poslal ALF
Křesťan a politika
V poslední době se mnozí protestanti angažují v politice. Zejména nedávné události okolo České televize pak vedly představitele některých církví dokonce k více či méně otevřeným politickým prohlášením. Při orientaci v současných událostech je proto užitečné uvědomit si některé souvislosti.
Podíváme-li se na děje, které probíhají ve světě politiky, najdeme tu mnoho paralel se stavem církve. A sledujeme-li historii, uvidíme, že mnohokrát v minulosti se podobné procesy již odehrávaly, a tak poučení můžeme hledat i zde.
Jak v ČR, tak v celé Evropě je dnes v módě kritika tradičních, časem prověřených forem vládnutí a institucí a intenzivně se hledají formy nové. To, co více či méně úspěšně fungovalo po léta a je prověřeno časem, je nahrazováno novým, nevyzkoušeným, často v bláhové naději, že nové bude lepší snad jen proto, že je nové. A tak role fungujících národních států je oslabována rostoucí úlohou nadnárodních institucí, jednotlivé evropské státy se vzdávají ve stále dalších a dalších oblastech své suverenity ve prospěch orgánů Evropské unie. To vše s lákavou vizí nové Evropy bez konfliktů, jednotné, nerozdělené hranicemi mezi národy. Před vidinou této světlé budoucnosti musí ustoupit varovné hlasy těch, kteří upozorňují na úskalí vytváření evropského superstátu a na to, že velmi podobné vize jednotné Evropy stály u zrodu těch nejstrašnějších diktatur. V tomto článku nelze rozbírat jednotlivé varovné prvky koncepce Evropské unie, všimněme si alespoň oslabování kompetencí národních států ve prospěch nadnárodních institucí, to vše ve jménu jednoty. Doprovodným jevem je to, co je v samotné EU označováno jako "demokratický deficit rozhodovacích procedur" .
Kompetence jednotlivých orgánů EU jsou poměrně složitě vymezeny a v praxi v mnoha důležitých záležitostech rozhodují orgány, které nejsou přímo volené, a tak nemají bezprostřední odpovědnost vůči voličům. Rozhodující slovo v zákonodárství EU mají orgány moci výkonné, což bývá tradičním znakem totalitních režimů. Státy EU dále postupně ztrácejí rozhodující atributy své svrchovanosti, například právo rozhodovat o otázkách měny, daní, státního občanství, bezpečnosti a omezována je i samostatnost v zahraniční politice. Že tyto procesy, odůvodňované lákavými cíly, ve skutečnosti představují pro svobodnou společnost nebezpečí, ukázal například nedávný pokus států EU zabránit vzniku legálně zvolené vlády v Rakousku. Co na tom, že tato vláda vzešla ze svobodných voleb, neohrožovala základní lidská práva a svobody žádného občana, o čemž se ostatně - byť poněkud účelově - přesvědčila i komise EU do Rakouska vyslaná, která nesla příznačný název "Komise tří moudrých" . Je dobré, že se u nás našel alespoň jeden významný politik - Václav Klaus, který na bezpečí a neoprávněnost takových zásahů do vnitřních záležitostí jiného státu poukázal. Není bez zajímavosti v této souvislosti vzpomenout na již ve středověku hlásanou universalistickou koncepci Katolické církve, sjednocující pod svoji autoritou vládce celé Evropy. Také zde se vládce - představitel státu - měl poslušně sklonit před vůlí nadnárodní instituce, vše sjednocující a fakticky nikomu neodpovědné.
Podobné rysy můžeme vidět i v naší domácí politice. Stále se opakují pokusy o jakousi "nepolitickou politiku" , která je však chápána jako snaha vytěsnit z rozhodovacích procedur demokraticky zvolený parlament a nechat rozhodovat různé, nikým nezvolené iniciativy, "impulsy" , či třeba vzbouřené zaměstnance, odmítající respektovat jejich zákonně zvolené autority. To vše ve jménu oslabení významu politických stran. Ve skutečnosti to však nahrazuje vládnutí těch, kdo dostali od voličů autoritu a odpovědnost, vládnutím nikomu neodpovědných elit, které cítí "zodpovědnost" mluvit jménem těch, kteří je nezvolili. Dochází přitom k oddělení zodpovědnosti a autority, a tak ten, kdo má zodpovědnost za plnění úkolů svěřeného úřadu, nemá faktickou možnost tyto úkoly plnit, zatímco autoritu a rozhodování přebírají ti, kdo nenesou odpovědnost žádnou a nikomu neskládají účty. Ukázkovým příkladem byl pokus iniciativy "Děkujeme, odejděte" změnit výsledek svobodných voleb a demonstracemi na náměstích rozhodnout, kdo bude zastávat státní funkce a kdo má z politiky odejít. Co na tom, že nějakého politika volily statisíce občanů a tak mu daly na vymezenou dobu autoritu určitého úřadu? Osvícená elita přece ví lépe, kdo má odejít!
Hlasatelé nových mezinárodních pořádků mají pravdu v tom, že národní státy trpí mnoha chybami. Rovněž kritici "politického stranictví" se nemýlí v tom, že politické strany mají řadu nešvarů. Ale zrovna tak, jako fungující stát je formou uspořádání, která umožňuje odolat snahám diktátorů o světovládu, tak i politické strany jsou nezbytnou a nenahraditelnou součástí demokratické, svobodné politiky. Snaha obejít zvolený parlament, byť byla vedena sebeušlechtilejšími záměry, zpravidla skončila diktaturou a nesvobodou.
Takovéto snahy skoncovat se starým a konečně najít to pravé nejsou ničím novým a již mnohokrát přinesly utrpení a katastrofu. Možná ještě tragičtější je pronikání obdobných principů do církve. Zde lidé méně slyší na "zářné zítřky" , zato vidina "mohutného probuzení poslední doby" , zboření zdí mezi denominacemi a odstranění rozdílů v učení je lákavá natolik, že musí jít stranou zkoumání učení a doktrín, které přinášejí hlasatelé těchto probuzení. Křesťané většinou nefandí oslabení autority státu a nahrazení jeho kompetencí nadnárodními institucemi. Vědí, že národy stvořil Bůh a představa Babylona, tavícího kotle směsice kultur, národů a ras, je neláká. Když však přijde nějaký duchovní proud nebo úspěšný vůdce, slibující konečně ty pravé prožitky a toužebně očekávané probuzení, mají často tendenci nekriticky takové poselství přejímat. Je proto dobré si připomenout, že Písmo radí člověku zkoumat duchy, rozsuzovat učení a být obezřetný. Platí to jak pro posuzování slibů politiků, tak pro orientaci v duchovních proudech, objevujících se v církvi a slibujících třeba lákavé, mocné věci.
Aleš Franc, AC Brno
