Po šesti dnech Ježíš k sobě vzal Petra, Jakuba a jeho bratra Jana, vyvedl je o samotě na vysokou horu a proměnil se před nimi. Jeho tvář zazářila jako slunce a jeho šaty zbělely jako světlo. A hle, uviděli Mojžíše a Eliáše, jak s ním rozmlouvají. Petr na to Ježíšovi řekl: „Pane, dobře, že jsme tu! Jestli chceš, uděláme tu tři stánky – jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Než to dořekl, náhle je zahalil zářící oblak. Vtom se z oblaku ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, kterého jsem si oblíbil. Jeho poslouchejte.“ Mt 17, 1-5 Mojžíš zde symbolizuje zákon a Eliáš proroky, ale poslouchat máme Krista. Živého Krista, který v nás přebývá. Na hoře proměnění jsme byli v druhé části našeho putování, kdy jsme poznávali úžasná místa v Galileji. Proč se o ní zmiňuji při vjezdu do Jeruzaléma? Jednoduše proto, že jsem celou dobu v Izraeli slyšel Boží hlas, který se ozval z oblaku. Pokud se mě někdo s odstupem mnoha měsíců zeptá : co Ti vlastně dal pobyt ve Svaté zemi? Pak z tisíce pravdivých odpověďí vystupuje jedna nejzřetelnější. Za každé okolnosti poslouchat Krista. Vím, že je to nesmírně těžké a úplně to nedokáži, ale je to tak.

První pocit z Jeruzaléma mi připoměl dětství, které jsem prožil na horách. Jsme v horském městě. Jedno z nejstarších měst na světě je položeno v nadmořské výšce přez 800 metrů a žije v něm okolo 800 tisíc lidí. Jen pro ilustraci dodávám, že relativně nedaleko je Mrtvé moře, které je naopak mínus 420 metrů pod hladinou světových oceánů. To jen pro dokreslení toho, jak byly doslova v několika minutách rozmetány mé představy o tomto městě, aby byly v zápětí nahrazeny realitou, která ale mé původní představy o řád překonala. Kdybych měl Davidovo město popisovat, nedělal bych ve zbývajících kapitolách nic jiného a to není mým záměrem. Po krátké noční projížďce městem jsme se ubytovali v hotelu v Betlémě. Betlém je dnes prakticky jižní předměstí Jeruzaléma a je pod palestinskou samosprávou. Při večeři jsem si vzpoměl na svou tchýni, která, když se se mnou v Praze loučila řekla: "a dávej pozor na ty teroristy, raději nikam moc nechoď". Na tomto místě musím konstatovat, že jsme se celou dobu pobytu cítili naprosto bezpečně a všude jsme se setkali se slušností a úctou. Největší atrakcí v Betlémě je chrám Narození Páně, je to nesmírně zajímavé a duchovně silné místo. Několik hodin jsme si vystáli frontu a rozhodně to stálo za to. V té frontě jsem si znovu plně uvědomil, že křesťanství je živá každodenní záležitost a obsahuje Boží život. Nemluvím zde o měřítku křesťanského způsobu života z pohledu dobrých a špatných věcí. Velmi často konání dobrých a správných věcí je v ostrém protikladu s Božím životem v nás. Někdy uděláme očividně dobrý a ušlechtilý skutek, ale necítíme v tom pokoj. Naopak, jako by tímto skutkem ten Boží život v nás byl uhašován. Napadlo mě: co je víc? Konání dobra nebo Boží život v nás? Z tohoto pohledu Boží hlas z hory proměnění je to nejlepší co můžeme slyšet. Kristus, kterého máme poslouchat a který v nás přebývá je tím Božím životem, tím měřítkem. Pochopení tohoto jednoduchého principu mi pomohlo více milovat lidi, kterým jsem nerozuměl. Musel jsem projít ještě dlouhou a nelehkou cestu, abych poznal to, co jsem 20 let odmítal. Později, když jsme slavili nedaleko Galilejského jezera mši svatou pod širým nebem, jsem viděl jejich lásku ke Kristu. Mše se konala v parku ve stínu vysokých stromů a nikde žádný obraz či socha. Jen vyčerpaní poutníci klečící před svým Bohem.