poslal Tomáš Pavelka
Úvod do křesťanství II. - Následování
Následování Krista je vlastně již ochutnávkou vzkříšení:
Protože nic jako nesmrtelná duše nebo posmrtný život neexistuje, je to vlastně nové stvoření. Bůh zná člověka dokonale, zná každou jeho myšlenku. Ve vzkříšení se vlastně jakoby upamatuje na dávno mrtvého člověka a protože tvoří slovem, vysloví jeho jméno, svým slovem jakoby znovu definuje celého člověka. Není to ale vzkříšení mrtvých, ale z mrtvých. Není to ten starý člověk, ale člověk proměněný, již konečně pravý přítel Boží.
Po vzkříšení se nemění jen člověk, ale i Bůh. Jako si dospělý muž, když se mu narodí syn, začne hrát s vláčky, tak i Bůh přistupuje na naše plány a touhy a včleňuje je do svého plánu spasení. Například město. Na začátku dějin bylo město místem, kam se lidé shromáždili, aby mohli účinněji odporovat Bohu. Třeba takový Babylón, Sodoma a Gomora a tak dále. Apokalypsa, která mluví o konci dějin a Božím vítězství ale už mluví o jiném městě:
"A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo."Zjevení Janovo 21,2-4
Bůh přijal město, lidský výmysl, za své a proměnil ho z místa násilí a tupého davu na svůj příbytek. A tak je to se vším. V novém světě se setkáme s mnohými svými plány a touhami."
Ten, kdo uvěřil v Krista, vstoupil již ze smrti (marnosti) života zdejšího do tohoto nového života. I když dále podléhá smrti, je už takovou předzvěstí, ukázkou, ochutnávkou nového světa a to svým slovem i skutky. Bůh touží po smíru, ne po vítězství nad člověkem.
Tento nový život je obrazem výše zmíněného života po vzkříšení. Není třeba měnit se vnějškově, neustále se usmívat a poslouchat nasládlý křesťanský folk. Jde o vnitřní proměnu, dát všechny své stávající vlastnosti do služeb bližnímu - tomu, kdo je mi právě teď na blízku, protože Bohu lze sloužit jen skrze konkrétní lidi. Vždycky jsou to konkrétní věci: vynést koš, půjčit někomu peníze, poslechnout si někoho, nenechat se vytočit, nemlčet ani k té nejmenší spravedlnosti. Jen nemnohým lidem říká Bůh, aby jeli dělat misionáře na druhý konec světa. Jde spíše o to hrát novou roli na svém starém místě.
Na co je církev?
Je to důkaz božího jednání ve světě, důkaz, že je možné, aby lidé žili ve společenství pod Boží vládou. Samozřejmě, církev není takovým ideálním společenstvím. Jako v každém jiném lidském společenství je v ní spousta předsudků, lhostejnosti, pomluv, kariérismu. Ale právě touto svou nedokonalostí svědčí o tom, že pro Boha není nemožné přijmout za své člověka se všemi jeho chybami, že dokonalý budoucí svět bude postaven z nynějšího nedokonalého "lidského materiálu". Členství v církvi není podmínkou spasení. Církev svědčí o spasení, ale spása je skrze oběť Ježíše Krista.
Co znamená křest?
Já, jakožto pokřtěný, mohu říct o šedivé babičce, belhající se ze schodů kostela, o pobledlém mladíku, který vás osloví na zastávce tramvaje a bude vám stále omílat "Ježíš Tě miluje", o těchto komických figurkách mohu říci: "hle, můj bratr, moje sestra"; jako člen instituce, mající podle posledních průzkumů nejnižší důvěryhodnost v České republice, jsem ocejchovaný jako podivín. Už se nemohu vrátit zpět, nemohu Krista zaplašit jako bláhovou myšlenku. Kdekdo je ochoten uznat Krista jako největšího filosofa, lidumila, ale málokdo ho bude následovat do církve, mezi jeho nanicovaté služebníky. Je pohodlnější odkázat Ježíše do světa ideálů.
Křest je pak člověku oporou na cestě víry. V pochybnostech, když se Bůh odmlčí, pak se člověk navrací ke křtu. Zde se ke mě Bůh přiznal, zde mě jeho služebník před zraky svědků polil vodou, cítil jsem jí přeci téci po tvářích a krku. Ten, kdo nebyl pokřtěn, může evangelium, když mu v něm přestane něco do sebe zapadat (což se určitě často stává každému, pokřtěnému či nepokřtěnému) zase pustit z hlavy a vrátit se zpátky do starého známého světa. Pokřtěný musí všude rozhlásit, že už nevěří, zbavit se Bible a zpěvníků a vyhýbat se souvěrcům, aby třeba náhodou nemusel něco trapně vysvětlovat a přestat chodit do kostela. To není o moc, ale přece jenom o trochu složitější. Samozřejmě jsem tuto pasáž hodně nadsadil, ve křtu prostě jde o to, jednou pro vždy se vyjádřit, komu vlastně člověk věří. Není to tak pohodlné a nekonfliktní jako "věřit v nejvyšší sílu, které někteří říkají bůh, která je nekonečně dobrá, ale v ničem mě neomezuje", ale přijde mi to poctivější.
Proč je tolik církví a každá říká, že je ta pravá?
Je poctivé nejdříve říci, že já jsem protestant. Myslím si, že žádná církev netvrdí, že je ta jediná pravá. Vznik každé nové církve ukazuje, že v církvi, ze které vzešla, něco chybí. Tak třeba Jan Hus chtěl nápravu stávající (jediné) katolické církve. Husité chtěli přijímat z kalicha, ale své kněží si nechávali světit od katolických biskupů, protože si nedovedli představit, že by je měl světit někdo jiný. Jednota Bratrská měla ve své zakládací listině napsáno, že se do ní uchýlili věřící proto, že v katolické církvi se nerozdělují podstatné věci od nepodstatných. Metodisti dávají důraz na upřímné studium Bible, pietisti na osobní prožitek víry, adventisti na druhý příchod Kristův a tak dále. Všechny tyhle důrazy má církev mít. Lidé, citlivější na tu kterou otázku, než aby se trápili, dělají si to ve své církvi po svém. Rozdělení církví je důsledkem upřímnosti v hledání pravdy, toho, že každý typ lidí je citlivější na jinou otázku víry.
Asi tak: aby katolíci nezbloudili, mají protestanty, kteří hned proti všemu protestují, buřičskéské protestanty nutí k zamyšlení pokorní metodisté, a adventisté větrají zatuchlé ovzduší nervózním očekáváním konce světa. A nese to svoje ovoce. Aby se katolíci mohli účinně hádat s protestanty, konečně si pořádně přečetli Bibli. Protestanti dnes začínají scházet z cesty evangelia, v evangelických časopisech se už nepíše skoro o ničem jiném než o boji proti kapitalismu a znečišťování přírody a jiných módních věcech. Katolíci se dvoutisíciletou tradicí nám teď mohou připomenout, že Kristus učí lásce ke konkrétním lidem a ne k ideálům. K čemu nám bude čistý vzduch a sociální dávky, když se navzájem sežereme?
Je li někdo katolík, ať je katolíkem se vším všudy, kdo je evangelík, ať nepošilhává po pěkných obrazech v katolických kostelech. Myslím si, že církve si ve vzájemných polemikách otužují vlastní víru. Koťata se perou, aby se připravila na přežití v přírodě. Je to jako se sourozenci. Pořád se do nich strefujete a nikdy jim neřeknete, že je máte vlastně rádi. Spor nauky ale nesmí přerůst ve spor osobní, jak říká apoštol Pavel "Nebojujeme proti masu a krvi, ale proti nadzemským duchům zla".Bohužel se tak, zejména v období třicetileté války, častokrát stalo.
Konkrétnější pojednání o jednotlivých protestantských církvích je zde.Často kladené otázky a
námitky křesťanům
