Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Jáchym.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 9, článků celkem: 16194, komentáře < 7 dní: 269, komentářů celkem: 397249, adminů: 60, uživatelů: 5077  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 103 návštěvník(ů)
a 2 uživatel(ů) online:

rosmano
gregorios777

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
109066540
přístupů od 17. 10. 2001

Kontrasty: Hus před koncilem v Kostnici
Vloženo Neděle, 06. červenec 2003 @ 07:43:26 CEST Vložil: Stepan

Historie poslal Nepřihlášený

Hus před koncilem v Kostnici  Nejvlastnější příčiny Husova upálení jsou a asi ještě dlouho budou předmětem nejrůznějších ideologizujících výkladů. Na otázku proč vlastně Hus zemřel existuje velké množství odpovědí. Tradiční katolické prameny odpoví: „Protože to byl zatvrzelý kacíř!“. Budou mít část pravdy, protože některé body Husovy nauky o církvi jsou dodnes pro římskokatolickou církev nepřijatelné a Hus se i v těchto bodech odmítl prostě podřídit koncilu a přestat je hájit.

Další častou odpovědí je: „Protože kritizoval bohatou církev.“ I zde je kus pravdy. Husova kritika rozmařilého života pánů světských i církevních mu rozhodně neprospěla a myšlenka že „Církev má být chudá“ je dodnes předmětem mnoha sporů. Odpověď marxistické kritiky je: „Protože mobilizoval zástupy“. A i zde je kus pravdy, protože akademických kritiků a zodpovědných reformátorů církve byl plný koncil, ale za Husem stály davy Čechů od prostých lidí až po významné šlechtice a zkušenosti s nadšeným davem ukazují, že to je argument velice pochybný a nespolehlivý. A přinejmenším se dá použít na obě strany - Hus nemusí mít nutně pravdu, protože za ním jdou zástupy. Právě naopak - může to ukázat, jak nebezpečný je kacíř. Zkusme se podívat na průběh oněch 9 měsíců, které Hus v Kostnici strávil, podívejme se na průběh vyšetřování, na jeho korespondenci - a ono se mnohé vyjasní. Uvidíme, jak se v rámci procesu sbíáhají maličké či větší říčky různých vlivů a tlaků, až je z nich nakonec proud tak velký, že s sebou obrazně řečeno strhne M. Jana Husa až do mocného toku Rýna, kde skončil jeho popel. Otázka první - proč vůbec do Kostnice jel? Cožpak netušil, co ho tam může potkat? A nebo dokonce toužil po „mučednické koruně“, jak se domnívají někteří historikové? Nestál jsem u dvora papežova abych darmo života neztratil, neboť všude nepřátel jest plno, i Čechů i Němců, kteří mé smrti hledají: nepřítel papež soudce, nepřátelé i kardinálové ... píše Hus v kterémsi listě. Po mučednictví jako takovém Hus tedy netoužil. Kdyby tomu tak bylo, měl mnoho šancí již dříve. Kdyby po něm toužil, nebyl by odmítl tolik pozvání do ciziny, ba dokonce i pozvání k samotnému papeži. Důvod jsme slyšeli, výslovně ho uvádí - zbytečně zemřít se mu nechce. Co ho najednou přimělo změnit postoj? Řekl bych, že přesvědčení, že i kdyby tentokrát zemřel, tak to nebude zbytečné. Ukazují k tomu slova z žádosti o „glejt“ císaře Zikmunda - případné smrti za “nejspravedlivější zákon Krista Pána“se Hus nebojí. Na koncil se sjeli zástupci celé Evropy. Že by přesvědčil většinu koncilu, takové ambice si asi nedělal. Ale to, že alespoň na část shromáždění zapůsobí a že se jeho myšlenky rozletí dál a najdou si nové stoupence, to byla naděje kterou se rozhodl využít. A na koncil se sešlo na 80.000 lidí - arcibiskupů, opatů, prelátů, doktorů, knížat a pánů i holičů ... dále 420 kejklířů, šašků, pištců a jim podobných, dále 1100 krásných paní veřejných s průvodkyněmi. A k tomu tedy jeden magistr teologie a bakalář filosofie - bývalý rektor Jan Hus. Zdaleka nebyl „hvězdou večera“. Většina účastníků koncilu o Husovi nevěděla nic, nebo v nejlepším případě věděla jen to, že je to nějaký Vyklefista z Čech - tedy obhájce kacířských bludů, které byly již dávno prohlášeny za zavržené a opětovně pak byly zavrženy na zasedáních Kostnického koncilu. Husovy česky psané spisy a česky pronesená kázání znát nemohou, z Husových latinských spisů znají jen články, které vybrali k odsouzení Štěpán z Pálče a Michal de Causis, tedy lidé, kteří Husa nemohli vystát a ti si dali záležet na tom, aby vyšetřující komise dostala do rukou opravdové „špeky“. Bez ohledu na to, jsou-li pravdivé, nebo ne. A jak se ukáže, tento pramínek - totiž osobní nenávist Husových žalobců - bude velice důležitým přítokem v proudu, který doplaví Husa až na hořící hranici. Důstojní otcové na koncilu mají ale v tuto chvíli na mysli věci důležitější, než otázku českého kacíře. Hus se dostal na pořad dne až tři čtvrtě roku po zahájení koncilu a koncil samotný jednal ještě tři roky po jeho upálení. Úkoly byly jiné - nejprve odstranit trojpapežství, pak vymyslet jak vylepšit upadající stav církve a až v třetím kroku se vypořádat s těmi, kteří se snaží o totéž, ale po svém. A Hus si ani nenamlouvá, že by se koncil sjel kvůli němu. Chápe ho jako snahu o reformu církev, která je v hrozném stavu. A on se přeci pokouší o totéž, tak proč mu nadávají do kacířů? Kdyby to dali dohromady - Husovy myšlenky a autorita koncilu, tak by z toho mohlo vylézt něco velice dobrého. Je zajímavé číst si z žádosti o glejt, kterou psal Zikmundovi z Prahy: „...abych v pokoji přijda mohl na tom obecném koncilu veřejně vyznati víru, kterou držím ... Neboť jako jsem ničemu neučil v skrytu, nýbrž na veřejnosti, kde se nejvíce scházejí mistři, bakaláři, kněží, páni, rytíři a ostatní lidé, tak si přeji ne v tajnosti, ale na veřejném slyšení býti slyšen a zkoumán, kázati a s pomocí Ducha Páně odpovídati všem, kolik jich bude chtíti mě viniti...“ A jak jsme již slyšeli: „A nebudu se doufám báti vyznávati Krista Pána, a bude-li třeba, za jeho nejpravdivější zákon vytrpěti smrt.“ Je to zajímavé - Hus vůbec neprosí o ochranu života. Možnost veřejného slyšení je pro něj klíčová a případná smrt - a Hus s ní jak vidno počítal - je možným průvodním jevem. Smrt po veřejném slyšení totiž už nebude zbytečná. A našli bychom ještě jeden možný důvod - pokud by Hus zůstal v Čechách, je pravděpodobné, že by křížové výpravy proti kacířům na sebe nenechaly dlouho čekat. Papež hrozí králi Václavovi blíže neurčenými důsledky - doboví čtenáři listu je chápali právě jako výhrůžku křížovou výpravou - pokud už s Husem konečně nezatočí. Ne, že by na ní měl papež ještě vojáky a peníze, ale určitý rozruch to v Praze přeci je udělalo. Na stranu druhou, Hus by nebyl v Čechách bez ochrany, právě naopak. Výslovně to napsal, že má ochránce s tak pevnými hrady, že by na nich dožil nejen ve sporu s papežem, ale i králem. Jenže pak by se ze zápasu o pravdu stál zápas o Husa, o jeho osobu. A to je přesně to, co Hus nechtěl. A tak Hus do Kostnice jel. Aby obhájil sebe z nařčení z kacířství a aby pro svůj reformní program získal stoupence na všeobecném církevním sněmu. Na ochranný Zikmundův glejt nakonec nečekal, dostal ho až v Kostnici. Stejně se ukázalo, že nebyl potřeba. Po cestě žádné nebezpečí Husovi nehrozilo, do Kostnice dojel bez jakýchkoliv problémů. Po cestě byl překvapen neskrývanými projevy sympatií německého lidu, ačkoliv několik hodin před ním stejnou cestou jel jakýsi biskup, který varoval, že jede český arcikacíř, který umí číst myšlenky. To Husovi dost možná na popularitě jen přidalo a tak na jeho německých kázáních během cesty není o posluchače nouze. První týdny v Kostnici v listopadu 1414 také vypadaly nadějně, zdálo se, že se Husovy touhy po veřejném slyšení naplní. Hus byl sice v té době v klatbě (od roku 1412) a jako takový se nemohl koncilu účastnit, ale klatby ho záhy zbavil Jan XXIII. Viděl v Husovi Zikmundova chráněnce a bál se Zikmunda rozhněvat a svoji roli měly i čistě technické důvody - pro přítomnost kacíře v klatbě by se v Kostnici nesměly sloužit mše, sňatky ani pohřby. A tak jediné, na co si Hus v prvních listech stěžuje je strašlivá drahota - trhovci vyhnali ceny do závratných výšek. Po dvou dnech přijíždí i Pán z Dubé a přiváží Zikmundův glejt zaručující ono kýžené veřejné slyšení. Hus je v dobrém rozmaru a píše do Čech, že ... Husa ještě není upečena a nebojí se upečení, poněvadž letos na na sobotu před svatým Martinem - toho dne byl list psán - připadá slavná vigilie (spojená s půstem), kdy se husy nejedí...“ Jenže pár dní po příjezdu nastává zádrhel - Husa se zmocňuje rameno nikoliv světské, ale církevní, totiž inkvizice. Proti světskému právu - tedy soudům, clům, daním, kontrolám zavazadel - proti tomu všemu mohl Zikmund Husa chránit. Ale proti inkvizici nikoliv, protože v tu chvíli by se ocitl na jedné lodi s Husem. Glejt ho tedy chránil po cestě i při pobytu, v případě zdárného výsledku by ho chránil i při cestě nazpátek. Chránil ho před zatčením, vezením - ale ne před inkvizičním tribunálem, který se svojí nezměrnou pravomocí vymykal možnostem i samotného císaře. Na vlastní proces Zikmund nemohl mít právní vliv. V rámci procesu mohl dopomoci jen svou osobní autoritou a to ještě jen k jen jednomu, naštěstí k tomu, o co Husovi šlo především - k veřejnému slyšení. A Zikmund chtěl český trůn a potíže s Husem by mu mohli jeho nároky zkomplikovat. Proto v jeho věci několikrát intervenoval. Valného výsledku nedosáhl, když se dožadoval příliš vehementně, účastníci koncilu mu pohrozili, že jestliže jim bude příliš kecat do jejich práce, tak to zabalí a pojedou domů. A Zikmund potřeboval uklidněnou a sjednocenou církev. Byl to příliš schopný politik, než aby byl ochoten obětovat tak dalekosáhlé plány pro jednoho kacíře. A na druhou stranu asi nikdo nemohl v té době předvídat, co smrt tohoto kacíře v Čechách probudí. Jak bylo řečeno - koncil neměl na Husa ani čas, ani náladu, protože měl v tuto chvíli jiné starosti. Papežů bylo více, než je zdrávo a bylo potřeba vymyslet nějakou právní a teologickou kličku, jak se jich co nejpohodlněji zbavit. Hus sedí ve s*****utém vězení, časem pro jistotu přikován ke zdi. Trápí ho zácpa, bolesti zubů. Aspoň že do jeho cely propašovali k chlebu a vodě ještě kalamář a pár brků na psaní a tak Hus může psát. Náboženské traktátky pro své žalářníky (jeden se ženil a tak například vznikl spisek De Matrimonio) a především dopisy. Leč ty se čas od času dostávaly do rukou nepovolaných. V korespondenci s Jakoubkem řeší otázku přijímání laiků z kalicha. Po stránce dogmatické žádný problém, ale je to zásadní zásah do církevních zvyků. Hus vyzývá Jakoubka ke zdrženlivosti, než se vrátí a ten mu odpovídá velice ostře a viní ho ze zbabělosti. Jenže na koncilu zasedají Husovi osobní nepřátelé Michala de Causis a Štěpán z Pálče a tento Jakoubkův list se dostane nejprve do rukou jim. Na světě je další „důkaz“ toho, že přítomnost Husa v Čechách povede jen k dalším rozkolům v církvi a Michal nešetřil aktivitou, aby to soudcům náležitě vysvětlil. Uplynulo několik měsíců a koncilu v tuto chvíli již nevládl papež, postupně byli všichni nějakým způsobem odstaveni. 6. 4. 1415 koncil kostnický přijal dekret o nadřazenosti koncilu nad papeži (koncil má být stálou institucí kontrolující činnost papežské moci), poté byl Jan XXIII. Zikmundem zatčen, označen za vzdoropapeže a na soudním procesu donucen vzdát se stolce. Jeden čas si dokonce poseděl ve stejném vězení jako Hus. Na rozdíl od něj byl však vzat na milost a později jmenován kardinálem. První úkol byl splněn. Druhý úkol - zajistit, aby reforma církve, kterou koncil v Kostnici zahajuje, neusnula. Je usneseno, že koncily se budou scházet pravidelně - ten příští se měl konat v Basileji 1431. Skutečně se konal a během svého 18 let trvajícího jednání měl co do činění i s husity. Pravdy, byl k nim nepoměrně uctivější, než k Janu Husovi. Ale zpět do Kostnice. Trojpapežství je odstraněno, reforma církev je na nejlepší cestě a co teď s těmi pomatenci, kteří se rozhodli reformovat církev po svém. První na řadě byl Jan Viklef. V té době již třicet let pokojně práchnivějící v hrobě. Ne nadlouho, z rozkazu koncilu budou jeho ostatky exhumovány a spáleny (pravda až 1428). Co jim tak vadilo na anglickém učenci? Před nějakými 80 lety, tedy v době, kdy papež byl ještě jeden, ale za to loutka v rukou francouzského panovníka, dospěl Viklef k názoru, že v rámci tohoto světa je král nad papeže a že by bylo jen dobře, kdyby se církev starala o spásu duší a ne o světské panování, protože jakmile se církev dere k moci, tak je na štíru s evangeliem. Světské statky církvi nejen že neprospívají, ale dokonce škodí. O sociální zabezpečení církve by se měl starat stát a církev zbavená starostí o tělo by se konečně mohla řádně starat o duše. Na svou dobu revoluční teze, je charakteristické, že z církevníků se za Viklefa postavili jen následovníci svatého Františka. O to horlivější následovníky našel ve světských řadách, tedy u šlechticů, kteří si dělali zálusk na církevní majetek. Viklef měl ochránce na nejvyšších postech a tak poklidně kázal a přednášel a nakonec napsal jakýsi stručný výtah ze svých spisů - 33 tezí - a poslal je papeži, který se krátce před tím konečně přestěhoval z Francie do Říma. Jenže papež zemřel a při volbě nástupce došlo k osudnému schizmatu. O důvod víc k přesvědčení, že církevní hierarchie je věc jedna a církev a Boží plány se světem věc druhá. Leč Viklef „ujel“ navíc ještě v otázkách eucharistie, odmítal kult svatých, odpustky, celibát a to už mu nehodlali odpustit ani doposud věrní františkáni. A bylo toho víc. Myšlenky, že církev má být chudá, se chytli stoupenci jakéhosi Wata Tylera a roku 1331 vypuklo veliké selské povstání. Od Viklefa odpadali jeden stoupenec za druhým. Viklef se tedy uklidil do ústraní a psal a psal a psal. Dost možná překládal Bibli do angličtiny. A 31. prosince 1384 byl při mši raněn mrtvicí a zemřel. Jenže stoupenci Wata Tylera působili jako sekta tzv. lolardů ještě v 16. století a představují jakousi anglickou obdobu táboritů. A tak jak se táborité dovolávali Jana Husa, tak se lolardi dovolávali Viklefa. Tuto historii veledůstojní otcové znají velice dobře. Jak se někdo pokusí reformovat církev po svém, zvláště s tím nepříjemným argumentem, že je církev přebytečně bohatá, nikdy to nedopadne dobře - tedy pro bohatou církev. A do této kategorie patří ono pozdvižení v Čechách. Na první pohled by snad bylo nejjednodušší prostě Husa „ubezdušit“, ale to by tomu pozdvižení v Čechách jen přilili olej do ohně. Proto byl potřeba ne Hus mrtvý, ale Hus pokorně se omlouvající a ještě pokorněji se do Čech vracející a v Čechách všechno pozvolna uklidňující. A metoda, kterou v rámci inkvizičního procesu zvolili, byla osvědčená. Několikaměsíční vězení o chlebu a vodě, vyhrožování, nastrčení excelentní teologové vydávající se za „prosté mníšky žádající poučení pražského mistra“, výslechy ne před koncilem, ale před dobře vybranou komisí, jejíž cílem nebylo hledat pravdu, ale nejprve Husa zlomit, napůl zbláznit a nakonec ho podřídit koncilu a dohnat ho k pokornému odvolání. Hus nebyl hloupý, velice rychle mu došlo, která bije. Jediné řešení bylo odmítnout se k výtkám jakkoliv vyjadřovat a dožadovat se u Zikmunda veřejného slyšení slíbeného glejtem. A stejný tlak šel i ze strany jeho ochránců na koncilu a časem i od šlechty z Čech. Až se dočkal. 5. června 1415 - zprávy máme kusé, asi to vypadalo jako v komisích. Hus byl vyzván, aby odvolal, ten se na oplátku dožadoval, aby byl nejprve poučen, v čem je chyba, načež mu bylo vynadáno a byl vyzván, aby se nechal poučit - tedy podvolil se vůli koncilu. Začarovaný kruh se uzavírá. 7. června 1415, druhé slyšení. Kardinál Ailly byl připraven, soustředil se na Viklefovo bludné učení o eucharistii a vůbec problém filosofického realismu. Leč to nebyla půda, na které by bylo možno Husa porazit, protože tuto část Viklefova učení Hus opravdu nikdy nehlásal. Tehdy zkusil kardinál Zabarella jinou fintu - není potřeba Husova doznání. Vyslechnou se svědkové a to bude stačit. Hus to odmítl s poukazem na své svědomí. Nemůže se přiznat k něčemu, co není pravda, byť by to o něm tvrdili svědkové sebeváženější. Zkusili tedy jednu z nejvykřičenějších tezí Viklefových - nikdo není pánem, nikdo prelátem atd., pokud žije v těžkém hříchu. Leč Hus se po léta vyvaroval kategorických výpovědí a nenechal se k nim strhnout ani tentokrát. Nikdo není hoden být prelátem atd. žije-li hříšně... Hus stále ještě nedostal šanci bránit svoji pravdu, jen kličkoval před zbytečně rychlou porážkou. 8. června 1415. Začalo se citáty z Husových spisů. Kritizoval církevní hierarchii, odvolával se ke Kristu, jako by tu nebylo tělo Kristovo - tedy církev. Nashromáždili všechny ty pobuřující myšlenky o chudé církvi a nutnosti mravného života, chce-li člověk právoplatně vykonávat moc duchovní i světskou. Před Zikmundem, očividně se nudícím při teologických sporech, nechali Husa zopakovat větu, že mravný život (a Zikmund zvláště ve vztahu k ženám rozhodně svatý nebyl) je podmínkou k tomu, aby byl hoden být císařem. A Zikmund z toho pochopitelně žádnou radost neměl. Když už to vypadalo, že Hus nemá v publiku jediného sympatizanta, kardinál Ailly vyzval Husa aby 1. pokorně uznal své bludy, 2. odpřísáhl, že je nebude hlásat, 3. veřejně odvolal své učení a 4. začal hlásat opak. A Hus pochopitelně opět odmítl a dožadoval se práva na souvislý projev. Byl odmítnut - jeho bludy jsou zjevné. „Ale mě ne!“, na to Hus. Jenže v tuto chvíli již za ním nestál nikdo, kdo by mu řekl, že na to má právo a už vůbec mu tento postoj nemohl zachránit život. Teoreticky vzato mohl být upálen okamžitě. Poslední verze článků vybraných z jeho spisů byla v zásadě pravdivá až na opakované osočení z učení o remanenci. Vypadl třeba článek o tom, že Hus se považuje za čtvrtou osobu Boží Trojice. Zůstává právo neposlouchat vrchnost, články o mravní kvalifikaci a také to, že veřejně hájil odsouzeného kacíře Viklefa a jeho zásadu odnímání statků církvi, že neposlouchal papežské buly a vyzýval lid, aby je také neposlouchal. A zvláště u tohoto článku Hus jeho pravdivost přiznal. Jenže koncil nechtěl jeho smrt. Ne snad z humanistických ideálů, ale pro uklidnění situace v Čechách. Ještě celý měsíc ho kardinálové až prosili, aby odvolal. Podepsat papír s větou typu: „Prohlašuji, že ač jsem na mnoho z uvedených věcí nepomyslil, podrobuji se rozhodnutí koncilu...“ by asi neměl být takový problém - ale oběma stranám byla jasné, že v tuto chvíli již nejde o nějaké kacířství, ale o princip. Ještě 5. července kardinál Zabarela nabízí poslední možnost - ať Hus odpřísáhne ty články, se kterými souhlasí, že je učil a o ostatních prohlásí, že tomu neučí a učit nebude. Ještě v okamžiku obřadu v katedrále měl biskup v ruce dva rozsudky, kdyby Hus přeci jen odvolal. Ale Hus si nehodlal vzít na svědomí být lhářem před Bohem a dát pohoršení lidu, který vychovával. Ve využití nabídky odvolání v okamžiku, když stál na hranici, už asi nikdo nedoufal... Proč tedy Hus zemřel? Koncil ho do poslední chvíle upálit nechtěl a Hus sám o mučednickou smrt nestál. Stál-li někdo o Husovu smrt, tak leda jeho osobní nepřátelé Mikuláš de Causis a Štěpán z Pálče a abychom jim nekřivdili - i jim by zlomený a odvolávající Hus jistě stačil. Srazily se tu dva světy a v nich dvojí pochopení slova „být poučen“. Hus čekal teologickou disputaci, koncil čekal pokorné sklonění se před svou autoritou. Kdyby couvl koncil, vytvořil by tím velice nepohodlný precedens pro jakékoliv příští zacházení s kacíři. Pokud by couvl Hus, nevrátil by se domů, ale skončil by někde v doživotním vězení na Baltu (což nevěděl), ale co především - přiznal by koncilu moc nad svědomím jednotlivce. Jeho odvolání se ke Kristu byl krok, kterým tuto moc zpochybnil. Chtěl-li zůstat věrný sám sobě a teď již ne konkrétním myšlenkám, ale spíše duchu, který pod jeho vlivem v Praze vládl, nemohl přijmout žádnou z odvolacích formulí. Žel - právě tento apel ti, kteří se zaští tili jeho jménem, tedy husité, ani náhodou nepřevzali. Několik říček se nám steklo v Kostnickém procesu - osobní nenávist žalobců, mocenská hra o to, kdo má vládu na koncilem a v řadě neposlední i sporné teologické otázky. Jen málo co z toho nás může dnes oslovit. Vlastně asi je jedno jediné - otázka svobody jednotlivce proti názoru mocných. Otázka svobody svědomí, které se nemůže podrobit ani naprosté většině. Nebezpečná otázka, protože v sobě skrývá časovanou bombu tisíců kacířství náboženských, ale i politických a společenských. Nebezpečná otázka, protože v sobě skrývá právo kohokoliv bouřit se proti zažitým řádům, právo dětí bouřit se proti rodičům, právo nás všech bouřit se proti svévoli úředníků a státního aparátu či duchu doby. To není malé riziko, ale smíření se s ním odlišuje svobodného člověka od poslušného nemyslícího stáda. V. Martínek


"Hus před koncilem v Kostnici" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.23 sekundy