Jak se Petr Eilat po dvaceti letech u protestantů stal římským katolíkem? Jak se z přesvědčeného letničního ultracharismatika stal mírný člověk, který si zamiloval ŘKC ? Jak je Bůh nevyzpytatelný a jaké jsou jeho cesty? Co jsem zažil na Sinaislé poušti? Proč mám rád Izrael? Dříve laický kazatel a pastor malého letničního sboru dnes řadový farník se pokusí svým svědectvím obohatit a povzbudit každého, kdo miluje Boha.

Je půl páté ráno a naše letadlo se chystá za pár minut dosednout na přistávací plochu letiště Ben Guriona v Tel Avivu. Mám slzy v očích a nemohu zastavit pláč. Jsem tím zaskočen, protože nevím cože se to se mnou děje. Z okénka vidím střechy, zahrady, bazény, krásné město. Izrael mě dostala ještě dříve než se kola letounu dotkla země. Dodnes tomu nerozumím: nikdy jsem neměl nějaký zvlášť silný vztah k zemi Židů a nejsem si vědom, že bych měl židovské předky. Rolujeme po ploše, vidím letouny s davidovou hvězdou, letištní terminál a slzy v očích se změnily v koule jako hrachy, které mi padají na hruď a smáčejí tričko. To ještě zdaleka netuším, jaká změna se zde se mnou stane.

Že poletím do Svaté země jsem před pár měsíci absolutně netušil. V té době jsme se s manželkou a dcerkou chystali na dovolenou na řecký Rhodos, kam jsme také vyrazili. Těsně před odletem mi volal můj přítel - katolický kněz z moravy, že by mi rád zaplatil pouť do Izraele a Egypta. Poznávací zájezd po všech hlavních místech, kde kdysi chodil samotný Ježíš. Vyrazil mi tím trochu dech, protože jsem ještě od žádného člověka takto velkorysý dar nedostal. S díky jsem na nabídku kývl a odletěl s rodinou do Řecka. Vrtalo mi sice hlavou proč Bůh dopustil, aby mne - zapáleného protestanta, který se ještě nedávno při svých kázáních otíral o ŘKC, pozval na cestu do Izraele představitel církve, ke které jsem 20 let měl tak malý respekt. Celou dobu pobytu na Rhodosu jsem tedy měl o čem přemýšlet. Už tam začal můj nelehký duchovní boj, který jsem dobojoval o několik měsíců později, kdy jsem šel ke svátosti smíření vyznat svůj hřích vůči Římsko katolické církvi. Předesílám, že tyto a další řádky nikoho neodsuzují, že nikomu nic nevnucuji. Jedná se o ryze mé osobní svědectví. Vážím si každého bratra či sestry v Kristu nezávisle na tom pod jakým "praporem" stojí. Pouze Hospodin zná naše cesty, naše životy, naši minulost, přítomnost a budoucnost. Neuslyšíte ode mne, že katolíci jsou lepší než evangelíci či naopak. To není smyslem těchto řádků. Osobně tyto věci ani neřeším. Dost energie / v tom dobrém slova smyslu /mi bere každodenní život s Kristem, ten věčný boj s hříchem, to opakované zabíjení svého Ega. Přesuňme se do letištní haly v Tel Avivu. Po odbavení jsem si teprve uvědomil, že 14 dní strávím s padesáti katolíky ze všech koutů naší země, kteří si tento poznávací zájezd koupili a pojali jej jako pouť do Svaté země. Sedli jsme do autobusu a jeli přez Negevskou poušť do Egypta, abychom přez další poušť - Sinaiskou dorazili večer pod horu Sinai. V autobuse se všichni do jednoho poctivě a velmi často modlili - odhaduji to, že celkem v součtu cca 2 hodiny. Večer pak ještě mše svatá a v noci výstup na horu Sinai, abychom ráno jeli opět celý den do Jeruzaléma. Tedy minimálně 2 hodiny motliteb a k tomu denně minimálně mše svaté. Den co den. Byl jsem konsternován. Z motliteb jsem znal pouze motlitbu Páně a mé pocity byly zajímavé. Jak se také může cítit bývalý pastor malého letničního sboru, laický kazatel člověk, který kdysi vyučoval v Biblické škole ultracharismatické americké církve. Naštěstí Izrael je naprosto úžasná země a místa, po kterých chodily nohy našeho Pána jsou tak silná, že spoustu věcí stravuji dodnes.