poslal Nepřihlášený Když superb, ve kterém Radek John, Vít Bárta a Karolína Peake přijížděli
na Hradčanské náměstí, brzdil před palácem, bylo už vlastně hotovo.
Kardinál bez čepce, tedy ten mladší kardinál, měl za sebou těžký den
jednání a modliteb. Právě se vracel v usebrání z tichého rozjímání v
kapli. Za ním další.
Ukázalo se, že tam nebyl sám; na klekátkách s
kardinálem setrvali i bratři evangelíci a také další z té roztodivné
rodiny křesťanských církví. Jediné zřetelně viditelné pojítko mezi nimi
můžeme vysledovat v tom, že patří k těm státem finančně podporovaným.
Jinak naoblíkaní, ale poměrně stejní otcové, se kolíbali ven z kaple.
Nejsou jediní a ni to o sobě netvrdí, nicméně je mezi nimi cítit silné
pouto jednoty. Ale takové otevřené jednoty. Stejně je lidé sypou do
jednoho pytle. A nejenom je. Jistě víte, že jsou i církevní
společenství, která na peníze nedosáhla, protože jsou mladší a nesplnila
některá další kritéria.
Proč byli ti lidé ten podvečer spolu, to se neměli dozvědět ani tři
hosté ze sněmovny, kteří ohlášeni přišli k audienci. Přijali je ti dva
hlavní. Kardinál a předseda ekumenické rady církví jim naslouchali a
nevycházeli z údivu, že někdo chce mluvit o chudé české pokladně a
dalších rysech současné české politické scény podobným tónem. Jasněji se
tomu stylu rozhovoru říká: Kdo, komu a za kolik. Vlastně to byla únavná
diskuse, protože to byl pokus o smlouvání. Vy nám a my vám, téměř to
byl obchod. Ona ta strana je obchodní strana a proto zobchoduje i svou
prohru v budoucích volbách.
Tahle debata ale zlomila poslední
třísky v nalomených prknech konstrukce cesty za penězi. Všichni do
jednoho, i ti co byli za dveřmi, po odjezdu superbu z náměstí kývli na
mimořádnou tiskovou konferenci. Nažhavené linky do hodiny dostaly do
salónku všechny prestižní noviny, zpravodajské servery a televize jak z
Čech, tak z Evropy. Překvapivě rychle byla na stativu také kamera CNN a
dalších zámořských televizí.
Kardinál rozvážně a zřetelně čte
svoje prohlášení: “Vážení přítomní. Křesťanské církve a další náboženské
společnosti přišly během dvacátého století o svá práva na svobodný
život a také o práva na vlastnictví majetku. Úplně stejně stejně jako
mnozí další občané naší země nesli všichni pouta zvůle a nenávisti.
Hodnoty, které byly po generace vkládány do rukou řeholních
společenství, farností a dalších vzdělávacích, sociálních a
zdravotnických institucí církve, byly zabaveny. Dějiny se těžko vrací,
spravedlnost bývá poloslepá, a tak se vede nedůstojná debata o tom, co
komu patřilo a co ne. Ve většině případů bylo podstatnější jak to
funguje a jak to lidem pomáhá, než komu to skutečně patří. Komunisty
vedený stát se ale pojistil a nechtěl, aby instituce církve fungovaly a
naopak chtěl, aby nic církvi nepatřilo. Snaha poválečného socialismu
byla jasná: Když nevyhnutelně spěje k bankrotu, nechce v tom zůstat sám.
Stát po sametové revoluci přešlapoval a slepě vážil svoje
slova. Zdá se, že bylo vždycky dost lidí, kteří měli radost, že mnoho
aktivit církve už neexistuje a jen tak nezačne fungovat. S jemným
mručením stát sledoval, jak se církevní školství, zdravotnictví a
sociální služby zase probouzí s minimálním majetkem a malými penězi v
kase. A jedinou nadějí postkomunistického státu bylo, že se bude hodně
dlouho přetahovat o původní majetek, který komunisté zachránili ze spárů
pobožných kněží a řeholníků.
Vedlo se to až do této chvíle.
Proto vám, pánové a dámy, oznamuji, že to, co udělá stát s majetkem, je
zcela jeho věcí. Ať si to vyřeší poslanci a senátoři v parlamentu
svobodně. Pokud budou chtít uvolnit, ať uvolní, vyplatí či předají. My s
nimi jednat budeme. Pokud se rozhodnou jinak, ať ukončí podporu církví a
nechají nás o ni soutěžit vedle dalších neziskových organizací a
komunit. My jistě prokážeme, že umíme dnešní společnosti pomoci, ale
nevzneseme a nevznášíme žádné nároky na stát před rokem 1989 a ani na
jeho právní nástupce. Ať činy všech zůstanou na jejich hlavách a hlavách
jejich dětí.
Naše duchovní služba bude pokračovat za naše peníze
či za peníze, které svobodně a s úctou dostaneme jako dar a řádně
vyúčtujeme, ale nechceme se stát součástí obchodu s preferencemi
politických stran či součástí tahání o moc ve státě. Naše církve se
otevřou laické službě a budou v ještě větší míře podporovat
dobrovolnictví. Ať vám všem Pán Bůh žehná pokojem! Děkuji vám za
pozornost.”
Ostatní otcové stáli v kruhu za kardinálem a zdálo
se, že jsou jako jeden muž. Ten večer se mi dobře sledovaly televizní
zprávy a tuhle neděli jsem měl kostel, který i jinak bývá plný, narvaný k
prasknutí.
Daniel Kvasnička, kazatel Církve bratrské
Zdroj: http://kvasnicka.blog.ihned.cz
P.S:
V diskusi pod článkem na IHNED.cz odpověděl Daniel Kvasnička na dotaz: o jste vlastně tím článkem chtěl říci?
Mám na mysli to, co jsem zastával vždy. Otázka narovnání vztahů mezi
státem a církvemi a nebo restituce, jak se zkráceně říká, jsou
záležitostí, kterou si musí vyřešit stát sám a křesťané či židé v
náboženských církvích a společnostech by měli být v této věci pasívní a
nezávislí na výsledku. Vrátí - tak vrátí. Nevrátí? Tak nevrátí. A měli
by to umět říct veřejnosti.
Je to fiktivní příběh, nijak tím příběhem nechci zpochybnit autority, jen jsem si trochu hrál...
