poslal Nepřihlášený Aurelius Prudentius Clemens (asi 348-410)
Čím to, že slunce vrací se
z krajního bodu pouti své?
Snad že se Kristus narodí
a dráhu světla prodlouží?
Jak prchavé už byly jen
půvaby krátících se dnů!
Umírající pochodeň
hrozila navždy pohasnout.
Nebe se třpytí jasněji,
zem vděčně slaví v radosti
a světlo k drahám dřívějším
krok za krokem zas vystoupá.
Přijď tedy, chlapče spanilý,
ty dítě matky Čistoty –
- rodičky, jež je bez druha.
Z dvojího rodu, Prostředník,
počat jsi byl z úst Otcových,
narozen Slovem, ale dál
v otcovském srdci spočíval,
Moudrost se tehdy nazýval.
Moudrost, jež vybudovala
nebesa, den a vše co v něm.
Mocností Slova stvořeno
to vše, neb Bůh je ve Slově.
Když seřazen byl všechen čas
a světu vtisknut jeho řád,
sám původce a umělec
v Otcově klíně setrval.
Teprve když se věků kruh
tisíci roků převalil,
i on sám navštívil ten svět,
který se v hříchu zabydlil.
Neboť slepota smrtelných
v důvěře v čáry věřila,
že Bůh dlí v chladných výtvorech
z kamene, z kovu, ze dřeva.
Tím ale propadli se v moc
zlomyslníka škůdného,
prodali život v otroctví,
vstříc dýmající propasti.
Kristus však nedokázal snést
zničení padlých národů,
zbytečné zahynutí těch,
jež jeho Otec vytvořil.
Oblékl tělo smrtelné,
aby ho vrátil k životu,
tím řetěz smrti rozlomil,
člověka Otci navrátil.
Dnes je onen den Zrození,
v kterém Tě Tvůrce z výsosti
vdechl a z hlíny oděv dal,
tělesnu slovem vnukl tvar.
Poznáváš, Panno vznešená,
skrze dozrálé útrapy,
že tvůj stud nebyl ukrácen,
nýbrž mateřstvím oslaven?
Jaká to radost pro náš svět
v panenském lůně spočívá!
V něm nastává nám nový věk,
zlaté světlo se navrací.
Broukání děcka zvěstuje
počátek jara na zemích,
kdy znovunarozený svět
svléká vše staré, nečisté.
Už vidím, jak se všecka zem
záplavou květů pokrývá.
Dokonce pouště Libye
nardem voní a nektarem.
I živly tvrdé, bezcitné,
ví, že ses, chlapče, narodil.
Poražena je ostrost skal,
kobercem trav se odívá.
I ze skalisek teče med,
i kapky roní suchý dub,
amomem voní jeho kmen,
i tamaryšek balzámem.
Jak svatá je tvá kolébka
z jeslí, ó králi odvěký,
lidstvu je provždy posvátná,
i němí tvorové ji ctí!
Vzývá ji tupé dobytče,
stádo bez všeho rozumu,
vzývá ji neučený rod,
který jen pastvou živí se.
Zatímco v duchu věřícím
u jesliček se scházejí
i zvířata, i pohané,
co tupé bylo, moudrým je –
národ, jenž vzešel z praotců,
popírá Boží přítomnost,
jak by byl jedem opilý,
či Fúriemi posedlý.
Proč se tak řítíš do zkázy?
Rozpoznej, jestli zbylo ti
co zdravé mysli, Toho, jenž
vedl ty, kteří vedli tě!
Toho, kterého kolébka,
stáj, plodná panna, porodní
bába a dětství bezmocné
za krále daly národům –
hříšníku, jednou uvidíš,
vysoko v blescích, v oblacích,
zatímco ty sám, zavržen.
Vinen, nadarmo zapláčeš,
až mocné trubky znamení
ohlásí zemí spálení,
osa světa se zlomí, čep
vypadne, vesmír zhroutí se.
Tehdy On ve své výsosti
všem podle zásluh naváží:
těm věčné světlo v odměnu,
oněm Tartaros, gehennu.
Judeo, ty jsi zažila
blesk kříže – pochop, kdo je Ten,
jehož smrt s tvou zlou pomocí
pohltila – a vrátila!
Aurelius Prudentius Clemens je nejvýznamnější básník křesťanského
starověku, zvaný "křesťanský Horatius". Z jeho díla je dodnes
nejživější soubor hymnů Cathemerinon (Denní běh, volněji lze přeložit i
Kniha hodinek) - cyklus básní o
posvěcování denního i ročního času. Součástí souboru je i Vánoční hymnus
- zřejmě vůbec první velké literární zpracování tématu Vánoc ve světové
kultuře.
(z latiny přeložil Martin C. Putna, který připravuje překlad celých Prudentiových hymnů)
Zdroj: www.christnet.cz
