poslal Nepřihlášený Před tím, než se rozepíšu o tématu, které čtete v nadpisu, chci
podotknout, že se T. Halík v posledních době několikrát vyjádřil, že
díky některým jeho přátelům z řad evangelikálů, se jeho vztah k
evangelikalismu pozitivně mění. To je dobře, zároveň autor stačil
vyprodukovat dost článků i knih, kde toto hnutí nespravedlivě (i když ne
prvoplánovitě) haní.
Např. B. Grahama nazývá „evangelikálním
fundamentalistou“a srovnává jej s barokními lidovými kazateli (MF Dnes,
duben 2004). Jinde komentuje otřesné záběry ukazující náboženskou
manipulaci na tzv. Jesus Campu takto: „Je to výmluvná ukázka
nebezpečného náboženského fundamentalismu a fanatismu určitých
amerických evangelikálních kruhů, jejich náboženské manipulace s lidmi
(dokonce dětmi) – něčeho, proti čemu jsem celý život bojoval“. Spojovat
Jesus Camp s evangelikály (kteří se od tohoto způsobu práce veřejně
distancují, navíc se jedná o záběry z církve „Christ Triumphant Church“,
kterou bychom jen velmi těžko mohli spojovat se současným
evangelikalismem), je velmi zjednodušující. A právě na tyto a další jeho
nespravedlivé či zavádějící kritiky reaguji.
Knihy T. Halíka jsou nepochybně prodávané a
diskutované. Osobně jsem řadu jeho knih četl a mnohé myšlenky mě
oslovovaly, inspirovaly a v dobrém slova smyslu provokovaly. Zároveň mě
mrzí, že jedna ze skupin, kterou Halík zbytečně kritizuje, jsou
evangelikálové. Nemrzí mne to proto, že mezi evangelikály patřím, ale
proto, že jeho kritiky jsou přesně tím, co sám odsuzuje. Hrubým
zjednodušováním. Každá skupina potřebuje kritiku. Kritika nám nastavuje
zrcadlo, díky němuž můžeme jít kupředu. Nepravdivá kritika ale působí
spíše jako křivé zrcadlo. Nafukuje nebo vynechává některé důležité části
toho, co kritizuji.
Brát vážně některé Halíkovi postřehy ohledně
evangelikálů by bylo podobné jako dívat se do pokřivených zrcadel a
myslet si, že vidím skutečný obraz. Pokusím se podrobněji podívat na
některé jeho pokřivené konstrukty ohledně evangelikálů.
(Evangelikalismus – hnutí napříč křesťanskými denominacemi, kladoucí
důraz především na potřebu znovuzrození, na vyjádření víry skrze život,
na Bibli jako normu ve věcech víry a života a na kristocentrismus – tedy
důraz na význam Kristovy oběti).
První zásadní problém je, že Halík téměř nikde necituje jaké
evangelikály má na mysli, čímž se dopouští nepřesných paušalizací. Sice
někdy uvádí před slovem evangelikálové slovo „někteří“, ale kdo jsou oni
někteří? Jedná se o podobný přístup, jako posuzovat katolickou církev
podle některých militantních skupin, které nepovažují protestanty za
křesťany, nebo podle pedofilních skandálů některých katolických kněží či
podle prodávání svatých obrázků na Svatém kopečku nad Olomoucí atd.
Mohl bych pokračovat, ale to není smyslem. Považuji katolíky za bratry v
Kristu, to co zmiňuji, neukazuje katolicismus v celé jeho šíři, zároveň
si myslím, že jak katolíci, tak protestanti včetně evangelikálů
poznávají jen zčásti a že obě skupiny mají své výšiny ale i propady.
Problém Halíkových soudů ohledně evangelikálů je, že vybírá důrazy
některých okrajových evangelikálních proudů a tím se dopouští podobné
chyby, jako kdybych na základě výše zmíněných příkladů odsoudil
katolicismus jako takový. Vím, že se T. Halík od mnohých militantních
katolických proudů distancuje s tím, že se nejedná o skutečný
katolicismus. Nicméně stejné platí o evangelikálech, kteří se od
některých, T. Halíkem popisovaných charakteristik evangelikálů, též
distancují.
Dalším problémem je, že T. Halík téměř nikdy necituje z pramenné
evangelikální literatury. Nikdy jsem se v jeho knihách nesetkal se jmény
jako J. Stott, D. A. Carson, O. Guiness, A. McGrath, R. Zacharias, G.
P. Moreland, P. Williams a další. Důvodem zřejmě je, že tyto autory
nezná nebo jen velmi okrajově. Pokud něco kritizuji, musím vědět, co
kritizuji…
Další oblast, kterou T. Halík kritizuje a spojuje s evangelikály, je
způsob výkladu Bible. Někdy spojuje evangelikály především s
kreacionisty a s doslovným tzv. fundamentalistickým výkladem Bible.
Myslím, že se v evangelikální literatuře celkem orientuji (zdůrazňuji
celkem, protože akademická i neakademická publikační činnost
evangelikálů je neskutečně rychlá). Textová kritika, hermeneutika,
homiletika je v evangelikálních kruzích tradičně předmětem nikdy
nekončící diskuse, která se odehrává jak v kontextu místních komunit
(sborů) tak na špičkové akademické rovině (pokud ovšem T. Halík považuje
za dostačující Yale, Oxford, Cambridge a další školy, kde mnozí
evangelikálové učí).
T. Halíka můžeme ujistit, že tzv.
fundamentalistický výklad Bible není v současné akademické evangelikální
diskusi převládajícím proudem. Evangelikálové si stejně jako Halík moc
dobře uvědomují, že text je třeba vykládat jak v lingvistickém tak
historickém kontextu a že je potřeba být v nikdy nekončícím rozhovoru s
textem. Zároveň by si ale solidní evangelikální vykladači zřejmě
nedovolili „vykládat“ text Halíkovým způsobem, který někdy vychází ze
stylu „já se na to dívám“ nebo „když jsem meditoval, přišel jsem na
toto“. V jeho výkladu Písma a kázáních většinou chybí solidní exegetická
práce, snaha vykládat Písmo Písmem a práce s původními jazyky. Pokud
čtete T. Halíka a srovnáte jeho práci s Písmem třeba s J. Stottem, F. F.
Brucem, D. Carsonem, M. Lloydem-Jonesem a dalšími evangelikálními
vykladači, potom srovnáváte nesrovnatelné. S uvedenými evangelikálními
teology nemusíme souhlasit, ale vidíme u nich poctivý zápas s textem a
zároveň velikou teologickou erudici.
Dalším problémem Halíkových textů je spojování některých
evangelikálních křesťanů s okázalosti a stadiónového pojetí křesťanství.
Jeho obavy jsou ale obavami mnohých evangelikálních křesťanů. Zároveň
je zajímavé, že náboženský exhibicionismus je komentován člověkem, který
rád národu sděluje svoje zkušenosti s modlitbou, s meditací a dalšími
velmi intimními oblastmi křesťanského života, který neopomene
podotknout, že svoje knihy píše v poustevně, který se nechává fotit, na
rozdíl od mnohých jiných vynikajících autorů, na každou svoji knížku.
Někteří kazatelé jsou v nebezpečí exhibicionismu skrze stadióny, někteří
skrze své knihy, autoportrétní fotografie či obdiv studentů. Obojí může
být dobrým nástrojem jak lidem zpřístupnit křesťanství, obojí má své
nástrahy.
Problém T. Halíka je, že má příliš jasno v tom, jaké jsou
motivy TV a stadiónových kazatelů. Připusťme, že to ví jen Pán Bůh a že
jejich motivy nemusí být exhibovat nebo slovy Halíka resp. Rortyho
„prodlužovat své individuální ego“. Nakonec i sám Ježíš občas kázal
zástupům. Jiná věc je, že jakkoli masovost není a ani nemá být zásadní
oblastí křesťanství, i masovost ke křesťanství občas patří. Příkladem
budiž papež a jeho promluvy k masám katolických věřících ve Vatikánu či
při jeho návštěvách v různých zemích. Zde tyto masovky provozuje T.
Halíkem oceňovaná hlava katolické církve a osobně pevně věřím, že si tím
svoje ego nijak neprodlužuje. Stejně tak nemusí být nic špatného na
Halíkem kritizovaných extatických projevech některých křesťanů. Nakonec o
těchto projevech píše i ap. Pavel. Jakkoli mi jsou tyto projevy v
zásadě cizí, nevidím na nich nic špatného či zavádějícího. Mají svá
úskalí, stejně jako má své úskalí masová evangelizace, jenže svoje
úskalí má i samota nebo křesťanská víra, ve které chybí emoce.
T. Halík se s oblibou naváží do apologetů, kteří dle něj vyprazdňují
evangelium tím, že z něj odstraňují tajemství skrze zjednodušené
odpovědi. I zde se dopouští zásadní chyby, protože čtenářům nenabízí
konkrétní jména a knihy, které kritizuje. Je pravdou, že v
evangelikálním hnutí hraje apologetika důležitou roli, stejně tak je
pravdou, že apologetika v sobě nese nebezpečí vyprázdnění tajemství
víry. Zároveň současné evangelikální apologety prostě brát vážně musíme,
už díky jejich vzdělání či publikační činnosti. Tvrdit, že tito
myslitelé zjednodušují, znamená hrubě zjednodušovat.
Koho má T. Halík
konkrétně na mysli? Jaké knižní tituly? Má na mysli W. Craiga, R.
Zachariase, G. P. Morelanda, A. Plantingu? Když čteme, kde tito lidé
učí, v jakých nakladatelstvích publikují, jakou akademickou činnost mají
za sebou, potom nemusíme a ani nutně nemáme dojít k závěru, že mají
pravdu, zároveň ale nemůžeme předkládat evangelikály, jako
zjednodušující fundamentalisty. Pochopitelně v rámci evangelikálního
hnutí bylo vyprodukováno mnoho zjednodušených apologetických brožurek,
zároveň ty necharakterizují evangelikální apologetiku a nutno i dodat,
že ne vždy je možné na všechno odpovídat ve formě vědeckého pojednání.
Co říci závěrem? T. Halík je dobrým populizátorem křesťanství (slovem
populizátor nemyslím nic pejorativního). Zároveň je škoda, že se autor
nedokáže vyhnout některým stereotypům ohledně evangelikálního hnutí.
Před pár dny zemřel J. Stott, jedna z největších postav evropského a
světového evangelikalismu a teologie vůbec. Zhruba ve stejnou dobu T.
Halík obdržel cenu za nejlepší evropskou katolickou teologickou knihu
roku (nikoli teologickou knihu – jak je někde mylně psáno). Velmi bych
T. Halíkovi doporučoval něco si od J. Stotta přečíst. Zjistil by nejen
to, že skutečná teologie – tedy hluboký ponor do Písma a z toho plynoucí
„slova o Bohu“ (theos – logos) je ještě cosi jiného, než za co dostal
cenu. Pak by zajisté silně přehodnotil svoje zjednodušující a
stereotypní soudy ohledně evangelikálů.
David Novák
http://david-novak.blogspot.com/
