se vše aplikovat na své životy (tradice). Když uplynulo pár desítek let, Církev se rozrostla a mnozí dospěli k závěru, že by bylo užitečné zaznamenat některé události z Jeho života a tak vznikala evangelia. Další zapisovali to, o čem věřili, že je Boží vůle pro Církev a vznikaly epištoly. Jiní chtěli pro budoucnost zachovat zprávy o tom, jak Bůh požehnal jejich otce ve víře a bylo sepsáno nemálo knih o prvních letech Církve, kterým obvykle říkáme skutky. Nakonec někteří psali o svých zkušenostech s Bohem ohledně budoucnosti a sepsali Apokalypsy. Křesťané na západě, východě a jihu převzali od svých starších bratrů ve víře jejich vyprávění o jednání Boha s vyvoleným národem. Církev se modlila a hledala v těchto písmech i těch, které sepsali někteří křesťané, Boží vůli a zvěstovala evangelium a vymezovala obsah své víry a jednání (ortodoxie a ortopraxie). Církev poznala, že je správné neodpírat křest nejmenším z dětí, že je bohulibé ctít ty z jejich středu, kteří pro Pána položili život (mučedníci - svatí), chovala v úctě jejich ostatky, žádala je o přímluvy, věřila, že Jeho matka byla již vzkříšena, přijímala Eucharistii atd. Církev dále rostla a objevovaly se v ní různé bludy. Církev tedy dospěla k závěru, že bude vhodné sestavit nějaký ten soubor knih, které vystihují její nauku a praxi a u kterých existuje hodnověrná tradice o jejich apoštolském původu. Křesťané na výhodě, západě a jihu tak sestavili kánon Bible. U předkřesťanské části se neshodli, ale shledali, že drobné rozdíly v rozsahu nejsou překážkou. U křesťanských spisů se ti na východě a západě shodli, ti na jihu přijali pár knih navíc. Církev dále pokračovala v hledání pravd o Bohu a ve snaze najít jeho vůli pro život věřících.

V 11. století se nepohodl jeden patriarchát s ostatními a došlo k oddělení. Patriarchát v Římě se vydal cestou vývoje a pokračoval dynamicky dále. Ostatní patriarcháty věřily, že bez toho jednoho už církev nemůže přijímat nějaké nové všeobecně platné normy a rozhodly se zachovat jen to, co bylo součástí víre před tím, než se Církev shodla na tom, co je Písmo, a tom, co následně v době jednoty vyznávala. Na východě a na jihu tak nadále např. uctívali výhradně ikony, na západě pozměnili usnesení koncilu a zavedli sochy. Na východě a na jihu nadále uznávali čestný primát patriarchy v Římě, na západě tento primát dále posilovali.

A pak v 15. století přišlo pár exotů a hlasitě volali, že po celých těch 1400 let to všichni dělali špatně. Nejprve odmítali novinky, které k učení Církve přidal po schizmatu římský patriarchát (sochy, očistec ...), pak ale začali bourat i nauku a praxi Církve pře schizmatem (ikony/obrazy, mariánská úcta, Eucharistie). Ve svém odmítání dokonce bezdůvodně vyškrtla nemalou část židovských spisů, o kterých Církev věřila, že věrně vypovídají o Pánu (Církev prý neměl právo rozpoznat, ve kterých se mluví o Kristu, a toto privilegium mělo být dáno těm, kteří Krista označovali za lžiproroka, který se bude na věčnosti vařit v lejnech, a křesťany za horší neznabohy než jsou pohané a modláři), a pokoušeli se zpochybňovat i některé spisy samotné Církve (Zjevení, Jakubova epištola). Tento rozvratný proces vyvolal na západě paniku a římský patriarchát se snažil uchovat a deklarovat maximum z toho, co do té doby učil. Na východě zůstali klidní a povídali, že západ si za to může sám - oddělil se od Církve a zadělal si tak na další štěpení. Když lidé uvěřili, že už pro ně neplatí to, čemu Církev věřila a že jim bohatě postačí zlomek tradice (zredukované Písmo), nastal chaos, jehož výsledkem jsou dnešní desítky tisíc denominací. 

Jak šel čas, východní a jižní patriarcháty začali bratrsky mluvit s tím římským. V Římě si uvědomili, že místy zašli opravdu dál, ne je zdrávo, na východě jim došlo, že ustrnout v čase nejde. A tak se tito křesťané začali sbližovat. Ti, kteří mají svůj původ v chaosu reformace, se místy k tomuto procesu přidali, ale většinově se dál a dál štěpí a vzdalují od Církve.