Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Ještě před rokem se vzrušené debaty kolem svatovítské katedrály točily kolem jejího vnímání občany této země, kolem jejího poslání a významu v našich národních dějinách. Zdůrazňoval jsem tehdy porozumění pro ty, kdo nejsou sice věřící, ale považují katedrálu za „naši“, tedy místo natolik posvátné a spjaté s našimi dějinami, že se bojí, aby nepatřila výhradně církvi a nesloužila převážně bohoslužebným účelům. Je to nejen svatyně, ale i hrobka českých panovníků a dalších významných osobností, je to místo které patří ke kořenům naší státnosti a které vnímají téměř všichni naši občané jako místo zvláštní, mimořádné. My věřící je nazýváme místem posvátným, jiní je vnímají jako význačné, klíčové pro náš národ. To je něco, na čem se můžeme všichni společně shodnout a vyjadřovat této katedrále svou úctu každý svým způsobem, přičemž i věřící je občanem.

Také svatý Václav není a nebyl jen zakladatelem české státnosti, ani jen světcem. Byl obojím. K němu se utíkáme v dobách nejtěžších bez ohledu na své náboženské vyznání. My katolíci jej uctíváme mší, jiní věřící modlitbami, další pak zpěvem chorálu, při kterém zažíváme mimořádné silné emoce. Nechceme si svatého Václava přivlastnit. Naopak. Jsem rád, že zvláště v posledních letech se obnovuje jeho vnímání jako „vévody české země“, jediného právoplatného panovníka, který všem ostatním správu země jen svěřuje do jejich rukou. Takové bylo středověké chápání a možná dnes spíš pocitově vnímáme jeho přítomnost v klíčových okamžicích našich národních dějin. Proto pokládám za výraz krásné úcty, když lebku Václavovu veze do Boleslavi v předvečer jeho svátku prezidentská limuzína provázena policií či hradní stráží. Přál bych všem vidět úctu vojáků, kteří nejsou věřící, ale jsou hrdí na to, že mohou doprovodit ostatky zakladatele našeho státu.

Podobnou proměnou prochází v posledních letech i svátek našeho národního světce, svatého Václava samotného. Kdysi to byl ryze církevní svátek, který jsme za dob reálného socialismu vnímali jako znamení odporu. Poté, co byl poslanci schválen jako svátek státní, postupně se jeho náplň měnila. Nemyslím, že by bylo rozumné a slušné světit svátek "našeho" svatého Václava a vedle toho vnímat jako zcela odlišné oslavy Václava jako panovníka. Nejedná se opravdu o žádný návrat o staletí zpět, o žádnou jednotu trůnu a oltáře. Tyto obavy jsou liché. Jestliže se státní oslavy zúčastní pozvaní církevní představitelé, je přirozené, že na církevní oslavy jsou zváni představitelé státu.

Neměli bychom si plést angažmá představitelů politických stran s dobrými kontakty se státní správou této země. Začíná na nejnižší úrovni – u starostů i nejmenší obcí, se kterými jsem spolupracoval bez ohledu na jejich politickou příslušnost v zájmu obcí. Pokračuje přes hejtmany k ministrům a k nejvyššímu státnímu představiteli – prezidentu republiky. Snaha najít se všemi lidmi dobré vůle společnou řeč při sledování blaha této země není nic, co by mne ponižovalo a zač bych se styděl.

 Pokusme se i přes své politické a osobní výhrady a antipatie vidět na druhých lidech jejich lepší stránky, hledejme spíše to, co nás spojuje a ne to, co nás rozděluje. Bojím se totiž, že mnohdy jsme už ve stavu, kdy se díváme podezřívavě na pravdivé a správné výroky jen proto, že je vysloví někdo, kdo se nám nezamlouvá, na koho jsme zkrátka alergičtí. Zbytečně pak věcně rozdílná stanoviska personifikujeme a bojujeme spíše než proti myšlenkám, proti jejich nositelům. To bohužel bylo příznačné pro obě totality – nacistickou i komunistickou. Nevědomé zbytky takového myšlení mohou být v leckom z nás.

Těším se, že svatováclavské oslavy se stanou příležitostí k myšlenkovým návratům ke kořenům našeho státu, k promýšlení dobrých tradic a připomínání tak velkých hodnot, jako je rodina, víra či vlast.   Mons. Dominik Duka OP arcibiskup pražský
Zdroj: Tiskové středisko České biskupské konference