poslal Nepřihlášený ...
Specifikem našeho polistopadového vývoje je nastolení nového, dosud
nestandardního "křesťanského" tématu - totiž navrácení komunisty
zabaveného církevního majetku. I to je téma spíše specificky katolické
než obecně křesťanské. Stačí si pouze schematicky zmapovat tři různé
představy, které mají některé u nás působící církve ohledně svého
financování, a ihned uvidíme velmi odlišné chápání celé problematiky.
V
naší zemi nepočetně zastoupené církve severoamerické provenience,
typicky například adventisté nebo baptisté, se pokouší uplatnit svoji
vizi finanční soběstačnosti. Ve hře je více faktorů: americká mentalita
velící čekat méně od státu a hrdě si financovat své dobrovolné aktivity z
vlastních nebo sponzorských zdrojů, tvrdá příspěvková disciplína členů
církví, chápání duchovního nikoli jako státem placeného úředníka a v
našich poměrech také prostší kultové a církevní budovy, jejichž údržba
je snadněji financovatelná než opravy památek první kategorie, které
jsou naprostou většinou v rukou katolické církve.
I druhá představa je opačná, a není žádnou náhodou, že se k ní dnes
hlásí ty z církví, které byly v historii spjaty pupeční šňůrou se státem
- ať již po dlouhá staletí přímo se státní mocí, jako v případě
pravoslavného byzantského cézaropapismu, nebo po určitá desetiletí se
státní ideou, jako tomu bylo u Církve československé husitské. Tyto
církve mají v genech zakódovanou představu, že stát může, má nebo
dokonce musí platit výlohy spojené s kultem a hmotně zabezpečit jejich
duchovní. Dokonalým příkladem vzájemného finančního prorůstání státu a
církve je pravoslavná církev v dnešním Řecku. Stát jí hradí takřka
veškeré výdaje a například oddávající kněz vystupuje v dvojroli: nejen
jako duchovní církve, ale i jako státem pověřený úředník.
Katolická církev má ve věci svého financování i jinou historickou
zkušenost, neboť byla po většinu doby své dějinné existence navázána na
feudální systém obročí (beneficií). Výnosy z hospodaření na půdě byly
hlavním zdrojem financování jejího kultu i obživy jejích duchovních. Z
hlediska dnešních podmínek zemědělského hospodaření můžeme vytknout před
závorku našich dalších úvah prostý ekonomický kalkul: víme-li, kolik
miliard euro plyne ročně na subvencování zemědělství v Evropské unii,
nelze nadále živit představu, že by návrat naší katolické církve k
hospodaření na půdě byl návratem k perspektivní a výnosné ekonomické
aktivitě.
Dále je třeba ujasnit, do jaké míry je hospodaření na půdě pro
církev spíše zátěží, která jí zbytečně zabírá energii, jíž je třeba
vložit do tolik potřebné pastorace. A v neposlední řadě jsou zde
zkušenosti se správou církevního majetku: idealističtí naivkové, jimiž
je církev přímo zamořena, jsou schopni učinit z takové správy jeden z
nejvýnosnějších zdrojů cynického sebeobohacování.
Nikdo nevystihl zátěž, kterou církvi způsobuje její nemovitý majetek,
lépe než kardinál Beran: "Byl jsem strašně rád, že nám komunisti vzali
majetek. Lezlo mi totiž na nervy, že mám kanonickou povinnost za majetek
bojovat, a tak zatímco jsem za něj bojoval, říkal jsem si v duchu:
prosím vás, ukradněte nám to. Oni se naštěstí nechali chytit a ukradli
nám to." Také na kázání při intronizaci arcibiskupa Matochy zazněla
slova: "Odpadla léna, odpadly statky, odpadly erby. Zůstal však Bůh."
Na
jedné straně je více než zřejmé, že odejmutí majetku církvi mělo za cíl
učinit ji závislou na státu a tím snadno ovladatelnou. Na druhé straně
oba citované výroky, vyjadřující prožitek velkých mužů církve v
rozhodujících okamžicích pokusu o její likvidaci, nám přibližují něco
téměř opačného: byla to právě péče o majetek, která sice církev
zajišťovala, ale zároveň také vnitřně znesvobodňovala. Církev zbavená
majetkové zátěže začala zakoušet to, co ji činí církví. Vždyť Kristus
nesliboval svým stoupencům výnosné statky a společenské uznání, nýbrž
pronásledování a nenávist lidí, kteří jí budou "vylhaně připisovat
každou špatnost" (srov. Mt 5,11). Církev znesvobodněná odejmutím statků
komunisty se stala paradoxně vnitřně svobodnější a věrohodnější svědkyní
Krista, neboť mohla naplňovat právě to, co on předpověděl.
Po listopadu 1989 se ovšem vynořila otázka, co si počít s takovým
"idealistickým" dědictvím v nových podmínkách. Financování církve
státem, zavedené v roce 1949, přestalo být prostředkem jejího ovládání.
Spíše naopak: katolická církev se dnes u nás těší takové míře svobody a
vnitřní autonomie (nikoli však privilegovanosti), jako nikdy v dějinách.
Přesto se však velmi brzy po listopadových změnách objevila v katolické
církvi jakási feudální nostalgie, které by se asi divil nejen kardinál
Beran nebo arcibiskup Matocha, ale také věřící, kteří podepisovali v
osmdesátých letech třicetibodovou petici Augustina Navrátila a jimž šlo
prostě o odluku církve od státu, nikoli o její pozemkové hospodaření.
Odluka měla být nástrojem prosazení svobody církve, nikoli jejího
kompletního majetkového zajištění. Tak byly za komunismu seřazeny
hodnoty. Jinak se situace vyvinula po listopadu: představa, že restituce
a výnosy z pozemkového vlastnictví katolickou církev definitivně
finančně zajistí, se stala v církvi naprosto dominantní.
Hlasy uvnitř
církve, a to i některých hierarchů, které na samotném počátku po roce
1989 říkaly něco jiného, byly vbrzku považovány za naivní. Výrok
"Zbožnost, která se spokojí s tím co má, je už sama velkým bohatstvím"
(1 Tim 6,6) však jistě není projevem naivity a má svůj realistický
náboj. Umlčení takového biblicky podloženého přístupu k celé
problematice vytvořilo atmosféru obviňování z nepřátelství vůči církvi:
kdokoli vně nebo uvnitř církve byl z jakéhokoli důvodu "proti
restitucím", stal se automaticky protivníkem.
Tato atmosféra znemožnila
také seriózní debatu o tom, co by restituce po ekonomické stránce církvi
opravdu přinesly. Navíc ustavičné nastolování tématu restitucí jako
snad jediného významnějšího tématu, jímž byla církev téměř po celá
devadesátá léta přítomna ve veřejném prostoru, nesmírně snížilo její
prestiž v očích veřejnosti. Mezi výrokem kardinála Tomáška o tom, že
církev je na straně národa, proneseným v revoluční euforické situaci, a
pozdějším ustavičným lobováním za partikulární ekonomické a jiné zájmy
církve zeje propast, která také zčásti vysvětluje značný rozdíl mezi
počtem těch, kdo se ke katolické církvi hlásili v roce 1991, a naopak o
deset let později při sčítání lidu.
...
Igor Němec (1959)
absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK. V letech
1990-1998 poslanec federálního a poté českého parlamentu, 1991-1996
ministr české vlády. Nyní člen rady hl. m. Prahy. Člen ODS.
Stanislav
Přibyl (1966) katolický kněz (vysvěcen 1996). Absolvoval teologická
studia v Římě, právnická studia na PF UK v Praze a licenciát kanonického
práva v Římě. Nyní doktorand kanonického práva na Lateránské univerzitě
v Římě.
Revue Proglas 9/2001
Celý článek viz http://www.revuepolitika.cz/clanky/1141/krestanska-temata-jako-politikum-v-ceske-republice
