poslal Nepřihlášený Pavel Filipi, Pozvání k oslavě,
Evangelická liturgika, Kalich, Praha 2011, 272 str.
Napsat v Čechách evangelickou liturgiku je nesnadný úkol. A
to z více důvodů: Mnozí křesťané protestantských církví
považují již samy pojmy liturgie, liturgika za nepatřičné a
své církve považují za „neliturgické". A to přesto, že
slovní spojení „neliturgická církev" postrádá vnitřní
logiku - takové církvi by chyběl jeden z podstatných
prvků jejího poslání.
Je to zřejmě následek násilné rekatolizace většiny českého
obyvatelstva v 17. stol. i toho, že jsou u nás velmi málo
zastoupeny „středové církve" jako anglikáni či luteráni,
které přesto, že vzešly z reformace, slaví standardní
liturgii. Cokoli liturgického bývalo u řady našich evangelických
křesťanů považováno za pokus o novou rekatolizaci.
Autor se s těmito předsudky vypořádává - erudovaně a
myslím, že zdařile. Předsudky však nejsou jen na protestantské
straně: Zažil jsem během jednoho slavení Večeře Páně,
kterému předsedal prof. Filipi, jak se jeden přítomný katolický
kněz (názorově otevřený, ovšem
vychovaný prof. Matějkou a prof. Volfem) rozplakal dojetím.
Později to komentoval slovy: „já měl takové předsudky a
zakouším, že víra, kterou slavíme, je stejná".
Základní členění knihy je
klasické, dvojdílné. Úvodní obecná systematicko-teologická
část je nazvána Přístupy a obsahuje stati zabývající se
oborem samým a jeho posláním, teologií bohoslužby, její
historií, částmi bohoslužby, lidskými aktéry bohoslužby,
liturgickým časem a prostorem, antropologickým základem liturgie
(symbol, znak, řeč smyslů atd.). Druhá, speciální část nese
název Rozvedení. (Moje první mžiková asociace, která zřejmě
odráží specificky katolické trauma sídlící v nevědomí,
byla: Nechápu, proč je rozvedeným věnována celá polovina
knihy, navíc liturgologické...) Autor v úvodu vysvětluje,
proč tato část zahrnuje jen problematiku Večeře Páně.
Detailně popisuje jednotlivé komponenty jak bloku slova, tak bloku
eucharistického (vč. úvodu a závěru bohoslužby). Cenná je
kapitola věnovaná eucharistické modlitbě (v církvích vzešlých
z reformace u nás zanedbané) a přímluvné modlitbě
(zanedbané v katolické církvi u nás).
Kniha je velmi užitečná i pro
neevangelíky. Nejen že poznají důvody, proč byla evangelická
liturgie v minulosti značně ochuzena (zejména drastickou
redukcí eucharistické modlitby), ale mohou se mnohým inspirovat:
Např. důrazem na účast všech pokřtěných při liturgii a
vysvětlením, v čem tato účast spočívá. Nebo uměním
tematické bohoslužby a popisem nástrojů, které máme při její
tvorbě k disposici. Nebo způsobem přijímání, který
neopomíjí vyjádřit koinonii přijímajících. Atd.
Při čtení knihy jsem si
uvědomil, že přes nesporný přínos reformace pro liturgickou
obnovu Západu (uplatnění obecného kněžství, užití
mateřského jazyka, důraz na bibli atd.) mohou mít současné
snahy o obnovu liturgie reformačních církví „bezvýchodná
východiska". Je-li východiskem luterské bohoslužby dekadentní
pozdně středověká mše a východiskem reformovaných bohoslužeb
paraliturgické útvary: predikantská bohoslužba a obřad
přijímání, lze dojít k životaschopným tvarům velmi
obtížně. Nezbývá než toto „rodinné stříbro" opustit a
hledat inspiraci v (skromných) starověkých a raně středověkých
pramenech. Autor se o to nesměle pokouší.
Na více místech se v knize
vyskytuje označení „Hippolytova Apoštolská tradice". P.
Bradshaw, M. E. Johnson a L. E. Phillips v r. 2002 vydali
monografii The Apostolic Tradition, ve které jednoznačně
prokázali, že Apoštolskou tradici nemohl napsat Hippolyt.
Jako východisko detailnější
kritiky jsem zvolil „Glosář méně známých výrazů užitých
v této knize", který sestavila Jana Hofmanová, ovšem na
základě údajů uvedených autorem. Je velmi užitečné, když
kniha, která bude sloužit jako učebnice, obsahuje výklad
liturgologických pojmů. U několika z nich je potřebné
upřesnění.
Adorace - termín je
vysvětlen jako „projev zbožné úcty, vzývání," což
významu může odpovídat (doplnil bych ještě „klanění");
na str. 176 je však tento termín použit v souvislosti se
vstupními obřady. Např. žalm 103 v úvodu byzantské
liturgie či chvalozpěv Gloria jsou označeny za adorační prvky.
Domnívám se, že se jedná o prvky chvály, dobrořečení.
Antifona je popsána jako
„střídavý liturgický zpěv, v němž si odpovídají dva
sbory nebo sólista a sbor". To je pouze jeden z významů.
V jiném významu se používá k označení jedné
z částí enarxe byzantské liturgie. Jak je ostatně uvedeno
na str. 176: „...nechybí v této části bohoslužby tzv.
první antifona, což je zpěv žalmu 103." Zpěv žalmu 103 je o
nedělích a některých svátcích jednou ze součástí 1.
antifony (spolu s modlitbou 1. antifony a malou ektenií).
Doxologie -
„Chvalořečení Bohu (Kristu), jímž často končí modlitba".
Závorku bych vypustil. Liturgická doxologie je vždy trinitární.
Tak konstatuje i autor při popisu eucharistické modlitby na str.
224.
Kantikum - „Krátká
píseň na biblický text (kromě žalmů); zpívá se nebo
recituje" Jsou i dlouhá kantika. Literárním druhem kantika je
text písně. Je tedy určeno ke zpěvu (v nouzi k recitaci).
Oktáv - „osmidenní
období následující po velkém svátku" - Oktáv není osm
dní po svátku, ale osm dní včetně svátku. Kromě toho je pojem
používán pro osmý den po svátku. V tomto významu je pojem
použit na str. 100.
Triduum - „období tří
dnů před Nedělí velikonoční" - Během velikonočního
Tridua slavíme zásadní spásné události: Ježíšovu smrt,
spočinutí v hrobě a třetího dne slavné zmrtvýchvstání.
Pojem je vysvětlen nesprávně. Neděle musí být zahrnuta.
Bohužel i autor na str. 95 uvádí zmatečně „Ve čtvrtém
století se začíná prosazovat rozšíření svátku na tři dny
(triduum), předcházející neděli", byť v dalším textu
popisuje jednotlivé dny Tridua správně. Kniha bohužel věnuje
tak důležitému tématu jako je Triduum málo prostoru. To
kontrastuje např. s tím, kolik prostoru dostala liturgická
roucha a barvy. Zmatečná je i formulace na str. 100: „Časem a
místem byl ovšem velikonoční oktáv zkracován na dva dny (nebo
i na jeden, Pondělí velikonoční), takže vzniklo jakési
neoficiální „povelikonoční triduum".
Pavel Hradílek
www.getsemany.cz
