poslal katolik
Ekumenismus - duchovní katastrofa
Časované bomby II. vatikánského koncilu
Každému katolíkovi je jasné, že Bůh, náš Pán Ježíš Kristus, tvoří s Církví nedělitelnou jednotu. Bůh Otec posílá svého milovaného jednorozeného Syna na svět. Tento Syn přijímá lidskou přirozenost, tedy tělo a lidskou duši a zakládá Církev, s níž se sám identifikuje. Tato Církev vyjadřuje tedy zcela jeho vlastní bytost a dále pokračuje v jeho vlastním poslání. „Tak jako mě poslal Otec, tak já posílám vás“(Jan 20, 21), říká Pán svým apoštolům po svém zmrtvýchvstání.
Toto poslání, určené Církvi, je tímtéž posláním, které uskutečňoval Pán za svého pozemského života, za svého pozemského působení a při své smrti na kříži.
To samo o sobě vypovídá, že Církev byla mezi národy vyzdvižena jako absolutní, jediné a jedinečné znamení, jako chrám živého Boha, jako Nevěsta zabitého Beránka, jako Nový Jeruzalém sestupující s nebe, jako dům Boží mezi lidmi, jako mystické Tělo Krista, jako nadále žijící Pán, působící mezi námi. Žádným způsobem nemůže být srovnávána s jinými náboženstvími nebo představovaná jako jenom stupněm se lišící, kvantitativně odlišnou od jiných křesťanských denominací, neboť je v tomto světě tím, co je v něm zcela Boží. Skrze ni je Bůh přítomen na této zemi, skrze ni sestupuje nebe k lidem, skrze ni Bůh řídí svět, uzdravuje duše a přivádí je k věčné blaženosti. Církev se tak mezi námi stala Tělem, viditelným Bohem, projevujícím se v životě Církve, v její nauce, v jejím kultu, v jejích modlitbách a v její vládě. Není tedy v žádném případě jen nějakým příspěvkem k vytváření vnitřní říše pokoje, imanentní sounáležitostí světa. Je spíše nadpřirozeným ústavem spásy, založeným Bohočlověkem pro zvěstování víry „ať vhod či nevhod“, a to zvláště víry v Ježíše Krista - Boha. Ústavem spásy volající lidstvo k obrácení a pokání, a nabízejícím mu svým slovem a svými svátostmi spásu, milost a věčný život.
Ekumenický dekret II. Vaticana však odboural tento zásadní nárok Církve na svoji jedinečnost a absolutní hodnotu. Užívá se v něm neblahého plurálního tvaru slova Církev - výrazu „církve“, se kterým se před II. Vaticanem nikdy a nikde nesetkáváme. Nebo snad ano? Jestliže ano, avšak pouze při označování různých místních církví jako společenství věřících, shromážděných kolem svého biskupa a kolem jeho kněží. Mluvilo se tak třeba o kolínské, pařížské nebo římské církvi. Někdy se tohoto termínu používalo také v nevlastním smyslu pro orthodoxii, pravoslaví, neboť má svátostné kněžstvo, a tudíž i platně uděluje svátosti. Nikdy se však tohoto termínu nepoužívalo pro označení jakýchkoliv křesťanských, avšak heretických vyznání.
Podívejme se však na vlastní text tohoto dekretu. V odstavci č. 3 se říká: „Ani tyto oddělené církve a společnosti nejsou bez významu a závažnosti v tajemství spásy, vzdor svým nedostatkům, které na nich, podle naší víry, ulpívají. Neboť duch Kristův je uznal za hodny být prostředkem spásy, prostředkem vyvozujícím se z účinnosti plnosti milosti a pravdy, svěřené katolické církvi.“
Moji milí přátelé, tady nejde o jednotlivé příslušníky jiných náboženství, tady jde o sama tato náboženství, o jejich naukový a strukturální systém. A ten snad má být prostředkem spásy, cestou k Bohu? Co znamená toto nebezpečné relativizování Pravdy, Pravdy sedící na trůnu a třímající žezlo! Ne, náš Pán, Ježíš Kristus, nemá více nevěst, on na svém kříži nevstoupil do žádného mnohomanželství. On se obětoval pouze a jedině za tu svoji jedinou, neposkvrněnou, přemilou nevěstu, kterou vykoupil svojí vlastní krví.
Metafysicky je nemožné, aby omyl byl cestou k říši Pravdy. Je to nehoráznost, ne-li přímo rouhačství, tvrdit, že lze být spasen skrze falešné, lidmi založené náboženské systémy. Kdo touží po spáse, byť se i nalézá mimo viditelnou katolickou Církev – a to je ovšem v některých případech možné -, ten osobně ji dosáhnout může. V takovém případě dochází k jeho záchraně jedině a pouze skrze katolickou Církev, skrze kříž Ježíše Krista, z něhož vychází všechna milost a všechno požehnání. To však neznamená, že se zachraňuje skrze nějaké jiné náboženství. Takový člověk prostě může dojít spásy i v jiném náboženství, nebo abychom to vyjádřili ještě přesněji, on může být spasen i přesto, že prožil svůj život v nepravém náboženství, jestliže se tak totiž stalo v důsledku jeho omluvitelného omylu. Kolika lidí se takový příklad týká, to ví pouze Bůh. Pravděpodobně jich bude daleko méně, než si obvykle myslíme.
Ne nadarmo se v Syllabu, vydaném za pontifikátu Pia IX., setkáváme s odsouzením tří markantních názorů, se kterými se lze často setkávat i u našich současníků. Jsou to následující mínění:
věta 16: „Lidé mohou dojít věčné spásy skrze kterékoliv náboženství“,
věta 17: „Přinejmenším lze být v pevné naději na věčnou spásu i všech těch, kteří v pravé Církvi Krista vůbec nežijí“ a
věta 18: „Protestantismus není ničím jiným než zvláštní podobou téže pravé křesťanské víry a lze v něm stejně bohulibě sloužit Bohu jako v katolické Církvi“.
Ve 4. odstavci dekretu o ekumenismu se pak dále říká: „Na základě toho dospívají i tato společenství k účinnější spolupráci na úkolech směřujících ke společnému blahu, tak jak to žádá svědomí každého křesťana, a kde je to možné, tam se scházejí ke společné modlitbě.“ Celý tento dekret, jako i celý současný ekumenismus, je založen na snaze dospět jednou k velké dohodě mezi různými náboženstvími, aby se tím přispělo k pokroku národů, k rozvoji kultury, k rozšíření světového míru, k ochraně životního prostředí, k obraně lidských práv, k boji proti rasismu a k vyšší zangažovanosti v zemích třetího světa. Jde tedy především o humánnější a politicky únosnější svět.
Právě to jsou však úkoly, které Církvi nepřísluší, alespoň ne na prvním místě. Jistěže má Církev i svoji sociální nauku a ve všech dobách chránila a obhajovala lidskou důstojnost, tak jak vyplývá z přirozeného práva. Avšak její hlavní a podstatný úkol je čistě nadpřirozený – zvěstovat víru národům a rozdávat duším milost.
Dále pak koncil vyzývá katolíky k sebeobžalobám: „Protože katolická církev vlastní plné bohatství Bohem zjevené pravdy i prostředků milosti, je přesto skutečností, že její členové z nich naplno nežijí, takže tvář církve našim odloučeným bratřím ani celému zbývajícímu světu dostatečně nezáří, a tak se růst Boží říše zpomaluje.“
Tady opět jednou vidíme působení Ďábla, toho otce zmatků. Zaměňuje se zde objektivní, tvůrčí a spásný řád Boha s tím, jak je přijímán jednotlivec, zaměňuje se s jeho realizací v konkrétních osobách. Ve skutečnosti však vůbec nejde o to, zda my katolíci jsme svému náboženskému přesvědčení vždy věrní, zda je naše víra opravdu vždy živá. Podstatnou otázkou je, zda je katolická Církev skutečně Kristem založeným ústavem spásy, Církví, jejíž děti ovšem ve své přirozenosti nejsou dokonalé – tak jako žádný tvor není ve své přirozenosti dokonalý -, ale které se samy musí v Duchu stále znovu obnovovat, vnitřně obracet a snažit se žít podle nauky Církve. Jinými slovy nejde o hodnověrnost životní praxe katolíků, ale o pravdu, kterou mají následovat, o pravdu, která je jim Církví k následování předkládána. Jde o dogma, nikoliv o praktickou morálku. Hodnověrnost víry jedince je ovšem dána jeho životem v Pravdě, jeho následováním Pravdy, avšak primárním faktorem jeho víry je obsah této víry – dogma. Z obsahu víry totiž vyplývá morálka, nikoliv naopak!
Kromě Panny Marie nikdo zcela neodpovídá Božímu plánu spásy. Každý člověk den za dnem hřeší a jeho vina někdy přerůstá do obrovských rozměrů, zvláště když se farizejsky zahaluje do pláště vlastní spravedlnosti. Nemluvil snad Pán o nevyhnutelných pohoršeních? Manifestační sebeobžaloby nejsou tedy ničím jiným než jedním evidentním příkladem všech těch dvojznačností a pojmového zmatku, jaký byl zavlečen do dokumentů II. Vaticana.
Dalším takovým příkladem je jedenáctý odstavec tohoto dekretu, ve kterém se říká: „Formulace katolické víry nesmí být v žádném případě překážkou našeho dialogu s bratry.“ Jestliže však hlásání víry nesmí být překážkou dialogu s bratry, pak ovšem je třeba z tohoto hlášení vypustit celou řadu podstatných dogmat. V takovém případě nelze hovořit o mešní oběti jako o smírné oběti, je třeba pomlčet o účinné milosti, o papežském primátu, o všech mariánských článcích víry a rovněž o skutečnosti očistce, společenství svatých a o přímluvách blažených duší v nebi. Všechny tyto základní katolické pravdy jsou totiž pohoršením pro protestanty, a tudíž překážkou dialogu.
A hned v následující části tohoto koncilového textu se přitom říká, že „celé učení musí být jasně předkládáno“, což ovšem evidentně protiřečí předcházejícímu odstavci. Na jedné straně se má zamlčovat a odsouvat mimo pozornost vše, co by mohlo vyvolat odpor, a na druhé straně se má katolická nauka jasně vykládat. A jak se tedy dostat z tohoto dilematu? Na to se našla opravdu ďábelská zadní vrátka - „hierarchie pravd katolické víry“! Jestliže existuje určitá struktura uspořádání jednotlivých článků víry, takže jedno dogma vyplývá z druhého, jeden článek víry je základem druhého. Nikdy však tyto rozdíly mezi dogmaty nebyly chápány tak, že by jedno bylo považováno za méně důležité než jiné. Neboť kdo popře by ť i jen jedno jediné dogma, ten již popírá Boží autoritu, která je garantem tohoto dogmatu, a tím popírá každé dogma, každý článek víry, a tedy celou víru. Mluvení o „hierarchii pravdy“ je nehorázným útokem na celé křesťanství!
Takovými kontradiktorními výroky byly předem naprogramovány všechny pokoncilní konflikty. Modernisté se po koncilu mohou odvolávat na to, že hlásání víry nesmí být na překážkou dialogu s bratry, a mohou tak polovinu věroučného obsahu katolické víry zamlčovat, přičemž jim v jejich svévolné interpretaci křesťanství ještě napomáhá tak zvaný „pokoncilní duch“. A ti vystupující jako „konservativci“ zase mohou poukazovat na text říkající, že je nutno předkládat celou nauku, a presentovat tak celý tento dokument jako nové potvrzení starého dobrého katolicismu.
Dříve či později však vždy dochází k iniciaci takových časovaných bomb a ty se pak mohou stát příčinou duchovní katastrofy nejen pro Církev, ale pro celé lidstvo.
P. Franz Schmidberger
Autorem přepracovaná a doplněná přednáška z 9. dubna 1989,
kterou přednesl v Mohuči, na shromáždění představitelů hnutí ACTIO
