Dneska jsem dostala jedno zjevení, možná takový souhrn událostí posledních dní co se u mě dělo, poznala jsem jednu velkou chybu, kterou jsem činila a trvalo mi docela dlouho než jsem konečně pochopila, že jsem ze své síly definitivně doběhla, nic není přede mnou, nic nedržím v rukou, prostě konec.

 Jsem unavená a znechucená ze sebe samé - z toho starého člověka, který již zemřel. Když jsem procházela jistými slabostmi, pak se z nich zpovídala Bohu a pak povzbuzená zas s horlivostí utíkala kupředu, dělala jsem v minulosti tu chybu - opakovaně, že jsem se rozběhla zas sama - prostě hurá do boje - a zas nevědomky sama za sebe, ve své síle, tahala zpět toho pohřbeného člověka, s tím, že jsem bláhově pokukávala a otáčela se s tím za Pánem. (takto s otevřenýma očima to vidím až dnes). Takže z Boží milosti, jednoho dne, jsem už definitivně doběhla, Bohu díky bez nějakého tvrdšího nárazu, ovšem, i kdyby to přišlo z Boží vůle, bylo by mi to k užitku. Dnes jsem viděla jeden obraz, jak jsem se po té cestě vydávala sama, nevědomky obelhaná svou silou, jakoby stál Pán vedle mě a zas se díval jak pádím před Ním - bez Něho, no samozřejmě netrvalo dlouho a vyčerpaná jsem se po nějaké chvíli vrátila zpět k Jeho nohám. Pak jsem viděla a já to s vděčností a pokorou přijímám, obraz, jak stojím vedle Pána na cestě a ten, v lásce, ve veškeré autoritě a moci povídá: JÁ JDU A KAM JDU JÁ, PŮJDEŠ I TY. Tak je to dobré, nikoliv obráceně. Je to úleva, útěcha, chodit už jen v Jeho síle a vědět o tom, věřit tomu. On za mě bojuje a vítězí a já Mu vše svěřuji a důvěřuji, že to tak bude. Poznala jsem, že nemáme spoléhat na naše pocity, na to viditelné kolem nás, ale máme se spoléhat na Něj, na Jeho Slovo, zaslíbení. Nenechme se oklamat tím Vrahem, když se kolem nás dějí věci, které jako požehnané nevypadají, ale mějme víru a stůjme na Něm a i když je kolem nás bouře nebo obloha bez mráčků, nechme se Kristem unášet, ať se kolem nás děje cokoliv.