A poněvadž má možnost zvážit výsledky střetnutí mezi tehdejšími progresisty a konzervativci a jeho hodnoty, považuje za oprávněné, usuzovat na závěry podobného střetnutí i za našich dní. Pro nedostatek místa musíme tento zajímavý pohled do budoucnosti vynechat a uvést jen něco z Ratzingerových závěrů: „Budoucnost církve může a bude i dnes vycházet ze síly těch lidí, kteří mají hluboké kořeny a kteří žijí z ryzí plnosti své víry. Nebude vycházet z těch, kteří jen píší recepty. Nebude vycházet z těch, kteří se jen přizpůsobují okamžiku. Nebude vycházet z těch, kteří jen kritizují druhé a sami sebe považují za měřítko neomylnosti. Nebude však také vycházet z těch, kteří jdou pohodlnější cestou. Kteří se vyhýbají utrpení víry a považují za falešné a překonané, za tyranii a zákonictví všechno, co po člověku něco žádá, co mu působí bolest, nutí ho, aby sám sebe vydal všanc.

Řekněme to pozitivně: Budoucnost církve budou i tentokráte tak jako vždycky, tvořit svatí. Tedy lidé, kteří vidí víc než jiní jen proto, že jejich život zahrnuje rozsáhlejší prostory. Nezištnosti, která člověka osvobozuje, se dosáhne trpělivostí z denního malého odříkání sobě samému. V tom denním utrpení, které dá člověku teprve zakusit, jak často jej spoutává jeho vlastní já, v tom denním utrpení a jen v něm se člověk stane krok za krokem otevřenějším. Vidí jen tolik, kolik zažil a protrpěl. Jestliže si dnes nemůžeme pořádně uvědomit Boha, pak jen proto, že se nám usnadnilo, abychom se vyhnuli sami sobě, abychom utekli před hlubinou své vlastní existence do otupělosti nějakého pohodlí. Tak je nám otevřeno to, co je v nás nejhlubšího. Je-li pravda, že člověk vidí jedině srdcem, jak jsou pak všichni slepí! Co tohle všechno znamená pro odpověď na naši otázku? Říká nám to, že velká slova těch, kteří nám předpovídají církev bez Boha a bez víry, jsou planým povídáním.

Nepotřebujeme církev, která slaví v politických „modlitbách“ kult akce. Taková církev je zhola zbytečná a proto zajde sama od sebe. Zůstane jen církev Ježíše Krista. Církev věřící v Boha, který se stal člověkem a slibuje nám život za hranicí smrti. Proto kněze, který je jen sociálním funkcionářem, může dobře nahradit psychoterapeut nebo jiný odborník. Ale kněze, který není žádný odborník, který se sám nevylučuje ze hry zatímco poskytuje úřední porady, který se od Boha dává k disposici člověku, který je tu pro něj v jeho smutku, radosti, naději a úzkosti, takového kněze bude zapotřebí i nadále.

Jděme však o kousek dál. Z dnešní krize vyjde církev i tentokrát s mnohými ztrátami. Bude malá a namnoze bude muset začínat znova. Nenaplní se mnohá ze staveb, které budovala v dobách konjunktury. S počtem svých stoupenců ztratí i mnohé ze svých společenských privilegií. Daleko více než dosud bude dobrovolným společenstvím, vstoupit do něho se dá jedině vlastním rozhodnutím. Jako malé společenství bude po svých členech daleko více požadovat iniciativu. Budou jí jistě známé i nové formy úřadu a osvědčení křesťané budou vysvěceni na kněze, aniž opustili svá povolání. V mnohých malých obcích, či v souvisejících sociálních skupinách bude se normální duchovní správa vykonávat jen tímto způsobem. Vedle toho bude ovšem kněz z povolání nepostradatelný tak, jako dosud.

Ale při všech těchto změnách, které lze tušit, bude církev nacházet znovu a se vší rozhodností svou podstatu v tom, co vždy bylo jejím středem: Ve víře v trojjediného Boha, v Ježíše Krista, Syna božího, který se stal člověkem, v pomoc Ducha svatého, která potrvá až do konce. Najde své vlastní centrum ve víře a v modlitbě, a svátosti znovu pro ni budou bohoslužbou a ne jen problémem liturgické formy.

Bude to církev zvnitřnělá, ale bude se jí žít těžce. Neboť proces krystalizace a projasnění ji připraví o mnohé dobré síly. Bude chudou, stane se církví malých. Tento proces bude o to těžší, že bude třeba zlikvidovat jak sektářskou omezenost, tak mnohomluvnou svévoli. Lze předvídat, že to všechno bude vyžadovat čas. Bude to proces zdlouhavý a namáhavý, tak jako nesmírně dlouhá byla cesta od falešného progresismu v předvečer francouzské revoluce, kdy i biskupové považovali za časové zavtipkovat si nad dogmaty, nebo dokonce naznačit, že s existencí boží to není tak zvlášť jisté. Cesta, která končí až v obnově 19. století. Ale po zkoušce tohoto tříbení bude z této zvnitřnělé a zjednodušené církve proudit velká síla. Lidé ve světě veskrze naplánovaném budou totiž nevýslovně osamoceni. Až Bůh zcela zmizí z jejich obzoru, zjistí, jak jsou dokonale chudí, příšerně chudí. A pak se objeví ono malé společenství věřících jako cosi zcela nového, jako naději, která je jejich věcí, jako odpověď na stálou a skrytou otázku. Považuji za jisté, že církev má před sebou velmi těžké časy. Její vlastní krize dnes teprve začala a musíme ještě počítat se značnými otřesy. Ale jsem si také jist tím, co zůstane na konci této krize: nikoli církev politického kultu, ale církev víry. Nikdy už asi nebude silou ovládající společnost, jakou byla ještě donedávna. Ale znovu rozkvete a člověk v ní uvidí svůj domov, který mu dá život a naději přes hranici smrti.“

Mám pocit, že kdyby byl prof. Ratzinger teď mezi námi, že by se ho mnozí zeptali: „Není toto všechno spíše zážitkem, zkušeností současnosti, než vizí budoucna?“


Josef Myslivec
září 2006