Myslím, že nemusím termín „klišé“ nijak zvlášť vysvětlovat. Chápu ho jako určitou frázi, obvykle vyčpělou, kterou někteří lidé opakují v určitých situacích, aniž by přesně chápali její obsah nebo ho detailněji promýšleli. Spíše ho jen bezmyšlenkovitě opakují. Mnohem horší jsou ale „falešná klišé“. To jsou fráze nejen prázdné, ale i scestné a nebezpečné. Obvykle tato falešná klišé mají vyřešit krize, do kterých se církev dostala. Pravý opak je však pravdou. Tato falešná klišé nejenže nejsou schopna krizi řešit, ale jsou spíše příčinou toho, proč se církev v krizi nachází. Protože jsem v posledních letech mnohá falešná klišé slyšel v nejrůznějších církvích, pokusil bych se je zde interpretovat:

Falešné klišé č. 1: církev by měla přestat být ghettem a otevřít se světu. 
V čem spočívá nebezpečí tohoto klišé? Církev se dostala do krize ne proto, že se stala ghettem, ale proto, že zesvětštěla, což znamená, že se otevřela světu až nadmíru a přijala jeho způsoby. Řešení proto nespočívá v tom otevřít se, ale oddělit se.

Falešné klišé č. 2: církev by se měla umět prezentovat. 
Tak především, církev by měla vykonávat skutky svěřené jí Bohem a ne se sama vychvalovat. Ne ten, kdo doporučuje sám sebe, ale ten, koho doporučuje Pán, je důvěryhodný. Je odpudivé, když se církve učí upozorňovat na sebe a věnují spoustu času tomu, že píší do sdělovacích prostředků o své důležitosti a nenahraditelnosti. Přitom snad to jediné, na čem se dokáží shodnout a jednotně to prezentovat, jsou miliardy, které často neoprávněně požadují od státu. Prezentovat se to ovšem naučily téměř unisono a dokonale.

Falešné klišé č. 3: církev by měla být srozumitelná a používat civilní jazyk.
Omyl! Přirozený člověk nemůže rozumět duchovním věcem ani tehdy, když změníme jazyk. Pokud lidé nebudou vedeni k pokání a ke znovuzrození, jednoduše nepochopí Boží pravdy, ani když je vysvětlíme jednoduše. Naopak přílišným zjednodušováním zbavíme tyto pravdy jejich hloubky a moci. Navíc ti, kteří volají po „civilním jazyku“ mluví často komplikovaným jazykem byznysmenů, psychologů nebo programátorů. Je směšné, když lidé volají po vypuštění slov jako spása, pokání nebo znovuzrození, a přitom užívají slov jako koučink, multiplikace, fundraising, mentoring a podobně.

Falešné klišé č. 4: církev by měla navazovat vztahy s nevěřícími.
 Za tímto klišé se maskuje to, že lidé by neměli vést své přátele k obrácení ke Kristu, k pokání a modlitbě vydání se, ale měli by je nejprve skrze osobní přátelství oslovovat, účastnit se s nimi na sportovních a společenských aktivitách a ukazovat, že i oni jsou „normálními“ lidmi z masa a kostí. I když je na tom kus pravdy, křesťan nezíská nikoho pro Krista tím, že bude jako ostatní, ale především tím, že se bude odlišovat. A to zejména tím, že bude vždy druhé milovat, odpouštět, nebude lhát a nebude se s lidmi vrhat do společného proudu. Chozením s lidmi na pivo těžko někoho získáme, a pokud ano, pak možná pro nějaké náboženství s lidskou tváří, ale obvykle ne pro Pána Ježíše Krista.

Falešné klišé č. 5: církev by měla ovlivňovat společnost.
 Církev není volána k tomu, aby ovlivňovala společnost, ale aby zvěstovala evangelium, které vede k oddělení se od světa. Samozřejmě, že církev měla v dobách probuzení na společnost vliv, ale teprve tehdy, když se zaměřila na kříž. Naopak, pokud se církev místo na kříž zaměří na společnost, nejen, že společnost neovlivní, ale naopak ona sama bude společností ovlivněna a zesvětštěna.

Falešné klišé č. 6: křesťané by měli vstupovat do politiky.
 Bůh měl ve všech dobách své lidi, kteří vstupovali do politiky. Nebyl to však jejich záměr ani cíl. Josef byl prodán do otroctví, Daniel byl odveden do zajetí, královna Ester byla přivedena na rozkaz krále. Věřím, že i dnes jsou lidé povolání do sekulární exekutivy, nicméně neměl by to být primární zájem církve. Člověk může a má ovlivňovat své okolí kdekoliv, ve škole, na úřadě, v nemocnici… Zaměřit se na politiku může být nebezpečné. Evangelium míří k srdci člověka prostřednictvím zvěstování, nikoliv prostřednictvím křesťanské legislativy. Ta může evangelium jistě následovat, ale evangelium nelze lidem vnutit.

Falešné klišé č. 7: církev by měla mít vizi.
 Dnes je moderní být vizionářem. Sám jsem byl řadu let členem sboru, kde bylo nutné slíbit sdílení „vůdcovy vize“. Tyto vize jsou ale obvykle jen mechanickou aplikací zahraničních manuálů, které vedou k transformaci církve podle představ jediného člověka, který tuto vizí zase přejímá od dalšího člověka. Skutečná vize od Boha však v těchto systémech nemá místo a vede pouze k vytvoření šlapajícího hodinového strojku, kde má člověk hodnotu asi jako kulička v ložisku.

Falešní klišé č. 8: církev by se měla přednostně věnovat mladým lidem.
 I když je to jistě pravda, tato věc je zde předůrazněná. Mladý člověk by neměl být hýčkán, ale měl by se učit upozadit a učit se od starších a zkušenějších. Jednou se mne, na jedné přednášce, zeptal jeden baptistický mládežník, co obdivuji na mladých lidech. Odpověděl jsem, že neobdivuji mladé lidi více než ty starší a že si naopak myslím, že je mládež v církvích zhýčkaná. Evidentně byl takovou odpovědí překvapen a možná i šokován. Na druhou stranu by církev neměla přenechávat výchovu mládeže paracírkevním organizacím, které často jako kukačky kladou vyškolené mládežníky do církevních hnízd a pak je využívají k ovlivňování církví pro své účely. Bůh dal učitele do církve, ne do paracírkve!

Falešné klišé č. 9: církev by se měla přednostně věnovat výchově nových vedoucích.
 Je s podivem, že zatímco církve početně ztrácejí nebo alespoň stagnují, vzrůstá počet vedoucích. Počet „řadových členů“ na „vůdce“ stále klesá. To je nezdravý trend, který navíc vede k falešnému pocitu, že vedoucí je důležitější a potřebnější než „nevedoucí“. Přitom vedoucí je služebníkem, správcem, který jen rozděluje duchovní pokrm těm, kteří žijí ve světě (ač nejsou ze světa) a svým životem nesou evangelium. Vedoucí nejsou speciální kastou s lepším poznáním a zjevením. Vedoucí má sloužit a ne být tím, kdo si nechá sloužit.

Falešné klišé č. 10: křesťané by se měli přestat kritizovat a táhnout za jeden provaz.
 To je značně zjednodušující. Ne všichni křesťani dělají správné věci. Mnozí smilní, kradou, vyrábí skandály. Ať už proroci Starého Zákona nebo reformátoři volali otevřeně jiné věřící k pokání a obrodná reformní hnutí kárala zhýralé preláty. Dnes, kdy se církve nedistancují od vydělávačů peněz, extatiků a triumfalistů víry, jsou pak s nimi ztotožňovány a posměch dopadá i na ně. Katastrofou pak je, když dokonce dostávají prostor v křesťanských médiích. Věrnost Kristu někdy vede jít otevřeně proti proudu i v církvi. Stačí si přečíst Bibli.

Jsem přesvědčen, že pokud bude církev hledat východisko aplikací těchto falešných klišé, bude stále více a více ztrácet moc Ducha svatého a naopak, pokud se od těchto věcí oddělí nebo je bude vykonávat v kontextu biblického evangelia, může se naopak obnovit. Léčit opilého člověka dalšími dávkami alkoholu se sice může opilci zamlouvat, nicméně je to z dlouhodobého hlediska terapie destruktivní.