Grano Salis - Prosím, aby můj kamarád byl v nebi ???!!!!

poslal Frantisek100

Procházím se po hřbitově a nemohu najít a možná ani nenajdu hrob člověka, který svojí existencí udělal pro mne mnoho. Zemřel a já ani nevím, kdy. Jak rád bych mu řekl, co pro znamenal! Jak rád bych ho objal a poděkoval! Byl to prostě můj kamarád Petr. Trochu mentálně postižený člověk, který měl dobré srdce a ponižující postavení.

Byl metačem. Zametal ulice a mezi jeho pracovní nástroje patřily kárka s lopatou a koštětem. Při chůzi se kolébal na všechny strany, špinavé neupravené montérky se stále s rozepnutým kabátkem a věčně se usmívající tvář. Když se nesmál, věděl jsem, že ho bolí žaludek, na který si naříkal.

Neuměl číst ani psát. Byl jsem to já, kdo pro něho psal jako dvanáctiletý kluk jeho osobní dopisy a vyplňoval tikety na sportku. On mi za to dával nálepky, známky, nůž Dukla malé divadelní kukátko. Nevyznal se moc ani v penězích. Žil se svojí podobně postiženou manželkou bez dětí.

Zatím, co se mu ostatní smáli, já k němu běžel s radostí. Znal můj osud a možná proto, jsme si byli tak blízcí.

Později jsem se dozvěděl, jaký měl osud. Žil na venkově. Do školy asi nechodil a brzy začal pracovat u sedláka. Když zrušili sedláky, tak šel pracovat do továrny. Zametal tam dílny a železné špony od soustruhů. Několikrát dostal epileptický záchvat a zranil se pádem do těchto špon. A tak nakonec mu našli místo jako městského metaře. Tak jsem ho znal. Je zvláštní, že si na něho možná nikdo nevzpomene, ale v moji paměti má významné místo. Pro svoji dobrotu a upřímnost. Nikdy se s nikým nehádal. Když někdy plakal, bolelo to i mne. Odešel jsem na studie. Když jsem byl už skoro hotov, zastavil jsem se jednou v městečku mého dětství. Petr zrovna zametal ulici. Byl nějaká skleslý a smutný. Asi zdravotně nebyl v pořádku. „ Ahoj, Petře, jak se máš?“ Podíval se na mne. Neviděli jsme se asi pět let. Já pěkně oblečený a on... Jeho smutné oči se na mne podívali a jeho ústa promluvila:“ Františku, ty už jsi pán..!“ Chtěl jsem oponovat, ale Petrovi nějak nebylo do řeči. Tak jsem ho viděl naposled.

Procházím po hřbitově. Hrob asi nenajdu. Kytičku nepoložím.

Ale vysílám k Bohu modlitbu:

Milý, Pane Bože, já nevím, zda Tě Petr znal, zda o Tobě slyšel . Pro mne byl jak trpící anděl. A tak Tě prosím za něho, na kterého si možná už nikdo nevzpomene, aby byl v ráji. Odpust mi, že jsem tehdy při posledním rozhovoru s ním byl ještě hloupý mladý muž, který ho neuměl potěšit slovem: „ Bůh tě Petře miluje, netrap se a usmívej se dál, jak jsi to dělával...On má pro Tebe místo v nebi, neboj se.!“

Jak snadno můžeme někdy promarnit příležitost k potěšení trpících dobrým slovem o naději v Bohu.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace