poslal huj Droga je projevem vývojové krize rodiny
Počet konzumentů nelegálních návykových látek stále vzrůstá, průměrný věk uživatelů se naopak snižuje. Pražský Triangl je jediným zařízením u nás, které se na systematickou práci s dětskou drogovou klientelou zaměřuje.
Nebýt blízkého lesa, nevzbuzovaly by oprýskané prvorepublikové budovy pražské Thomayerovy nemocnice, v jejímž areálu Triangl sídlí, už vůbec žádnou důvěru. Nemocniční prostředí bylo možná také jedním z důvodů, proč se pracovníci střediska nespokojili pouze s těmito prostorami, ale usilovali o to získat k výjezdům se svými klienty i nějaké místo mimo Prahu. Podařilo se. Ambulantní program dnes doplňuje i několik výjezdů do pronajaté fary v Křešíně. Ty pomáhají mladistvé klienty, kteří přišli do kontaktu s drogou, motivovat ke změně životního stylu.
Jsme otevřeni všem ohroženým dětem
Nejčastějšími návštěvníky Trianglu jsou rodiny se čtrnácti- až patnáctiletými dětmi, kteří se pod vlivem sociálního prostředí ať už v rodině, nebo mezi vrstevníky dostali do ohrožení drogami. „Téměř všeobecná dostupnost drog znamená, že se dnes mohou stát doprovodným jevem téměř jakýchkoli psychických nebo sociálních potíží,“ říká Milan Stiburek, jeden z rodinných terapeutů pracujících v Trianglu. „Drogu považujeme za symptom, který se uchytil v připraveném prostředí. Je přitom potřeba vyřešit více než jen pouhou závislost nebo ohrožení dítěte drogou. Setkali jsme se i s případy, kdy dítě tvrdí, že pravidelně užívá drogy, reálné zkušenosti s drogou ale nemá, nebo pouze minimální. Droga se pro něj stává nástrojem, prostřednictvím něhož může ovlivňovat situaci v rodině.“
Většina dětských klientů v době, kdy kontaktuje středisko, s drogou pouze experimentuje, někteří mají za sebou několikaměsíční užívání a braní drogy jim nepřináší zatím závažnější obtíže. Pouze malá část klientů je na droze již závislá. „Jsme otevření všem ohroženým dětem a rodinám, to, že jsme vnímáni jako drogové pracoviště, je trochu k naší škodě. Proto se k nám nedostanou některé děti včas, v době, kdy míra zátěže narůstá, případně se už pohybují v rizikovém prostředí, ale jejich problémy dosud nejsou spojovány s drogou.“
Postupem času se množí případy, kdy klienti vyhledají pracovníky Trianglu sami. Asi ve dvou třetinách případů přicházejí z iniciativy rodičů, ve zbývajících případech na základě doporučení a někdy přímo nařízení některého z veřejných orgánů, jako jsou sociální pracovníci nebo kurátoři pro mládež nebo dokonce soud. Pracovníci sami klienty nevyhledávají. „Pouliční práce se s touto věkovou skupinou příliš dělat nedá,“ potvrzuje Milan Stiburek. „Uživatelé drog se pohybují ve věkově promíšených skupinách, navíc bychom například s výměnným programem zacíleným na tuto věkovou skupinu asi narazili na veřejné mínění.“ Pouliční práce má proto v Trianglu spíše charakter získávání informací a mapování situace mezi dětmi ohroženými drogou.
Základem je práce s rodinou
Vzhledem k tomu, že prakticky všichni klienti Trianglu patří do skupiny dětí ve věku povinné školní docházky, je práce s rodinou pro úspěšnou terapii klíčová. „Pokud s námi rodina odmítne spolupracovat, s dítětem pracovat nemůžeme, nemáme šanci něco změnit,“ říká Milan Stiburek. Stejně jako uživatelé drog i jejich rodiny procházejí charakteristickými fázemi vývoje. Zejména rodiče, kteří přišli na doporučení kontrolní instituce, problém často nevnímají, popírají nebo bagatelizují. Někteří hledají rychlé řešení a od spolupráce s Trianglem si slibují razantní kroky vedoucí k řešení problému. Pod vlivem dlouhodobého stresu, kdy se začíná ukazovat, že řešení je otázkou dlouhodobého procesu, někteří rezignují a jsou ochotni se smířit i s malými kroky často podmíněnými i hlubšími změnami ve fungování rodiny.
Problém závislosti velice často souvisí se separačním procesem. Droga je nástrojem, prostřednictvím něhož se dítě vyděluje z rodiny, nebo ji naopak ovládá, a získává tak novou identitu. „Všechny typy léčby dospělých či dospívajících uživatelů drog se zabývají dokončením separačního procesu, vedou k převzetí zodpovědnosti, k samostatnosti a nalezení dospělého vztahu k rodině,“ říká Milan Stiburek. „U našich klientů je situace jiná. Vzhledem k jejich věku je jejich snaha o separaci předčasná, v mnoha případech probíhá značně překotně, a proto je odsouzená k neúspěchu. Snažíme se ji proto trochu pozdržet a posílit kompetence rodičů. Je důležité, aby dítě v rodině vydrželo a mělo možnost projít přirozeným vývojem. Neodmítáme pobytové léčby, které jsou někdy jediným způsobem, jak dítě ochránit před sebou samým, jsme ale přesvědčeni, že jejich úspěch je podmíněn velmi přesným načasováním. Snažíme se vyvážit rodinná pravidla a vztahy přetvořit tak, aby odpovídaly danému vývojovému stupni a umožňovaly další, zdravější průběh separace.“
Toto vyvažování je podle Milana Stiburka velmi obtížné, protože v rodinách, které přicházejí a v nichž se děti vzdálily z vlivu rodičů, nemají děti potřebu se své svobody vzdát. Rodiče se proto snaží rodinná pravidla zpřísňovat a děti více kontrolovat. Tím se ovšem separační tendence dětí mohou ještě posílit, a rodiče tak přestávají mít na dítě vliv. Proto pracovníci vždy pracují nejprve s celou rodinou, a teprve když se s klientem a s jeho rodinným zázemím seznámí, nabízejí rodině další služby, jako je individuální terapie nebo účast ve skupině. Pokud je to třeba, mohou rodiče navštěvovat krátkodobou individuální nebo partnerskou terapii, případně se také účastnit rodičovských skupin.
Téma drog se postupně přesouvá z rodiny do prostoru v individuální terapii, v níž terapeuti pracují s klienty na jejich osobních tématech, jako jsou vztahy, sebehodnocení, ale i prevence závislosti nebo motivace k abstinenci.
Devětatřicítka
Jednotlivé skupiny, které v Trianglu probíhají, jsou rozdělené podle problematiky. Kontrolní skupina je určená dětem, které drogy užívají, jiná skupina je určena dětem s problematickým chováním. Arte skupina se zase snaží rozvíjet sociální kontakty dětí. Díky tomu, že tým tvoří kromě psychologů i speciální pedagogové, sociální pracovníci či absolventi jiných humanitních oborů s terapeutickým výcvikem, z nichž téměř polovinu tvoří muži, mohou jednotlivé skupiny vést páry.
V některých případech je vhodné ambulantní docházku zintenzivnit výjezdovým programem. Tento typ programu trvá třicet devět dní. Začátek a konec je ohraničen vždy desetidenním pobytem, během něhož probíhají v Trianglu souběžně rodičovské skupiny. Mezi obdobími výjezdů klienti intenzivně docházejí do střediska. „Tato forma programu se vlastně podobá jakémusi tréninkovému modelu, při kterém se snažíte změnit určitý model chování,“ říká Milan Stiburek. „V první fázi se snažíme naše klienty zbavit špatného modelu, v druhé fázi se potom zaměřujeme na budování nového modelu přijatelného pro okolí i klienta. Často se nám po prvním výjezdu děti vracejí velice pozitivně naladěné a mají pocit, že už mají vše vyřešené. Pouhé rozhodnutí ale nestačí a občas u nich dochází k zásadnímu selhání, které se potom snažíme řešit při individuální terapii.“
Přestože se někdy povede, že klienti odcházejí z Trianglu zcela vyléčeni, je podle Milana Stiburka těžké mluvit o úspěšnosti či neúspěšnosti. Každá drogová závislost má svůj specifický vývoj. V určitých fázích lze dosáhnout toho, že člověk s užíváním drog přestane, většinou se to daří na počátku závislosti, kdy jsou dětští klienti ve fázi experimentování. Když ale užívání postoupí dále, mohou pracovníci střediska pouze motivovat klienta k další léčbě nebo ho doporučit do některého ze spolupracujících zařízení. „Pro nás je v takové fázi úspěchem, když klienta připravíme na to, že třeba za nějaký čas vstoupí do léčby s určitou motivací, a tak zkrátíme celý proces. Není ale možné soustředit se pouze na jediný cíl – aby klient přestal brát.“
V tomto postoji se dostávají pracovníci někdy do sporu s kurátory a sociálními pracovníky, kteří se pokoušejí problémovou situaci co nejdříve vyřešit. „Někdy je ale potřeba nechat vývoj probíhat, provázet klienta jeho selháními, zviditelňovat mu, co ztrácí, než on sám dospěje k rozhodnutí svou situaci změnit, protože to za něj nikdo jiný udělat nemůže,“ soudí Milan Stiburek.
Jakub Hučín
Kontakt: Triangl
Fakultní Thomayerova nemocnice, Vídeňská 800, 142 00 Praha 4, tel.: 02/610 84 011, triangl@volny.cz
