poslal ave
Bůh je dobrý... lepší... nejlepší !!!Určitě to taky znáte: ležíte v posteli a nemůžete usnout. Pořád přemítáte nad tím, co se stalo, a vlastně tomu ani nemůžete uvěřit. „No jo, zase jsi mě, Bože, přivedl k němému úžasu. Ten Tvůj plán je fakt dokonalý!“ Převalíte se na druhý bok a musíte přiznat, že je dokonce lepší, než si umíte představit. A dřív než zazvoní budíček, dojdete k závěru, že je to tím, že On je prostě nejlepší.
Nemáte taky někdy pocit, že to, co děláte, postrádá smysl? Já si to říkám skoro každý den ve škole. Po šesti letech v našem „ústavě“, o kterém by se dal natočit spíš thriller než komedie, mi pomalu dochází, že to nejsou úplně promarněná léta. Od té doby, co jsem uvěřila, se modlím za své spolužáky a po čase vidím, že Bůh mé modlitby vyslýchá. Nedávno za mnou přišla spolužačka a požádala mě, jestli bychom si nemohly promluvit o křesťanství, že chce studovat náboženství. – „S radostí!!“ A tak jsme měly krásný upřímný rozhovor, který bude mít ještě pokračování. V něco takového jsem už ani nedoufala. Moc bych jí přála, aby našla Pravdu.
Tento rok končím školu. Potom se rozejdeme každý svou cestou. Já v zářím odjíždím na osm měsíců do Rakouska, kde budu pracovat a studovat v jednom křesťanském centru. Mí spolužáci sní o „krásné“ budoucnosti, kariéře, úspěchu… ale bez Krista určitě jejich cesta směřuje do zahynutí. A to mi tedy jedno není! Vím, že Bohu na nich záleží, a chci se modlit i dál, aby to s nimi nevzdával. Ale to není jeho přístup – můj někdy ano, ale jeho ne. Někdy to už vzdávám, zvu své přátele na nějakou akci, kde by mohli slyšet o Bohu, ale oni věčně nemají čas a především ani zájem. Tak jsem i před minulou evangelizací rezignovala, aby to nevypadalo, že jim něco vnucuji. Ale Bůh si s tím poradil.
„Nechceš jít se mnou do kina na Ježíše?“ volala mi jedna kamarádka, za kterou se taky modlím. Vídám se s ní velice zřídka, vlastně už skoro vůbec. O to víc mě to překvapilo. Po filmu jsme si spolu skvěle popovídaly, nestačím se divit – Boží cesty jsou nevyzpytatelné,tak pěkně bych si to ani nevymyslela. Najednou má zájem o Boha, hledá jej… „Nestíhám“, jak to má Bůh pevně pod kontrolou. Nejvíc mě „dostalo“, když mi řekla, že čekala, jestli jí zase zavolám, a až když jsem pořád nevolala, tak pozvala ona mě. Jsem za tuto zkušenost moc vděčná, už jsem nabývala dojmu, že všechna semínka Božího slova, která rozsévám, padnou do neúrodné půdy. A jsem nesmírně vděčná za své kamarádky, u nichž můžu vidět, že rostou ve víře. Dvě z nich uvěřily v lednu na Hovorech o křesťanství. Děkuji Bohu i za skupinku, kterou míváme před sejitím mládeže. Schází se nás někdy až pět. Probíráme společně Otazníky života od N. Gumbela a poznáváme víc našeho Spasitele i sebe navzájem.
… Tak co, není Bůh prostě úžasný?
Eva Skoumalová
