Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Zuzana.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 5, článků celkem: 16190, komentáře < 7 dní: 261, komentářů celkem: 397075, adminů: 60, uživatelů: 5076  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 219 návštěvník(ů)
a 4 uživatel(ů) online:

gregorios777
Dzehenuti
rosmano
oko

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
108994516
přístupů od 17. 10. 2001

Nebezpečná učení: Charismatická církev sjednocení? - 3. část
Vloženo Úterý, 14. leden 2003 @ 17:25:28 CET Vložil: Bolek

Charismatici poslal sela

  Charismatická církev sjednocení? Napsal: Aleš Franc Studie, která se zabývá úlohou KMS (Křesťanské misijní společnosti) v soudobých církvích v ČR z pohledu autora z letniční církve 5. Prostředky k dosažení jednoty Světové měřítko V tomto bodě se opět musíme vrátit k D. Princemu, který v uskutečňování plánu, dle Ricka Joynera "k poslední žni", vidí biblickou paralelu s Ezechielem, který mluvil k suchým kostem. To je dle Princeho možné přirovnat ke "kázání" a prorokování k Duchu, což vidí Prince jako podobenství k "přímluvné modlitbě" (22).

Časopis Život víry v článku "Kdo to je Derek Prince" uvádí způsob, jak Derek Prince pracoval na uskutečnění této vize, tedy jak dle svých slov pracoval na "mluvení ke kostem". "Počátkem sedmdesátých let začal Derek Prince cítit, že ho Bůh povolává do nové služby, aby investoval svůj čas do služby dalších lidí, potencionálních vedoucích... Shledal, že ho Duch svatý vede do nových, hlubokých a plodných vztahů s mladšími, kteří právě dělají první kroky v křesťanské službě. Pro jejich výchovu našel vzor ve způsobu, jak Ježíš vychovával svoje učedníky. Ježíš si vybral určité lidi, aby s ním pracovali a učili se z Jeho skutků a slov. "Derek Prince podle tohoto vzoru sám sebe -svoje zkušenosti a poznání- "investovat" do druhých, a tak násobit svoji službu" (38). Uplatňováním tohoto principu na více rovinách, začalo toto "Pastýřsko-učednické hnutí" získávat drasticky pyramidální strukturu. Dle švédského teologa Gustafssona, který se touto problematikou v rámci svého doktorandského studia zabýval, zasáhlo Pastýřské hnutí i Českou zemi (39). "V roce 1984 tato služba pokročila dále a Derek Prince zahájil svůj GLOBAL OUTREACH Leaders Program. Jeho vyučování jsou... k dispozici křesťanským vedoucím v národech. V roce 1988 byly tyto materiály k dispozici téměř 1400 vedoucím ve více než 100 zemích na všech kontinentech. Derek Prince to vidí jako vkládání "nástrojů do rukou těm, kterým Bůh svěřil důvěru být dělníky na velké celosvětové žni poslední doby" (38). Není bez zajímavosti, že v roce 1986 let vedl Derek Prince tajné semináře pro vedoucí i v Praze, kterých se účastnil i výše citovaný představitel KMS (40). Ačkoliv Život víry nejméně třikrát publikoval články, které obsahovaly údaje o historii Princeho služby (22), (38) a (40), pojem "Pastýřské hnutí"- v originále "Shepherding-Discipleship Movement" zde není vůbec zmíněn. A to přes to, že jeho principy -pastýřsko učednické vztahy (38) i jeho vůdčí osobnosti - Basham, Simpson a Mumford (22), jsou zde zřetelně a kladně oceněny. Přitom se jednalo, vedle hnutí Víry, o jedno z nejvlivnějších charizmatických hnutí sedmdesátých a osmdesátých let. Z webové stránky služby Dereka Prince se však můžeme na Internetu dočíst: "Zprávy, které se začaly v polovině 70 šířit, říkaly, že lidé začaly být (v tomto hnutí) manipulováni a spoutáváni. Hnutí začalo být silně kontroverzní. V roce 1983 začalo být Derekovi jasné, že dále nemůže hnutí podporovat a odstoupil. Následně se i ostatní muži rozešli a pyramida se rozpadla" (41). Je zde uveden i doslovný citát Dereka Prince: "Věřím, že jsme se provinili jako Galatští. Začali jsme Duchem, avšak rychle jsme skončili tělem. Ve světle zmíněného uznávám a lituji této své chyby. Je mi hluboce líto škody, která byla způsobena tělu Kristovu a v životech nadějných mladých mužů a žen" (41). O této problematice se v diskusi na konferenci o hnutí Víry v Kolíně zmínil i šéfredaktor Života víry (42). Další vývoj Pastýřského hnutí byl následující. Po Princově odchodu se začalo Pastýřské hnutí, za účelem dosažení plného zjevení, sjednocovat s hnutím Víry. Proto, na fóru v Denveru, demonstrujícím jednotu charizmatického hnutí, na kterém byli právě Mumford se Simpsonem zúčastněni a kde mimo jiné byli i muži zvučných jmen jako Kenneth Copeland, John Wimber a John Gimenz, provolali tito, že učení "Pastýřského hnutí a hnutí Víry, je platná a důležitá součást mnohostranného zjevení, které bylo dáno nezávislému charizmatickému hnutí" (43). Copeland doslova řekl: "Zatímco já jsem učil principům prosperity, Charles Simpson, Bob Mumford, Don Basham a Ern Baxter uchopili význam Božích smluv" (44). Simpson, tedy jeden z těch, kterého Bůh údajně spojil s Princem, k tomu poznamenal: "Vždycky jsem věřil, že tito mužové (učitelé Víry) mají něco, co církev potřebuje slyšet, a jsem pohnut otevřeností, kterou u mnohých vidíme. Ken (Copeland) například udělal několik smělých a odvážných kroků, aby se ztotožnil s námi a jinými vůdci. Tím získal můj obdiv" (45). Obě hnutí, ačkoliv se původně vzájemně kritizovala, se však spojila v době, kdy zakoušela ovoce svých nauk a byla vystavena obrovskému tlaku kritiky ostatních křesťanských vůdců. Jednalo se tedy o smír spíše z donucení. Aby předešli další možnosti veřejné kritiky, zavázali se jejich vůdci, že své nauky nebudou vzájemně kritizovat. Tak vlastně navázali na charizmatickou tradici, která začala již v roce 1971 v Seattlu a která se snažila urovnávat spory okolo Pastýřského hnutí. Na setkání v Oklahoma City v roce 1976, tehdy zúčastnění přítomní podepsali dohodu: "...nevyjadřovat veřejně žádnou stížnost ani kritiku proti spoluslužebníkovi v oblasti "etiky a nauky dokud by se nejprve nesnažili o sblížení v soukromí, pak se dvěma dalšími služebníky a nakonec před širší skupinou služebníků" (46). Tedy, jak už bylo řečeno v úvodu - v praxi to znamená: ruku na ústa. Na tuto tradici rovněž navázala i obě spojená hnutí a tak se v roce 1985 konala první celonárodní konference "Network of Christian Ministries", sítě spojující oba proudy. Přes tyto peripetie je i Pastýřské hnutí, alespoň dle uveřejněného článku v Životě víry (38) a Princeho citací o spojení s jeho vůdci (22), nedílnou součástí Princeho vize o obnovení těla Kristova a tato vize slouží i pro výklad charizmatické jednoty vedoucím představitelem KMS (14). české měřítko Jak vypadá vize sjednocení církve v naší zemi? Je zde nějaká podobnost? Současnou politiku sjednocování církve pod patronací KMS lze v Česku znázornit následovně. Z různých denominací se pod vedením místních vůdců získají a vyškolí perspektivní vedoucí, představitelé jednotlivých sborů, kteří se mohou individuálně stát členy KMS a kteří pro spolupráci motivují své sbory. Pod heslem spolupráce a jednoty (nebývá však příliš zdůrazňováno, že institucionální), jsou pak tyto motivované sbory z různých denominací přijímány do KMS, přičemž se jejich zástupci stávají členy širšího výboru. Dbá se na to, aby nejvyšší orgán KMS, tj. Užší výbor, měl ve svém čele představitele právě z různých denominací. Tito představitelé, ačkoliv dle samotného D. Drápala nejsou delegáty jednotlivých církví (7), zástupně za své denominace v rámci KMS jednají (14). A přes to, že denominace jsou představiteli KMS ostrakizovány, slouží skrze členy a členské sbory jako "garanté" petičních snah KMS: "Vážený pane velvyslanče, jako křesťanská společnost, která se věnuje koordinační mezicírkevní práci a ve které jsou prostřednictvím členů i členských sborů zastoupeny všechny větší stávající církve v České republice, se na Vás obracíme s prosbou v naléhavé záležitosti... (47). Získané sbory pak mají skrze své zástupce v ŠV, pod vedením UžV, v rámci KMS vytvořit regiony, přičemž se každý člen UžV zároveň stane zástupcem daného regionu. Tyto regiony pak mají být předstupněm institucionálně sjednocené církve. Skrze tuto politiku regionů by vlastně měla vzniknout pyramidální struktura, která v podstatě metamorfuje stávající církev do zcela nové podoby, jakéhosi hybridu KMS. Že KMS pro svou regionální politiku skutečně připomíná Princeho vizi: vůdce - sbor - církev, potvrzuje i jeden z vedoucích sboru menší denominace, zúčastněném v KMS: "Pro vznik regionální platformy je třeba získat nejdříve vedoucí, a až potom celé sbory. "Důležité je prostě začít"" (48). Tedy: vůdce - sbor - region. K této vizi je třeba: "pomáhat všemi způsoby k vzájemnému porozumění i jednotě: a) formou velkých konferencí, b) duchovními smlouvami" (49). Je zajímavé, že pojem "duchovní smlouva" je termínem užívaným v Princeho literatuře. Prince je např. vidí jako vazivo, jímž jsou svázány kosti z různých "hřbitovů" (22). Jednotlivé sbory se tímto postupem, jak níže připouští sám D. Drápal, dostávají pod "metodické vedení", neboť KMS se cítí povolána k "vedení části Božího lidu" (7). Těžiště služebníků těchto zúčastněných sborů je pak KMS, která pořádá vyučující semináře pro co nejširší počet křesťanů, kteří jsou pro myšlenku takto pojaté jednoty stejným způsobem získáváni. Případný negativní postoj vedoucích denominací, kteří se vůči této vedoucí roli KMS vymezují, je ignorován. Toto obcházení svých denominačních vedoucích si uvědomili i zástupci jednoho zúčastněného sboru a na setkání ŠV KMS si z tohoto důvodu dokonce žádali změnu statutu. Život víry to komentoval takto: "Zazněly také návrhy na změnu statutu KMS... šlo hlavně o dva návrhy AC Břeclav, aby každý sbor, který vstupuje do KMS, musel od vedení své denominace vyžádat ke vstupu oficiální souhlas a aby každý člen UžV KMS byl v UžV z pověření své denominace... Hlasováním v plénu ani jeden z návrhů AC Břeclav neprošel" (50). Dan Drápal se k této otázce vyjádřil již dříve ve svém samizdatu: " KMS se od začátku bránila přístupu, aby v jejím Úzkém výboru byli zastoupeni lidé, kteří jsou tam delegování denominačním vedením. Bylo to mimo jiné proto, že v době jejího vzniku soustřeďovala i členy sborů, jejichž denominační vedení práci KMS nijak nepřálo. Nyní se objevil názor, že není správné, aby členy KMS byly sbory proti vůli svých denominačních vedení. Jednotlivci a sbory jsou prý v KMS směřováni, vyučováni a "metodicky vedeni". Toto vedení může být v rozporu s vedením skrze denominace a tak může dojít k různým napětím. KMS v jednom svém prohlášení uvedla, že ji Bůh svěřil vedení v určité části Božího lidu, a toto tvrzení je prý nebezpečné. Autoři vycházejí z toho, že příslušníci určité denominace mají být vedeni danou denominací a KMS by mohla mít autoritu k vedení pouze na základě shody denominačních vedení. Z toho, co jsem už napsal, bude asi zřejmé, že podobné názory mi nejsou blízké. Bod sporu leží v tom, zda vedení denominace (=úřad) lze ztotožnit s apoštolskou autoritou (=charizma)" (7). Dan Drápal tedy, podobně jako Prince, rozděluje charizma od úřadu. To je jeho osobní věc (srv. Ef 4,11), avšak zarážející je fakt, že tímto Princeho výkladem ospravedlňuje jednání KMS, které nelze nazvat jinak, než "přelézáním ohrad". Pakliže ohrada brání náboru členů, jednoduše zpochybním legitimitu jejího stavitele a není o čem diskutovat. Nejen že zde Dan Drápal zpochybňuje legitimitu denominačního vedení, nevyvrací ani, že je to KMS, kdo má tuto úlohu hrát. V informačním letáku, kde KMS představuje sama sebe, popisuje tuto svoji činnost takto: "Jde o praktickou mezisborovou ekumenu, o ekumenu zdola" (51). "Ekumenou zdola" jsou v podstatě obcházeny oficiální autority etablovaných církví, které by s tímto postupem nesouhlasily. Vypadá to jako fikce nebo jako blouznění? Nechme proto promluvit samotnou KMS. Vždyť jejím cílem je mimo jiné: "...naše společné, upřímné získávání dalších sborů pro vizi KMS i pro členskou základnu a jejich kvalitní zastoupení na ŠV KMS. Členové UžV KMS rozdělí členskou základnu ŠV KMS podle regionů a zároveň se stanou jejich zástupci podle místa svého vlastního působení. Členové ŠV KMS začnou aktivně spolupracovat na přípravách jednotlivých drobných regionálních akcích, které budou pomáhat k růstu a prosazování Božího království na daném místě (různé akce, semináře a vzdělávací programy, evangelizační akce plošnějšího charakteru, konference menšího typu, semináře o chvalách atd.) Sbory i jednotlivci nadále porostou svým individuálním tempem a vývojem, ale zároveň budou vyzrávat i k jednotě organizační a institucionální a tak se KMS stane jakousi předsíní společného rodinného domova" (49). Činnost pro regionálně jednotnou církev se neomezuje pouze na naši zemi. Evald Rucký mluví o celém středoevropském regionu. Píše: "středoevropský region čeká na probuzení" (49). Vždyť: "Jedna z oblastí, na níž by se měli podle něj začít podílet další, je regionální práce, kontakty společenství a vedoucích z různých církví na regionální úrovni. Mluvil o významu této práce a doložil ji na příkladu z Liberecka, kde se kontakty dokonce rozšířily i přes hranice, do přilehlých oblastí Polska a Německa" (52). Užitečné opět bude, chronologicky seřadit a utřídit výše zmíněná fakta: globální pohled 1. nejprve služebníci Princeho vize vytypují potenciální perspektivní a mladé vůdce v jednotlivých zemích 2. tito jsou vyučováni sjednocujícím doktrínám (mluvení ke kostem) 3. vyškolení služebníci předávají své zkušenosti dalším Místní pohled 1. v ČR se pod heslem spolupráce a probuzení získávají vedoucí místních sborů 2. tito vůdci poté přivádějí celé sbory 3. vůdci jednotlivých sborů se stávají členy Širšího výboru KMS 4. členové UžV rozdělí sbory skrze členskou základnu ŠV do regionů 5. členové UžV se zároveň stanou zástupci těchto regionů v KMS 6. za tímto účelem se na regionální úrovni vytvářejí různé akce (vyučování o chvalách, evangelizační akce...) 7. skrze regiony KMS budou sbory i jednotlivci dorůstat k instituční jednotě a KMS se stane předsíní společné rodiny sjednocené církve 8. nesouhlas denominací, na půdě jejichž sborů se tyto věci dějí, je samozřejmě ignorován 9. tato regionální práce pokračují dále na mezinárodní úrovni 6. Vedoucí úloha KMS Doposavad jsme mohli citovat přímé výroky jednotlivých vůdců či vlivných stoupenců KMS. Snahou dokázat, že si KMS usiluje o vedoucí úlohu v církvi bychom se mohli dostat do přímého rozporu s prohlášeními jejich vůdců. Vždyť její představitel tvrdí pravý opak: "...nemyslím si, že by KMS měla vůbec na nějakou duchovní úlohu aspirovat, natož si ji uzurpovat" (7). Avšak ihned pragmaticky připouští: "Buďto bude mít širší a užší výbor zjevení v tom, jaké akce podnikat, jaké řečníky zvát, nebo ne. Pokud v tom bude Boží vedení a zjevení mít, bude tu úlohu hrát, i když se bude všelijak snažit zabránit dojmu, že ji (vedoucí úlohu) hraje" (7). Takové otevřené přiznání si zasluhuje úctu. I přes toto nepřímé, zjevením podmíněné vůdcovství, jsou zde fenomény poukazující na to, že KMS na vedoucí úlohu církve přesto aspiruje. Jak jinak by mohla organizovat regiony a chtít být jakousi předsíní společného rodinného domova. Vždyť k práci v rámci KMS jednotlivci ani celé sbory nepotřebují povolení od autorit svých denominací, nýbrž od autority KMS. "KMS v případě potřeby pořádá i menší akce místního významu. Taková akce musí být schválena nejméně jedním členem UžV" (53). Jestliže Dan Drápal vysvětluje ignorování nesouhlasu vedení denominací tím, že toto vedení nepředstavuje apoštolský úřad, avšak pro regionální práci je souhlas vedoucího KMS nutný, nevyjadřuje tím bezděky, že UžV KMS tuto apoštolskou autoritu reprezentuje? Vždyť KMS chce dokonce tento úřad rozvíjet: "Zůstaneme nadále hybným faktorem pro jednotu Božího lidu, v rozvoji apoštolské služby v Těle Kristově..."(11). Při letmém pročítání Života víry můžeme dokonce narazit na vyjádření D. Drápala, kde tento princip popírá: "Apoštolská služba se KMS netýká... Pokus vázat apoštolskou službu na určitou organizaci či denominaci z principu není správný, protože ta služba není dána institučně, ale na základě zjevení" (54). Pokud by autor svůj citát myslel skutečně vážně, KMS by musela rezignovat na svoji vedoucí roli a v důsledku popřít svou touhu stát se předsíní sjednocené církve. Eventuelně by musela "dobýt" nějakou denominaci, popřít, že je to denominace a prohlásit, že její vůdce má momentálně největší zjevení a apoštolskou autoritu přenést na něho. Zatím však KMS své učení, vize ani způsoby práce neodvolala. A ještě jedna věc. Dan Drápal vysvětluje, že KMS nepožaduje povolení k práci v KMS od vedení denominací, protože vedení denominace jakožto instituce nepředstavuje apoštolskou autoritu a není schopno trvale udržet potřebné Boží zjevení. Není tedy legitimní. Legitimitu vidí v apoštolské autoritě, která závisí na obdržení Božího zjevení. Zároveň vysvětluje, že výbory KMS získají vedoucí úlohu právě pokud budou Boží zjevení mít. Budou tedy vůdcem legitimním. Nenaznačuje to snad, že by se právě na základě tohoto Božího zjevení mohlo o apoštolskou autoritu, která nesmí být s institucí vázána, jednat? A naopak, může-li mít legitimitu k vedení na základě zjevení KMS, o které autor připouští, že je institucí (54), proč by podobné zjevení nemohla mít denominace? A může-li mít tedy zjevení i instituce, proč není povolení od denominace vyžadováno absolutně? A konečně fakt, že KMS "směřuje" a "metodicky vede" jednotlivce a sbory nevyvrací ani Dan Drápal. Naopak, potvrzuje to i tohoroční předseda UžV: "KMS se stává řečištěm, které částečně směřuje jeden z těchto proudů (míněn evangelikální proud na rozdíl od liberálních křesťanů). Od samého počátku ve svém směru a vývoji v mnoha záležitostech jednala za církev"(49). Jak připouští sám citovaný autor, přestože se KMS bude všelijak snažit zabránit dojmu, že hraje vedoucí duchovní úlohu (7), prohlašuje jinde Evald Rucký, že KMS jednala "za církev". Jedná-li však někdo za někoho jiného, potom také v tomto jednání nese zodpovědnost a tu nelze oddělit od autority. Nelze přeci mít zodpovědnost bez autority a autoritu bez zodpovědnosti. Nestačí přeci, aby měly výbory pouze zjevení. To potvrzuje i Dan Drápal: "Jsem přesvědčen o tom, že Bůh dává vždycky tři věci současně: zjevení, autoritu a odpovědnost. Nedává zjevení bez odpovědnosti a autority, nedává rovněž autoritu bez zjevení, a nedává odpovědnost bez autority" (55). Jak už bylo uvedeno výše, samozřejmě, že se KMS pouze domnívá, že jednala za církev. Pokud někdo jedná za někoho jiného bez jeho vědomí nebo dokonce proti jeho vůli, pak je takové jednání stejně neplatné. Pokud to zůstane v "duchovní rovině" a před "duchovním světem", může se takové jednání stát maximálně příčinou teologické disputace. Horší je, když se své duchovní vize snaží realizovat ve (řečeno slovy charizmatiků) "viditelné oblasti" bez souhlasu těch, kterých se to týká. Uvědomíme-li si tyto skutečnosti, pak pochopíme i povzdech šéfredaktora Života víry, který se pozastavuje nad postojem jistého bratra, který nepochopil stěžejní význam konference KMS pro "ubírání se" Božího lidu v naší zemi. ""Konference, to už mi nemůže nic říci!" Z úst bratra, který se účastnil prvních konferencí zamrzí. Zdá se, že Pán Bůh měl o dění na konferenci podstatně větší zájem než on. Nechápu, že by někdo, kdo říká, že mu záleží na tom, kam se ubírá Boží lid v naší zemi, mohl být k takovému setkání lhostejný" (56). Jindy se na stránkách Života víry objevilo proroctví z modlitební konference, které bylo řečeno do finanční krize KMS: "Pakliže se skutky (nejen finančními) doplní naše vyznání, že KMS a její pracovníky podporujeme, rozhodlo se o budoucnosti této země. KMS totiž není jen organizace, ale především vize jednoty Těla, které je pevně spoutána s Hlavou - Ježíšem Kristem. Kvůli tomu tuto zemi nezatratím" (57). Toto slovo od "trůnu" vlastně říká, že podpora KMS rozhoduje o budoucnosti národa. Když byl šéfredaktor časopisu na závažnost proroctví v lednu 1997 na setkání vedoucích evangelikálních církví s pracovníky KMS upozorněn, poznamenal: "Toto vybídnutí se týkalo pouze účastníků modlitební konference (vyplývá to z kontextu, ale dozvěděl jsem se, že to nebylo všem čtenářům jasné) a zařadil jsem ho kvůli tomu, že navazuje na to, co Život víry o KMS přinesl v čísle předcházejícím" (58). Podstatné zde přeci není, jak velké skupině lidí bylo proroctví adresováno (i když by se dalo s úspěchem s šéfredaktorem polemizovat, jestli finanční podpora lidí na "Mokonu" mohla řešit finanční krizi). Mnohem podivnější je fakt, že šéfredaktora časopisu, který sám proroctví zveřejnil, neudivil jeho obsah. A to ani když je zveřejňoval poprvé ani při námitce. Tuto skutečnost - vezmeme-li v potaz, že se jedná o tiskový orgán a tiskového mluvčího - nelze vyložit jinak, než že KMS skutečně věří, že se o budoucnosti země rozhoduje skrze podporu KMS. Podíváme-li se na celou řadu aktivit a smělé cíle KMS, možná nás napadne otázka, jak je možné organizačně zvládnout takovou šíři záběru činností a ještě celou evangelikální církev "směřovat" a "metodicky vést", rozvíjet apoštolskou autoritu, být hlasem tomuto národu a jednat za církev. Přitom v čele nestojí žádné koordinační centrum, ale pouze Užší výbor tvořený pěti vůdci se společnou vizí, kteří jsou navíc faráři, pastory či kazateli sborů a mnozí ještě k tomu zastávají prominentní místa ve svých denominacích. Připouští to i Evald Rucký: "Vůbec není pro nás jednoduché stát s celou odpovědností v čele, hledat Boží vůli pro tuto společnost, nedělat příliš mnoho chyb, a při tom stíhat práci ve sborech" (59). Proč je tedy toto dílo vedenou právě tak vytíženými lidmi? Pokud je KMS skutečně pouze "půdou pro pěstování vztahů mezi různými křesťanskými sbory a věřícími...", má "...povzbuzovat a pomáhat vzdělávání křesťanů".. a..."má za úkol k misii povzbuzovat" (51), proč se jejího vedení ujímají vůdci, kteří poté sotva stíhají? Vysvětlení je prosté: "Cítíme, že nás Pán Bůh povolal, abychom tuto společnost vedli" (59). Nositel samotné vize proto má stát v čele: "Následoval rozhovor Dana Drápala, že by přestal pracovat v UžV KMS a že by začal spolupracovat na překladu Písma. Jan Klas a Evald Rucký širokou řečí napomínali a potvrzovali Dana Drápala, aby za vizí, kterou nese, také veřejně stál" (60). Shrnuto: 1. k vedení a sjednocení církve je dán úřad apoštola 2. tento úřad je charizmatem, nikoliv institucí 3. toto charizma závisí na Božím zjevení 4. apoštolský úřad je rozvíjen v rámci KMS 5. KMS směřuje a metodicky vede evangelikální Boží lid 6. vedoucí úloha KMS je podmíněno Božím zjevením 7. KMS jedná za církev, čímž nese zodpovědnost 8. neexistuje zodpovědnost bez autority 9. denominace není apoštolským úřadem 11. tzn. že není možné, aby vedení denominace mělo zjevení k vedení 12. proto k práci sboru či jednotlivce v KMS není třeba jejího souhlasu 13. k práci v rámci regionů je však nutné schválení alespoň jednoho člena UžV KMS, tedy jeho autority 14. rovněž konference, které KMS pořádá, mají zásadní význam pro ubíráni se Božího lidu v naší zemi 15. podpora KMS, a to nejen finanční, rozhodla o budoucnosti celého národa 16. celé toto dílo je vedeno pěti lidmi UžV KMS 7. Jednání s denominacemi. Protidenominační zaměření KMS je zřejmé už z předcházejících citátů, avšak neuškodí zde ještě jednou připomenout rozvedený citát Dana Drápala: "Na rozdíl od mnoha křesťanů jsem přesvědčen, že denominace nejsou něčím, co Pán Bůh chce. Mám za to, že je nanejvýš toleruje... Nesmiřuji se vnitřně... s existenci rozdělení na denominace" (6). Také člen UžV KMS Evald Rucký píše, že "žijeme v postkonfesijní (postdenominační) době" (49) a kritizuje nekoordinovanou a chaotickou vnitrocírkevní aktivitu slovy: "...Kolik (přibylo) vnitrocírkevních aktivit, nekoordinovaných, chaotických... Jsou to mrtvé skutky před Hospodinem, mrtvý pohyb" (61). Jinde nepřímo vyčítá církvím jejich vlastní aktivitu namísto mj.i hledání jednoty: "Jen kolik máme na našem malém českém území misijních a biblických škol. Kolik akcí každý sbor a každá církev podniká!... A právě proto je tento čas svobody i časem svobody i časem postu, modliteb, duchovního boje a hledání jednoty" (62). Nutno podotknout, že právě sbor, jehož byl autor těchto slov pastorem, má vlastní biblickou a základní školu, rozvíjí podnikatelské aktivity v sekulární sféře a ve spektru různých akcí je nesmírně činorodý. Na jiném místě Evald Rucký píše: "Již období, kdy probíhala minulá, devátá konference, bylo poznamenáno rozdílnými vizemi a koncepcemi mezi křesťanskými vedoucími. A protože v naší zemi není příliš mnoho těch, kteří by se hlásili k následování Ježíše Krista, výsledek byl patrný na počtu účastníků... Bylo-li by prokazatelné, že nás všechny v těle Kristově vede Boží Duch jedním směrem, a ten by nebyl reprezentován KMS, byl bych ochoten z budování tohoto díla odejít a jít oním směrem, který Duch svatý určuje. Stane-li se to v budoucnosti, uvidíme. V současné době jsou spíše jednotlivé houfy směřovány denominačním směrem a ti lidé, kteří ztrácejí duchovní sílu, pak na žádnou akci (konferenci KMS) už ani nejedou" (12). Zvláštní je, proč zde autor jako alternativu KMS vidí pouze jeden "jediný" směr, kterým by měl Duch svatý křesťany vést? Ve čtenáři to může vzbudit dojem, že Duch Boží vede svůj lid pouze skrze jedinou instituci, a to buď KMS nebo denominaci a ta přeci není jediná. Proč by třeba nebylo možné obojí? Setrvávání E. Ruckého v KMS, ba dokonce v jedné z jejich čelních pozic dokazuje, že autor je přesvědčen, že Duch svatý skutečně křesťany skrze KMS vede. V souvislosti s narážkou na "houfy směřované denominačním směrem" či jinde zmiňovaný "mrtvý pohyb" a Princeho "hřbitovy", si můžeme domyslet, zda je pro autora denominační směr pro vedení Duchem svatým skutečně platnou alternativou. V širším výboru KMS dokonce odstupující člen UžV Oldřich Kadlec vysvětluje, že KMS rozlišuje na ty "kteří se chtějí připojit a na ty, kteří nechtějí" (63). A na jiném místě si stěžuje: "...služebníci se stále těsněji přimykají ke svým denominacím... My jsme někdy provokovali, protože jsme přeskakovali angažované autority. Teď naše generace jakoby duchovně dospěla a v národě je velmi těžké najít lidi, kteří by měli tenhle postoj. Jakoby se to všechno krásně zařadilo do denominací. Co když to ale bude ještě silnější? ...Dejme tomu, že okolnosti přinutí každého, ať chce nebo nechce, aby držel lajnu. A toho se bojím a myslím si, že bychom se tomu měli bránit" (64). Jednalo se o příspěvek na ŠV KMS, který byl pro svoji aktuálnost zařazen jako samostatný článek. Jeho otevřenost působila na přítomné tak strhujícím dojmem, že Tomáš Dittrich poznamenal: "Příspěvek, který přednesl Oldřich Kadlec, účastníkům na chvíli vzal dech. Bylo to prorocké varování před ztrátou původního pomazání a vize KMS v souvislosti s tím, že se Boží služebníci těsněji přimykají ke svým denominacím... šlo bezpochyby o duchovní jádro celého setkání" (65). Jak je vidět, "přimykání" služebníků ke svým denominacím leží funkcionářům KMS pořádně v žaludku! Stoupenci KMS si jsou i důležitostí svých akcí v porovnání s akcemi denominací velmi jisti. Na stránkách měsíčníku KMS narazíme např. na následující zmínku mezi řádky, kdy vedoucí jedné evangelikální denominace dal přednost jistému výročí před účastí na jedném dnem konference KMS! "Rád bych zmínil i jeden negativní jev: určitá rozlítanost vedoucích. Pavel Černý kázal ve čtvrtek na slavnosti k výročí Jana Husa v Husinci a tak chyběl na klíčovém dni konference. Přes to, že jeho vyučování v pátek nechyběla aktuálnost pro situaci v naší zemi, mohl by více navázat na to, co se dělo na konferenci" (56). Výročí Mistra Jana Husa je ve srovnání s konferencí KMS patrně bezvýznamná událost. Ačkoliv se Dan Drápal opakovaně odmítavým postojem k denominacím nijak natají, je s podivem, proč touží institucionální jednotu zahajovat právě připojením k denominaci, kterou Bůh "nanejvýš toleruje". Snahou připojit se k Jednotě bratrské, což je přeci denominace jako každá jiná, se přeci nijak netají. Rovněž svého času uvažoval o vstupu Maninského sboru do Apoštolské církve. Či snad účel světí prostředky a bude-li církev jednou stejně jednotná, je úplně jedno, jestli k tomu použijeme formy, které Bůh neschvaluje, či maximálně toleruje? Členové jednoho ze sborů KS na tuto iniciativu reagovali vystoupením ze svazku KS a sami se k jedné z denominací připojili se slovy: "Není jistě žádným tajemstvím, že vedení KS hledá usilovně cestu připojení k nějaké denominaci, jmenovitě k Jednotě bratrské. Musíme se přiznat, že nám toto řešení není blízké... po půlročních modlitbách a vyjádření jednomyslnosti ve vedení sboru i ve sboru samém, jsme požádali radu AC o přijetí za jeden z jejich samostatných sborů... Víme, že Křesťanská společenství, pokud se nechtějí stát novou církevní denominací, mají před sebou obdobné hledání jako my" (66). Autoři zde naznačují, že jednotlivé sbory Křesťanských společenství se vlastně připojením k Jednotě bratrské stanou "novou církevní denominací". Za měsíc se jim na stránkách stejného časopisu dostalo od Dana Drápala poučení, ve kterém se autor striktně vyhýbá pojmům jako "připojení", "spojení" nebo "sjednocení." Samotnému aktu slučování jsou zde pouze předsunuta slova jako "jednota" a "sbližování." Dan Drápal vysvětluje, že jeho cílem není získat výhody, které má denominace, nýbrž směřovat k jednotě církve: "Co hledám, není připojení k nějaké církevní denominaci, ale jednota těla Kristova... Chápu sbližování s Jednotou bratrskou (zatím můžeme mluvit pouze o sbližování, nikoliv o spojování, či sjednocování) jako počátek určitého procesu, nikoli jako cíl sám v sobě" (6). Dále vysvětluje, že denominace nejsou podle jeho názoru Boží vůlí a že "naše jednota je jedině v Hospodinu, nikoliv ve vnějším institučním zajištění" (6). Autor svůj cíl ospravedlňuje takto: "Pokud tedy nejsem přesvědčen, že k naplnění touhy a příkazu Pána Ježíše Krista, abychom byli jedno, stačí duchovní jednota bez institučního rozměru, pak jsem pro tuto jednotu začal něco dělat..." (6). Dan Drápal tak vlastně ve zkratce vysvětluje svoji vizi. Skutečně mu nejde jenom o připojení k nějaké denominaci. To je pouhým mezičlánkem, či prostředkem k něčemu, co sahá mnohem dál. Totiž k instituční jednotě církve posledních dnů, zahrnující sbory z mnoha denominací. Avšak námitku, že připojením se k Jednotě bratrské stejně vznikne "nová církevní denominace", na což poukazují právě čáslavští, nechává nezodpovězenou a samotné připojení pouze odsunul do ztracena. Ještě měsíc předtím však na stránkách Života víry popisuje tiskový mluvčí KMS toto "sbližování" KS s JB zcela jednoznačně: "Možnost jednoty s Jednotou bratrskou byla jedním s témat konference pastorů KS, která se konala koncem prázdnin (22.- 26. 8). Dan Drápal... zdůraznil, že organizačnímu sjednocování musí předcházet jednota duchovní" (67). Dan Drápal před tím zopakoval svůj negativní vztah k denominacím, avšak potvrdil, že vizi, ke konci časů sjednocené církve hodlá skutečně -paradoxně- uskutečňovat právě sloučením s denominaci: "Nemyslím si, že denominace jsou Božím záměrem, ale nemyslím si ani, že se všechny před koncem věků spojí. Jsem však přesvědčen, že má cenu jít touto cestou" (67). Ve spojování s Jednotou bratrskou se tedy implicitně hlásí k Princeho vizi, ke konci časů sjednocené církve. I když zůstává realistou a nevěří, že by se všechny církve skutečně do doby konce spojily (i Joyner prorokuje o těch, kteří zůstanou stranou), hodlá se ubírat touto cestou. Podobně to svého času viděl i funkcionář Jednoty bratrské, který na téma sbližování s KS prohlásil: "Jednota církve v pohledu Nového zákona se dotýká struktury a správy Církve. Zároveň na základě slov Pána Ježíše na základě 17. kapitoly Janova evangelia věřím, že již samotné kroky k jednotě Církve zmocní naše svědectví světu. Chci vyznat, že záchrana těch, kteří žijí bez známosti Ježíše Krista je pro mě víc, než uchování tradic, jména i zvyklostí. Cesta k jednotě Církve bude cestou riskantní, ale máme touto cestou jít" (68). Rovněž v období totality měl Dan Drápal snahu o sblížení či jednotu s Apoštolskou církví a znamenalo to jednoznačně spojení Manin s AC. Dle Tomáše Dittricha, který jeho slova zachytil, mluvil Dan Drápal tehdy o "spojení maninského společenství a letničních" (5). A nebyla to jen Apoštolská církev nebo později Jednota bratrská, se kterou se Dan Drápal hodlal spojit. Na zmíněné pastorálce, tedy před plénem pastorů svého společenství, doslova, dle Tomáše Dittricha, prohlásil: "Pastor Drápal také řekl, že by byl pro sjednocení např. s ECM, CB a AC, ale že u JB jde o výzvu přítomné chvíle" (67). Pod zorným úhlem předcházejícího citátu lépe pochopíme, jaký je vlastně cíl jeho navazování vztahů a sbližování právě s těmito církvemi. "..Proto jsem usiloval o navázání vztahů s Církví bratrskou, s Církví apoštolskou i s Evangelickou církví metodistickou" (6). Nezapomeňme přitom, že autor nepovažuje vedení denominací za legitimní k vedení Božího lidu ani existencí denominací nepovažuje za Boží vůli! Ať už to nazveme jakkoliv, výsledkem takového sbližování (ať už s AC nebo JB) by v takovém případě opět byla denominace se svoji ústavou, registračním výměrem a znakem. Takovýmto institučním sloučením s denominací, ať už sbližováním, či jiným druhem činnosti vyjádřeným jakýmkoli jiným podstatným jménem, vznikne opět denominace. Jestliže by se autorovi skutečně podařilo s nějakou denominací spojit a dále setrvávat ve vizi institucionálně sjednocené církve, potom by tuto vizi musel dále uskutečňovat prostřednictvím této denominace. Jinak by tato aktivita ztratila smysl a vize by byla vyprázdněna. Rovněž je nasnadě otázka, proč Evald Rucký přijal nabídku a nechal se zvolit do vedení denominace? Nerozšíří tak pověstné "houfy" denominačních služebníků? Nebude pro něho mít -podle Dereka Prince- sdružování se na základě něčeho menšího než je Večeře Páně stejné důsledky jako smilstvo? Či neobává se, že podle slov Dana Drápala, ztratí Boží zjevení? S podivem je, že právě v poslední době, kdy se jeden ze dvou neznámějších charizmatiků dostal do čela jedné z denominací, začínají objevovat názory, že KMS nemusí hrát při regionálních aktivitách církve prim. Právě Evald Rucký, poté, co zmínil regionální aktivity sboru Jednoty bratrské v Liberci: "...uvedl, že není rozhodující, aby regionální spolupráce probíhala pod hlavičkou KMS, ale aby se vůbec konala. "Proto bychom rádi vyhledali nositele těchto regionálních aktivit", řekl shromážděným Evald Rucký, "a přizvali je ke spolupráci"" (52). Byl to však právě Evald Rucký, kdo horlil pro regionální činnost v rámci KMS a podrobně ji dokonce do své vize KMS formuloval (49). Povšimněme si, že nyní již nehledá nositele regionálních aktivit, kteří by se připojili ke KMS, nýbrž k aktivitám Jednoty bratrské. Náhle, jakoby mávnutím kouzelného proutku, se na adresu KMS začínají ozývat hlasy, které při prosazování regionálních aktivit zpochybňují její majoritní postavení. Pastor jednoho svobodného sboru uvedl, že hlavička KMS by byla na překážku jeho domácím scházením s vedoucími ostatních denominací (52) a farář evangelické církve a člen UžV KMS řekl, že: "KMS není jako kvočna, aby na věcech seděla. Jde o to, aby věci běžely "(52). Už ani nepřekvapí, že: "Evald Rucký dále uvedl, že bude třeba vyhledat další služebníky, kteří převezmou více zodpovědnosti u jednotlivých akcí (např. u seminářů a Mokonu) (Mokon = modlitební konference, pozn. aut.)... změny budou znamenat zboření navyklé struktury a určité předání zodpovědností"(52). Vůdčí osobnost v KMS Dan Drápal na tomto památném setkání ŠV KMS dokonce otevřeně přiznal, že apoštolskou autoritu nelze vázat na KMS, protože KMS je instituce a apoštolská autorita je věc zjevení (52). Nabízí se tedy otázka. Když už Jednota bratrská vykonává regionální práce, jeden z vytčených klíčových programů KMS, který ji měl směřovat k institucionální jednotě církve a vyzývá ke spolupráci ostatní, stává se tak logicky středem těchto aktivit ona sama. KMS slovy svého protagonisty přeci nemusí sedět na všech jako "kvočna na vejcích". Nemohla by to být i Jednota bratrská, která převezme i ostatní aktivity, které ze sebe náhle KMS setřásá? Nestane se i centrem "sbližování" s ostatními denominacemi ona sama? Svého času to jasně potvrdil i jeden z jejich vlivných představitelů, když horlil pro institucionální jednotu s KS: "Cesta k jednotě Církve bude cestou riskantní, ale máme touto cestou jít. Naději se proto, že v budoucnu budeme takovéto kroky zakoušet (kromě KS) i k dalším společenstvím a denominacím. I proto je nám darována tato doba otevřených dveří" (68). Bude tedy KMS dána do starého železa? Ve stejnou dobu si tyto otázky klade i nositel vize: "Je KMS ještě potřeba? Potřebuje ji Bůh k naplnění svých zájmů? Církev je zázrak a má duchovní rozměr... KMS není církev. Církev tu je od letnic a bude tu až do příchodu Páně. To neplatí o KMS. Tedy: Proč jsme tady? Máme ještě smysl? Co chce Bůh abychom dělali? Jsou tu ještě důvody pro existenci KMS, které byly na počátku?" (54) Že by nadčasové úvahy? Autor článku však zatím ještě KMS neodepisuje. "Oba důvody (jednota a evangelizace), pro které KMS vznikla, stále ještě trvají, a proto si myslím, že pro KMS tu stále ještě je místo" (54). Souhrn: 1. Bůh denominace nechce, nanejvýš je toleruje 2. současná doba je dobou postkonfesíjní 3. v této době křesťané slouží ve dvou proudech: jedni slouží v KMS, ostatní houfy jsou směřovány denominačním směrem 4. KMS rozlišuje na ty, kteří se chtějí připojit a ty, kteří se nechtějí připojit 5. KMS se chce bránit tomu, aby byla služba směřována denominačním směrem 6. Bůh s naším národem jedná prostřednictvím KMS 7. nekoordinované vnitrocírkevní akce jsou mrtvým pohybem 8. snahou některých vůdců dochází ke sbližování evangelikálních církví 9. cílem je sjednocování jednotlivých denominací 10. vyvrcholením by měla být co nejvíce institučně sjednocená církev posledních dní 11. některých aktivit se KMS v poslední době vzdává 12. regionální práce se začíná konat pod Jednotou bratrskou 13. připouští se, že KMS může časem zaniknout Často tedy z řad KMS můžeme slyšet podobné nářky na nejednotu a neochotu vedení ostatních denominací spolupracovat s jejich organizací. Avšak přijde-li pozvánka ke spolupráci právě od KMS, znamená to následující: Milí vedoucí denominací, my sice denominace neuznáváme a nejsme si dvakrát jisti tím, že jste Bohem povoláni k vedení ani tím, že máte potřebné Boží zjevení. Tím, kdo má církev vést, jsme přeci my, charizmatický apoštol a předvoj k institucionální jednotě - KMS. Chceme však, abyste se účastnili naší akce, neboť věříme, že je to Duch Boží, kdo vás touto cestou chce vést. Pokud nás budete ignorovat, může se vám stát, že budete Bohem obejití. Ostatně, pokud s námi spolupracovat nechcete, najdeme si ve vašich řadách spolupracovníky sami, neboť nepůjde-li to od shora, budeme jednotu dělat zdola, a k tomu ani nepotřebujeme váš souhlas. Když se nám nepodaří získat vás, získáme vaše členy a nakonec sjednotíme církev pod apoštolským vedením - bez vás. Samozřejmě, že se jedná o parafrázi, avšak založenou na skutečných výrocích a programových vizích a statích které jsou dány do souvislosti. Neobstojí ani námitky, že se jedná o postřehy či názory jednotlivých lidí, které nelze zobecňovat. Jedná se o názory vůdců KMS publikované na stránkách tiskového orgánu KMS a zejména v rubrikách jako je úvodník či články informující o činnosti KMS, které KMS používá právě k popisu svých programů, cílů a snah.pokračování (zveřejněno se souhlasem autora)


"Charismatická církev sjednocení? - 3. část" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.32 sekundy