Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Drahoslav.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 4, článků celkem: 16084, komentáře < 7 dní: 156, komentářů celkem: 389882, adminů: 60, uživatelů: 5030  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 47 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Informace z jednání VV BJB dne 22. listopadu 2021
·Seznam vypuštìných novozákonních veršù v Pøekladu Nového svìta
·Pastoral brothers – kde konèí vtipnost?
·Ekumenická rada církví si zvolila nové pøedsednictvo na pøíští dva roky
·Rozbuška a další mutace covidu-19
·Významný køesťanský genetik je frustrovaný z postoje evangelikálù k oèkování
·Vlivný Jižní baptista Robert Jeffress odmítl náboženské argumenty proti oèkování
·5 pilíøù konzervativního evangelikálního kalvinismu nesluèitelných s láskou
·Skrytì
·Pastoral Brothers

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
106906782
přístupů od 17. 10. 2001

Hledání: Plzeňská náboženská scéna I.
Vloženo Neděle, 31. srpen 2003 @ 22:06:37 CEST Vložil: Stepan

Studijní materiály poslal Krestan

  Plzeňská náboženská scéna I. Studie o stavu religiozity v Plzni vypracovaná pro Magistrát města Plzně

Napsal: Mgr.Mgr. Martin Fojtíček
Úvod Naše práce nese název Plzeňská náboženská scéna. Má za cíl mapovat náboženské a duchovní aktivity v Plzni.

Pro orientaci v tématu se věnujeme nejprve vysvětlení základních pojmů (kap. 1), se kterými budeme pracovat (náboženství, religiozita, církev, sekta apod.). Dále uvádíme několik motivujících poznámek ke stavu náboženskosti v Evropě a k vývoji religiozity v našich zemích v tomto století (kap. 2). Jádrem práce je popis plzeňských náboženských a duchovních společenství (asi čtyřicet subjektů) a dalších náboženských aktivit, které se v Plzni objevují (kap. 3). Součástí popisu je stručná charakteristika směru, kontaktní adresa, popis činnosti v Plzni, počet členů a způsob organizace společnosti. Kromě těchto společenství se v této kapitole věnujeme i rozličným aktivitách v duchu organizačně nesourodého hnutí Nového Věku. Následující kapitola (kap. 4) shrnuje získané výsledky, vyvozuje závěry, pokouší se o výhled do budoucnosti a navrhuje preventivní opatření k omezení patologických náboženských jevů. Závěr konstatuje pozitivní zkušenost vstřícnosti, se kterou jsme se při výzkumu setkali, a vyjadřuje naději na porozumění mezi stoupenci různých náboženských směrů. Kromě doporučené studijní literatury je přílohou práce seznam kontaktních adres, krátká stať o možnostech informace o náboženských hnutích na Internetu a zpráva o průběhu projektu Plzeňská náboženská scéna. Metoda práce se chce držet seriózních vědeckých (snad religionistických) postupů. Od vlastního náboženského přesvědčení se snažíme (kromě tohoto úvodu) metodicky odhlédnout („ vyzávorkovat“ je). Tím jsme se však nevyhnuli jinému problému. Práce na projektu nás zavedla mezi Skyllu touhy upozornit na praktiky a nauky některých hnutí, se kterými nesouhlasíme, a Charybdu nutkání nezklamat důvěru představitelů těchto hnutí, která je příslibem dalšího positivního kontaktu těchto hnutí s okolní společností. Práce se pokouší proplout středem s vědomím, že patrně plně neuspokojí ani jednu stranu. Příznivce Skylly, lačnící po odhaleních nevhodných praktik jednotlivých společenství, odkazujeme na některé práce uvedené v seznamu literatury, zvláště Enroth, 1994 a Novotný, 1992. Charybdu snahy neznepřátelit si stoupence jednotlivých hnutí podporujeme výslovným vyjádřením, že naším úmyslem nebyla konfrontace, ale touha po porozumění, a odkazem na svoji omezenost a malost. Svojí prací vyjadřujeme přesvědčení, že chceme-li pro sebe navzájem něco udělat, musíme o sobě nejdříve něco vědět. Zároveň práce svědčí a chce svědčit o tom, jak nízké jsou naše spory ve světle Toho, který nás nekonečně převyšuje. 1 Základní pojmy a úvahy Dříve než se budeme věnovat jednotlivým konkrétním náboženským společenstvím, vymezíme základní pojmy a provedeme několik přípravných úvah. 1.1 Základní pojmy V používání pojmů, popisujících náboženské prožívání člověka a náboženská společenství, neexistuje jednotný úzus. Popisujeme-li společenství nejrůznějších duchovních a náboženských tradic, nabízí se nám dvě krajní možnosti: přidržet se striktně termínů používaných uvnitř těchto tradic, protože věrně zachycují jazyk té které skupiny, a snažit se jim přesně porozumět, což je velmi náročné, nebo se pokusit vytvořit jakýsi universální slovník, jímž se budeme snažit vystihnout tradice všech směrů; pokus o tento „ nadjazyk“ (je-li vůbec možný) přesahuje možnosti této práce i autora. Snažíme se vyhnout oběma krajnostem tak, že užíváme běžného jazyka. Potřebné základní všeobecné pojmy přesně vymezíme v této úvodní části a pojmy typické pro nauku jednotlivých společenství vysvětlíme tam, kde je poprvé použijeme. 1.1.1 Náboženství Náboženství chápeme jako způsob lidské existence ze vztahu ke skutečnosti, která je chápána jako posvátná a transcendentní (přesažná). (viz Anzenbacher,1990, str. 26; Štampach, 1998, str. 30). Posvátná tu znamená skutečnost vznešená, vzbuzující údiv, úžas, nadšení i obavy. Vlastnost transcendence značí přesažnost (mimosvětskost), dokonalost, nedisponovatelnost. Tato skutečnost není nutně jediný Bůh (jako v monoteistických náboženstvích), může jí být i více bohů (polyteismus), či neosobní božství. Tento náboženský vztah pak formuje a proměňuje celý způsob lidského prožívání světa, náboženství tedy není vhodné omezovat jen na nauku, věrouku, či systém. Latinský pojem pro náboženství religio má (podle jedné z tradic) ve svém kořeni právě odkaz na spojení, vztah. České slovo náboženství může sugerovat vazbu k osobnímu Bohu, což pojem poněkud omezuje (pak by např. taoismus, či některé směry buddhistické nebyly náboženstvím). 1.1.2 Kvazireligiózní útvary Mezi kvazireligiózní (kvazináboženské) útvary řadíme ta společenství nebo ty aktivity, které svým působením připomínají náboženské společnosti nebo náboženskou praxi, ale ve skutečnosti předmětem jejich vztahu není transcendentní, ale imanentní skutečnost. Tyto útvary se někdy dále rozlišují na kryptoreligiózní a pseudoreligiózní. Kryptoreligiózní jsou ty, které se samy k náboženství nehlásí, ale mají některé prvky vlastní náboženstvím, jako obřady, dogmata atp. Jsou to např. politické kulty, kult populárních zpěváků, některé modely multilevelmarketingu atd. Jako pseudoreligiózní chápeme ty, které samy sebe chápou nábožensky, ale jejich cíl je imanentní (psychohygiena, výchova k zájmu o životní prostředí atp.). V naší práci se kryptoreligiózním útvarům prakticky nevěnujeme, některé mapované aktivity však mají rysy hnutí pseudoreligiózních. 1.1.3 Religiozita Religiozita (od lat. religio - náboženství), náboženskost je obecně lidský sklon uctívat Boha, bohy či jiné objekty, vedoucí k vytváření náboženství nebo kvazireligiózního útvaru. Sociologicky jde o obecně o přítomnost náboženství v populaci, zjišťovanou sociologickými metodami. Neprojevuje-li se zájem o duchovní otázky praxí v nějakém vymezeném náboženství, mluvíme spíše o spiritualitě. 1.1.4 Spiritualita Spiritualitu chápeme jako osobní lidskou orientaci na duchovní život (lat. spiritus - duch), která není navázána na nějakou náboženskou společnost, neprojevuje se pevnou věroukou, obřady či organizací. Vyjadřuje se praktikováním určitých forem duchovního života (např. meditace). 1.1.5 Náboženská společnost a církev Náboženskou společností rozumíme skupinu lidí vyznávajících stejné náboženství. Pojem církev necháváme vyhrazen pro křesťanské náboženské společnosti (popř. jej používáme tam, kde se jakákoli náboženská společnost církví sama nazývá). Církev není antonymem k termínu sekta, jakkoli se tak v obecném jazyce běžně užívá. Sektářské rysy se mohou objevovat i v církvích. Pojem také nijak nevyjadřuje právní zakotvení té které náboženské společnosti. 1.1.6 Nová náboženská hnutí Tento termín (angl. new religious movement) se používá jako označení proudu nových náboženských skupin, které vznikají v posledních desetiletích ve znamení nového zájmu o náboženské skutečnosti a duchovní život. Inspirují se myšlenkami z různých náboženských tradic, navazují na evropské tradice křesťanské i předkřesťanské (tzv. novopohanství) i na nauky jiných kultur (indické, čínské). Někdy mají spíše kvazireligiózní povahu (např. tzv. psychokulty). Nová náboženská hnutí nejsou nutně organizována jako náboženské společnosti, jde spíše o zájmové skupiny, komunity, školící centra apod. Slučování nejrůznějších (ne vždy slučitelných) duchovních a náboženských tradic se označuje pojmem synkretismus. 1.1.7 Sekta 1.1.7.1 Pokus o definici Pojem sekta je často, podobně jako pojem církev, nešťastně používán. Slovo sekta pochází z latiny a je nejspíš odvozeno od latinských slov sequor - následuji nebo seco - řežu, sekám. Klimešův slovník (Klimeš, 1994) definuje sektu jako malou náboženskou skupinu odštěpenou od církve pro odlišné učení nebo obřad. Pomineme-li nevhodné použití pojmu církev, které pojem sekta zužuje na oblast křesťanského náboženství, lze v prvním přiblížení zavést pojem sekta jako výsledek jakékoli náboženské diferenciace (Štampach,1998, str. 164). V tomto smyslu se bez jakéhokoli hodnotícího přídechu mluví například o buddhistických sektách v Japonsku. Klimeš však přidává ještě druhý výměr: sekta je skupina izolující se od nějakého hnutí nebo od společnosti vůbec a hlásající nekriticky, až dogmaticky (bez připuštění námitek) určité nereálné názory a zásady. Odborníci se pak většinou zdržují krátké definice sekty a vymezují pojem delším výčtem a vysvětlením jeho znaků a vymezením odstínů používání pojmu v různých kontextech (Štampach, 1998, str. 165, Larson, 1989, str. 14; tohoto postupu se drží i tato práce). Jinde můžeme pozorovat zúžení pohledu, dané přijatou metodikou určité vědy. Tak se sociologicky sekty mohou vymezit jako náboženská společenství, která se významně liší v jednom či více ohledech od víry a praxe těch náboženských společenství, která jsou považována za normální výraz náboženství v rámci naší kultury (Martin, 1989, str. 11), aniž je dále zkoumáno, do jaké míry je „ normální výraz náboženství“ skutečně normální. Tomu podléhá i např. Tomáš Novotný v knize Přicházejí (Novotný, 1992), kde mezi Svědky Jehovovy, hnutí Haré Kršna, satanismus a další řadí i islám. Časté pokusy o vymezení sekt nacházíme v náboženské literatuře. Jako příklad definice teologické z křesťanského náboženského okruhu uveďme vymezení J. W. Sirea, který definuje sektu jako jakékoli náboženské hnutí, které je organizačně odlišné a má učení či praktiky, které odporují učení a praktikám zjeveným v Písmu, jak ho vykládá tradiční křesťanství reprezentované katolickým a hlavními protestantskými denominacemi a jak je vyjádřeno v prohlášeních typu Apoštolského vyznání (Enroth, 1994, str. 12). Vystižení obsahu pojmu sekta je rovněž možné jeho vymezením vzhledem k jiným pojmům (kult, církev). V této souvislosti se často používá dichotomie církev - sekta, která pochází od sociologa Maxe Webera (1864-1920). Kritéria tohoto dělení se pak uvádějí různá. Vzhledem k nejednotnosti pohledu a s přihlédnutím k tomu, jak používáme pojem církev v naší práci, nepovažujeme tuto klasifikaci zkoumaných náboženských společenství za vhodnou. Lužného rozlišení pojmů sekta a kult (Lužný, 1997, str. 121), jako dvou typů náboženských hnutí rovněž v této práci neakceptujeme a pojem kult budeme používat pouze v obecném smyslu jako uctívání, vzdávání úcty (Bohu, božstvům, lidem; vnitřně i vnějšími obřady). V dalším podáme přehled znaků, o kterých je možné mluvit jako o znacích sektářských. Výčet těchto znaků nechce a snad ani nemůže být přesným výčtem všech konstitutivních rysů každého problémového náboženského společenství na naší náboženské scéně (stručně řečeno: “ideální sekta” neexistuje), jde spíše o kritéria, která nás při kontaktu s jednotlivými společenstvími mají upozornit na oblasti možných problémů. V tomto smyslu akceptujeme interpretaci náboženského sektářství jako zneužití náboženství, jak o ní píše Dr. Vojtíšek ve stati Sekta jako zneužití náboženství (Vojtíšek, 1996). 1.1.7.2 Falešné znaky sekt Názor široké veřejnosti na sekty je často provázen kritérii falešnými. Jedním z omylů je například představa ilegality sekt, tzn. přesvědčení, že sekty působí mimo zákony státu, nejsou státem nijak registrovány. Časté je rovněž (alespoň podvědomé) opačné přesvědčení, že registrace společenství je garancí serióznosti a bezproblémovosti, což některá společenství mohou i zneužívat. Realitou však je, že většina společenství, jimž se sektářské rysy obvykle přisuzují, je registrována minimálně jako občanské sdružení (Scientoligie, Haré Kršna, ...), popř. jako církev nebo náboženská společnost podle zákona 308/1991 (mormoni, svědkové Jehovovi). Podobně se můžeme setkávat s problematickými společenstvími i v rámci některých tradičních velkých církví (např. v katolické církvi). Dalším omylem je přesvědčení, že velikost a serióznost společenství jsou přímo úměrné, tzn. pocit, že velké společenství nemůže mít sektářské rysy. I tohoto argumentu řada společenství umí zneužít. Představa církve či jiné náboženské společnosti rozšířené po stovkách zemí výborně pomáhá přesvědčit o serióznosti společenství. Ve specifické podobě se tento argument používá při poukazu na to, že např. ve Spojených státech je dané společenství registrováno a úspěšně rozšířeno. Přitom se zneužívá stále přežívajícího okouzlení západním světem a neznalosti toho, že většina problematických společenství pochází právě z USA, kde jsou zákony pro registraci náboženských společností podstatně volnější než u nás. Podobně ne zcela vhodným kriteriem je již zmíněná novost rozličných proudů v evropském, ještě stále křesťanstvím podstatně ovlivněném prostředí. Tak jsou pro nás orientální náboženské směry podezřelé už tím, že jsou cizí, aniž bychom přihlíželi k tomu, že v zemích svého původu jsou tradičními náboženstvími (často je takto chápán např. islám). Zřejmě zcela falešná (leč rozšířená) je představa části (zejména nábožensky aktivní) populace, že kromě jejich vlastního (náboženského) názoru jsou všechny ostatní nutně automaticky sektářské. 1.1.7.3 Znaky sekty V tomto odstavci se držíme především znaků, které uvádí ve své práci doc. Štampach (Štampach,1998, str. 165). Jako charakteristický znak sekty mnoho autorů uvádí autoritářství. Nositeli této autority jsou zakladatelé společnosti, popř. jejich nástupci, kteří si často přisvojují titul boha, mesiáše, proroka, pravého zvěstovatele, osvíceného. Takovou autoritu může mít také kolektivní vedení. Tyto osoby pak neomylně s nárokem božské vůle rozhodují o nauce a o povinnostech členů, jejich rozhodnutí jsou nezpochybnitelná, nediskutuje se o nich. Sféra vlivu vůdců sahá až do nejintimnějších oblastí života. Je důležité si uvědomit, že členové těchto společností se autoritě svého vůdce podřizují většinou dobrovolně a, jak se domnívají, ze svobodné vůle. Hraje zde roli i řada podvědomých obav z neposlušnosti a strach z okolního světa. Jedním z příkladů silné autority může být doporučení partnera pro manželství, které na základě fotografie a životopisu členů Církve sjednocení provádí reverend Moon. Autoritářství je obvykle spojeno s i velkou mírou centralizace. Centrum skupiny vše eviduje, direktivně rozhoduje a vydává pro všechny závazná stanoviska k rozličným problémům. Jako příklad jednotného centralizovaného řízení může dobře posloužit model brooklynského centra Společnosti Strážné věže, která produkuje závaznou literaturu pro svědky Jehovovy ve všech zemích světa. Dalším rysem charakterizujícím sektářské společenství je uzavřenost. Aby se extrémní nauka udržela i nadále v extrémní formě, aby autorita vůdce nebyla zpochybňována, má společenství tendence se uzavírat. V některých případech může jít o uzavřenost fyzickou: skupina společně žije a pracuje, často na vesnici nebo samotě. Tak se někteří noví členové vzdávají své původní práce, přerušují studium, opouštějí rodinná společenství. Rozšířenou praxí je také pokus o izolaci nových zájemců o členství v sektě (formou intenzivních kurzů apod.), aby byli silněji vystaveni působení organizátorů a nemohli bezprostředně konzultovat své poznatky a zážitky s někým mimo společenství. Mnohem častěji se setkáváme s uzavřeností informační. Představuje semknutí členů do jednotné skupiny, v rámci které se řeší vše, i konkrétní životní problémy jednotlivých členů. Často je toto uzavření posilováno démonizováním okolního světa, černo-bílou představou: my jsme ti vyvolení, oni - zbytek světa - jsou ti zatracení. Tím se posiluje nedůvěra k bývalým přátelům, příbuzným, kteří nejsou členy skupiny, a dalším. Tak se i způsob komunikace s okolním světem proměňuje ze vzájemné komunikace na komunikaci jednostrannou: poslechni si mou zvěst a dál mě nezajímáš. Příkladem separace může být bývalá komunita Parsifala Immanuela, nebo lákavé nabídky bezplatných seminářů v cizině pro nové zájemce v Církvi sjednocení. Typickým rysem sektářské mentality je fundamentalismus. Fundamentalismus spočívá v nekritickém a nekompromisním lpění na (zejména písemně) tradované doktríně. Při práci s textem (např. s biblí) se odhlíží od dobové podmíněnosti textu, ignoruje se lidský faktor, který se na vzniku podílí. Text se chápe jako tlumočení věčných pravd a přesný záznam historických událostí. Takto chápaný text se stává jednoznačnou odpovědí na všechny současné problémy, nelze k němu nic dodat, pokus o jeho hlubší interpretaci se považuje za nežádoucí spekulaci. Systematický výklad nauky se stává zbytečným, jde o to, osvojit si několik základních pouček a hesel. Na složité otázky se podávají jednoduché (prostoduché) odpovědi a je to považováno za přednost (např. odpovědi pouze biblickými verši). Příkladem může být chápání Bhagavadgíty a dalších indických spisů v hnutí Haré Kršna (např. zpochybňování přistání amerických kosmonautů na Měsíci s odkazem na rozdíly televizních záběrů s popisem měsíční krajiny v posvátných spisech), nebo doslovná interpretace bible v některých křesťanských společenstvích. Některá náboženská společenství jsou problematická také tím, že informace o sobě utajují nebo presentují jen v pečlivě přiměřených dávkách. Tak postupně připravují posluchače na zvěst, kterou by bez přípravy nebyli ochotní akceptovat. Některé informace se utajují i vlastním členům. Vyskytují se společnosti, které o sobě záměrně poskytují jen částečné nebo nepravdivé informace. Příkladem takového postupu mohou být filosofické přednášky organizované některou z dceřiných organizací Církve sjednocení, které připravovaly posluchače na přijetí zvěsti o Moonově mesiášství. Člověku, který nežije v žádné náboženské tradici, se může zdát, že se tyto znaky vyskytují ve všech náboženských společnostech, tedy, že každé náboženství je vlastně sektou. Nutno říci, že mezi věrností náboženské tradici a náboženským fanatismem je opravdu přechod postupný a fanatismus, nekritičnost, autoritářství nelze vždy spolehlivě identifikovat. Při studiu nevlastních tradic je samozřejmě rozpoznání zneužívání náboženství ještě komplikovanější. Tak se například vztah duchovního mistra (guru) a žáka v tradici některých východních směrů může zdát Evropanovi přehnaně autoritářský a úcta prokazovaná duchovnímu mistru přehnaná, řekněme fanatická, přitom se tento vztah bude odehrávat zcela v intencích orientální tradice a na Východě by vůbec nebudil pozornost. Podobně události jako závazek slibem (např. celibát), misijní nasazení, odchod od rodiny apod. nejsou nutně samy o sobě sektářským úkonem. Problematické se stávají, jsou-li provázeny omylem, manipulací či násilím. Je vhodné připomenout, že konkrétní jednotlivec může prožívat svůj příklon k nějakému náboženství jako příklon k sektě, jakkoli společnost sama sektářské prvky nemá. Takový způsob konverze je nutno přičítat jeho osobní indispozici (duchovní nezralost, sklon k podřizování autoritě, ...). Ve zdravém duchovním prostředí by tato počáteční sektářská mentalita jedinců měla ustupovat ve prospěch stálosti a tolerance. 1.1.7.4 Nebezpečí sekt Náboženská společenství, která deformují osobnost jedince (závislost na vůdci či organizaci, omezování osobního rozvoje), nepříznivě zasahují do rodinných a dalších společenských vztahů (společenská izolace, rozpad rodiny), ohrožují členy či okolí na zdraví (extrémní posty, odmítání lékařské péče), či dokonce na životě (hromadné sebevraždy, atentát skupiny Ómu šinrikjó v tokijském metru) jsou pro člověka a společnost nebezpečné. Zvláště rizikovou skupinou jsou děti členů sekt, které jsou vystaveny působení svých zfanatizovaných rodičů. Prokáží-li se některému společenství některé z uvedených rysů, je třeba se vší vážností proti němu vystoupit. Porušuje-li společenství platné zákony (což ohrožováním zdraví či života činí), stává se předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení. Deformace osobnosti je však jev, který se již tak zřetelně identifikovat nedá, vnější působení sekty je vždy provázeno určitou vnitřní dispozicí jedince a není tudíž možné jednoznačně přisoudit zodpovědnost náboženské skupině. 1.1.7.5 Reakce na sekty Zájem o sekty není výsadou akademických badatelů. Problematika sekt je živá i v médiích a v široké veřejnosti. Díky publicitě skandálních případů náboženské manipulace tak v části nenáboženské veřejnosti problematika sekt prakticky splývá s problematikou náboženství. V kruzích náboženských se pak setkáváme s očerňováním jiných náboženských společností v duchu přesvědčení, že “každý, kdo vyznává něco jiného než my, je sektář.” Tato propaganda pak šíří řadu nepravdivých nebo překroucených informací o jiných skupinách. Z těchto kruhů vzniklo ve Spojených státech tzv. antikultovní hnutí (anti-cult movement, z amer. angl. cult - sekta), hnutí, které si klade za cíl varovat před nebezpečím všech nových náboženských směrů. Nejde zde však o nezaujaté zkoumání, spíše je “přání otcem myšlenky”, tzn. do argumentace se promítá vlastní náboženské přesvědčení a snaha prosadit své vidění světa. Tato hnutí vycházejí většinou z aktivit křesťanských společenství a přístup sociologický, event. psychologický směšují ve své argumentaci s teologickým hodnocením. Patrně také z těchto motivů vznikla v Praze v r. 1992 Ekumenická společnost pro studium sekt a nových náboženských hnutí (dnes Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů). Nyní však již několik let působí jako seriózní subjekt na poli studia a osvěty ve věci nových náboženských směrů a problému sekt. Problémem nových náboženských směrů se zabývají i akademická pracoviště na universitách v Brně a v Praze a další subjekty. 1.1.8 Několik poznámek k problému metody Náboženská společenství lze studovat pohledem řady věd (sociologie, psychologie, religionistika, filosofie náboženství). Mohli bychom se omezit na pozitivistický (např. statistický) popis vnějších charakteristik těchto skupin. Takto bychom jistě nepřekročili meze speciální vědou vymezené, nicméně by práce nepřinesla prakticky žádné podstatné informace pro orientaci čtenářů a možnost hodnocení jednotlivých společenství. Druhým extrémem by bylo vypsání osobního pohledu na zkoumaná společenství, do něhož by se nereflektovaně promítalo autorovo vlastní náboženské přesvědčení, potažmo jeho celkový pohled na svět. To by jistě vedlo ke zkreslení obrazu o celé řadě společností. Ošidnou cestou je i spolehnutí se na „ objektivní“ literaturu badatelů stojících mimo společenství, která často nese prvky antikultovní či jiné propagandy, podobně jako se nelze zcela spolehnout na informace, které o sobě poskytly společnosti samy, neboť je zde faktor osobního zaujetí i možnost tajení podstatných informací. Náš postoj se pokouší najít střední cestu mezi extrémy. Užívá k tomu informací, které o sobě poskytly společnosti samy, informace publikované v odborné literatuře, jakož i osobní zkušenosti autora, jenž se pokusil většinu společenství kontaktovat osobně a účastnit se jejich akcí. Stále však trvá nebezpečí manipulace, které je dáno prosazováním pohledu autora, jakož i nebezpečí dezinformace, které zaviňuje autorova nevzdělanost. Toto je třeba mít při četbě této práce stále na zřeteli. 2 Religiozita v naší zemi Dříve než se budeme zabývat konkrétní náboženskou situací v Plzni, uvedeme ještě několik postřehů týkajících se obecně religiozity v evropském a republikovém měřítku. 2.1 Situace v Evropě Podle údajů Evropské studie životních hodnot z roku 1990, jíž se účastnila většina evropských zemí (a Spojené státy a Kanada), se za nábožensky založené označilo asi 57% dotazovaných Evropanů (otázka zněla: Nehledě na to, zda chodíte či nechodíte do kostela, považujete se za nábožensky založeného, nábožensky indiferentního či za přesvědčeného ateistu?). Ze severoamerických států se mezi nábožensky založené zařadilo asi 80% respondentů. Podobný výrazný rozdíl mezi Evropou a Severní Amerikou lze pozorovat i u otázek Jak důležitý je Bůh ve Vašem životě? („ velmi důležitý“ odpovědělo asi 22% evropských a 45% severoamerických respondentů, „ vůbec není důležitý“ udalo 17% evropských a jen 4% severoamerických respondentů) a Jak často se - nehledě na bohoslužby - modlíte? (23% evropských a 48% severoamerických dotázaných udává „ často“ , „ nikdy“ naopak udává 32% evropských a 10% severoamerických respondentů). Podle této studie v (blíže nespecifikovaného) Boha věří přes 60% Evropanů a kolem 90% Severoameričanů. Mezi evropskými zeměmi mají hodnoty nad 80% Irsko, Polsko, Itálie, Španělsko a Portugalsko. Naopak nejnižší hodnoty (20% - 40%) dosahují Švédsko, bývalé země NDR, Česká republika a Litva. Podobně nízké hodnoty vykazují podle jiných průzkumů také Albánie a Bulharsko. 2.2 Religiozita v České republice 2.2.1 Průzkumy religiozity Evropská studie životních hodnot z roku 1990 uvádí, že v České republice je 32% těch, kteří věří v Boha (Česká republika byla již tehdy analyzována samostatně). Docent Štampach (Štampach, 1998, str. 60) cituje rozličné prameny, které udávají podíl věřících v české populaci v rozmezí 30% - 57%. Přitom je zřejmě velice důležité znění otázky, na kterou se odpovídá. Podle IVVM je podíl těch, kteří v Boha věří nebo připouštějí jeho existenci vyšší než 50%. Podle výzkumu Biblické společnosti jistě věří v Boha 25% a snad věří 32% populace ČR, podobně STEM v roce 1994 uvedl, že 55% populace není ateisty. Podíl dotázaných, kteří v Boha věří nebo připouští jeho existenci, v porevolučních letech nepravidelně stoupá. Nestoupá však počet lidí, kteří se hlásí k nějaké církvi nebo náboženské společnosti. Podle ročenky Českého statistického úřadu z roku 1993 se při sčítání lidu v roce 1991 k nějaké církvi nebo náboženské společnosti hlásilo 4 523 734 občanů (44%), bez vyznání bylo 4 112 864 lidí (40%), rubriku vyznání nevyplnilo 1 665 617 (12%) obyvatel ČR. 2.2.2 Právní úprava statutu církví a náboženských společností v ČR Právní řád ČR zakotvuje svobodu náboženského vyznání v Listině základních práv a svobod. Postavení církví a náboženských společností upravují zejména zákony 308/1991, 161/1992 a zákon 218/1949. Stát uznává jen ty církve a náboženské společnosti, které jsou podle těchto zákonů zaregistrovány na odboru církví Ministerstva kultury ČR. Podmínkou registrace je deset tisíc podpisů zletilých osob, které se k dané náboženské společnosti hlásí, popř. pouze 500 podpisů, je-li společnost členem Světové rady církví. Tyto společnosti mají nárok na finanční dotaci na platy svých duchovních a provoz ústředí, mají možnost organizovat výuku náboženské výchovy ve školách, jejich duchovní mají možnost působit v nemocnicích, dětských domovech, v armádě atp. V současné době je takto zaregistrováno 21 subjektů. Jsou to: Apoštolská církev Bratrská jednota baptistů Církev adventistů sedmého dne Církev bratrská Církev československá husitská Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů Církev řeckokatolická Církev římskokatolická Českobratrská církev evangelická Evangelická církev augsburského vyznání v ČR Evangelická církev metodistická Federace židovských obcí v ČR Jednota bratrská Křesťanské sbory Luterská evangelická církev augsburského vyznání v ČR Náboženská společnost českých unitářů Náboženská společnost Svědkové Jehovovi Novoapoštolská církev v ČR Pravoslavná církev v českých zemích Slezská církev evangelická augsburského vyznání Starokatolická církev v ČR Ostatní náboženské společnosti vykonávají svoji činnost bez registrace (povinnost registrace neexistuje), většinou „ skryté“ za určité občanské sdružení (občanská sdružení ze zákona nemohou vyvíjet náboženskou činnost) registrované na Ministerstvu vnitra, popřípadě bez jakékoli registrace. 2.2.3 Zastoupení jednotlivých církví a náboženských společností v české populaci Na základě dat ze sčítání lidu lze konstatovat následující: majoritou jsou jednoznačně římští katolíci, k nimž se přihlásilo 4 021 385 obyvatel, což je 39% celé populace a téměř 89% z těch, kteří uvedli své vyznání. Českobratrská evangelická církev má 203 996 členů (2% obyvatel, 4,5% věřících), k Církvi československé husitské se přihlásilo 178 036 obyvatel (1,7% obyvatel, 3,9% věřících). Více než deset tisíc obyvatel se při sčítání přihlásilo ještě k Slezské evangelické církvi augsburského vyznání (33 130 obyv.), k Církvi pravoslavné (19 354 obyv.) a ke Svědkům Jehovovým (14 575 obyv.). Ostatní církve a náboženské společnosti mají velice pravděpodobně i nyní (rok 1998) méně než 10 000 členů. Řada lidí však nežije svůj duchovní život nutně v rámci církve či jiného pevného společenství. Proud nové religiozity přináší nové typy náboženského a duchovního života. Tento způsob prožívání již není vázán na pevné společenství, naopak má silně individualistický ráz. Výrazem tohoto způsobu přístupu k duchovním problémům je stuobshdium duchovní literatury, návštěva nejrůznějších kursů a školení, účast na meditačních a cvičebních setkáních, kontakt s léčiteli či duchovními učiteli. Tento typ religiozity se pak pro svou variaci a volné struktury obtížněji studuje a popisuje.
3 Religiozita v Plzni 3.1 Historický pohled
Plzeň dnes, podobně jako jiná česká, města vykazuje nízkou úroveň religiozity. Tato situace je však historicky poměrně nová (změna proběhla v našem století). Při sčítání lidu v r. 1910 se z 99 178 obyvatel přihlásilo 94 574 k vyznání katolickému (95,3%), 923 k vyznání evangelickému (1%), 3 530 k vyznání židovskému (3,5%) a pouze 151 občanů bylo bez vyznání. V roce 1921, vlivem odpadového hnutí, se situace změnila a z 108 023 obyvatel se ke katolictví hlásilo 61 344 obyvatel (56,8%), 6 451 obyvatel se hlásilo k evangelickému vyznání (6%), 4 821 k církvi československé (4,%), židů bylo 3 094 (2,8%), k jinému vyznání se hlásilo 313 občanů a 31 971 občanů bylo bez vyznání (29,6%). Vlivem celosvětových trendů, díky hrůzám druhé světové války a létům totality religiozita ještě více klesala. Při sčítání v roce 1991 byla situace v Plzni následující: katolíci 45 402 obyv. 26,2% Českobratrská evangelická církev 3 062 obyv. 1,8% Československá církev husitská 1 972 obyv. 1,1% ostatní křesťanské církve 858 obyv. 0,5% ostatní náboženské společnosti 345 obyv. 0,2% bez vyznání 95 429 obyv. 55,2% údaj nevypsalo 25 940 obyv. 15,0% v Plzni celkem 173 008 obyv. 100,0% Je zřejmé, že pro seriózní úvahu musíme odlišit mezi členy náboženských společností, kteří se prakticky neúčastní náboženských aktivit, a členy aktivními. Vzhledem k tomu, že aktuálnější informace o religiozitě v Plzni nemáme, pokusíme se jistý odhad učinit v následující kapitole naší studie. 3.2 Církve, náboženské společnosti, náboženské a duchovní aktivity v Plzni 3.2.1 Problém klasifikace náboženských společností Pro strukturovanější pohled na plzeňskou náboženskou scénu je vhodné pokusit se popisovaná společenství rozčlenit do větších skupin. Problematika členění náboženských společností je řešena různými autory různě. Jde o to, nalézt klasifikaci, která by pro členění náboženských společností byla užitečná, tedy ne příliš obecná, ani ne příliš podrobná (každé společenství má vlastní skupinu). Pro potřeby naší práce přejímáme klasifikaci nových náboženských hnutí Dr. Lužného (Lužný, 1997, str. 48) a modifikujeme ji pro potřeby klasifikace všech náboženských společností. Náboženská společenství, jejichž působení jsme se v Plzni dopátrali, členíme tedy na tyto skupiny: 1. křesťanské církve a sbory a společenství vycházející z křesťanství 2. židovství 3. islám a hnutí z něho vycházející 4. hnutí vycházející z hinduismu 5. hnutí vycházející z buddhismu 6. hnutí vycházející z esoterismu (hermetismu) 7. hnutí nábožensko-psychoterapeutická 8. hnutí Nového věku (New Age) 3.2.2 Křesťanství Křesťanství je nejrozšířenější světové náboženství. Jako tradiční evropské náboženství je pevně spjato s kulturou naší země. V naší zemi je nejrozšířenějším náboženským směrem. Z asi čtyřiceti společenství, která jsme v rámci výzkumu kontaktovali, jich je více než dvacet křesťanských a řada dalších je křesťanským učením silně inspirována (např. mormoni, Federace rodin za světový mír, ...). 3.2.2.1 Původ křesťanství Křesťanství vzniká v prvních desetiletích našeho letopočtu v Jeruzalémě a okolí. Jeho centrálním tématem je učení, život, smrt a vzkříšení Ježíše Krista (přibližně 4 př. n. l. -30. n. l.). 3.2.2.2 Nauka Křesťané věří v jednoho Boha, kterého uctívají v Bohu Otci, Synu a Duchu svatém. Věří, že smrtí Ježíše Krista (očekávaného mesiáše) jsou vykoupeni z moci hříchu, kterému jsou vlastní vinou podřízeni, a tak díky milosti Boží mohou k Bohu přijít. Branou k tomu je přijetí křtu. Kanonickým spisem křesťanství je bible, která obsahuje posvátné knihy Židů (Starý zákon) a texty převážně z 1. stol. n.l., které vypovídají o životě Ježíše Krista, jeho smrti a vzkříšení (evangelia; z řec. eu angelion - dobré poselství), o vzniku a aktivitách první církve, o křesťanském učení a praxi atp., shrnuté do Zákona nového. V dějinách se původní křesťanská jednota rozpadla do řady křesťanských směrů, které se (většinou) sice shodují na základních pravdách víry (tak jak jsou shrnuty např. v Apoštolském vyznání víry), ale během doby vytvořily vlastní tradice výkladu, kultu atp. Křesťanské proudy lze hrubě rozdělit na proud katolický (římskokatolická a řeckokatolická církev), pravoslavný (Pravoslavná církev v českých zemích), starobylé východní církve (nejsou u nás zastoupeny) a proud protestantismu (např. Českobratrská církev evangelická, Církev bratrská, Evangelický církev metodistická a další). Nová křesťanská společenství, denominace a proudy vznikají i v dnešní době. Zároveň sílí ekumenické hnutí, v jehož rámci se účastníci snaží o integraci a překonání rozdělujících pohledů mezi jednotlivými křesťanskými společenstvími. 3.2.3 Křesťanské církve v Plzni 3.2.3.1 Katolická církev Katolická církev je v evropském prostředí tradičním náboženským společenstvím. V Čechách má více než tisíciletou tradici. Během staletí vytvořila stabilizovanou strukturu učení, obřadů (svátosti, bohoslužby) a hierarchie (papež, biskupové, kněží, jáhni). V Plzni je katolická církev církví tradiční. Od založení Plzně bylo katolické křesťanství jednoznačně majoritním náboženstvím, ve středověku doplňované pouze židovstvím. Za svůj pevný katolický postoj získala Plzeň uznání papežů (bílý chrt v plzeňském erbu je toho symbolickým vyjádřením). Evangelické sbory se v Plzni objevují až ve 2. polovině 19. století. Ještě při sčítání lidu v roce 1910 bylo z 99 178 obyvatel Plzně 94 574 katolíků (95.3%). Jisté ochladnutí přineslo odpadové hnutí ve dvacátých letech, kdy bylo katolictví většinou vnímáno jako náboženství podporující rakousko-uherský monarchismus. Podle údajů ze sčítání v roce 1921 byl podíl katolíků v Plzni už jen 56.8%. Další oslabení náboženského života jako celku přinesla léta totality. Při sčítání lidu v roce 1991 se k římskokatolické církvi přihlásilo 26.2% Plzeňanů. Toto číslo však zahrnuje i tzv. matrikové katolíky, kteří se jinak náboženského života v Plzni prakticky neúčastní. 3.2.3.1.1 Římsko-katolická církev Římsko-katolická církev je registrovanou církví ve smyslu zákona 308/1991. Jejím vrcholným orgánem a reprezentantem je Česká biskupská konference. Ta ji také zastupuje v Ekumenické radě církví (má statut přidruženého členství). K této církvi se v Plzni hlásili v r. 1991 45 402 obyvatelé, pravidelných návštěvníků nedělních bohoslužeb je však podle průzkumu v r. 1994 jen asi 1800. Římskokatolická církev má placený aparát, který se skládá z biskupů, kněží, jáhnů a z administrativních a odborných pracovníků. Využívá rovněž řadu dobrovolných spolupracovníků. Její finanční potřeby jsou v Plzni kryty asi z 95% státními příspěvky a z 5% sbírkami a dary ze zahraničí. Cíl působení charakterizují Ježíšova slova z Matoušova evangelia (bible, Mt 28,19-20a): Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. K tomuto cíli směřují i hlavní aktivity církve: slavení bohoslužeb, vzdělávací a výchovná činnost, organizace duchovních cvičení, evangelizací (např. i formou kulturních výstav) atp. Plzeň je v současné době rozdělena na pět farností. V Plzni sídlí rovněž biskup plzeňské diecéze, která byla založena papežem Janem Pavlem II. 31. 5. 1993. Napříč farnostmi působí několik společenství a organizací (Česká křesťanská akademie, Kolegium katolických lékařů, četná modlitební a jiná společenství). Biskupství plzeňské biskup Monsignor František Radkovský generální vikář P. Adrián Pavel Zemek O.Praem. Nám. Republiky 35, 301 14 PLZEŇ tel.: 722 72 39, 722 31 12, 722 55 76 fax.: 22 19 17 Úřad biskupství organizačně zajišťuje chod celé diecéze, v budově biskupství se často konají akce rozličných katolických organizací a společenství (např. pravidelné přednášky České křesťanské akademie). Pro všech pět plzeňských farností vychází společný měsíčník Farní věstník (distribuovaný v kostelech). Farnost svatého Bartoloměje P. Josef Šťastný Františkánská 11 301 12 PLZEŇ tel.: 722 60 98 Ve farnosti působí dva kněží a jeden jáhen. Základní poslání církve se ve farnosti naplňuje konáním bohoslužeb, setkáním společenství u jednotlivých kostelů, výukou náboženství, organizací duchovních cvičení, přípravou na přijetí svátostí (křest, eucharistie, biřmování, manželství). Kněží pravidelně navštěvují nemocné ve fakultní nemocnici Bory, ve vojenské nemocnici a také doma. Slouží při rozloučení se zesnulými. Kromě těchto duchovních služeb farnost organizuje koncerty duchovní hudby a pečuje o provoz meditační zahrady a kaple sv. Maxmiliána Kolbeho v Doudlevcích. Na území farnosti pracuje Diecézní centrum mládeže (DCM), které připravuje akce pro mládež plzeňské diecéze. Sídlí v rekonstruovaném objektu na Skvrňanech (Křimická 73). Zde též působí tři řeholnice Kongregace sester sv. Josefa z Chambéry, které se podílejí na křesťanských aktivitách v Plzni (práce v Charitě, výuka na Církevním gymnáziu). Kromě nich v objektu DCM působí Klub salesiánského hnutí mládeže, které organizuje komunita Kongregace dcer P. Marie Pomocnice - Salesiánek Dona Bosca (dvě, od září 1998 tři sestry). V současné době se v nejrůznějších kroužcích (výtvarných, hudebních, jazykových a speciálních - logopedie, vaření, ...) angažuje přes 300 dětí. Kromě kroužků nabízí klub další aktivity (karnevaly a besídky, videoprojekce, víkendové výlety, tábory pro děti). Farnost sv. Martina a Prokopa P. Alois Hurník SDB Revoluční 98, 312 07 PLZEŇ tel.: 726 69 53 Ve farnosti působí tři kněží a řada dobrovolných spolupracovníků. S aktivitami farnosti je těsně spojena práce Salesiánského střediska mládeže. Salesiáni - členové řeholní společnosti založené italským knězem Janem Boscem v r. 1859, která se věnuje mládeži - působí v Plzni od roku 1990. Nyní pracuje v rámci střediska řada kroužků: jazykové (španělština, němčina), hudební (kytara, flétna), umělecké (výtvarný, fotografický, kouzelnický), technické (modelářský, elektrotechnický), sportovní (pozemní hokej). Ve středisku funguje mládežnický klub V pasti, oratoř pro aktivní využití volného času mladých, pravidelně zde probíhají přednášky, koncerty. Středisko organizuje řadu víkendových a prázdninových podniků a další akce (např. hudební festival Plzeňská hudební žízeň). Akcí střediska se pravidelně účastní přes 300 dětí a mladých. Kromě těchto aktivit běží ve středisku standardní farní akce (bohoslužby, výuka náboženství, přípravy ke svátostem, pěvecká schola). Farnost Panny Marie Růžencové P. Jiljí Vladimír Příkaský OP Jiráskovo nám. 30, 301 54 PLZEŇ tel.: 724 16 60 Farnost vznikla jako druhá plzeňská farnost v roce 1910 péčí řeholníků řádu dominikánů (založený sv. Dominikem r. 1216). Nyní čítá komunita pět členů, tři kněze a dva laické bratry. Farnost pokrývá všechny své duchovní potřeby, jako jsou bohoslužby, služba svátostmi, výuka náboženství, návštěvy rodin, setkání společenství atp. V konventu bratří probíhají pravidelné přednášky z katechismu, etiky a religionistiky, pracují zde kroužky pro mládež (hudební, dramatický, výtvarný, sportovní). Dominikáni také organizují aktivity plzeňských katolických vysokoškolských studentů (duchovní cvičení, výlety, ...). V budově konventu začíná pracovat vysokoškolský klub PEC a veřejná kni***** sv. Tomáše Akvinského. Farnost se již několikrát presentovala veřejnými akcemi (Den farnosti, pašijové hry před kostelem, ...). Jeden z kněží pravidelně pracuje s vězni v Borské věznici. Farnost Plzeň - severní předměstí P. Šebestián Pavel Smrčina OFM Komenského 17, 323 13 PLZEŇ tel./fax.:52 11 23 e-mail: ofmplzen@top.cz Farnost je nejmladší plzeňskou farností (vznikla v září 1996) a zahrnuje poměrně největší část obyvatel Plzně (sídliště Lochotín, Bolevec, Košutka, Vinice). Ve farnosti působí komunita bratří františkánů - dva kněží, jeden laický bratr (řád založil sv. František r. 1209). Farnost se schází k nedělním bohoslužbám v Lochotínském pavilonku, výjimečně používá kostel Všech svatých na Roudné. V novém farním středisku probíhají všechny další typické aktivity (bohoslužby ve všední den, příprava na křest, hovory o víře, společenství mládeže). V pastorační péči farnosti je lochotínský domov důchodců a léčebna dlouhodobě nemocných. Další společenství (maminky s dětmi, studenti) se scházejí ve farním bytě v Brněnské ulici na Vinicích. Organizuje se bohatý víkendový a prázdninový program zejména pro mládež a rodiny s dětmi. Farnost sv. Petra a Pavla P. Constantino Tamiozzo Budilovo nám. 1, 321 02 PLZEŇ tel.: 782 81 80 Od léta 1996 působí v litické farnosti Koinonia Jana Křtitele (italská zkratka KGB; koinonia - řec. společenství), mezinárodní společenství zaměřené na novou evangelizaci a nová povolání (rozumí se povolání Duchem svatým k zasvěcenému životu). Duchovní a vzdělávací centrum komunity je v Itálii, svoji činnost rozvíjí v několika zemích Evropy. V ČR je její centrum právě v Liticích. Základní orientaci lze shrnout třemi řeckými slovy: kerygma - hlásání (zvěstování evangelia), karisma - otevření se projevům Ducha svatého, koinonia - společenství s Bohem. Komunita se svým profilem řadí k charismatickému proudu v katolické církvi. Jádro komunity tvoří pět bratří a šest sester, tzv. celibátní společenství, jehož členy jsou kromě bratří a sester české národnosti Italové a Italky, Polky a jedna občanka SRN. Dále v komunitě žije (zatím) jedna česká rodina. Širší okruh Koinonie tvoří rodiny a jednotlivci, které se programů komunity účastní, žijí však mimo komunitu. Komunita chápe svůj způsob života jako nabídku pro zájemce, místní farníci mají přirozeně možnost účastnit se bohoslužeb jinde, podobně jako se akcí komunity účastní řada Plzeňanů z jiných farností (nedělní mše svaté se účastní 20 až 30 lidí) a větších akcí - zejména evangelizačních kurzů - se účastní zájemci z celé republiky (na svátek seslání Duch svatého v červnu 1998 přes 200 lidí). 3.2.3.1.2 Řeckokatolická církev Řecko-katolická církev vznikla r. 1596 vstupem rusínské pravoslavné církve do církve římskokatolické. Má tak plně katolické učení (např. uznává primát římského papeže), zachovává však byzantský ritus (obřad, způsob slavení). V době totality byla řeckokatolická církev zrušena a věřící byli nuceně převáděni k pravoslaví. Dnes působí opět samostatně (je řádně registrovaná podle zákona 308/1991). Řeckokatolickým bohoslužbám předsedá na území plzeňské diecéze pověřený římskokatolický kněz. V Plzni se konají bohoslužby jednou za čtrnáct dní v kostele sv. Mikuláše na Slovanech. Účastní se jich kolem deseti lidí. 3.2.3.1.3 Organizace s vazbou na katolickou církev V Plzni působí několik organizací, které mají těsnou vazbu na katolickou církev. Jsou to Církevní gymnázium, Městská (a Diecézní) charita a Hospic sv. Lazara. Církevní gymnázium ředitelka Mgr. Jana Hrbotická Mikulášské nám. 15, 301 54 PLZEŇ tel.: 724 88 16 Církevní gymnázium je osmileté gymnázium, které pracuje od roku 1992. Zřizovatelem školy je biskupství plzeňské. Ve škole se vyučuje podle osnov platných pro státní školy, učební plán je rozšířen o předmět religionistika, který zprostředkovává základní informace o křesťanství a náboženství vůbec, a latina, studenti mohou navštěvovat předmět náboženská výchova. Škola nabízí studentům více příležitostí seznámit se s odkazem křesťanských tradic a hlouběji reflektovat své postoje prožívání světa pomocí meditačních dnů, tématických exkurzí atp. Podíl křesťanů ve škole nepřevyšuje 20%. Městská charita Plzeň ředitel Pavel Janouškovec Sady 5.května 8, 301 00 PLZEŇ tel.: 722 15 05 Městská charita je účelové zařízení římskokatolické církve. Náplní její činnosti je pomoc všem potřebným. V současné době poskytuje ošetřovatelskou a pečovatelskou službu v domácnosti asi pro 200 klientů, provozuje denní stacionáře v Polední (8 až 12 míst) a Chválenické ulici (6-8 míst), Domov sv. Františka pro bezdomovce (10 míst + cca 50 částečně socializovaných samostatných klientů), Domov sv. Zdislavy pro matky s dětmi v tísni v Čermákově ulici (nyní 18 matek a 32 dětí). Dále se podílí na projektu osobní asistence tělesně postižených v bezbariérovém domě na Lochotíně, provozuje dva charitní šatníky, pořádá společenské večery pro osamělé, vypravuje balíky humanitární pomoci do Rwandy a bývalé Jugoslávie. Hospic sv. Lazara ředitel Ing. Václav Pták Sladkovského 66, Plzeň tel.: 7431381-4, fax: 7431385 Hospic sv. Lazara je jeden ze tří českých hospiců, zdravotnických zařízení pro těžce nemocné pacienty, zejména s onkologickým onemocněním v pokročilém stadiu. Vznikl díky péči aktivistů z katolické a českobratrské evangelické církve. Cílem hospicové péče je zlepšit kvalitu života nemocného. Tomu je podřízen i řád zařízení. Pacientům je k dispozici kromě sester, soc. pracovník, lékař, kněz. S pacientem může být v hospicu ubytován i někdo z jeho příbuzných. Hospic má kapacitu dvacet lůžek. 3.2.3.1.4 Pan Bednář Svým způsobem patří do této kapitoly i populární plzeňský hlasatel pan Josef Bednář, proslulý svými kázáními, která pravidelně několik hodin denně pronáší z okna svého bytu v Palackého ulici číslo 10. Jeho promluvy jednoznačně svědčí o vážné psychické poruše, nicméně jádro jím zvěstované zprávy tvoří extrémně mariánské katolické křesťanství (tento směr poněkud přehání roli Marie v plánu Boží spásy - zbožšťuje ji). Vize posledních okamžiků světa a jejich projevů v dnešní společnosti (zbrojení, telekomunikace,...), podobně jako přesvědčení o pronásledování “Luciperem” patří už patrně k halucinačním obrazům kazatele. Tyto vedou k tomu, že zmíněný podle vlastního tvrzení od srpna 1996 nevychází z bytu a kromě lékařky, poštovní doručovatelky a donašeče potravin nepřijímá návštěvy. Kromě mylného pocitu, že náboženství je nutně cosi bláznivého, který si může odnášet naivní posluchač, který nepřihlíží ke kazatelově zřejmé psychické poruše, není působení pana Bednáře vážně nebezpečné. 3.2.3.2 Pravoslavná církev v ČR Pravoslavným (ortodoxním) křesťanstvím rozumíme křesťanství východních patriarchátů (vyšších administrativních jednotek) církve (Konstantinopol, Antiochie, Alexandrie, Jeruzalém), jejichž tradice se v prvním tisíciletí našeho letopočtu utvářela s jinými důrazy než tradice západní - římská. Napětí vyvrcholilo tzv. velkým východním schismatem r. 1054, odkdy se obě tradice vyvíjejí nezávisle. Problematický vztah obou tradic lze historicky doložit i na našem území (cyrilometodějská byzantská versus latinská západní mise). Pravoslaví má mnoho styčných bodů s katolickým křesťanstvím (nauka o Bohu a Kristu, pojetí svátostí), v některých konkrétních postojích se liší (problém “filioque”, bohoslužebné zvyky,..). Charakterizuje jej hlubší chápání liturgie a mystičtější forma zbožnosti. Pokus rozšířit pravoslavné křesťanství v Čechách probíhal v 19. stol., inspirován ideou panslavismu, některé ruské církevní obce vznikly v západočeských lázeňských městech. Církev se v naší zemi pevně usadila příchodem několika reformních katolických kněží, kteří nebyli spokojeni s orientací církve československé, v r. 1921. Byla podřízena srbskému patriarchátu. V roce 1942 byla církev fašisty zakázána (za ukrývání parašutistů po atentátu na Heydricha). V r. 1945 byla opět povolena, v r. 1948 byla vyňata z pravomoci srbské a podřízena ruské pravoslavné církvi. Od r. 1951 má československá církev samostatnost (autokefalitu). V r. 1991 se přihlásilo k pravoslaví 19 354 obyvatel ČR. Pravoslavná církev v ČR je řádně registrovaná církev, je členem Ekumenické rady církví. V Plzni církev nefiguruje samostatně v žádném z meziválečných sčítání lidu. Po druhé světové válce působí pravoslavná církev v Plzni v kostele sv. Anny, který má zapůjčen od katolíků. Pravoslavná církev v ČR - církevní obec Plzeň Mgr. Jan Polanský Hálkova 6, Plzeň tel.: 222 653 tel.: 0184/78 44 63 (domů) Základní aktivitou církevní obce v Plzni je pravidelné konání nedělních bohoslužeb a udílení svátostí. K liturgii jsou orientovány i další aktivity (např. pěvecký sbor). Duchovní se věnuje další osobní pastoraci věřících. Charitativní činnost je směřována především na pomoc pravoslavným křesťanským obcím. Kostel sv. Anny je pravidelně využíván pro veřejné koncerty. Do ekumenického hnutí v Plzni se obec zapojuje nepravidelně. K církevní obci patří asi 300 rodin. Účast na nedělní bohoslužbě se pohybuje mezi 40 a 80 lidmi. Velkou část účastníků tvoří cizinci (Ukrajinci, Rusové, Bulhaři, Řekové, ...). V obci pracuje jeden placený duchovní, ostatní funkce (starší, diákoni, sbor) jsou dobrovolné. Kromě státního příspěvku získává obec finance z darů a příspěvků věřících. (pokračování)


"Plzeňská náboženská scéna I." | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.40 sekundy