poslal mopi
Nanebevstoupení Páně
Sk 1,10-11
Pozdrav: Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen
Vstup: Ž47,2-3 (Ondra D.)
Modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty jsi nejvyšším Vládcem na nebi i na zemi. Tvou vládu vyznáváme, ale jen málokdy se pod ní hodláme sklonit. Raději si vládneme sami. To není tak náročné. Vzít na sebe kříž a následovat tě, to už je těžší. Tvoje vláda je také skrytá a my se proto můžeme vymlouvat na všechno možné, můžeme pochybovat, můžeme hledat vytáčky.
Pane prosíme odpusť nám. Odpusť nám, že se tak potácíme, že se nechceme vždycky s plným nasazením přidat na tvou stranu. Že se stáváme zajatci svých malicherných věcí a sobeckých zájmů. Odpusť, že před druhými lidmi zatemňujeme osvobodivou zvěst tvého evangelia, tvé jméno svými slovy i činy uvádíme v posměch a nevážnost.
Pane, posiluj nás svým Duchem, abychom v tvou vládu věřili a získávali ti nové vyznavače. Tak aby tvá církev rostla po celém světě, až do dne, kdy se všechny národy před tebou skloní a každý jazyk vyzná, že ty jsi Pánem.Těšíme se na ten den a netrpělivě jej vyhlížíme. Amen
Čtení: Sk 1,1-14
Kázání:
Co tu stojíte a hledíte k nebi?
K té otázce by se dozajista přidal soudruh Gagarin. Vždyť on nám přeci oznámil, že nebe je prázdné. Pána Boha ani nikoho jiného tam neviděl, takže pánbíčkáři mají smůlu. Své pověry ať si nechají pro sebe a neotravují s nimi vzdělané a rozumné lidi (pracující lid ať už vůbec neobtěžují, aby se mu snad nepřestalo chtít pracovat.) Co tu stojíte a hledíte k nebi?
Přesto i po Gagarinovi a po všech objevech moderní vědy si připomínáme svátek nanebevstoupení Páně. (Německy Himmelfahrt neboli Nebeskou jízdu). Slovy AVV vyznáváme, že Ježíš „vstoupil na nebesa a sedí na pravici Boha Otce Všemohoucího“.
Snad o to víc věříme a vyznáváme, když vidíme, čeho všeho je schopen člověk a společnost, kterým se nebe vyprázdnilo. Jaká bída a prázdnota přichází, když se ztrácí nebeský protějšek, nebeský partner lidského pachtění a pobíhání. Nebo dokonce, co strašného se dá očekávat, když člověk sám sebe zbožští, sám se rozhodne obsadit uprázdněná nebesa a vzít do svých rukou neomezenou moc. Určitě není náhodou, že o prázdném nebi nejhlasitěji mluvili ti, kdo se sami chtěli stát pány nad lidským jednáním i smýšlením. Člověk jako neomezený pán nad nebem i zemí – co horšího si lze představit. Proti tomu věříme, že nebe není prázdné. Že tam máme někoho, kdo o nás stojí. Kdo i v nebi stojí na naší straně.
V nebesích. Možná, že kdyby bylo na nás, abychom psali evangelium – příběh působení Ježíše Krista, vyjádřili bychom to jinak. Použili bychom snad jiné obrazy, naším současníkům srozumitelnější a bližší. I když – kdo z nás umí popsat nepopsatelné a vysvětlit nevysvětlitelné. Stejně i my se budeme schopni vyjadřovat pouze ve více či méně přiléhavých obrazech, podobenstvích. Takže asi stejně nakonec zůstaneme u toho nebe. Vždyť přeci můžeme zpívat: „ach, ta láska nebeská“, můžeme se dostat až do sedmého nebe a žádný kosmonaut nám nebude říkat, že ne. Že v nebi žádná láska není a že nebe nemá patra. Kdyby to přeci zkusil, tak si zaťukáme na čelo a budeme si myslet, že nejspíš spadnul z višně – když už ne z nebe nebo z Venuše či Marsu...
Mluvíme-li o nebi, nemusíme mít na mysli prostor, který se otevírá nad našimi hlavami, ve kterém se prohání naše modrá planeta. Nebe, to je pro biblické svědky (stejně jako pro milence) něco víc, než jen místo. Je to pro ně naprosto jiná, našimi smysly a naším myšlením nepostihnutelná skutečnost. Skutečnost, která plně patří Bohu. (nedá se říct, že by Bůh byl v nebi – spíš naopak – tam kde je Bůh, tam je nebe). Tohle nebe je ten protějšek lidské existence, protějšek, který naším životům dává ukotvení a jistotu. Skutečnost rozhodující a určující vše ostatní. Opak k pozemskosti a přízemnosti. Něco k čemu tak rádi vzhlížíme a co bychom chtěli mít tady na zemi. Nebesa, která se nedají zahlédnout z rakety, které může zahlédnout pouze víra. Do těchto nebes je Ježíš vzat. Čteme-li o nanebevstoupení či nanebevzetí, tak zatím máme slyšet právě vyznání, že Ježíš patří na tuhle rozhodující Boží stranu. Patří do Boží sféry (nikoli stratosféry), která je pro náš život a pro naše jednání rozhodující. Stejně jako všechno, co z jeho života známe.
Ale konec meditací nad tím, co je vlastně nebe. Vraťme se k nanebevzetí, jak o něm mluví Lukáš ve Skutcích. Ježíš pronáší svá poslední slova (ještě o nich budeme mluvit) a pak mizí – učedníci zírají za ním. A v tu chvíli se ozývá ta otázka: „Co tu stojíte a hledíte k nebi?“
Jako kdyby učedníci museli být vytrženi z nějakého náboženského tranzu či co. Hlavu vztyčenou k nebi – on už tam vlastně Ježíš není, ale oni stále hledí – jako kdyby je tam něco přitahovalo, chtěli ještě něco zahlédnout. Už není co, ale jejich oči by chtěli proniknout skrze mraky. Prohlédnout tajemství, které se snad za nimi ukrývá. Mužové v bílém je musí probudit a odkázat do patřičných mezí (stejně jako kdysi ženy u hrobu). Musí je vrátit zpátky do reality, zpátky na zem. Co tu stojíte a hledíte k nebi?
My si připomínáme nanebevstoupení Páně. Nepodobáme se tak trochu těm učedníkům, kteří hledí do nebe – a vlastně přitom hledí do prázdna? Dívají se tam, kde nic neuvidí, kde je už jenom mrak, který Krista definitivně skryl? Nechceme tu proniknout k tajemství, které není pro nás, kterému stejně nemůžeme porozumět? A do kterého nám koneckonců vůbec nic nemusí být?
Čteme-li jednotlivé zprávy o konci Ježíšova „pozemského“ přebývání mezi lidmi, vidíme tu velkou rozmanitost – to, co se dělo po ukřižování je zahaleno mlhou. Nedá se to vyjádřit jedním slovem, nedá se to popsat z jednoho pohledu. Nedá se to zaznamenat do nějakých historických análů, dá se o tom mluvit jen v obrazech či podobenstvích. Ježíš tu najednou je, a najednou tu zase není. Každý evangelista to podává trochu jinak. Nicméně v jednom se shodují. Ježíšův odchod ze světa je spojen s výzvou ke svědectví: budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. To je hlavní zvěst svátku nanebevstoupení. Ne snaha odhalit, kam že to vlastně Ježíš odešel.
Snad nejvýrazněji to podává evangelista Lukáš. Nestačí mu k tomu zmínka na konci evangelia. Musí ještě napsat celou další knihu – Skutky apoštolské. Nanebevstoupení je přechodem mezi oběma díly. Nanebevstoupením kniha skutků začíná. Evangelium – první díl, jsem milý Teofile napsal o tom, jak to všechno začalo. Počátek působení Ježíše Krista. Když byl Ježíš na zemi. A tady máš druhý díl. Jak to všechno pokračovalo a pokračuje. Ježíš na nebi a církev na zemi. Jeden příběh vedle druhého, jak Ježíš působí skrze své učedníky. Jak se svědčí od Jeruzaléma až na samý konec světa. Tu službou chudým vdovám, tu vyučováním, kázáním, misií, sbírkou na chudé – někdy dokonce mučednictvím.
Nanebevstoupení je mezník – doteď jste se mohli dívat. Doteď jste mohli čerpat. Ježíš chodil, kázal evangelium, uzdravoval, přinášel pokoj. Byli jste u toho, směli jste zažít vzkříšení, těch úžasných 40 dní, kdy se z nevěřících Tomášů stávali věřící Tomášové. Jenže s tím je konec - představení skončilo. Jděte domů a vyprávějte o tom. Co tu ještě koukáte na kulisy. Teď už nic neuvidíte. Ježíš byl vzat, už se s ním nikdo nesetkáte tak, jako se setkáváte mezi sebou. Ta doba skončila. Je čas jít dál. Tohle divadlo nekoncčí tím, že spadne opona. Právě naopak – opona padá právě proto, abyste vy mohli pokračovat v tom, co se začalo. Kvůli tomu se vlastně hrálo – abyste zahlédli scénář, pochopili pointu a záměr režiséra. Teď už hrajte sami.
Ježíš je na nebi. To, co se teď bude dít, je na vás, milí učedníci, bratři a sestry. Jak často stojíme na místě a pěstujeme si svoji zbožnost, připomínáme si biblické příběhy, poctivě chodíme do shromáždění – hlavu máme v nebi – nic proti – člověk musí někde načerpat, ale nezůstáváme pouze při tom? Nestává se z toho prázdné hledění někam do mraků, kde už Kristus dávno není? Víra není nějaké hledění do nebes. Právě naopak – víra je věc velice pozemská. Obrací se k zemi, ke světu, k lidem a tam působí. O tom svědčí i ten jakoby nadpozemsky zázračný příběh o nanebevzetí.
Muži v bílém chtějí učedníky nasměrovat do budoucnosti, ke Kristovu příchodu. Nedívejte se Ježíšovi na záda, nezůstávejte při pohledu do minulosti, ale vězte, že přijde. Na to se připravujte a k tomu napněte svoje síly. Žijete v čase, kdy je Kristus pryč. A vy máte vyplnit to období než přijde. Jak dlouho to bude trvat, nevíte a vlastně vám to může být jedno. Důležité je, že víte, co máte dělat. Znáte jeho vůli a o to teď jde.
Buďte my svědky až na sám konec světa. Nemusíme hned myslet na domorodce kdesi v Africe, konec světa můžeme mít hned za humny. U sousedních domovních dveří. Tam, kde končí naděje, tam kde skončil rozhovor, vztah, tam kde skončilo porozumění. To jsou místa „na samém konci světa“, tam máte dosvědčit, že jste se u Krista něco naučili, že vaše pošilhávání po nebi není marné a prázdné. Možná to bude svědectví civilní, bez velkých a zbožných slov, bez zázraků. Ale ukáže se přitom, že máte Pána v nebesích. Tj., že pro váš život je rozhodující něco úplně jiného, než bývá zvykem. Děláte něco jiného než co je běžné, než co se vyplácí. To co nikdo jiný neudělá. Možná tím otevřete druhým výhled do nebe. Přesvědčíte je, že nebe není tak prázdné, jak si myslel jeden sovětský major. Amen
