Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Českobratrská církev učí: Bůh od věčnosti, z pouhé milosti, bez ohledu na lidi, předzřídil a vyvolil svobodně svaté, kteréž spasiti chce v Kristu. Ef 1,4-5; 2Tm 1,9; Ř 9, 15-16. 

Římskokatolická církev učí: „V katolické církvi může každý spasen býti." - Skočdopole: Mal. kat., str. 20. 

Památce českých mučedníků

Všecka křesťanská vyznání náboženská bez rozdílu chtějí docíliti u lidu život mravopočestný. Avšak ne všecka svého cíle se dopracují stejnou měrou. Ne že by nechtěla. Nemohou. Brání tomu jednak lidská povaha, porušená všude napořád, a jednak nejvlastnější duch a směr toho kterého náboženství. 

Tento text pochází z roku 1921 - již pátého vydání brožurky „Co jest pravda?" a autor v úvodu říká: 

Nezapomínám ani na okamžik, že při velkých odchylkách náboženských má mezi křesťany převládati snášenlivost, v malých naprostá volnost a při všem a všudy láska. 

O Vyvolení 

Českobratrská církev učí: Bůh od věčnosti, z pouhé milosti, bez ohledu na lidi, předzřídil a vyvolil svobodně svaté, kteréž spasiti chce v Kristu. Ef 1,4-5; 2Tm 1,9; Ř 9, 15-16. 

Římskokatolická církev učí: „V katolické církvi může každý spasen býti." - Skočdopole: Mal. kat., str. 20. 

Vysvětlení: 

Pro málo který článek jiný byla církev reformovaná a s ní i Jednota českobratrská tak mnoho tupena jako pro článek o vyvolení, kterémuž se také říká praedestinace. Tu hned jedni nás stavějí do jedné řady s mohamedány, kteří věří v nezměnitelný osud (kismet) a říkají: „Co se státi má, stane se." Tu jiní zas nám vyčítají, že činíme z Pána Boha jakéhosi tyrana, který jednoho strká do pekla a byť toho nezasloužil, a druhého zase béře do nebe, a byť byl největším bezbožníkem. A kdo je líný k vlastnímu přemýšlení opakuje to, co od jiných slyší, ve zlou pověst nás obláčeje. 

Jaké jest tedy naše učení o věčném vyvolení? Učíme toto: 

Když prarodičové lidstva, zneuživše svobodné vůle k své i svého potomstva veliké škodě, hříchu se dopustili: tu Pán Bůh nečekal, až se lidem zlíbí spasitele hledati a po milosti toužiti. Bylo by to asi marné bývalo. Kdo se vydá na cestu zlou, jest na cestě zlé. Co učinil Bůh? Z milosti své připravil hned tehda cestu spásy, dav zaslíbení o vykoupení lidském a řka: „Ono (símě ženy) potře tobě (hade) hlavu (1 Mojž. 3,15). Je to první zvěst o spasiteli. 

„Jakož tedy Bůh uložil hříšné v Kristu spasiti a nečekal, bude-li padlý člověk za spasení žádati, tak sobě také vyvolil svůj lid. Určil osoby, kteréž v připraveném spasení podíl míti mají. Neponechal vůli člověka, chce-li nabízené spasení přijmouti nebo zamítnouti. Protož jsou zásluhy Kristovy skutečně jen vyvoleným k dobrému. Toto vyvolení stalo se před časy věků v Kristu a pro Krista z pouhé milosti a bez ohledu na víru aneb nějaké skutky člověka, a jest věčné a neztratitelné, nebo darů svých a povolání nelituje Bůh (Řím. 11,29). Toto vyvolení k spasení jest tajemstvím věčného uložení Božího, do něhož člověk nahlédnouti nemůže, ale Duch svatý dává věřícím jistotu jejich vyvolení" - Šebesta: Křesťanská věrouka, str. 102. 

Není toto učení smyšlénkou lidskou? Nikoliv. Písmo svaté k nám mluví o tom zřejmými výroky. Hospodin sám praví: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji" (2. Mojž. 33,19). Pán Ježíš podobně praví: „Mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených" (Mat. 20, 16). Ano, řekl výslovně svým učeníkům: „Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil" (Jan 15,16). Podobně i apoštolé Páně učili. Pavel na př. píše ve své epištole k Římanům: „Víme pak, že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému, totiž těm, kteříž podle uložení jeho povoláni jsou. Nebo které předzvěděl, ty i předzřídil, aby byli připodobněni obrazu Syna jeho, tak aby On byl prvorozený mezi mnohými bratřími. Které pak předzřídil, ty i povolal, a které povolal, ty i ospravedlnil, a kteréž ospravedlnil, ty i oslavil" (Řím. 8,28-30). Když příčinou apoštolského kázání někteří Židé uvěřili v Ježíše Krista, dodává k tomu svatý Lukáš: „A uvěřili všichni, což jich koli bylo předzřízeno k životu věčnému" (Sk 13,48). 

Mohlo by se na důkaz uvésti ještě veliké množství jiných výroků Písem smyslu nepochybného. Ale nechť zatím tyto dostačí. 

Avšak mohl by se někdo ptáti: „Jedná takto Pán Bůh skutečně?" Popatřmež. Když Kain a Abel obětovali, Hospodin Bůh „vzhlédl na Abele a na oběť jeho. Na Kaina pak a na oběť jeho nevzhlédl". A to prvé, než se čeho dočítáme o tom, byl-li kdo z nich dobrý aneb zlý. Patrně tedy Abel byl vyvolen a Kain nebyl. - Abrahamovi řekl Bůh: „Vyjdi ze země své a z příbuznosti své, z domu, otce svého do země, kterouž ukáži tobě. A učiním tě v národ veliký a požehnám tobě a zvelebím jméno tvé, a budeš požehnání" (1 Mojž. 12,1-2). Čím si toho Abraham zasloužil? Ničím. Příbuzenstvo jeho bylo modlářské. - Izák měl dva syny. Podle lidského soudu zaslíbení, Abrahamovi dané, mělo přejíti na prvorozeného Ezaua. Ale přešlo na druhorozeného Jakoba. Jak to vysvětliti? - Podobného něco vidíme u synů Jakobových. Bylo jich dvanáct. Zaslíbení o mesiášovi nepřijal nejstarší Ruben, ale Juda. Proč to? - Ze středu všech národů jen jeden sobě vyvolil Bůh, aby se jemu zjevoval a aby mu byl národem zvláštním. Byl to národ izraelský. Čím sobě toho zasloužil? - Pán Ježíš měl dvanáct učeníků. Proč právě na ně padla volba jeho? S ním umírali současně dva lotři. Proč jen jeden došel milosti? - Saul zuřil proti křesťanům. A přece stal se z něho Pavel, „nádoba vyvolená". On sám o sobě doznává: „Milostí Boží jsem to, co jsem" (1 K 15,10). Proč se tak stalo? 

Co pozorujeme za našich dnů? Stávají se účastni milosti Boží v Kristu všichni ti, kteří fakty evangelia znají a poznati příležitost mají? Nestávají. V příčině vědomostí a poznatků náboženských mnohý nevěřící by mohl zahanbiti nejednoho upřímně věřícího křesťana. Ale vědění člověku nic neprospívá, pokud Duch Boží mu nedá věření v Krista a doufání skrze Krista. Komu pak Duch svatý tyto věci dá, ten ví, že jest z počtu vyvolených. Jakož stojí psáno: „Jestliže kdo Ducha Kristova nemá, tenť není jeho" (Řím. 8,9). A opět: „A tenť Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme synové Boží" (Řím. 8,16). 

Mohl by někdo namítnouti: „To vše může býti, jak pravíš. Ale není to spravedlivé, aby Pán Bůh jednoho vyvolil a jiného nevyvolil." Načež odpovídáme. To by si stejným právem mohl někdo stěžovati, že narodil se jako syn nádeníka a nikoliv jako syn krále. Jakou zásluhu má kdo při svém narození? Už svým narozením je každý do jistých poměrů a okolností postaven, což má potom vliv na celý jeho další život. 

Jiní namítají: „Tím trpí svobobná vůle člověka." Načež odpovídáme: Při volbě svého vezdejšího pozemského povolání má jeden každý z nás svobodnou vůli. Může zvoliti povolání kterékoli chce. Ale zvolí přece jen to, které v daných poměrech zvoliti musí. Může si říkati jak chce: „Já bych mohl být ministrem." Přece jen bude a zůstane rolníkem nebo řemeslníkem nebo dělníkem. Svobodnou vůli má, a tudíž i zodpovědnost s ní spojenou. Ale svobodná jeho vůle nic mu nepomůže k tomu, aby se stal něčím, čím jej nechce míti Bůh. 

Opět jiní namítají: „Což já za to mohu, nejsem-li z počtu vyvolených?" Odpovídáme: Nemůžeš. Koho velmož nepozve k hostině, ten za to ovšem nemůže. Ale také na to nemá právního nároku. A právě tak je tomu v ohledu duchovním. Zhynou-li kteří, zhynou svojí vinou. Budou-li kteří dědicové věčného života, budou z Boží milosti pro zásluhu Kristovu. Ne sobě, ale Bohu budou z toho vzdávat čest a chválu. 

Ptáš se: „Co mám tedy činiti, abych spasen byl? Nejlépe bude asi nečiniti nic a čekati na zjevení toho, jsem-li z počtu vyvolených …" Nikoliv. Především poznej nepravost svou, že jsi od Hospodina Boha svého odstoupil (Jer 3,13). Viz, co Pán Bůh od tebe žádá ve svém zákonu. A viz, co jsi činil a činíš. Až poznáš svůj hřích a v úzkostech zvoláš s Pavlem: „Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?" Pak brzo asi budeš za Božího přispění moci vděčně říci s tímtéž Pavlem: „Děkuji Bohu skrze Jezukrista, Pána našeho" (Řím. 2,24-25). 

Pokud člověk znovuzrozen není, neví a nemůže věděti, je-li z počtu vyvolených. Nikdo není vševědoucí, aby mohl do tajných Božích myšlenek nahlédnout. Takovým lidem platí slova Písem: „Konejte spasení své s bázní a s třesením" (Fp 2,12). Probouzejí se ke kajícnosti, jakoby svým odhodláním něco prospěti mohli. Pán Ježíš zve je k sobě. „Pojďte ke mně všickni, kteří pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám" (Mt 11,28). Zve je tak, jako by jen na nich to záleželo přijíti neb nepřijíti. A podobně v podobenství o veliké večeři nařizuje hostitel svému služebníku, aby zval: „Pojďte, nebo již připraveno jest všecko" (L 14,17). Jako by jen na pozvaných záleželo, přijmouti pozvání neb nepřijmout. A když se počali všichni jednomyslně vymlouvati, jeden řka: „Ves jsem koupil", a jiný: „Patero spřežení volů jsem koupil", a opět jiný: „Ženu jsem pojal, a protož nemohu přijíti"; tuť jest patrno, že jejich jest vina. V podobném smyslu píše i apoštol Pavel: „Bůh chce, aby všickni lidé spaseni byli a k známosti pravdy přišli" (1 Tm 2,3). - A přece jen ti vyvolení spasení své s bázní a s třesením konají! Jen vyvolení pozvání přijmou, spasení dosahují a k známosti pravdy přicházejí. A ti potom pak vědí (Duch svatý je svědkem v jejich srdcích), že jsou z počtu vyvolených Božích. A o tom tak dokonale jsou přesvědčeni, že řeč jejich jest podobna řeči apoštola Pavla, který před svou smrtí napsal tato slova památná: „Vím, komu jsem uvěřil, a jist jsem tím, že mocen jest toho, což jsem u něho složil, ostříhati až do onoho dne" (2 Tm 1,12). 

Pozoruhodno je, kteří lidé kdy ve vyvolení Boží čili praedestinaci věřili a jí učili. Nebyli to náboženští pomatenci nějací. Proroci Izaiáš a Jeremiáš, Pavel apoštol, církevní učitel Augustýn, Hus, Luter, Komenský. Ti všickni s touto pravdou se srovnávali. A dnes někteří se diví, jakoby Kalvín něco nového byl počal učiti v této příčině, a jakoby reformovaná církev a s ní Jednota bratrská něco nepochopitelného věřily. Naopak nám se zdá, že jen náboženská povrchnost je proti článku o vyvolení Božím. Jím přece se vzdává Bohu samému čest a veškerá chvála. 

Avšak kdo v této věci není přímo stejného náhledu s námi, my ho neodsuzujeme ani nekaceřujeme. Trpělivě ho snášíme. Jen proti takovým bludům nemůžeme neprotestovati, jako jest onen církve římské, která učí: „V katolické církvi může každý spasen býti." Tážeme se: Na kom to záleží? Na tom „každém"? Anebo na té katolické církvi? V jednom i druhém případu činí se újma Boží svrchovanosti. Pán Bůh není divákem na svět, který by musil čekati, až k čemu a jak se kdo rozhodne. On je svrchovaná moc, moudrost a dobrota, z něhož, skrze něhož, a v němž jsou všecky věci. 

Co jest pravda? Sepsal Dr. Fr. Kozák; Srovnání věroučných článků vyznání křesťanských. Památce českých mučedníků, kteří pro pravdu Boží vše možné zlé trpěli a přízni současníků, kteří by této zmužilosti důvod rádi věděli.