Grano Salis - Je víra logická?

   Je víra logická? Je možné logicky pochopit chování lidí nebo chování Boha?

   Když se člověk začne rozhlížet po světě, brzy zjistí, že svět - a i chování lidí
ve společnosti - se řídí zákony, které jsou logické, odvoditelné. Člověk
se chová a myslí podle toho, pod jakým zákonem žije, čím je ovlivněn.
Logické chování každého člověka je dáno předpoklady (základem)
na kterém stojí jeho život.

   V minulém článku Životní motivace jsem se podivoval zvláštní "logice" lidí, kteří píšou:
"kdybych byl spasen, tak bych si mohl hřešit jak bych chtěl a mohl bych spáchat sebevraždu"
či "když by mi Bůh hříchy odpustil, tak už bych nemusel litovat hříchů" a podobné myšlenky.

Proč může někdo logicky přemýšlet takovým zvláštním způsobem a proč mu z výroku
"mám odpuštěné hříchy" logicky vyplývá "...mohu vraždit, krást, cizoložit atd., protože
mám hříchy odpuštěny."?

     Zákon hříchu a smrti

    Život lidí tady na zemi je totiž podroben zákonu, kterému říkáme "Zákon hříchu a smrti".
Lidé žijící pod tímto zákonem fungují takto:

    ‚Kdo ty věci bude činit, bude v nich živ. Kdo je nebude plnit, zemře.‘

    Pod tímto zákonem žije celý svět.

    Oko za oko, zub za zub. Něco za něco. Já budu něco dělat jen když ty budeš něco dělat.
Když to dělat nebudeš, ani já nehnu prstem. Když něco dělám, očekávám, že za to něco
taky dostanu. Jestli chceš, abych s tebou žil, tak tady máš seznam podmínek, které nejdřív
musíš splnit a pak s tebou snad možná někdy žít budu.

    Svět pod tímto zákonem je soustavou podmínek a nařízení, plnění a práce, odměn
a výplat za práci. Nikdo nedostává nic bez toho, že by sám něco nabídnul.

    V takovém prostředí přežívá a vyhrává jen ten nejsilnější, slabí nemají šanci. Ti, co běží
svůj závod a vyhrávají dostanou medaile a odměnu, ti, co prohrají jsou v lepším případě
zapomenuti nebo jdou rovnou do lágru.

    Jak napsal jeden světoznámý básník (s pomocí google translator):

Tak vítěz vezme vše
lůzr pak vypadne

a stranou vítězství
zůstává v prokletí

Tak vítěz bere vše
vždy to tak dopadne

je to tak průzračné
stěžuj si lampárně

*********

    Člověk, který žije pod logikou zákona hříchu a smrti a jehož životním pokladem je uvažování
o práci, odměně, vítězství silných a v sobě dokonalých a prohře slabých a těch co nevydrží,
pak celé toto svoje uvažování promítá do svého okolí a toto uvažování je základem
jeho logického přemýšlení.

    Touto optikou a předpoklady se dívá například i na křesťanská písma, na Boží slovo.

    To, čemu říkáme zaslíbení, co je pro nás vzácný Boží slib, to se člověku pod Zákonem překlopí
do soustavy podmínek, příkazů, zákazů, snažení a práce, které musí splnit, aby dostal odměnu.
Jakmile je splní, nemá už důvod se snažit, pracovat, bojovat, splněním podmínek už dosáhl svého.

     "Kdo vytrvá až do konce, bude spasen."

    Krásné křesťanské zaslíbení. Člověku žijícímu za mzdu v logice hříchu a smrti se ale i takovéhhle
zaslíbení převrátí do podmínek a v textu čte:

    "Kdo nevytrvá do konce, nebude spasen".

    To ale tento výrok neříká. O těch, kteří až do konce nevytrvají, se zde Bůh přímo nezmiňuje.

     Zákon Ducha života

    Proti zákonu hříchu a smrti, ve kterém žije svět, mají křesťané pro svoji logiku, pro uvažování,
pro život přesně opačný přepodklad než "něco za něco" a "za prohru do lágru".

    Ježíš Kristus, ten vítěz, první i poslední, přišel na zem a svoje vítězství a prvenství daroval lidem.
Přesto, že byl roven Bohu, netrval na téhle rovnosti, ale místo toho zmařil sám sebe a přijal místo
služebníka. Ponížil se a byl poslušný a to až k smrti na kříži. Ale smrt Ježíše neudržela, zvítězil nad ní.

    A Ježíš, ten vítěz, místo toho, aby si své vítězství ponechal a kochal se v něm, daroval ho nám,
loserům, kteří jinak na vítězství neměli nejmenší šanci, kteří byli shledáni nehodni na vítězství
a odměnu.

    Jak napsal jeden známý křesťanský básník:

Přišel muž
Miloval
Lásku všem
Rozdával

Do prachu
Se položil
Milost tak
Rozmnožil

Nikdo nemá větší lásku než ten
kdo položí život za své přátele

Slávu svou
Nehledal
Vše, co měl
Druhým dal

Cestu tak
Zjevil nám
První šel
Po ní sám

Nikdo nemá větší lásku než ten
kdo položí život za své přátele

    Ježíš přišel na zem bezpodnímečně. Jeho příchod nebyl ve stylu světa, "něco za něco" či ve stylu
podmínek "když budete snažit a litovat svých hříchů, tak já teda přijdu a dám svůj život jako oběť".

    To by byl nelogický nesmysl, splnění takové "podmínky" by se nedočkal.

    V době, kdy jsme my sami byli bezmocní v hříchu, přišel Ježíš a v pravý čas zemřel za bezbožné.
Sotva kdo položí život za hodného a spravedlivého člověka: A Ježíš přitom zemřel za nás v době,
kdy jsme ještě byli hříšníci, nehodní milosti.

    Daroval nám sám sebe. Bez podmínek. Udělal to, co se rozhodl aniž by čekal na nějaký podklad
z naší strany, na splnění nějakých "podmínek".

    Ježíš nás vysvobodil z nadvlády temnoty, z království tohoto věku a jeho zákona a přenesl
do svého království, kde vládne jiný zákon: Zákon Ducha života.

    Když si vezmeme výrok Ježíše uvedený výše "Kdo vytrvá až do konce, bude spasen." a porovnáme
s uvažováním lidí žijících pod Zákonem ("kdo nevytrvá nebude spasen") je logika jednání Ježíše
a zákona Ducha života v nás opačná.

    Bůh říká:

     "Já jsem dobrý pastýř pokládám svůj život za své ovce. Své ovce budu pást já sám a nechám
je odpočívat. Ztracenou vyhledám, zaběhlou přivedu, zraněnou ovážu, nemocnou posílím. Své ovce
zachráním, aby už nebyly za kořist."

    Za svůj život jsem slyšel bezpočet svědectví křesťanů, kteří už nemohli, byli unavení, nevydrželi
až dokonce, natožpak v dobrém. A Bůh je pozvedl, pomohl jim, uzdravil je, občerstvil, znovu postavil
na nohy, aby dokončili závod.

    Náž závod totiž není nějaký osamocený závod o svůj vlastní život tak, jako v totalitách, ale je to
společné dílo, které je postavené na tom Božím daru: Ježíšově vítězství nad zákonem hříchu a nad Smrtí.

    To je podklad pro náš život, pro naše uvažování a způsob chování.

    Poznali jsme lásku, kterou k nám Bůh má a uvěřili jsme jí.

    Uvažování křesťanů už není "něco za něco", "jak se mi tohle vyplatí?" či "dostanu se za tohle do nebe,
bude to stačit? Kolik skutků ještě musím přidat?".

    Křesťanství je přijetí nového ducha, který je v Ježíši Kristu. Duch života vysvobozuje člověka
ze zákona hříchu a smrti. Co bylo pro Zákon nemožné, to udělal Bůh: Poslal svého vlastního Syna,
aby se vypořádal s hříchem v těle, jaké má hříšný člověk.

    Zákon Ducha života v nás říká: Budu s tebou, ať se děje co se děje. I kdyby máma zapoměla
na svoje dítě, já na tebe nikdy nezapomenu. Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu. Nikdo
na nebi a na zemi nás nemůže oddělit. Nemám žádné podmínky, přijímám tě bez podmínek
a budu pro tebe žít.

    Proto je také v křesťanství možná například tak "podivná" věc, jakou je věrné manželství jednoho muže
a jedné ženy na celý život, něco, co je pro svět mimo realitu - jen sen, kterému se svět směje.

******

    "Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. Odpusť mu
sedmdesát krát sedm krát."

    To, co je kámen úrazu pro člověka pod hříchem a smrtí, protože nemá moc odpustit ani jednou,
natož čtyřistadevadesátkrát denně, to je u křesťanů běžné.

    Mezi křesťany tak najdete bezpočet lidí, kteří odpustili svým nejbližším, lidem v práci a třeba i
politickým bachařům z lágru, kteří jim zničili život či ještě někomu horšímu. Odpustili tak jako Ježíš:
bezpodmínečně. Třebaže nikdy v životě neviděli lítost těch, kteří jim ublížili a nejspíše ani neuvidí.

    Podobné je to s dalšími oblastmi života.

    Křesťané dělají dobré skutky přesto, že jsou zachráněni od soudu a smrti a nepotřebují pracovat
za mzdu, kterou je vlastní život tak jako lidé pod vládou Smrti a jejích totalit. Křesťané dělají dobré
skutky právě proto, že jsou zachráněni.

    Křesťané litují hříchů a odvrací se od nich přesto, že Ježíš už na sebe všechny hříchy vzal. Lépe
řečeno právě proto.

    Křesťané nepáchají sebevraždy, "aby se dostali do nebe": není k tomu důvod, když už jsou do
nebe přijati. Právě proto, že jsou přijati, mají důvod žít. Nežijí totiž už sami pro sebe a svoje sobectví,
ale žijí pro Ježíše, toho vítěze, který vše, co měl, rozdal.

    Křesťané nehřeší "vesele jak chtějí" jenom proto, že jim Bůh hřích odpustil. Právě proto, že jim
Bůh hříchy odpustil, straní se křesťané hříchu. Podle toho se také snadno poznají.

    Není to dané tím, že by byli tak skvělí, ale je to dané tím, že přijali Ježíše, který jim sám daroval
sám sebe a své vítězství. V Ježíši je zdroj nezištného, bezpodmínečného jednání, které nejde napodobit
a proto ho lze snadno od napodobenin rozpoznat.

     Konec člověka žijícího v logice zákona hříchu a smrti.

    Vezměme si logiku člověka, pro kterého z podkladů jeho života a výroku:
"Jsem spasen a Bůh mi odpustil všechny hříchy"

    vyplývá:
"Už si mohu hřešit jak chci, nemusím dělat dobré skutky a nemusím hříchů litovat, nemusím se o nic snažit"

    Zbývá tu logiku logicky domyslet až do konce.

    Co se stane s člověkem, který má takovéto "logické" uvažování?

    Celý život se bude snažit nehřešit a dělat dobré skutky, protože nemá odpuštěné hříchy a kdyby hřešil,
tak by šel do pekla a kdyby nedělal dobré skutky, tak by nešel do nebe. A snad se mu to i povede,
pokud bude dostatečně silný a vlastním pokáním přemůže hřích a motivován odměnou vlastního života
napáchá po světě spoustu dobrých skutků.

    Jednou přijde den a ten člověk se ocitne na soudu, přesně tak, jak očekával. Bude na pravici, samozřejmě,
kde jinde by byl. Hodně se přeci snažil nehřešit a dělat všemožné, aby se dostal na správnou stranu, nemohlo
to přeci jinak dopadnout.

    A pak bude na tom soudu spasen, půjde do nebe.

    Co v tom nebi udělá?

    Nejdřív povraždí všechny evangelíky, které tam potká, protože ty potvory v nebi neměly co dělat a teď
už může vraždit, když už je spasen. Pak na potkání znásilní všechny muslimky, protože je spasen a může
si konečně hřešit jak chce, když se před tím celý život tolik držel. Pak půjde vykrást nebeskou samoobsluhu,
trochu si zarouhat Bohu a vysmát se svým rodičům, když už je teda konečně spasen a nemusí se už vůbec
o nic snažit. Zkrátka si užije svou svobodu hřešit.

    A po nějaké době si snad uvědomí, že to "nebe" je nějaké divné a snad si i vzpomene, že když stál
na tom soudu, tak slova soudce neposlouchal, ale vykládal si je. A že si je vyložil špatně.

    A že stál na pravici, ale jen ze svého pohledu.

    Někteří lidé říkají, že tehdy snad bude ještě šance. A jiní, že už ne.

    Proto je lepší, když člověk přejde ze smrti do života dřív, než přijde soud.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace