1) Kvůli historii.

A, už je to tady zase, mohl by si třeba někdo povzdechnout. Jistě vnímám to, jak se bývalý papež snažil nést pokání a omluvit se za to špatné, co se dělo v předchozích dobách. Ale má to jeden háček, který nemohu pominout. Učení ŘKC totiž zdůrazňuje tzv apoštolskou posloupnost a církevní tradici. Z tohoto důvodu se stává historie ŘKC stále důležitou otázkou, která se, podle mého názoru, nedá takto jednoduše uzavřít. Neboť ŘKC vyznává, že skála, na kterou se staví, je sv. Petr a jeho nástupci v Římě. A proto se prostě musíme ptát, na čem tedy dlouhá staletí stála tato pozemská instituce? V Bibli máme dvě varování. V knize Zjevení před Duchem Antikristovým, který přemáhá jednotlivé věřící. A pak i před samotným sv. Petrem, kterého při jedné příležitosti označil Pán za satana. Mimochodem, bylo to bezprostředně po té, co Šimona nazval Petrem, jestliže tedy ŘKC stojí ve víře na sv. Petru jako skála, pak nesmí ignorovat to varování, které přichází bezprostředně potom. Kdy je sv. Petr satanem? Když jeho myšlení není z Boha, ale z těla. V takovém případě je dokonce Kristu kamenem úrazu. Ve středověku až do dob nedávnom byla takřka neporušená řada papežů ovládána tělesností. Duchem Antikristovským. Když se podíváme na ovoce středověké církve, například učením o trojím lidu, válkama, utlačováním, korupcí a svatokupectvím, kdy se věřícím bránila účast na svátotech, poznáváme pak, z jakého ducha tenkrát byla živa. Ryba s*****í od hlavy, říká se. Jistě, i protestantské církve mají máslo na hlavě. A i mezi ŘKC vyrostly vzácné osobnosti.

 Jenomže, na rozdíl od protestanstkých církví, je ŘKC, podle jejího vlastního vyznání, stavěna na skále ne těchto vyjímek, ale na skále papežství. A protestantské církve nekladou tak velký důraz na církevní tradici. Žádná protestanstká církev neklade svou tradici na roveň Božímu Slovu. Žádný římský katolík se nemůže ztotožnit s tvrzením, že papežství od středověku až do dob nedávno minulých ovládal Duch Antikristův, že po staletí byla vedena Satanem skrze satany, kteří byli Kristu jen kamenem úrazu. Proto se já osobně zase nemohu ztotožnit s římskokatolickou církví.  A to je tedy první důvod. 

Jestliže církevní tradice prošla tímto temným obdobím, jak jsme si ho popsali výše, byla tímto temným obdobím doslova proprána, pak pro mne osobně ztrácí svou věrohodnost. Kristus na mnoha místech varoval před tím, abychom "tradici otců" kládali na roveň Slovu Boží, biblickému textu. Když argumentoval, tak nikdy nestál na tradici, ale vždy na Božím Slově. Katolické církev říká, že tu měl Kristus na mysli tradici židovskou, ne církevní. Ale ve skutečnosti měl Kristus na mysli tradici, která ruší Boží Slovo. Což se ŘKC povedlo vícekrát, například podáváním Večeře Páně pod jednou, zobrazováním si Boha, učením o Trojím lidu, uznáváním liturgie pouze v latině, řečtině a v hebrejštině atd. 

Nebudeš si zobrazovat Boha ničím, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí (Ex 20,4). V ŘKC kostelích přitom se zobrazuje přítomnost Boží oltářem a hořící svíčkou. Je zakázáno se takovýmto zobrazením klanět či jim sloužit. V kostelích se však před těmito znameními poklekává. 

Říká se, že Zdrávas jsou v podstatě biblické texty. Není tomu tak. Alžběta v bibli skrze pozdravení Marie oslavuje Krista, ve Zdrávasu však Kristus v podstatě slouží pouze k oslavení Panny Marie. Čas, který se věnuje v modlitbách Panně Marii, je neůměrně nepřiměřený ve srovnání s časem, který se věnuje Bohu. Zdrávas Mária vede k tomu, aby se člověk "v hodině smrti" spoléhal na její přímluvu, ne na Krista a Jeho Oběť. Panně Marii a svatým se dává zásluha na Božích skutcích, Bůh je tak okrádán o Svou Slávu. Panně Marii a svatým se zasvěcují, t.j. věnují se jim, kostely, země,cechy, národy, lid, služba. Opět, je zde okrádán Bůh na tom, co patří Jemu. Ztrácí se povědomí Boží Svrchovanosti: Bůh v podstatě musí činit to, oč ho Panna Maria a svatí žádají. Jeden římský farář, slyšel jsem ho na vlastní uši, prohlásil dokonce, že i Duch Svatý přichází "na mocnou přímluvu Panny Marie." Další svatý (tuším germán) vyznává, že svůj život pokládá za závislý na Panně Marii, kdyby ona odelša z jeho života, život by pro něj ztrácel cennu. Podle (doufám že pouze některých) římských katolíků všechna Boží požehnání jdou jen a pouze skrze přímluvu Panně Marii. Před sochama Marie a svatých se poklekává a nidko z autorit tomu nebrání. Když však například před Petrem někdo poklekl (Sk 10,26), on se toho zhrozil. 

Když jsem jednoho svého kamaráda, katolíka, zval na oplátku do protestantského sboru (přijal jsem totiž jeho pozvání do řk kostela), odpověděl mi, že "se to nepočítá." Neporozuměl jsem tomu dobře (tenkrát jsem mu odpověděl, že se počítá vše, co člověk činí z lásky k Boží), než jsem si v jednom časopise přečetl článek zabývající se tím, proč chodit na mši.  V podstatě se jednalo o seznam úplatků, kterým Bůh údajně zahrnuje člověka, aby se on laskavě zvedl ze židle a šel Jemu Posloužit. Jedná se o "jákobovskou víru," o vztah, kdy je "Bůh užitečný svému člověku." Mše, bohoslužba, přestává být Milost dána Bohem a stává se zásluhou člověka, kterým on pracuje na své sebespáse a sebezáchraně před očistcem. 

Respektivě učení o tom, že z očistce vede cesta rovnou do nebe. Že sebeutrpením se člověk může očistit od hříchů a vin, dokonce ne pouze svých. Například sv Terezie z Listré upřímně věřila tomu, že svým utrpením dokonce pomáhá druhým, duším v očistci. Tímto se plně popírá moc Kristovi smrti na Kříži, Jeho Vykoupení a Vzkříšení. Nelze k utrpení Kristově pro spásu svou či svých bližních přidat ještě utrpení své. Kristova oběť se v bibli označuje jako "dokonalá", dostatečná pro všechny vyznané viny a hříchy. Jestliže tedy máme pokušení ke Kristově Oběti přidat něco ze sebe, svou vlastní oběť, pak dokonalost Kristovi oběti popíráme. Jistě. Nepopírám, že křesťanovo utrpení a sebeobětování má své nepopíratelné místo v křesťanství. Apoštol Pavel dokonce hovoří o tom, že svým utrpením doplňuje, co chybí "do míry Kristovi." Ale zde se nejedná o obět za vinu, o oběť za hřích, ale o oběť lásky ke Kristu. Tím, že se věnujeme celí Kristu, tím nespasíme ani sebe, ani druhé. Tím pouze vyjadřujeme lásku a vděčnost k Bohu za naše spasení, které nám Sám Kristus vydobyl svou smrtí. Jedná se o utrpení ve službě Kristu a bližním, ne o utrpení ve smyslu oběti za vinu. Jestliže náš hřích, naše vina, není smazána Obětí Kristovou, pak se nesmaže ani utrpením naším vlastním. Jestliže na nás zůstává hřích, nevyznaný hřích, který si Kristus neodnesl sebou na Golgotu, pak mzdou, t.j. konečným důsledkem, takovéhoto hříchu, praví Písmo, není utrpení v očistci vedoucí do Věčného Života, ale smrt. Cesta skrz očistec představený v Bibli nevede do Života, ale do Smrti. Protože do života vede Jedinná Cesta, obětí, smrtí a vzkříšení Ježíše Krista na Golgotě. 

Těmito mšemi fušujeme Bohu do řemesla. To On se v Osobě Krista Ježíše na Kříži obětoval a i On to byl, kdo zcela jasně a otevřeně prohlásil, ze koho se obětoval. Za ty, kteří jsou Jeho.  Za ty, které On důvěrně poznal a kteří znají jeho. Je to Kristus, kdo Svou Obět jako Náš Velekněz přináší v Pravém Nebeském Chrámu před Otocovu Tvář, Kristus, ne my. To On o tom všem svrchovaně rozhoduje.  Za koho zemřel a za koho ne. My nemáme právo Kristovu oběť přinášet za kteréhokoliv člověka, naopak, měli bychom  Boha prosit o milost, abychom na této Oběti  měli svůj podíl, své dědictví. My můžeme pouze pokorně žádat, aby se nad našimi blízkými smiloval a i je zahrnul do své smlouvy, ale nemůžeme mu to přikazovat a skrze Kristovu oběť jej k tomu násilím tlačit. Protože On je Náš Bůh, On je Náš Pán a né my Jeho. My neurčujeme, za koho směl zemřít a za koho ne. To je Kristovo svrchované rozhodnutí.    

Tímto článkem rozhodně nechci říci,  že ŘKC nepovažuji za křesťanskou církev, římské katolíky za křesťany, že si nevážím jich či jejích víry. Naopak, jsou vedení k denodennímu vědomí si a k vyznávání vlastní hříšnosti. To mnohým protestantům a protestanstkým církvím zcela chybí. Také skutky lásky mnoha katolíků zahanbuje protestantismus a činí z něj často pouhý debatní kroužek. Nám, protestnatům, mnoho z katolické zbožnosti chybí. S přáním všeho dobrého...